Terminologie météo

Atlas horských mraků

monografie A. Bečváře a B. Šimáka (Praha 1953), která obsahuje soubor fotografií oblaků pozorovaných na horských meteorologických stanicích ve Vysokých Tatrách. Zahrnuje i četné snímky orografických oblaků. Názvy oblaků v této publikaci však neodpovídají mezinárodní klasifikaci oblaků. Autoři užívají speciální terminologii (např. Orographicus lenticularis, Altostratus nivosus apod.), která klasifikuje oblaky podle vzhledu i podle vývoje nad horským terénem. Kromě 154 fotografií oblaků obsahuje atlas i 7 fotografií fotometeorů a jednu fotografii polární záře. A. Bečvář (1901–1965) je považován za průkopníka v čs. met. fotografii.
slov. Atlas horských mraků; 1993-a2

ablace

1. povrchové i vnitřní ubývání sněhové pokrývky, ledu nebo ledovce táním nebo sublimací. V oblastech s klimatem trvalého mrazu se ablace podílí na odtoku spadlých srážek. Viz též klasifikace klimatu geomorfologická, čára firnová, akumulace sněhu;
2. odnos nezpevněných materiálů větrem, vodou apod.
angl. ablation; slov. ablácia; 1993-a3

absorpce záření

obecně pohlcování určitého, nejčastěji elektromagnetického záření v daném prostředí. V meteorologii jde o pohlcování krátkovlnného nebo dlouhovlnného záření atmosférou, svrchní vrstvou pedosféry nebo litosféry, vegetačním krytem a vodními plochami. V atmosféře se v průměru absorbuje přibližně 15 % slunečního záření, které do ní vstoupilo, a přibližně 90 % dlouhovlnného záření procházejícího ovzduším od zemského povrchu směrem nahoru. Na absorpci záření se podílejí plynné složky, oblaky, popř. různé aerosolové příměsi; u plynů jde o selektivní absorpci záření. Pevný povrch absorbuje dopadající záření v tenké svrchní vrstvičce, čímž se liší od vody, kde k absorpci dochází ve vrstvě silné až několik metrů. Absorpce záření významně ovlivňuje radiační i tepelnou bilanci planety Země. Absorpce slunečního záření vhodných vlnových délek zelenými rostlinami je v přírodě podmínkou pro fotosyntézu. Viz též koeficient absorpce.
angl. absorption of radiation; slov. absorpcia žiarenia; 1993-a3

absorpce záření selektivní

pohlcování krátkovlnného nebo dlouhovlnného záření určitých vlnových délek, působené výskytem absorpčních čar v absorpčním spektru jednotlivých plynných složek atmosféry. Příčinou vzniku absorpčních čar, popř. z nich složených absorpčních pásů, jsou změny kvantových stavů atomů a molekul. Z energ. hlediska se na selektivní absorpci záření podílí největší měrou vodní pára, dále ozón (hlavně v oblasti ultrafialového záření) a oxid uhličitý, který má výrazný absorpční pás v blízkosti vlnové délky 15 μm. Viz též koeficient absorpce.
angl. selective absorption; slov. selektívna absorpcia žiarenia; 1993-a3

adaptace

proces přizpůsobení se aktuálnímu nebo očekávanému klimatu a jeho projevům. Adaptací se člověk snaží zmírnit škody způsobené měnícím se klimatem nebo využít možnosti, které změny poskytují. V přírodních systémech mohou lidské zásahy přirozenou adaptaci usnadnit nebo zkomplikovat. Viz též změna klimatu, IPCC.
angl. adaptation; 2014

adiabata

křivka na termodynamickém diagramu, která vyjadřuje vztah mezi dvěma stavovými proměnnými (zpravidla mezi teplotou a tlakem) při adiabatickém ději. Rozlišujeme suché, vlhké, nenasycené a nasycené adiabaty, popř. pseudoadiabaty.
angl. adiabatic; adiabatic line; adiabat; slov. adiabata; 1993-a2

adiabata nasycená

křivka na termodynamickém diagramu, vyjadřující vztah mezi dvěma stavovými proměnnými (zpravidla mezi teplotou a tlakem) při adiabatickém ději v nasyceném vzduchu, který může obsahovat i zkondenzovanou vodu v kapalné fázi. Protože rozdíl mezi nasycenou adiabatou a pseudoadiabatou je velmi malý, obvykle se na diagramu nasycené adiabaty nezakreslují a pro adiabatický děj v nasyceném vzduchu se používají pseudoadiabaty. V americké terminologii se nasycená adiabata označuje jako vlhká adiabata.
angl. saturated adiabatic ; wet adiabatic ; wet adiabat; moist adiabat; slov. nasýtená adiabata; 1993-a1

adiabata nenasycená

souhrnné označení pro adiabatu suchou a vlhkou.
angl. non-suturated adiabatic; slov. nenasýtená adiabata; 1993-a3

adiabata suchá

křivka na termodynamickém diagramu, která vyjadřuje vztah mezi dvěma stavovými proměnnými (zpravidla mezi teplotou a tlakem) při adiabatickém ději v suchém vzduchu. Je zároveň izolinií potenciální teploty. Rovnicí suché adiabaty v závislosti na abs. teplotě T a tlaku vzduchu p je Poissonova rovnice

\frac{T_{0}}{T} = {(\frac{p_{0}}{p})}^{κ_{d}}

kde κ_d = R_d/ c_pd ≈ 0,286, R_d je měrná plynová konstanta suchého vzduchu, c_pd měrné teplo suchého vzduchu při stálém tlaku, T₀ abs. teplota při tlaku p₀. Při užití proměnných abs. teplota T a výška z je suchá adiabata vyjádřena rovnicí

T = T_{0} - γ_{d} z,

kde γ_d je suchoadiabatický gradient teploty a T₀ abs. teplota ve výšce z₀.
angl. dry adiabatic ; dry adiabat ; slov. suchá adiabata; 1993-a3

adiabata vlhká

křivka na termodynamickém diagramu, která vyjadřuje vztah mezi dvěma stavovými proměnnými (zpravidla mezi teplotou a tlakem) při adiabatickém ději ve vlhkém nenasyceném vzduchu. Protože rozdíl mezi adiabatou pro suchý vzduch a adiabatou pro vlhký nenasycený vzduch je velmi malý, obvykle se do diagramu vlhké adiabaty nezakreslují a pro adiabatický děj v nenasyceném vzduchu se používají suché adiabaty. V americké terminologii se jako vlhká adiabata označuje nasycená adiabata.
slov. vlhká adiabata; 1993-a3

advekce

přenos dané veličiny prouděním v atmosféře. Advekcí horizontální, izobarickou, izentropickou atd. rozumíme advekci v dané horiz., izobarické, izentropické atd. hladině. Advekci určité skalární veličiny φ (teploty, tlaku vzduchu, vlhkosti atd.) matematicky definujeme jako záporně vzatý skalární součin rychlosti proudění a gradientu této veličiny, tj.

- v_{x} \frac{\partial φ}{\partial x} - v_{y} \frac{\partial φ}{\partial y} - v_{z} \frac{\partial φ}{\partial z}

kde v_x , v_y , v_z značí složky rychlosti proudění v třídimenzionálním kartézském souřadném systému, tvořeném osami x, y, z. V synoptické meteorologii advekcí zpravidla označujeme přenos vzduchové hmoty určitých vlastností a v tomto smyslu mluvíme např. o advekci studeného, teplého, vlhkého, různě znečištěného apod. vzduchu. Pojem studený, teplý, vlhký, znečištěný apod. vzduch je zde míněn relativně, tj. vzhledem ke vzduchu, který je advehovanou vzduchovou hmotou nahrazován.
angl. advection; slov. advekcia; 1993-a3

advekce ageostrofická

advekce vyvolaná ageostrofickým prouděním.
angl. ageostrophic advection; slov. ageostrofická advekcia; 1993-a3

advekce geostrofická

advekce vyvolaná geostrofickým prouděním.
angl. geostrophic advection; slov. geostrofická advekcia; 1993-a3

advekce studená

advekce působící v daném místě ochlazování, takže záporně vzatý skalární součin rychlosti proudění a gradientu teploty je záporný. Viz též úhel advekce.
angl. cold advection; slov. studená advekcia; 1993-a3

advekce teplá

advekce působící v daném místě oteplování, takže záporně vzatý skalární součin rychlosti proudění a gradientu teploty je kladný. Viz též úhel advekce.
angl. warm advection; slov. teplá advekcia; 1993-a3

aerogram

, syn. diagram Refsdalův.
slov. aerogram; 1993-a1

aeroionty

, syn. ionty atmosférické.
slov. aeroióny; 1993-a1

aeroklimatologie

, syn. klimatologie volné atmosféry.
angl. aeroclimatology; slov. aeroklimatológia; 1993-a1

aerologie

obor meteorologie, který se zabývá pozorováním a výzkumem mezní vrstvy a volné atmosféry. Přímá aerologie využívá k výzkumu zemské atmosféry balony, draky, letadla, radiosondy, rakety apod., které prolétávají zkoumané vrstvy atmosféry a zároveň nesou s sebou přístroje, jež zaznamenávají nebo vysílají údaje o měřených met. prvcích. Zákl. a nejčastěji měřenými prvky jsou teplota vzduchu, tlak vzduchu, vlhkost vzduchu a vítr. Aerologie se věnuje i výzkumu ozónu, atm. elektřiny a radioaktivity i některých složek dlouhovlnného záření. Pokud jsou atm. jevy a procesy pozorovány ze zemského povrchu, hovoříme o nepřímé aerologii. Součástí aerologie je klimatologie volné atmosféry. Název aerologie pro tento vědní obor navrhl něm. meteorolog W. Köppen v r. 1906. Viz též pozorování aerologické, měření aerologické.
angl. aerology; slov. aerológia; 1993-a3

aerologie nepřímá

, viz aerologie.
angl. indirect aerology; slov. nepriama aerológia; 1993-a1

aeronomie

nauka o stavbě a vlastnostech atmosféry Země nad troposférou. Zkoumá její fyz. charakteristiky (strukturní parametry) a fyz. a fyz.-chem. procesy, které určují její stav a časové změny, podmíněné převážně ději na slunečním povrchu a jím vysílaným zářením. K pozemním metodám aeronomických pozorování patří vizuální a fotografické pozorování svítících nočních oblaků, meteorů a polárních září, spektrografické metody výzkumu záření nočního svitu oblohy a polárních září a sondování ionosféry radiovlnami. Vznik aeronomie v podstatě souvisí až s počátkem systematického průzkumu vysoké atmosféry přímými metodami, tj. raketovými sondážemi (od r. 1945) a výzkumnými družicemi (od r. 1957). V meteorologii je aeronomie obvykle považována za součást aerologie.
angl. aeronomy; slov. aeronómia; 1993-a2

aeroplankton

, syn. plankton atmosférický.
slov. aeroplanktón; 1993-a2

aerosol atmosférický

v obecném smyslu pevné a kapalné částice přítomné v atmosféře Země. Mohou být původu přírodního (vodní kapičky, ledové částice, částečky mořské soli, půdní a prachové částice, pylová zrna apod.) nebo antropogenního (kouř, popílek průmyslového původu a jiné zplodiny spalovacích procesů, chem. a mech. technologií apod.). Důležitými charakteristikami atmosférického aerosolu jsou velikost a morfologie jeho částic, které podmiňují pádovou rychlost částic, absorpci plynů aj., dále pak chemické složení částic, jejich hmotnostní či objemové koncentrace, míra depozice na zemský povrch apod.
Pojem atmosférický aerosol se dnes obvykle zužuje na ty částice, které se po dostatečně dlouhou dobu volně vznášejí v ovzduší, tzn. že se v časovém horizontu dnů jen zanedbatelně projevuje na jejich koncentraci sedimentace působená pádovou rychlostí ve vzdušném prostředí. Označujeme je též jako částice suspendované. Orientačně se jedná o částice o velikosti do cca 10 mikrometrů. V tomto smyslu lze částice atmosférického aerosolu, neuvažujeme-li vodní kapičky a ledové částice, v jistém přiblížení ztotožnit s částicovou frakcí PM10. Pro aerosolové částice se obvykle předpokládá, že jejich pádové rychlosti dosahují max. několika cm.s^–1, jejich setrvačnost je při pohybech ve vzduchu zanedbatelná a lze na ně aplikovat podmínky Brownova pohybu. Z hlediska původu aerosolových částic se v literatuře vyskytují pojmy aerosoly kontinentální, mořské, pouštní, přirozené, antropogenní, městské, průmyslové, dopravní atd. Dále se rozlišují aerosoly primární a aerosoly sekundární (popř. aerosoly disperzní nebo nukleační (kondenzační)).
V současné době se značná pozornost věnuje mj. sekundárním organickým aerosolům (SOA) . Viz též depozice mokrá, depozice suchá, nanočástice, spektrum částic atmosférického aerosolu, plankton atmosférický, prach atmosférický.
angl. atmospheric aerosol; slov. atmosférický aerosol; 1993-a3

aerosoly disperzní

, viz aerosoly primární.
slov. disperzné aerosoly; 2014

aerosoly kondenzační

, viz aerosoly sekundární.
slov. kondenzačné aerosoly; 2014

aerosoly nukleační

, viz aerosoly sekundární.
slov. nukleačné aerosoly; 2014

aerosoly organické sekundární

(SOA) — aerosolové částice, které vznikají v atmosféře cykly chemických reakcí, do nichž vstupují těkavé organické látky (VOC) jak přírodního (biogenního), tak antropogenního původu. Prvotními reakcemi jsou zde zejména reakce VOC s hydroxylovým radikálem OH^*, ale uplatňují se též reakce s dalšími radikály, popř. s ozonem. Navazujícími cykly reakcí se vytvářejí organické sloučeniny se stále nižší volatilitou (těkavostí), až nakonec dojde k nukleaci, tj. vzniku částic typu Aitkenových jader. Jako součást sekundárních organických aerosolů se uplatňují látky typu PAN, hydroperoxidů a další typy organických sloučenin. Cesta vedoucí ke vzniku sekundárních organických aerosolů je z hlediska celkových transformací těkavých organických látek v atmosféře sice v řadě ohledů významná, ale kvantitativně spíše minoritní. Většinovou transformační cestou jsou pak homogenní reakce v plynné fázi, jejichž konečným produktem je formaldehyd HCHO.
angl. secondary organic aerosols; slov. sekundárne organické aerosoly; 2014

aerosoly primární

atmosférický aerosol, jehož částice jsou do vzduchu přímo emitovány ze svých zdrojů. V čes. tech. literatuře, zejména staršího původu, se lze setkat i se synonymickým pojmem aerosoly disperzní.
angl. primary aerosols; slov. primárne aerosoly; 2014

aerosoly sekundární

atmosférický aerosol, jehož pevné nebo kapalné částice vznikají v atmosféře procesem nukleace z původně plynných látek. V literatuře se lze setkat i se synonymickým pojmem aerosoly nukleační, ve starší čes. tech. literatuře se vyskytuje i aerosoly kondenzační.
angl. secondary aerosols; slov. sekundárne aerosoly; 2014

aerostat

, syn. balon upoutaný.
angl. aerostat; slov. aerostat; 1993-a2

agregace

obecně vzájemné spojování tuhých aerosolových částic, ve fyzice oblaků a srážek spojování ledových krystalků při jejich vzájemných nárazech a vznik sněhových vloček. Ve starší odb. literatuře se agregace často zahrnuje pod pojem koagulace.
angl. aggregation; slov. agregácia; 1993-a3

agroklimatologie

, klimatologie zemědělská — klimatologie aplikovaná v zemědělství, a to jak v rostlinné, tak živočišné výrobě. K hlavním úkolům agroklimatologie patří a) hodnocení klimatu z hlediska zemědělství; b) vymezování klimatických oblastí pro racionální pěstování zeměd. plodin, chov dobytka, popř. využití mechanizace, tj. provádění agroklimatologické rajonizace; c) studium mikroklimatu uzavřených prostor, např. stájí, skleníků, objektů určených k uskladnění zeměd. produktů apod.; d) poskytování podkladů pro výstavbu zeměd. objektů, provádění zeměd. meliorací, provoz závlahového hospodářství atd. Viz též agrometeorologie.
angl. agroclimatology; slov. agroklimatológia; 1993-a2

agrometeorologie

, meteorologie zemědělská — obor aplikované meteorologie, která studuje vlivy počasí a klimatu na zemědělství. Poznatků z agrometeorologie se využívá v rostlinné a živočišné výrobě, zejména ve sféře řízení a rozhodování, např. při určování agrotechnických termínů, závlahových dávek nebo ochraně plodin před nepříznivými met. jevy. Cennými met. informacemi pro zemědělce jsou speciální výstupy agrometeorologické předpovědi. Součástí agrometeorologie v širším slova smyslu je agroklimatologie.
angl. agrometeorology; slov. agrometeorológia; 1993-a2

akcelerometr

nazývaný také jako gravitační sensor (G-senzor) je přístroj, který umožňuje indikaci hodnot turbulence během letu letadla. Registrace hodnot turbulence je pak prováděna pomocí akcelerografů. Oba tyto přístroje jsou založeny na principu setrvačnosti hmoty pro měření rozdílu mezi kinematickým zrychlením (vhledem k určitému inerciálnímu souřadnému systému) a gravitačním zrychlením. Klasické mechanické senzory indikovaly, popř. registrovaly rel. změnu polohy tělíska upevněného na pružině vůči letadlu. V současnosti jsou nahrazovány tzv. MEMS (mikro-elektromechanickými) akcelerometry/akcelerografy, které jsou vyráběny technologií bulk MM (slepení senzoru a elektronického obvodu). Snímání pohybu senzoru je prováděno piezoodporově, piezoelektricky a nebo kapacitně. Stupnice přístrojů je cejchována v jednotkách tíhového zrychlení.
angl. accelerometer; slov. akcelerometer; 1993-a3

aklimatizace

postupné přizpůsobování živých organizmů změněným podmínkám (např. aklimatizace výšková).
angl. acclimatization; slov. aklimatizácia; 1993-a3

aktinograf

v současnosti již nepoužívaný registrační aktinometr zaznamenávající časový průběh přímého slunečního záření.
angl. actinograph; slov. aktinograf; 1993-a3

aktinogram

záznam aktinografu.
angl. actinogram; slov. aktinogram; 1993-a1

aktinometr

přístroj k měření přímého slunečního záření, jehož princip neumožňuje abs. měření ve fyz. jednotkách, jak je tomu u pyrheliometrů. Čidla aktinometru využívají k získání informace o měřené veličině zvýšení teploty černé plochy nebo dutiny po ozáření Sluncem. Teplotní rozdíl se měří teploměrem, bimetalem nebo termočlánky. Termín aktinometr poprvé použil angl. astronom J. Herschel v r. 1825.
angl. actinometer; slov. aktinometer; 1993-a1

aktinometr bimetalický Michelsonův

aktinometr, jehož čidlem je jemný začerněný bimetalický pásek. Výchylka bimetalu po zahřátí slunečním zářením, která je úměrná intenzitě slunečnímu záření, se čte pomocí slabě zvětšujícího mikroskopu. Doba potřebná k určení záření je 20 až 30 sekund. Použitím barevných filtrů je možné určit intenzitu slunečního záření v různých oblastech spektra. Původní verze přístroje pochází od rus. fyzika V. M. Michelsona z r. 1905, později byl přístroj několikrát zdokonalen, a to především W. Martenem v Německu r. 1928 (aktinometr Michelsonův a Martenův). Stupnice aktinometru se musí ocejchovat srovnáním s pyrheliometrem.
angl. Michelson bimetallic actinometer; slov. Michelsonov bimetalický aktinometer; 1993-a1

aktinometr diferenciální

aktinometr měřící jas oblohy v nejbližším okolí Slunce jako rozdíl celkového záření procházejícího vstupním otvorem tubusu radiometru a záření vysílaného samotným slunečním diskem. V ČR se diferenciální aktinometry nepoužívají.
angl. differential actinometer; slov. diferenciálny aktinometer; 1993-a3

aktinometrie

obor meteorologie zabývající se studiem a měřením záření. Kromě vlastního měření jednotlivých druhů záření, např. záření Slunce, záření atmosféry, zemského povrchu a radiační bilance aktinometrie studuje zákonitosti pohlcování a rozptylu záření v atmosféře. Viz též šíření a rozptyl elektromagnetického vlnění v atmosféře.
angl. actinometry; slov. aktinometria; 1993-a2

aktivita sluneční

soubor jevů, které probíhají ve sluneční atmosféře s periodickou intenzitou. Jsou to granule, supergranule, spikule, fakule a sluneční skvrny ve fotosféře, erupce v chromosféře, sluneční protuberance a erupce v koróně. Nejsnáze pozorovatelné jsou sluneční skvrny ve fotosféře. Pro interakci s ostatními tělesy sluneční soustavy a s meziplanetárním plazmatem jsou důležité zejména protonové erupce ve chromosféře. Sluneční aktivita se mění přibližně v jedenáctiletých i delších cyklech a ovlivňuje řadu procesů ve vysokých vrstvách zemské atmosféry, jako je ionizace atmosférická, vznik polární záře, magnetických bouří, apod. Tyto procesy zároveň druhotně ovlivňují nižší vrstvy zemské atmosféry a mohou tak působit i na počasí a živé organizmy na Zemi. Mohou také výrazně ovlivnit funkčnost kosmických a pozemských technologických zařízení (např. družice, radiokomunikační zařízení, trafostanice, plynovody, apod.) Viz též číslo Wolfovo, erupce chromosférická.
angl. solar activity; slov. slnečná aktivita; 1993-b3

aktuál

slang. označení pro počasí skutečné.
slov. aktuál; 1993-a1

akumulace sněhu

1. proces hromadění sněhu vypadáváním tuhých srážek a vzniku sněhové pokrývky, popř. působením větru na zvířený sníh. V tomto smyslu je akumulace sněhu protikladem ablace.
2. Výsledek uvedeného procesu. V planetárním měřítku jsou nejrozsáhlejšími akumulacemi sněhu polární sněhové čepičky. Při akumulaci sněhu v terénu hraje důležitou roli především převládající směr větru a expozice, jež ovlivňují vznik akumulací ve formě sněhových návějí, jazyků a závějí.
angl. accumulation of snow; slov. akumulácia snehu; 1993-a3

akustika atmosférická

odvětví meteorologie studující vliv atm. podmínek na šíření a slyšitelnost zvuků z různých zdrojů a zvuky atm. původu. Viz též šíření zvuku, pásmo slyšitelnosti, pásmo ticha, pozorování bouřek, vlna rázová, vlny zvukové.
angl. atmospheric acoustics; slov. atmosférická akustika; 1993-a1

albedo

poměr množství odraženého záření k množství záření dopadlého na určitý povrch. Albedo vyjadřujeme buď jako číslo bez fyz. rozměru, jehož hodnota leží v intervalu (0, 1), nebo častěji v procentech. Obvykle se používá k charakteristice poměrů v krátkovlnné oblasti spektra, tj. pro poměr odraženého a globálního slunečního záření. Z přirozených druhů povrchu souše v přírodě má největší albedo sněhová pokrývka (čistý čerstvý sníh odráží 70 i více procent dopadajícího slunečního záření, povrch půdy nebo vegetační kryt zhruba od 5 do 35 %). Albedo vodních ploch silně závisí na výšce Slunce nad obzorem (s klesající výškou Slunce roste) a pohybuje se zhruba v rozmezí 2 až 70 %. Termín albedo zavedl do fotometrie něm. fyzik J. H. Lambert (1728–1777).
angl. albedo; slov. albedo; 1993-a3

albedo Země

poměr záření odraženého Zemí jako planetou k slunečnímu záření vstupujícímu do atmosféry Země. V současné době se na základě družicových měření udává hodnota albeda Země přibližně 30 %.
angl. albedo of the Earth; planetary albedo; slov. albedo Zeme; 1993-a2

albedometr

přístroj pro měření albeda. Principiálně je tvořen pyranometrem upraveným tak, aby jeho vodorovně orientované čidlo mohlo být obráceno postupně směrem vzhůru a dolů. Z hodnot naměřených při obou polohách čidla se vypočte hledaný poměr. Albedometr se užívá např. k určení albeda oblaků nebo rozličných druhů zemského povrchu, jako trávy, sněhu apod.
angl. albedometer; slov. albedometer; 1993-a1

album oblaků

, viz Mezinárodní album oblaků pro pozorovatele v letadlech.
slov. album oblakov; 1993-a1

altimetr

v družicové meteorologii označení pro aktivní radiometr, zaměřený na získávání velmi přesných údajů o výšce hladiny moří a oceánů. Data z altimetrů (společně s dalšími daty) jsou rovněž asimilována do modelů numerické předpovědi počasí. Viz též družice Jason.
angl. altimeter; slov. altimeter; 2014

altocumulus

(Ac) [altokumulus] — jeden z 10 druhů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Ac je charakterizován jako menší nebo větší skupiny nebo vrstvy oblaků barvy bílé či šedé, popř. bílé a šedé, které mají vlastní stíny. Skládají se z malých oblačných částí v podobě vln, oblázků, valounů apod., které mohou být navzájem oddělené nebo mohou spolu souviset. Mnohdy mají částečně vláknitý nebo rozplývavý vzhled. Zdánlivá velikost jednotlivých pravidelně uspořádaných částí bývá 1 až 5° prostorového úhlu. Ac je kapalný nebo smíšený oblak středního patra. Vzniká např. následkem vlnových pohybů v atmosféře, při přetékání vzduchu přes horské překážky nebo transformací jiných druhů oblaků. Průsvitnost Ac je velmi proměnlivá. Ac lze dále klasifikovat podle tvaru jako stratiformis, lenticularis, castellanus nebo floccus a podle odrůdy jako translucidus, perlucidus, opacus, duplicatus, undulatus, radiatus a lacunosus. Zvláštnostmi a průvodními jevy Ac mohou být virga a mamma. Termín Ac navrhl franc. meteorolog E. Renou v r. 1870. Čes. překlad Ac je vysoká kupa. Viz též beránky
angl. Altocumulus; slov. altocumulus; 1993-a3

altostratus

(As) — jeden z 10 druhů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. As je charakterizován jako šedavá a modravá oblačná plocha nebo vrstva, s vláknitou nebo žebrovitou strukturou nebo i bez patrné struktury, která pokrývá úplně nebo částečně oblohu; oblak bývá často tak tenký, že obrysy Slunce lze pozorovat jako za matným sklem. U As se nevyskytují halové jevy. As je smíšený, méně často kapalný oblak středního patra, někdy však zasahuje i do patra vysokého. Vyskytuje se např. jako součást oblačných systémů teplé fronty a studené fronty prvního druhu, kde vzniká působením výkluzných pohybů teplého vzduchu. Srážky z As u nás v teplé polovině roku obvykle nevypadávají. As se dále nedělí podle tvaru, lze jej však dále klasifikovat podle odrůdy jako translucidus, opacus, duplicatus, undulatus a radiatus. Zvláštnostmi a průvodními jevy As mohou být virga a mamma. Termín As navrhl franc. meteorolog E. Renou v r. 1877. Čes. překlad As je vysoká sloha.
angl. Altostratus; slov. altostratus; 1993-a3

amplituda absolutní

rozdíl mezi absolutním maximem a absolutním minimem met. prvku, zjištěný na met. stanici nebo v určité oblasti za dlouholeté období, zpravidla od počátku měření. Např. na území Česka za období 1901–2012 je absolutní amplituda teploty vzduchu 82,6 °C (abs. maximum 40,4 °C v Dobřichovicích 20. 8. 2012, abs. minimum –42,2 °C v Litvínovicích u Českých Budějovic 11. 2. 1929). Kromě absolutní amplitudy vztahované k celému uvažovanému období se používají také absolutní amplitudy měsíční a denní.
angl. absolute amplitude; absolute range; slov. absolútna amplitúda; 1993-a2

amplituda absolutní denní

rozdíl mezi denním absolutním maximem a denním absolutním minimem met. prvku, zjištěný v témž kalendářním dnu na met. stanici za dlouholeté období, zpravidla od počátku měření. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 největší absolutní denní amplituda teploty vzduchu pro 1. březen, a to 43,7 °C, vypočítaná z denního minima –27,6 °C v roce 1785 a denního maxima 16,1 °C v roce 1922.
angl. daily absolute amplitude; daily absolute range; slov. absolútna denná amplitúda; 1993-a3

amplituda absolutní měsíční

rozdíl mezi měsíčním absolutním maximem a měsíčním absolutním minimem met. prvku zjištěný v témž kalendářním měsíci na met. stanici za dlouholeté období, zpravidla od počátku měření. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 největší absolutní měsíční amplituda teploty vzduchu v březnu, a to 50,1 °C, vypočítaná z denního minima –27,6 °C (1. 3. 1785) a denního maxima 22,5 °C (29. 3. 1968).
angl. monthly absolute amplitude; monthly absolute range; slov. absolútna mesačná amplitúda; 1993-a3

amplituda denní

rozdíl mezi denním maximem a denním minimem met. prvku v jednom dni. Někteří autoři nevhodně používají termín denní amplituda pro jednu polovinu výše uvedeného rozdílu. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 největší denní amplituda teploty vzduchu 24,1 °C (z 23. 1. 1850), vypočtená z denního minima –26,5 °C a denního maxima –2,4 °C. Viz též amplituda denní průměrná.
angl. daily amplitude; daily range; slov. denná amplitúda; 1993-a3

amplituda denní průměrná

průměr denních amplitud nebo též rozdíl mezi průměrným denním maximem a průměrným denním minimem met. prvku a to buď za libovolné období (např. kalendářní měsíc), nebo v daném kalendářním dnu za dlouholeté období či od počátku měření. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 prům. denní amplituda teploty vzduchu v lednu 4,4 °C (vypočítaná z denních amplitud v lednových dnech), pro 1. leden pak 4,1 °C (vypočtená z denních amplitud 1. 1.).
angl. mean daily amplitude; slov. priemerná denná amplitúda; 2014

amplituda meteorologického prvku

rozdíl nejvyšší a nejnižší hodnoty met. prvku, změřené za určitý časový úsek, zpravidla v průběhu dne (viz amplituda denní), měsíce (viz amplituda měsíční) nebo roku (viz amplituda roční). Zprůměrováním těchto hodnot za delší období dostaneme prům. denní, měsíční a roční amplitudy. Pokud místo určitého roku, měsíce nebo dne uvažujeme celé sledované období, resp. kalendářní měsíc nebo kalendářní den, dostaneme absolutní amplitudu, resp. měsíční nebo denní absolutní amplitudu.
angl. amplitude of the meteorological element; range of the meteorological element; slov. amplitúda meteorologického prvku; 1993-a3

amplituda měsíční

rozdíl mezi měsíčním maximem a měsíčním minimem met. prvku v témž měsíci. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 největší měsíční amplituda teploty vzduchu 37,4 °C (z února 1871), vypočtená z denního minima –24,4 °C (13. 2.) a denního maxima 13,0 °C (27. 2.).
angl. monthly amplitude; monthly range; slov. mesačná amplitúda; 1993-a3

amplituda nárazu větru

rozdíl mezi registrovanou max. a min. rychlostí při jednom nárazu větru. Viz též vítr nárazovitý.
angl. gust amplitude; slov. amplitúda nárazu vetra; 1993-a1

amplituda proudu blesku

vrcholová hodnota rázové vlny elektrického proudu I při úderu blesku. Nejčastěji bývá v rozmezí od 2 do 250 kA se stř. hodnotou 20 až 35 kA. Je rozhodujícím parametrem blesku při stanovení velikosti napětí U na odporu uzemnění R zasaženého objektu, které se určí ze vztahu

U = R I_{m a x}

kde I_max je amplituda proudu blesku. U blesků s více dílčími výboji blesku dosahuje amplituda proudu blesku nejvyšší hodnoty vždy u prvního z nich, u následujících dílčích výbojů bývá podstatně menší.
angl. lightning current amplitude; slov. amplitúda prúdu blesku; 1993-a1

amplituda roční

rozdíl mezi ročním maximem a ročním minimem met. prvku v jednom roce. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 největší roční amplituda teploty vzduchu 63,2 °C (z roku 1830), vypočtená z denního minima –27,5 °C (31. ledna) a denního maxima 35,7 °C (5. srpna). Při stanovení prům. roční amplitudy se ovšem zpravidla vychází z měs. průměrů, takže např. prům. roční amplituda teploty vzduchu se určuje jako rozdíl prům. měs. teploty vzduchu nejteplejšího a nejchladnějšího měsíce.
angl. annual amplitude; slov. ročná amplitúda; 1993-a3

anafronta

atmosférická fronta s výstupným pohybem teplého vzduchu nad frontální plochou. Úhel sklonu plochy anafronty je větší než úhel sklonu stacionární fronty, tangens úhlu sklonu anafronty je řádově roven 0,01. Příkladem anafronty jsou teplé fronty a studené fronty prvního druhu. Termín anafronta zavedl švédský meteorolog T. Bergeron mezi lety 1934 a 1936. Viz též katafronta.
angl. anabatic front; anafront; slov. anafront; 1993-a3

analobara

izalobara spojující místa se stejnou kladnou hodnotou změny tlaku za daný časový interval, např. za 3, 6 nebo 24 hod. Viz též katalobara.
angl. anallobar; slov. analobara; 1993-a3

analýza frontální

detekce atmosférických front na přízemních, méně často i na výškových synoptických mapách. Sleduje se vznik, intenzita, druh, rychlost postupu, popř. rozpad front a s tím související počasí. K frontální analýze patří i sledování vzniku a vývoje cyklon a anticyklon. Pokud je prováděna ručně, mluvíme o frontální analýze subjektivní, při počítačovém zpracování jde o tzv. frontální analýzu objektivní. Je základem synoptické analýzy. Viz též analýza synoptických map.
angl. frontal analysis; slov. frontálna analýza; 1993-a3

analýza izentropická

analýza procesů v atmosféře, která je založena na rozboru polohy a konfigurace izentropických ploch a rozložení vlastností vzduchu a jeho pohybu na těchto plochách. Je dobře aplikovatelná na adiabatické děje v synoptickém měřítku, které nenarušují kontinuitu izentropických ploch, a ve volné atmosféře v místech se stabilním teplotním zvrstvením, kde je vertikální rozložení izentropických ploch jednoznačnou funkcí tlaku vzduchu. Izentropická analýza je vhodnou součástí analýzy počasí, a to zejména vertikálních pohybů vzduchu, procesů na atmosférických frontách, advekce vlhkosti vzduchu a stabilitních poměrů. Izentropická analýza se provádí na izentropických mapách a vertikálních řezech atmosférou. Viz též anomálie potenciální vorticity.
angl. isentropic analysis; slov. izentropická analýza; 1993-a3

analýza objektivní

proces interpolace nebo extrapolace naměřených či jinak získaných meteorologických dat do předem zadaných bodů v rovině nebo prostoru. Pojem objektivní analýza se používá ve dvou významech. V nejobecnějším slova smyslu zahrnuje tento pojem celý proces sestávající z kódování a dekódování naměřených dat, jejich přenosu z míst měření, z kontroly dat a z interpolace nebo extrapolace dat do zadaných bodů. V užším slova smyslu zahrnuje interpolaci nebo extrapolaci dat, jejichž nedílnou součástí je kontrola naměřených dat. Důležitou informací, která vstupuje do objektivní analýzy jako jeden ze zdrojů dat, pokud je k dispozici, je tzv. předběžné pole (z angl. „first guess“), tj. odhad hodnot analyzovaných prvků v bodech, do nichž interpolujeme naměřené hodnoty. Při objektivní analýze zaměřené na přípravu vstupních dat do numerického modelu předpovědi počasí se jako předběžné pole využívají 6hodinové nebo 12hodinové předpovědi. V současnosti se pro přípravu vstupních dat do numerického modelu počasí používá variační metoda 3D-VAR a metoda optimální interpolace. Metoda 3D-VAR je obecnější a numericky snadněji aplikovatelná, a proto je preferována. Obě metody počítají interpolovanou hodnotu s cílem minimalizovat její chybu, přičemž využívají statistickou strukturu chyb interpolovaných dat v prostoru. Objektivní analýza se používá i pro interpolaci nebo extrapolace veličin, u nichž statistická struktura chyb není známa nebo je obtížně popsatelná. Pro tyto prvky se používá metoda kriging nebo korekční metody např. Barnesova korekční metoda. Viz též reanalýza.
angl. objective analysis; slov. objektívna analýza; 1993-a3

analýza počasí

, rozbor počasí, diagnóza počasí — detailní studium stavu atmosféry, které slouží jako pomocný nástroj k sestavení velmi krátkodobých předpovědí počasí a částečně i předpovědí počasí krátkodobých. Tímto termínem bývá označován i proces, při kterém je určitým způsobem znázorněn skutečný stav atmosféry na synoptických mapách. Viz též analýza synoptických map.
angl. weather analysis; slov. analýza počasia; 1993-a3

analýza pylová

rozbor četnosti a kvality pylových zrn různých druhů rostlin obsažených v povrchových nánosech, zvláště v rašeliništích, z nichž mohou být činěny závěry o změnách klimatu. Viz též proxy data.
angl. pollen analysis; slov. peľová analýza; 1993-a3

analýza synoptická

detailní studium stavu atmosféry, vyjádřeného rozložením tlaku vzduchu, vzduchových hmot, atmosférických front a povětrnostních podmínek v určité oblasti na synoptických mapách. Viz též analýza synoptických map.
angl. synoptic analysis; slov. synoptická analýza; 1993-a2

analýza synoptických map

operace, které se provádějí na synoptických mapách. Na přízemních mapách představuje obvykle konstrukci izobar a izalobar, zakreslení atmosférických front, ohraničení oblastí srážek, popřípadě dalších význačných jevů, jako jsou bouřky, mlhy, húlavy atd. Na výškových mapách spočívá analýza synoptických map v konstrukci izohyps absolutní či relativní topografie a izoterem příslušné izobarické hladiny, popřípadě izotach. Na mapách tzv. doplňujících charakteristik (mapy doby slunečního svitu, množství srážek, nočních min. teplot, denních max. teplot apod.) se konstruují izolinie příslušných prvků. Účelem analýzy synoptických map je co nejpřesnější zjištění a zobrazení fyz. stavu atmosféry a podmínek počasí pro diagnostické a prognostické účely. Viz též analýza frontální, analýza počasí, analýza synoptická, analýza tlakového pole, kreslení povětrnostních map.
angl. synoptic chart analysis; slov. analýza synoptických máp; 1993-a2

analýza tlakového pole

synop. rozbor, kterým se studuje prostorové rozložení atm. tlaku pomocí izobar nebo izohyps. Viz též analýza synoptických map.
angl. baric analysis; slov. analýza tlakového poľa; 1993-a1

analýza vzduchových hmot

, viz určení vzduchové hmoty.
angl. air mass analysis; slov. analýza vzduchových hmôt; 1993-a1

anemobiagraf

anemograf pracující na aerodyn. principu, vybavený registračním a plovákovým manometrickým systémem. Jeho stupnice rychlostí je zlinearizována pomocí pružin. V Česku se nepoužívá.
angl. anemobiagraph; slov. anemobiagraf; 1993-a3

anemograf

registrační anemometr, zaznamenávající obvykle prům. a okamžitou rychlost větru a směr větru. Jeho čidlem mohou být miskový kříž, lopatkové kolo, vrtule, aerodyn. trubice nebo brzděný systém pro rychlost větru a tlumená větrná směrovka pro směr větru. Viz též měření větru.
angl. anemograph; recording anemometer; slov. anemograf; 1993-a1

anemograf univerzální

registr. anemometr (anemograf) používaný pro 24 hodinový nebo (denní) záznam okamžitého směru větru, okamžité rychlosti větru (nárazů větru) a průměrné rychlosti větru. Směr větru zaznamenává větrná směrovka, jejíž otáčivý pohyb se přenáší hřídelem k registračnímu přístroji. Dráha větru, resp. průměrná rychlost větru, se zjišťuje měřením otáček miskového anemometru (viz součtový anemometr). Měření nárazů větru, resp. okamžitých rychlostí větru, je založeno na principu Dinesova, resp. tlakového anemometru. Čidlová část přístroje se umísťuje na ocelovou nosnou trubici nejméně 4 m nad nejvyšší bod střechy, registrační část se s ohledem na mechanické převody umísťuje přesně vertikálně pod čidlovou částí do vzdálenosti max. 12 m. Univerzální anemograf byl základním větroměrným přístrojem na profesionálních met. stanicích v Česku do konce 90. let 20. století. Dnes zůstává srovnávacím přístrojem na vybraných stanicích provádějících souběžná měření.
slov. univerzálny anemograf; 1993-a3

anemogram

záznam anemografu.
angl. anemogram; slov. anemogram; 1993-a3

anemoindikátor

zařízení pro měření směru a rychlosti větru, které bylo v minulosti v Česku používáno na klimatologických stanicích. Anemoindikátor se skládá z měřící hlavice, tvořené miskovým anemometrem a větrnou směrovkou, a z indikačního přístroje s osmipólovým přepínačem a tlačítkem. Při určování směru větru se postupně přepínají polohy přepínače, dokud indikátor nezačne ukazovat rychlost větru. Pokud ukazuje indikátor rychlost větru pouze v jedné poloze, je tato totožná s označeným směrem větru. Ukazuje-li indikátor rychlost větru ve dvou sousedních polohách (ať současně či střídavě), leží hodnota směru mezi těmito polohami. Rychlost lze přečíst rovněž přímo po stisknutí tlačítka, čeho se využívá při malých rychlostech větru. Tato technika, jak vyplývá z uvedeného, nezaručovala vysokou přesnost určení směru větru. Od počátku 21.století byly anemoindikátory nahrazovány měřením směru a rychlosti větru moderními anemometry miskovými, nebo anemometry ultrasonickými.
2016

anemoklinograf

registrační přístroj k měření sklonu vektoru větru vzhledem k horiz. rovině. V Česku se nepoužívá.
angl. anemoclinograph; recording anemoclinometer; slov. anemoklinograf; 1993-a3

anemoklinometr

přístroj určený k měření sklonu vektoru větru vzhledem k horiz. rovině. V Česku se nepoužívá.
angl. anemoclinometer; slov. anemoklinometer; 1993-a3

anemometr

přístroj k měření rychlosti větru nebo rychlosti a směru větru. Anemometry měřící rychlost větru pracují na několika hlavních principech:
a) mechanickém: větrem se roztáčí otočné miskové nebo vrtulové čidlo anemometru, jehož počet otáček za jednotku času je ve známé závislosti na rychlosti větru (viz anemometr miskový, anemometr lopatkový), nebo se větrem vychyluje čidlo přístroje (deska, koule, miskové kolo) z klidové polohy a úhel vychýlení je ve známé závislosti na rychlosti větru (viz anemometr s výkyvnou deskou);
b) ultrazvukovém (akustickém): mezi vysílačem a přijímačem anemometru se šíří ultrazvukové vlny, přičemž doba, za kterou se signál dostane od vysílače k přijímači je závislá na rychlosti větru podél dráhy šíření ultrazvuku (viz anemometr ultrasonický);
c) dynamickém: pomocí speciálně konstruované trubice (tzv. Pitotova trubice), která je čidlem přístroje, se snímá rozdíl dynamického a statického tlaku, který závisí na rychlosti větru (viz anemometr tlakový, anemometr Dinesův);
d) zchlazovacím: čidlem anemometru je materiál (typicky tenký drát) vyhřátý na teplotu vyšší, než je teplota měřeného prostředí, jehož ochlazování vlivem proudění vzduchu je v zákonité závislosti na rychlosti větru (viz anemometr zchlazovací);
Pro experimentální účely se využívají anemometry, které pracují na dalších principech a jen ojediněle se vyrábějí sériově, např.:
e) anemometr vírový využívá zákonité závislosti frekvence kmitání vírů v Kármánově vírové cestě za překážkou umístěnou v měřeném proudu vzduchu ve snímači přístroje, na rychlosti tohoto proudu; f) anemometr tlakový s fluidním zesilovačem má ve snímači vytvořen pomocí trysky pomocný proud vzduchu kolmý na směr měřeného proudění. Deformace tohoto pomocného proudu vlivem větru je citlivě snímána zpravidla dvojicí tlakových čidel umístěných v trubici snímače naproti trysce; g) anemometr s tepelným značkováním má snímač vybavený impulsním zdrojem tepla, který ohřeje vzduch protékající trubicí snímače, v níž se rychlost měří. Na závětrné straně zdroje tepla vyhodnocují časový posun tepelné značky dva bez setrvačné teploměry umístěné ve směru proudnic v konstantní vzájemné vzdálenosti. Měřená rychlost je nepřímo úměrná zjištěnému časovému posuvu. V Česku se na profesionálních met. stanicích a při terénních měřeních v současnosti používají anemometry pracující na mechanickém a ultrazvukovém principu. Viz též měření větru.
angl. anemometer; slov. anemometer; 1993-a3

anemometr Dinesův

anemometr založený na principu Pitotovy trubice, v němž se využívá tlakového rozdílu vytvářeného v aerodyn. trubici k vyvolání zdvihu plováku speciálního manometru. Tlakový rozdíl Δp závisí na rychlosti větru v a hustotě vzduchu ρ podle vztahu

Δ p = k . ρ \frac{v^{2}}{2}

kde k je bezrozměrná konstanta, jejíž velikost závisí na vlastnostech aerodyn. trubice. Zdvih plováku je v převážné části stupnice lineárně úměrný přírůstku rychlosti větru. Dinesův anemometr je vhodný k měření krátkodobých fluktuací rychlostí větru. Tvoří součást univerzálního anemografu, který byl v Česku do konce 90. let 20. století hojně používán. První anemometr tohoto typu zkonstruoval angl. meteorolog W. H. Dines v r. 1890. Viz též anemometr tlakový.
angl. Dines anemometer; pressure tube anemometer; slov. Dinesov anemometer; 1993-a2

anemometr Wildův

jednoduchý větroměrný přístroj založený na principu anemometru s výkyvnou deskou, který byl v minulosti používaný v české staniční síti. Nad větrnou korouhví byla připevněna destička, která se otáčela po směru větru a podle síly větru se odklápěla podél připevněného rámu s osmidílnou stupnicí. Rychlost větru se převáděla přímo na metry za sekundu.
2016

anemometr aerodynamický

syn. anemometr tlakový.
slov. aerodynamický anemometer; 1993-a1

anemometr akustický

, viz anemometr ultrasonický.
2016

anemometr kontaktový

miskový nebo lopatkový anemometr, v němž se mžikově uzavírá el. kontakt po určitém konstantním počtu otáček rotujícího čidla. Uzavření kontaktu bývá indikováno pomocí světelných nebo zvukových signálů. Doba mezi dvěma po sobě následujícími signály se měří stopkami nebo jsou el. impulzy zaznamenávány na registrační válec s konstantní rotační rychlostí. Jde o přístroj, který se už v současném meteorologickém provozu nepoužívá.
angl. contact anemometer; slov. kontaktový anemometer; 1993-a3

anemometr lopatkový

anemometr využívající k měření rychlosti větru úhlovou rychlost lopatkového kola, které se vlivem proudícího vzduchu otáčí kolem horiz. nebo vert. osy. Výhodou lopatkového anemometru je poněkud větší citlivost než u miskových systémů. V současné meteorologické praxi jsou přístroje založené na tomto principu používány méně často než anemometry miskové či ultrasonické.
angl. air meter; Byram anemometer; slov. lopatkový anemometer; 1993-a3

anemometr miskový

anemometr využívající k měření rychlosti větru úhlovou rychlost otáčení rotoru sestávajícího z misek rozmístěných symetricky kolem obvykle vertikální osy rotace. První miskový anemometr pochází z r. 1837 od W. Whewella a podstatně jej zlepšil irský přírodovědec J. T. R. Robinson v r. 1846. Základem systému miskového anemometru je rotor tvořený třemi nebo čtyřmi miskami, které jsou umístěny souhlasně vypouklými stranami vzhledem ke směru rotace na stejně dlouhých ramenech ve shodných úhlových vzdálenostech. Ve variantě 4 misek je rotor známý pod termínem Robinsonův kříž, dnes však převládá varianta se 3 miskami, která je podle současných poznatků výhodnější. Misky díky svému polokulovému nebo kuželovitému tvaru kladou proudícímu prostředí svojí dutou stranou přibližně čtyřnásobně větší odpor než vypouklou stranou, což způsobuje rotaci přístroje. Celé těleso rotoru musí být uloženo v kvalitních ložiskách, aby bylo lehce otočné s nízkým prahem citlivosti. Počet otáček rotoru za sekundu n závisí téměř lineárně na rychlosti větru v. Platí vztah:

v = a + b n + c n^{2},

kde a je práh citlivosti, tj. rychlost větru, při níž se miskový kříž anemometru začíná otáčet (zpravidla 0,2 až 1,5 m.s^–1), b je konstanta závislá na rozměrech a aerodyn. vlastnostech misek a c konstanta řádu 10^–4. Rychlost větru se určí pomocí: a) mech. počítadla, zabudovaného v přístroji a stopek; b) generátoru střídavého napětí, které je úměrné rychlosti rotace miskového systému; c) el. impulzů vytvářených rotujícím systémem, které mají frekvenci úměrnou rychlosti větru a které se vyhodnocují prostřednictvím světelných, zvukových nebo el. signálů a chronometrického zařízení. Miskový anemometr měří složku rychlosti větru kolmou na osu otáčení rotoru. Ta je standardně orientována vertikálně, a přístroj tak slouží k měření horizontální složky rychlosti větru. Pro měření směru větru je obvykle doplněn větrnou směrovkou. Spolu s ultrasonickými anemometry se jedná o nejrozšířenější typ anemometru.
angl. cup anemometer; slov. miskový anemometer; 1993-a3

anemometr ruční

anemometr, který pozorovatel drží při měření v ruce ve výšce asi 2 m nad zemí. Používá se pro operativní měření v terénu, která mají informativní charakter. Nejčastěji se používají přístroje s přímým čtením okamžité rychlosti větru, méně mech. přístroje, které měří prům. rychlost větru za stanovené období expozice (60 až 100 s). Jako čidla se používá zpravidla miskový anemometr. Na profesionálních stanicích ČR se používají při nefunkčnosti automatického měřicího systému.
angl. hand anemometer; slov. ručný anemometer; 1993-a3

anemometr s výkyvnou deskou

anemometr, jehož čidlem je lehká deska, orientovaná kolmo na směr proudění a jejíž výchylka od svislice je úměrná rychlosti větru. Má nelineární stupnici. V současné meteorologické praxi není tento princip používán. Viz též anemometr Wildův.
angl. pressure-plate anemometer; swinging plate anemometer; slov. anemometer s doskou; 1993-a3

anemometr součtový

miskový nebo lopatkový anemometr, u něhož je počet otáček rotujícího systému udáván mech. počítadlem v jednotkách „uběhnuté“ dráhy větru. Měří-li se současně čas, lze pomocí součtového anemometru stanovit prům. rychlost větru. Bývá konstruován jako přenosný přístroj malých rozměrů, upravený k instalaci na tyči nebo opatřený držadlem. V této úpravě bývá nazýván ruční anemometr součtový. Na principu součtového anemometru je založeno také měření prům. rychlosti větru (dráhy větru) univerzálním anemografem. V současnosti se již tento princip v meteorologickém provozu nepoužívá a místo součtového principu používají elektronické metody záznamu dat.
angl. counting anemometer; run-of-wind anemometer; slov. súčtový anemometer; 1993-a1

anemometr tlakový

anemometr pracující na principu Pitotovy trubice a využívající k měření rychlosti větru tlakové rozdíly, vyvolané na čidle proudícím vzduchem. Pro správnou orientaci vůči proudění bývá umístěn na návětrné straně větrné směrovky. V současnosti není tento princip provozně používán pouze např. v souvislosti s užitím univerzálního anemografu. Viz též anemometr Dinesův.
angl. pressure anemometer; slov. tlakový anemometer; 1993-a3

anemometr ultrasonický

(ultrazvukový, akustický) — přístroj k měření směru a rychlosti větru. Vysílá a přijímá ultrazvukový signál mezi pevně rozmístěnými převodníky (zpravidla tři převodníky nebo čtyři umístěné horizontálně ve vrcholech rovnostranného trojúhelníku, resp. čtverce). Rychlost větru je úměrná zpoždění nebo zrychlení signálu v závislosti na směru větru a vypočte se ze vztahu:

V_{w} = 0, 5 L (1 / t_{f} - 1 / t_{r}),

kde V_w je rychlost větru, L je vzdálenost mezi dvěma převodníky, t_f je čas v jednom směru měření a t_r je čas v opačném směru měření.
Výhoda proti miskovému anemometru s větrnou směrovkou je v tom, že není nutné udržovat žádné mechanické součástky, ložiska. Při záporných teplotách může sníh, námraza nebo ledovka způsobit výpadek měření a je tedy nezbytné přístroj, především převodníky, mechanicky očistit. U vyhřívaného modelu zabraňují termostaticky řízená topná tělesa v hlavicích a ramenech senzoru hromadění námrazy vlivem mrznoucího deště nebo sněhu.
angl. ultrasonic anemometer; slov. ultrasonický anemometer; 2014

anemometr zchlazovací

třída anemometrů, založených za měření ochlazování vyhřátého materiálu prouděním vzduchu. Typicky je používán velmi tenký drát. Tento typ anemometru není příliš vhodný pro venkovní podmínky, protože ochlazovaný drát je poměrně křehký, jeho vlastnosti se mohou měnit v důsledku vlhkosti a znečištění a jeho použití vůbec nelze doporučit v případě vypadávání srážek. Používá se spíše pro laboratorní měření, kde je výhodou možná miniaturizace. Existují i alternativní přístroje založené na podobném principu, například na zchlazování silikonového disku.
2016

anemometrie

zast. označení pro obor zabývající se měřením charakteristik větru a jeho metodikou. Viz též měření větru.
angl. anemometry; slov. anemometria; 1993-a1

anemorumbometr

, viz rumb.
slov. anemorumbometer; 1993-a1

anemoskop

zařízení umožňující kvalitativní určování změn rychlosti větru, např. anemometr s výkyvnou deskou. V současné meteorologické praxi není tento princip používán. Na letištích je pro kvalitativní určování rychlosti větru (a také jeho směru) používán tzv. větrný pytel.
angl. anemoscope; slov. anemoskop; 1993-a3

aneroid

, syn. tlakoměr aneroidový.
angl. aneroid barometer; slov. aneroid; 1993-a3

anomálie klimatická

odchylka klimatického prvku od jeho průměrné hodnoty, a to v časovém nebo prostorovém smyslu:
a) výkyv klimatického prvku v určitém období oproti dlouhodobému průměru, příp. klimatologickému normálu pro danou oblast. Tyto klimatické anomálie jsou důsledkem kolísání klimatu a lze je rozeznat v různých časových měřítkách. Výrazné klimatické anomálie způsobují klimatická ohrožení;
b) Odchylka klimatologického normálu v určité oblasti oproti širšímu okolí, např. dané rovnoběžce (šířková anomálie), nadm. výšce (výšková anomálie) apod. V tomto smyslu jsou klimatické anomálie způsobeny vlivem klimatických faktorů, jimiž se daná oblast liší od svého okolí. Zast. označení pro oblast s kladnou klimatickou anomálií je pleión (např. hyetopleión v případě atmosférických srážek, termopleión u teploty vzduchu); oblast se zápornou anomálií byla analogicky označována jako meión nebo též antipleión. Viz též izanomála.
angl. climatic anomaly; slov. klimatická anomália; 1993-a3

anomálie meteorologická

odchylka meteorologického prvku od jeho průměrné hodnoty v dané fázi roku, podmíněná proměnlivostí počasí. Na rozdíl od klimatické anomálie přetrvává v omezené oblasti maximálně několik dní, neboť je vázána na určitou synoptickou situaci. Mimořádně silné meteorologické anomálie mohou být projevem povětrnostních ohrožení, případně mohou vést k jejich vzniku. V tom případě má jejich výskyt prognostický význam, viz např. anomálie potenciální vorticity.
angl. meteorological anomaly; slov. meteorologická anomália; 2014

anomálie potenciální vorticity

meteorologická anomálie převážně synoptického měřítka, jejíž vert. rozsah se zvětšuje s rostoucím horiz. rozměrem a zmenšuje s rostoucí vertikální stabilitou atmosféry. Rozlišujeme kladné a záporné anomálie potenciální vorticity, pro které jsou charakteristické kladné, resp. záporné odchylky hodnot od klimatologického normálu. Kladná anomálie potenciální vorticity v horní troposféře je spojena s cyklonální vorticitou a zpravidla se studenou advekcí z vyšších zeměpisných šířek, popř. s pronikáním vzduchu ze stratosféry. Záporná anomálie potenciální vorticity je spojena s anticyklonální vorticitou a zpravidla s teplou advekcí z nižších zeměpisných šířek. Anomálie potenciální vorticity se může vyskytovat i ve spodní troposféře, kde nejčastěji vzniká působením výškové anomálie na prostředí se zvýšenou baroklinitou nebo následkem neadiabatických dějů souvisejících např. s tvorbou srážek. Viz též PV thinking.
angl. potential vorticity anomaly; slov. anomália potenciálnej vorticity; 2014

anticyklogeneze

vznik, popř. zesílení již existující anticyklonální cirkulace v atmosféře. Za příznivých podmínek může vést k formování anticyklony nebo k jejímu mohutnění. Rozlišujeme anticyklogenezi dynamickou a termickou. Opakem anticyklogeneze je anticyklolýza.
angl. anticyclogenesis; slov. anticyklogenéza; 1993-a3

anticyklogeneze dynamická

anticyklogeneze vyvolaná procesy souvisejícími s růstem (poklesem) advekce anticyklonální (cyklonální) vorticity s výškou. Za těchto podmínek dochází ke generování sestupných pohybů vzduchu a k následnému adiabatickému oteplování vzduchové hmoty. Tímto způsobem např. vznikají subtropické anticyklony. Viz též rovnice omega, subsidence vzduchu.
angl. dynamic anticyclogenesis; slov. dynamická anticyklogenéza; 1993-a3

anticyklogeneze termická

anticyklogeneze vedoucí ke vzniku nebo mohutnění (zesílení) studené anticyklony vlivem neadiabatického ochlazení vzduchu od aktivního povrchu, popř. vlivem výrazné studené advekce. Tímto způsobem vznikají např. studené a nízké anticyklony nad pevninou v zimě a termické anticyklony relativně malého rozsahu.
angl. thermal anticyclogenesis; slov. termická anticyklogenéza; 1993-a3

anticyklolýza

zeslabení již existující anticyklonální cirkulace v atmosféře, které může vést k slábnutí a rozpadu anticyklony. Opakem anticyklolýzy je anticyklogeneze.
angl. anticyclolysis; slov. anticyklolýza; 1993-a3

anticyklona

, výše tlaková — oblast se zvýšeným tlakem vzduchu v atmosféře, která se projevuje na synoptické mapě alespoň jednou uzavřenou izobarou nebo izohypsou, přičemž tlak vzduchu uvnitř je vyšší než v okolí. Pro anticyklonu je charakteristická cirkulace vzduchu na sev. polokouli ve směru pohybu hodinových ručiček, na již. polokouli proti směru jejich pohybu. Anticyklona je základním tlakovým útvarem. Středy anticyklony se označují na synop. mapách v ČR písmenem „V“ (výše), na mapách z angl. a něm. jazykové oblasti písmenem „H“ (high, Hoch), na mapách z rus. jazykové oblasti písmenem „B“ (vysokoje davlenije) a na mapách ze špan. jazykové oblasti písmenem „A“ (alta). Ke vzniku anticyklony vedou složité procesy v atmosféře, označované jako anticyklogeneze. Termín anticyklona zavedl angl. přírodovědec F. Galton v r. 1861. K výkladu vzniku a vert. stavby anticyklony významně přispěl též český meteorolog S. Hanzlík. Zast. název pro anticyklonu je tlakové (barické, barometrické) maximum. Viz též počasí anticyklonální, stadia vývoje anticyklony, osa anticyklony.
angl. anticyclone; high; slov. anticyklóna; 1993-a3

anticyklona antarktická

anticyklona nad Antarktidou značně symetricky rozložená kolem již. pólu, se středem převážně ve vých. části pevniny. Antarktická anticyklona je akčním centrem atmosféry. Jako studená anticyklona zabírá zpravidla jen spodní troposféru.
angl. antarctic anticyclone; slov. antarktická anticyklóna; 1993-a3

anticyklona arktická

anticyklona nad Arktidou, která má v zimě obyčejně dva samostatné středy, a to nad Grónskem a nad sev. Kanadou. V létě se často rozpadá na tři samostatné útvary, a to nad Grónskem, Barentsovým mořem a v oblasti sev. od Čukotského moře.
angl. arctic anticyclone; slov. arktická anticyklóna; 1993-a3

anticyklona azorská

(severoatlantická) — subtropická kvazipermanentní anticyklona rozprostírající se nad subtropickými a tropickými oblastmi sev. části Atlantského oceánu se středem nejčastěji v oblasti Azorských ostrovů. Azorská anticyklona je permanentním akčním centrem atmosféry a pro Evropu ohniskem vzniku mořského tropického vzduchu. Počasí u nás ovlivňuje velmi často, a to především v létě, kdy svým hřebenem vysokého tlaku vzduchu zasahuje od jz. do stř. Evropy.
angl. Azores anticyclone; slov. azorská anticyklóna; 1993-a3

anticyklona bermudská

na klimatologických mapách záp. část azorské anticyklony. V jednotlivých synop. situacích se bermudská anticyklona vyskytuje v záp. části subtropického pásma sev. Atlantiku. Existuje buď společně s azorskou anticyklonou (položenou dále k východu) nebo samostatně, kdy představuje azorskou anticyklonu posunutou daleko na západ.
angl. Bermuda High; slov. bermudská anticyklóna; 1993-a1

anticyklona blokující

pomalu se pohybující anticyklona mírných šířek působící jako překážka pohybu frontálních cyklon od západu k východu. Viz též blokování.
angl. blocking anticyclone; slov. blokujúca anticyklóna; 1993-a1

anticyklona bouřková

miniaturní anticyklona objevující se v přízemním tlakovém poli v týlu jednoduché cely ve stadiu zralosti a přetrvávající v počáteční fázi stadia rozpadu. Vzniká vlivem mohutných divergujících sestupných proudů studeného vzduchu ochlazeného táním a částečným vypařováním padajících srážkových částic; teplota v ní je proto nižší než v okolí. V bouřkových pásmech značného horiz. rozsahu jsou i bouřkové anticyklony rozměrnější a protaženy ve směru podél těchto pásem. Na záznamu barografu se přechod bouřkové anticyklony projevuje vznikem tzv. bouřkového nosu. Viz též pseudofronta.
slov. búrková anticyklóna; 1993-a2

anticyklona dynamická

1. subtropická anticyklona; 2. někteří autoři tímto pojmem označují všechny teplé anticyklony i v mírných, popř. vysokých zeměp. šířkách. Viz též anticyklogeneze dynamická.
angl. dynamic anticyclone; slov. dynamická anticyklóna; 1993-a3

anticyklona glaciální

označení W. H. Hobbse (1926) pro anticyklonu v oblasti Antarktidy nebo Grónska. Podle něho jsou obě tyto velmi stálé glaciální anticyklony póly atm. cirkulace. Intenzívní anticyklonální proudění a roztékání studeného vzduchu na jejích okrajích je podmíněno nejen studeným aktivním povrchem ledových a sněhových hmot, nýbrž i značným vert. rozsahem obou anticyklon. Pozdější výzkumy však ukázaly nesprávnost této hypotézy, především u anticyklony nad Grónskem, která je poměrně málo stálá a malého plošného rozsahu. Pojem glaciální anticyklona je vhodnější pro výskyt vysokého tlaku vzduchu nad Antarktidou. Viz též anticyklona antarktická, anticyklona arktická.
angl. glacial anticyclone; slov. glaciálna anticyklóna; 1993-a2

anticyklona havajská

(severopacifická, honolulská) — teplá, vysoká a kvazipermanentní anticyklona v tropech a subtropech sev. části Tichého oceánu, patřící mezi permanentní akční centra atmosféry. Havajská anticyklona dostala název podle Havajských ostrovů, v jejichž blízkosti se většinou vyskytuje její střed. Často, zejména v chladném pololetí, se z ní odděluje samostatná anticyklona v záp. části Pacifiku a mezi nimi se vytváří tzv. druhá pacifická polární fronta.
angl. Hawaiian anticyclone; slov. havajská anticyklóna; 1993-a3

anticyklona honolulská

, syn. anticyklona havajská.
slov. honolulská anticyklóna; 1993-a1

anticyklona izolovaná

(odštěpená) — teplá anticyklona, která vznikla oddělením sev. části protáhlého hřebene vysokého tlaku vzduchu, ležícího zpravidla v poledníkovém směru, brázdou nízkého tlaku vzduchu. Izolovaná anticyklona bývá často blokující anticyklonou.
angl. cut-off high; slov. izolovaná anticyklóna; 1993-a3

anticyklona jihoatlantická

, syn. anticyklona svatohelenská.
slov. juhoatlantická anticyklóna; 1993-a1

anticyklona jihoindická

, syn. anticyklona mauricijská.
slov. juhoindická anticyklóna; 1993-a1

anticyklona jihopacifická

subtropická kvazipermanentní anticyklona na již. polokouli v jv. části Tichého oceánu záp. od Chile.
angl. South Pacific anticyclone; slov. juhopacifická anticyklóna; 1993-a3

anticyklona kanadská

(severoamerická) — kontinentální anticyklona vytvářející se v zimním období nad sev. částí severoamer. kontinentu. Její střed leží převážně v oblasti mezi Skalnatými horami a Velkými kanadskými jezery. V trvání ani v horiz. rozsahu se nevyznačuje takovou pravidelností jako sibiřská anticyklona. Kanadská anticyklona se může vyskytovat nad větší částí Sev. Ameriky nebo se rozpadávat na několik samostatných anticyklon. I přes značnou rozlohu má kanadská anticyklona malý vert. rozsah, většinou pod 2000 m. Patří mezi studené anticyklony s výraznou inverzí teploty vzduchu ve výškách 1 000 až 1 500 m. Je jedním ze sezonních akčních center atmosféry.
angl. Canadian anticyclone; slov. kanadská anticyklóna; 1993-a3

anticyklona kontinentální

studená anticyklona vytvářející se nad prochlazenou pevninou v zimě. Je obvykle sezonním akčním centrem atmosféry. Mezi kontinentální anticyklony patří zejména sibiřská a kanadská anticyklona.
angl. continental anticyclone; slov. kontinentálna anticyklóna; 1993-a3

anticyklona kvazipermanentní

anticyklona vyskytující se na klimatologických mapách po celý rok téměř na stejném místě. Střed kvazipermanentní anticyklony se od zimního období k letnímu (a naopak) posouvá zpravidla jen málo. Ke kvazipermanentním anticyklonám patří všechny subtropické anticyklony vyskytující se nad oceány obou polokoulí. Kvazipermanentní anticyklony jsou akčními permanentními centry atmosféry.
angl. quasi-permanent anticyclone; slov. kvázipermanentná anticyklóna; 1993-a2

anticyklona kvazistacionární

(stacionární) — anticyklona, která obvykle po dobu několika dní mění svou polohu jen minimálně. Viz též anticyklona kontinentální, anticyklona subtropická.
angl. quasi-stationary anticyclone; slov. kvázistacionárna anticyklóna; 1993-a2

anticyklona mauricijská

(jihoindická) — teplá, vysoká a kvazipermanentní anticyklona v tropech a subtropech již. části Indického oceánu mezi Madagaskarem a Austrálií, patřící mezi akční centra atmosféry. Název dostala podle ostrova Mauritius, který však leží na jejím sz. okraji.
slov. mauricijská anticyklóna; 1993-a3

anticyklona nízká

anticyklona malého vert. rozsahu, kterou je možné pozorovat jen ve spodní části troposféry, nepřesahující izobarickou hladinu 500 hPa (zhruba ve výšce kolem 5,5 km). Mezi nízké anticyklony patří především studené arktické a antarktické anticyklony, zimní kontinentální anticyklony nad Sev. Amerikou a Asií, jakož i postupující anticyklony v počátečním stadiu vývoje.
angl. low-level anticyclone; slov. nízka anticyklóna; 1993-a2

anticyklona odštěpená

, syn. anticyklona izolovaná.
slov. odštiepená anticyklóna; 1993-a1

anticyklona postupující

(putující) — anticyklona, která se pohybuje ve směru řídícího proudění. Postupující anticyklona je zpravidla termicky asymetrická a vytváří se většinou za poslední cyklonou ze série cyklon polární fronty. Má tendenci směřovat do nižších zeměp. šířek, v nichž dochází k její stabilizaci, přičemž se postupně mění z nízké na vysokou a termicky symetrickou (teplou) anticyklonu. Postupující anticyklona se vytváří i mezi jednotlivými cyklonami ze série cyklon; v tom případě však zůstává většinou termicky asymetrická.
angl. migratory anticyclone; slov. postupujúca anticyklóna; 1993-a3

anticyklona putující

, syn. anticyklona postupující.
slov. putujúca anticyklóna; 1993-a1

anticyklona severoamerická

, syn. anticyklona kanadská.
angl. North American anticyclone; slov. severoamerická anticyklóna; 1993-a1

anticyklona severoatlantická

, syn. anticyklona azorská.
angl. North Atlantic anticyclone; slov. severoatlantická anticyklóna; 1993-a1

anticyklona severopacifická

, syn. anticyklona havajská.
angl. North Pacific anticyclone; slov. severopacifická anticyklóna; 1993-a1

anticyklona sezonní

anticyklona, která se vyskytuje nad danou oblastí jen v některé roč. době. Nejtypičtějším příkladem sezonních anticyklon jsou kontinentální anticyklony; které mají charakter studených anticyklon. Z nich sibiřská anticyklona je horiz. velmi rozsáhlá a někdy zasahuje až nad vých. a stř. Evropu. Kanadská anticyklona je méně pravidelným útvarem a často se rozpadává na několik menších anticyklon. V letním období se na místě sezonních anticyklon mohou vyskytovat oblasti nižšího tlaku.
angl. seasonal anticyclone; slov. sezónna anticyklóna; 1993-a2

anticyklona sibiřská

kontinentální anticyklona vytvářející se v zimních měsících nad stř. a sev. částí Eurasie. Střed sibiřské anticyklony leží v dlouhodobém průměru nad Mongolskem. V sibiřské anticykloně byl naměřen nejvyšší tlak vzduchu (na Zemi) redukovaný na hladinu moře. Sibiřská anticyklona netrvá po celou zimu, nýbrž se obnovuje v důsledku stabilizace postupujících anticyklon nad ochlazenou pevninu. Někdy zasahuje až do stř. Evropy, pokud její střed leží záp. od Uralu. Ze sibiřské anticyklony se někdy oddělují postupující anticyklony, které putují až nad Tichý oceán, kde způsobují regeneraci subtropické anticyklony. Sibiřské anticyklony patří k nejrozsáhlejším anticyklonám. Její vert. mohutnost je však malá, často nedosahuje ani výšky 2000 m, nad ní je výrazná inverze teploty vzduchu. Sibiřská anticyklona je sezonním akčním centrem atmosféry. Viz též anticyklona kvazistacionární, extrémy tlaku vzduchu.
angl. Siberian anticyclone; slov. sibírska anticyklóna; 1993-a1

anticyklona stacionární

, viz anticyklona kvazistacionární
angl. stationary anticyclone; slov. stacionárna anticyklóna; 1993-a1

anticyklona studená

termicky symetrická anticyklona v rel. studenějším vzduchu vzhledem k okolí. Má malý vert. rozsah a je dobře vyjádřena obvykle jen do výšky 1 až 2 km. Do studených anticyklon patří především arktické a antarktické anticyklony a zimní kontinentální anticyklony.
angl. cold anticyclone; slov. studená anticyklóna; 1993-a3

anticyklona subtropická

vysoká, teplá a kvazipermanentní anticyklona vyskytující se v subtropických zeměp. šířkách, a to většinou nad oceány. Všechny subtropické anticyklony jsou akčními permanentními centry atmosféry. Podle převládající geogr. polohy rozlišujeme subtropickou anticyklonu azorskou, bermudskou, havajskou, svatohelenskou, mauricijskou a jihopacifickou. Subtropické anticyklony jsou součástí subtropického pásu vysokého tlaku vzduchu na sev. a již. polokouli. Viz též anticyklona dynamická.
angl. subtropical anticyclone; slov. subtropická anticyklóna; 1993-a2

anticyklona svatohelenská

(jihoatlantická) — teplá, vysoká a kvazipermanentní anticyklona nad již. částí Atlantského oceánu se středem často v oblasti ostrova Svaté Heleny. Rozkládá se v subtropických šířkách mezi Jižní Amerikou a již. Afrikou. V období léta na již. polokouli se přesouvá jižněji, v období zimy severněji. Svatohelenská anticyklona patří mezi permanentní akční centra atmosféry.
angl. South Atlantic anticyclone; slov. svätohelenská anticyklóna; 1993-a3

anticyklona teplá

anticyklona, která je termicky symetrická a teplejší než okolní atmosféra, a to v celém svém vert. rozsahu. Obvykle se projevuje v celé troposféře. Nad teplou anticyklonou dosahuje v dané zeměpisné šířce tropopauza největších výšek. Při subsidenci vzduchu dochází při adiabatickém ději k jeho oteplování. Do teplých anticyklon patří především subtropické anticyklony.
angl. warm anticyclone; slov. teplá anticyklóna; 1993-a2

anticyklona termicky asymetrická

anticyklona, ve které se vyskytují v horiz. směru dost značné teplotní rozdíly. Na sev. polokouli je nejčastěji vých. a jv. část anticyklony studená, zatímco záp. a sz. část teplá. Rozdíly mezi teplou a stud. částí anticyklony dosahují obvykle 5 až 15 °C. Termicky asymetrické anticyklony bývají většinou uzavírajícími anticyklonami, které ukončují sérii cyklon.
angl. thermal asymmetric anticyclone; slov. termicky asymetrická anticyklóna; 1993-a2

anticyklona termicky symetrická

anticyklona, v níž jsou malé teplotní rozdíly v horiz. směru mezi jejími jednotlivými částmi. Termicky symetrické anticyklony jsou především kvazistacionární anticyklony, které mohou být teplé nebo studené; teplé jsou subtropické anticyklony; do studených lze zahrnout arktickou a antarktickou anticyklonu a dále pak všechny kontinentální anticyklony.
angl. thermal symmetric anticyclone; slov. termicky symetrická anticyklóna; 1993-a3

anticyklona termická

nízká, studená a kvazistacionární anticyklona rel. malého rozsahu, tvořená v zimním období stagnujícím stud. vzduchem, ochlazovaným od zemského povrchu. Viz též anticyklogeneze termická.
angl. thermal anticyclone; slov. termická anticyklóna; 1993-a3

anticyklona uzavírající

(závěrečná) — postupující anticyklona, která se vytváří mezi jednotlivými sériemi cyklon polární fronty. Zpočátku je uzavírající anticyklona termicky asymetrická. Přesouvá se nejčastěji na jihovýchod do nižších zeměp. šířek, přičemž se otepluje a mohutní a stává se málo pohyblivou kvazistacionární anticyklonou. Uzavírající anticyklony často přispívají k regeneraci slábnoucích subtropických anticyklon. V některých případech narušují převládající záp. proudění, hlavně ve stadiu své stabilizace a působí jako blokující anticyklony. Někteří autoři je nazývají též anticyklonami polárních vpádů.
slov. uzatvárajúca anticyklóna; 1993-a2

anticyklona vysoká

anticyklona, která zasahuje nejméně do horních vrstev troposféry nebo až po tropopauzu. Vysoká anticyklona je teplá v celém svém vert. rozsahu a má uzavřenou cirkulaci i nad izobarickou hladinou 500 hPa, ležící zhruba ve výšce 5,5 km. K vysokým anticyklonám patří subtropické anticyklony a postupující anticyklony ve stadiu stabilizace.
angl. high anticyclone; slov. vysoká anticyklóna; 1993-a2

anticyklona výšková

anticyklona ve stř. a horních vrstvách troposféry, která se projevuje pouze na výškových mapách, zatímco na přízemní mapě není vyjádřena. Výšková anticyklona má charakter teplé anticyklony vyskytující se v mírných zeměp. šířkách nad pevninou a vznikající většinou ze subtropické anticyklony.
angl. high-level anticyclone; upper-level anticyclone; high aloft ; slov. výšková anticyklóna; 1993-a2

anticyklona závěrečná

, syn. anticyklona uzavírající
slov. záverečná anticyklóna; 1993-a1

antihélium

, protislunce, viz kruh parhelický.
angl. anthelion; slov. antihélium; 1993-a1

antimonzun

ve skutečnosti neexistující kompenzující proudění nad monzunem ve zjednodušeném modelu monzunové cirkulace (analogicky k antipasátu v pasátové cirkulaci).
angl. antimonsoon; slov. antimonzún; 1993-a3

antipasát

v klasickém pojetí všeobecné cirkulace atmosféry součást proudění tropické cirkulace. Antipasát proudí ve stř. a horních vrstvách troposféry nad přízemními pasáty a jeho směr je na sev. polokouli jihozápadní, na již. polokouli severozápadní. Antipasát zasahuje od rovníku až do subtropických šířek, kde se v pásmu mezi 30° až 35° se stáčí do záp. směru. V oblasti rovníku má silnou výstupnou složku pohybu a dosahuje výšek kolem 10 km, v subtropech má sestupný pohyb a jeho vert. mohutnost klesá na 2 km. Začíná ve výšce kolem 4 km nad zemským povrchem a je vyvinut lépe v zimě než v létě a nad povrchem oceánu než nad pevninou. Současná aerologická měření však existenci antipasátu podle uvedené představy v plném rozsahu nepotvrzují. Viz též cirkulace pasátová, buňka Hadleyova.
angl. antitrade; slov. antipasát; 1993-a1

antipleión

, viz anomálie klimatická.
angl. antipleion; slov. antipleión; 1993-a3

antiselenium

, protiměsíc, viz kruh paraselenický.
angl. antiselene; slov. antiselénium; 1993-a1

aproximace Boussinesqova

1. aproximace spočívající v uplatnění konceptu turbulentní vazkosti v teorii turbulentního proudění;
2. aproximace používaná při modelování atm. turbulence a konvekce. Představuje zjednodušení příslušných modelových rovnic, kdy se změny hustoty vzduchu uvažují pouze v tom členu rovnic, který představuje archimedovské vztlakové síly, zatímco jinak se hustota vzduchu považuje za konstantní veličinu.
angl. Boussinesq approximation; slov. Boussinesqova aproximácia; 2014

aproximace anelastická

zjednodušení reálné situace při modelování atm. procesů, které umožňuje stratifikovat pole hustoty vzduchu, tj. uvažovat hustotu vzduchu jako vertikálně proměnnou, avšak v ostatních ohledech se předpokládá nestlačitelnost vzduchu. Tato aproximace např. filtruje vertikální šíření zvukových vln a gravitačních vln. Viz též rovnice anelastické.
angl. anelastic approximation; slov. anelastická aproximácia; 2014

aproximace hydrostatická

zjednodušení reálné situace v atmosféře, kdy se v rovnicích příslušného modelu nebo v aproximacích některých členů těchto rovnic předpokládá stav hydrostatické rovnováhy, tj. přesná platnost rovnice hydrostatické rovnováhy. Uplatnění této aproximace má např. za následek omezení možností realistického zahrnutí procesů souvisejících s vert. pohyby v atmosféře.
angl. hydrostatic approximation; slov. hydrostatická aproximácia; 2014

aproximace kvazigeostrofická

zjednodušení modelu atmosféry, kde je uvažována advekce pouze geostrofickými složkami proudění. Kvazigeostrofická aproximace předpokládá velikost vektoru rychlosti větru blízkou velikosti vektoru rychlosti geostrofického větru a nulové zrychlení ve vertikálním směru. Důsledkem je, že všechny veličiny závisející na větru kromě divergence proudění lze aproximovat geostroficky. Kvazigeostrofická aproximace je vhodná pro analýzu vnětropických tlakových útvarů v synoptickém měřítku.
angl. quasi-geostrophic approximation; slov. kvázigeostrofická aproximácia; 1993-a3

aproximace nehydrostatická

vůči hydrostatické aproximaci podstatně realističtější aproximace, jež umožňuje při modelování atm. procesů počítat s odchylkami od stavu hydrostatické rovnováhy, a zahrnout tak do výpočtů např. působení archimédovských vztlakových sil. Přímou součástí modelových rovnic je v tomto případě pohybová rovnice pro vertikální složky rychlosti pohybu vzduchových částic.
angl. nonhydrostatic approximation; slov. nehydrostatická aproximácia; 2014

aproximace semigeostrofická

méně zjednodušující alternativa kvazigeostrofické aproximace, kde jsou lokální časová změna a gradient složek rychlosti větru nahrazeny lokální časovou změnou a gradientem složek rychlosti geostrofického větru. Semigeostrofická aproximace tedy předpokládá nulové zrychlení ve vertikálním směru a uvažuje advekci geostrofickými i ageostrofickými složkami proudění. Prostřednictvím specifické transformace souřadnic lze dosáhnout zjednodušeného tvaru základních rovnic, podobného jako v případě kvazigeostrofické aproximace. Semigeostrofická aproximace je vhodná pro analýzu atmosférických front a výrazných cyklon v mezosynoptickém měřítku. Viz též vítr ageostrofický.
angl. semigeostrophic approximation; slov. semigeostrofická aproximácia; 2014

aproximace tenké vrstvy

zjednodušení, při kterém se tloušťka zemské atmosféry považuje za zanedbatelnou ve srovnání s poloměrem Země. V soustavě prognostických rovnic je vzdálenost od středu Země nahrazena poloměrem Země. Aby soustava rovnic využívající aproximaci tenké vrstvy zachovávala moment hybnosti a energie, je nutné zanedbat některé metrické členy a vertikální členy Coriolisovy síly. Tato aproximace je jedním ze základních zjednodušení, používaných v meteorologii.
angl. thin layer approximation; slov. aproximácia tenkej vrstvy; 2014

aquaplaining

, akvaplanink — v letecké dopravě jev vyskytující se při pohybu letadla po vzletových a přistávacích dráhách, které jsou pokryté vrstvou vody nebo sněhovou břečkou. Následkem akvaplaninku klesá koeficient tření mezi pneumatikami a povrchem dráhy, což má za následek zvětšování hydrodyn. vztlaku a snížení směrové stability letadla. Akvaplanink se může vyskytnout i v běžném automobilovém provozu.
angl. aquaplaining; slov. aquaplaining; 1993-a3

arcus

(arc) — jedna ze zvláštností oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Arc může mít vzhled horizontálního oblačného válce zcela odděleného od ostatní oblačnosti konv. bouře, na níž vzniká – pak se označuje jako rollcloud, nebo protáhlého pásu oblačnosti klínovitého tvaru více méně spojeného s oblačností spodní základny bouře, označovaného jako shelf cloud. Vyskytuje se u druhu Cb, výjimečně též u Cu con, kde zviditelňuje čelo výtoku studeného vzduchu. Jeho délka se pohybuje od několika set metrů do několika desítek kilometrů. Přechod arc přes místo pozorování je zpravidla provázen zesílením a zvýšenou nárazovitostí větru v přízemní vrstvě, případně nástupem intenzivních srážek.
angl. arcus; slov. arcus; 1993-a3

aridita klimatu

, suchost klimatu — vlastnost klimatu způsobená neúměrně velkým potenciálním výparem oproti spadlým srážkám (opak humidity klimatu). Aridita klimatu může být podmíněna všeobecnou cirkulací atmosféry, vzdáleností od oceánů a jejich vlastnostmi nebo orograficky v důsledku závětrného efektu. Oblasti s aridním klimatem, popř. semiaridním klimatem se vymezují pomocí nejrůznějších indexů humidity. Aridita klimatu je jeho trvalou vlastností, čímž se liší od sucha.
angl. aridity of climate; slov. aridita klímy; 1993-a3

ascendent

, viz gradient.
angl. ascendent; slov. ascendent; 1993-a1

asimilace meteorologických dat

označení pro proces modifikující výstupy numerického modelu s využitím naměřených dat ze zadaného časového intervalu, který se nazývá asimilačním oknem. Cílem asimilace je příprava počátečních podmínek pro numerický model. Motivací pro aplikaci asimilace dat je předpoklad, že pokud model dobře simuluje předpověď v asimilačním okně, kde ji lze verifikovat, pak lze očekávat, že i vlastní předpověď bude přesnější než s využitím jiných počátečních podmínek. Speciálním případem asimilace dat je objektivní analýza. Výhodou asimilace dat ve srovnání s aplikací objektivní analýzy je to, že využívá více dat a využívá i časového vývoje modelových veličin.
Metody asimilace lze rozdělit na metody objektivní analýzy, nudging, 4D variační metoda (4D-VAR) a metody založené na aplikaci Kalmánova filtru (KF; ansámblový Kalmánový filtr, částicový Kalmánový filtr ). Metody objektivní analýzy jsou snadno aplikovatelné, avšak postrádají informaci o vývoji, a proto nedostatečně ovlivňují dynamiku modelovaných procesů. Nudging je empirická metoda, která dodáním umělého členu na pravou stranu modelových rovnic „nutí“ model, aby simuloval naměřená data. Je to velmi snadno aplikovatelná metoda, která však nemá teoretický základ a vliv asimilace se zpravidla velmi rychle ztrácí během integrace. Metody 4D-VAR a KF jsou velmi sofistikované metody, které dávají teoreticky optimální počáteční podmínky. Jejich praktická aplikace však vyžaduje řadu zjednodušení, které způsobují, že výsledek není optimální. Současné implementace těchto metod mají také problémy s asimilací veličin, které jsou významně ovlivněny silně nelineárními procesy, např. srážky.
angl. meteorological data assimilation ; slov. asimilácia meteorologických údajov; 2014

astrometeorologie

snaha vysvětlit děje v atmosféře Země kosmickými vlivy, především vzájemným postavením planet a dalších vesmírných těles. Mylná představa o vlivu těchto tzv. aspektů na počasí vedla hlavně v renesanční době k marným pokusům o dlouhodobou předpověď počasí, současně však podnítila zájem o systematická meteorologická pozorování (např. J. Kepler). Viz též kalendář stoletý, slapy atmosférické.
angl. astrometeorology; slov. astrometeorológia; 1993-a3

atlantik

, viz klima holocénu.
angl. Atlantic; slov. atlantik; 1993-a3

atlas klimatologický

, syn. atlas podnebí.
slov. klimatologický atlas; 1993-a1

atlas oblaků mezinárodní

, viz Mezinárodní atlas oblaků.
slov. medzinárodný atlas oblakov; 1993-a1

atlas podnebí

(klimatologický) — ucelený soubor map převážně s klimatologickou tematikou. Obsahuje zejména mapy měs. a roč. charakteristik hlavních klimatických prvků odvozených z dostatečně dlouhého období. Zákl. atlasem podnebí pro naše území je Atlas podnebí Česka (ČHMÚ Praha, ÚP Olomouc, 2007) vydaný jako encyklopedické dílo obsahující nejen mapy v měřítcích 1:1 mil., 1:2 mil. a 1:5 mil., ale rovněž i obsáhlou textovou, tabulkovou a grafickou část. Atlas byl vydán v česko-anglické mutaci (Climate Atlas of Czechia). Základním zpracovaným obdobím je 1961 – 2000. Předcházejícím mapovým dílem české klimatologie byl Atlas podnebí Československé republiky (Praha, ÚSGK 1958), který obsahoval 89 klimatologických, fenol. a jiných map v měřítku 1 : 10⁶ a 11 listů diagramů. Mapy teplotních a srážkových charakteristik byly sestaveny většinou z období 1901–1950. Charakter specializovaného atlasu podnebí má mapová příloha studie M. Kurpelové, L. Coufala aj. Čulíka „Agroklimatické podmienky ČSSR“ (Bratislava, HMÚ 1975) obsahující mapy agroklimatických charakteristik v měřítku 1 : 10⁶ z období 1931–1960.
angl. climatological atlas; slov. atlas podnebia; 1993-a3

atmometr

u nás nepoužívané označení pro výparoměr.
angl. atmidometer; atmometer; evaporimeter; slov. atmometer; 1993-a1

atmosféra

, viz atmosféra Země.
angl. atmosphere; slov. atmosféra; 1993-a1

atmosféra Rayleighova

modelová atmosféra, ve které je procházející sluneční záření ovlivňováno pouze rozptylem elektromagnetického vlnění v atmosféře na molekulách atmosférických plynů. To znamená, že nepůsobí jiný typ rozptylu a neexistuje ani absorpce záření. Vlastnosti Rayleighovy atmosféry zhruba splňuje suchá a čistá atmosféra.
angl. Rayleigh atmosphere; slov. Rayleighova atmosféra; 1993-a3

atmosféra Země

, ovzduší — plynný obal Země, který sahá od zemského povrchu do výšek několika desítek tisíc km a v převážné míře se Zemí rotuje. Atmosféra Země je tvořena směsí různých plynů, vodní páry a obsahuje také pevné a kapalné částice, tzn., že má charakter řídkého aerosolu. Za suchou a čistou atmosféru bývá považována směs plynů, jejíž složení, vyjádřené pomocí objemových procent, charakterizuje následující tabulka:

plyn		objemová procenta
dusík	N₂	78,084
kyslík	O₂	20,947 6
argon	Ar	0,934
oxid uhličitý	CO₂	0,031 4
neon	Ne	0,001 818
hélium	He	0,000 524
metan	CH₄	0,000 2
krypton	Kr	0,000 114
vodík	H₂	0,000 05
oxid dusný	N₂O	0,000 05
xenon	Xe	0,000 008 7
oxid siřičitý	SO₂	0 až 0,000 1
ozon	O₃	0 až 0,000 007 (léto)
		0 až 0,000 002 (zima)
oxid dusičitý	NO₂	0 až 0,000 002
čpavek	NH	stopy
oxid uhelnatý	CO	stopy
jód (páry)	J₂	stopy

Uvedené složení odpovídá blízkosti zemského povrchu, relativní zastoupení většiny plynů se však přibližně do výšky 100 km nemění. Výjimku tvoří oxid uhličitý, jehož množství se výrazněji mění v závislosti na čase (ve dne je ho méně než v noci) a na místě (nad souší je ho více než nad mořem), dále ozon, jehož množství se výrazně mění především v závislosti na výšce (maximum koncentrace dosahuje v oblasti tzv. ozonosféry) a vodní pára, která je soustředěna především ve spodních 10 km atmosféry Země. Charakteristickým rysem atmosféry Země je pokles tlaku vzduchu s výškou podle barometrické formule. Vzduch ve spodních vrstvách je stlačován tíhou vzduchu ležícího nad ním a tato stlačitelnost vzduchu má velký význam pro statiku atmosféry.
Atmosféra Země se podle různých hledisek dělí do několika vrstev:
a) podle průběhu teploty vzduchu s výškou rozeznáváme troposféru, stratosféru, mezosféru, termosféru a exosféru;
b) podle chem. složení dělíme atmosféru Země na homosféru a heterosféru;
c) podle koncentrace atmosférických iontů a volných elektronů dělíme atmosféru Země na neutrosféru a ionosféru;
d) vzhledem k interakci atmosféry Země se zemským povrchem zavádíme pojem mezní vrstvy atmosféry a volné atmosféry.
Viz též hmotnost atmosféry.
angl. Earth's atmosphere; slov. atmosféra Zeme; 1993-a3

atmosféra adiabatická

modelová atmosféra, ve které je vert. teplotní gradient všude roven suchoadiabatickému gradientu v_d = 0,0098 K.m^–1. Jestliže v adiabatické atmosféře položíme teplotu zemského povrchu rovnou 273 K, potom ve výšce zhruba 27,9 km klesne teplota na 0 K a tuto výškovou hladinu považujeme za horní hranici adiabatické atmosféry.
angl. adiabatic atmosphere; slov. adiabatická atmosféra; 1993-a2

atmosféra autobarotropní

modelová atmosféra, která se sama udržuje v barotropním stavu. Viz též atmosféra barotropní.
angl. autobarotropic atmosphere; slov. autobarotropná atmosféra; 1993-a3

atmosféra baroklinní

stav atmosféry, v níž jsou izopyknické (izosterické), izotermické a izobarické plochy různoběžné a vytvářejí tak termodynamické solenoidy. V baroklinní atmosféře je proto hustota vzduchu funkcí tlaku i teploty vzduchu a vektor geostrofického větru se s výškou mění. Vývoj tlakových útvarů může probíhat pouze v baroklinní atmosféře. Viz též atmosféra barotropní, baroklinita, model baroklinní.
angl. baroclinic atmosphere; slov. baroklinná atmosféra; 1993-a3

atmosféra barotropní

stav atmosféry, v níž jsou izopyknické (izosterické), izotermické a izobarické plochy rovnoběžné. V barotropní atmosféře je proto hustota vzduchu funkcí pouze tlaku nebo pouze teploty vzduchu. Jelikož je izobarický gradient teploty nulový, vektor geostrofického větru se ve vert. směru nemění. V barotropní atmosféře rovněž nemůže probíhat vývoj tlakových útvarů. Viz též atmosféra baroklinní, barotropie, model barotropní.
angl. barotropic atmosphere; slov. barotropná atmosféra; 1993-a3

atmosféra homogenní

modelová atmosféra, ve které je hustota vzduchu s výškou konstantní. Vert. teplotní gradient v homogenní atmosféře má hodnotu autokonvekčního gradientu. Výška této modelové atmosféry je přibližně 8 000 m. Homogenní atmosféra je zvláštním případem polytropní atmosféry.
angl. homogeneous atmosphere; slov. homogénna atmosféra; 1993-a2

atmosféra ideální

neurčitý pojem, vyskytující se v odb. literatuře. Zpravidla pod ním rozumíme fiktivní (modelovou) atmosféru, která má z určitého hlediska ideální vlastnosti. V tomto smyslu se za ideální někdy označuje např. atmosféra standardní, jindy atmosféra suchá a čistá, atmosféra Rayleighova apod.
angl. ideal atmosphere; slov. ideálna atmosféra; 1993-a1

atmosféra izotermická

modelová atmosféra, ve které je teplota vzduchu s výškou konstantní. Horní hranice izotermické atmosféry je v nekonečnu. Izotermická atmosféra je zvláštním případem polytropní atmosféry.
angl. isothermal atmosphere; slov. izotermická atmosféra; 1993-a1

atmosféra planetární

plynný obal obklopující jednotlivé planety. Podle chem. složení lze planetární atmosféru ve sluneční soustavě rozdělit do tří typů: 1. dusíko-kyslíkový (Země); 2. uhlíkový (Venuše, Mars, kde se atmosféra skládá převážně z oxidu uhličitého); 3. vodíko-metano-čpavkový (velké planety Jupiter, Saturn, Uran, Neptun). K udržení atmosféry musí mít planeta dostatečně velkou hmotnost a nikoli příliš vysokou teplotu povrchu. Ve sluneční soustavě to lze dokumentovat např. na Merkuru, jenž je prakticky bez atmosféry. V současné době se na společném obsahovém pomezí meteorologie, geofyziky a astronomie věnuje pozornost planetárním atmosférám nejen v rámci naší sluneční soustavy, ale i v souvislosti s exoplanetami, tj. planetami příslušejícími k planetárním systémům jiných hvězd než je naše Slunce. Viz též atmosféra Země.
angl. planetary atmosphere; slov. planetárna atmosféra; 1993-a1

atmosféra polytropní

modelová atmosféra s konstantním vert. teplotním gradientem. Vert. rozložení tlaku a teploty vzduchu je dáno vztahem:

{(\frac{p}{p_{0}})}^{\frac{R γ}{g}} = \frac{T}{T_{0}},

kde p₀ je počáteční a p konečný tlak vzduchu, T₀ počáteční a T konečná teplota vzduchu v K, g velikost tíhového zrychlení, R měrná plynová konstanta a γ vert. teplotní gradient. Zvláštním případem polytropní atmosféry je atmosféra adiabatická, izotermická a homogenní.
angl. polytropic atmosphere; slov. polytropná atmosféra; 1993-a2

atmosféra půdní

syn. vzduch půdní.
slov. pôdna atmosféra; 1993-a1

atmosféra standardní

model atmosféry, vypočtený na základě rovnice hydrostatické rovnováhy za předpokladu, že vzduch je ideální plyn. Standardní atmosféra udává hypotetické vert. rozložení tlaku, teploty a hustoty suchého vzduchu v atmosféře během celého roku ve středních zeměp. šířkách. Různé modely standardní atmosféry používají odlišné hodnoty zákl. prvků (tlak, teplota a hustota vzduchu, vert. gradient teploty, plynová konstanta a tíhové zrychlení) a různý počet a výškový rozsah modelových vrstev. V letecké meteorologii je dohodnuto používat mezinárodní standardní atmosféru ICAO.
angl. standard atmosphere; slov. štandardná atmosféra; 1993-a3

atmosféra standardní mezinárodní ICAO

mezinárodně přijatý model atmosféry, vystihující převládající poměry v atmosféře reprezentativní během celého roku ve všech zeměp. šířkách. Tento model vychází z předpokladu, že pro atmosféru platí přesně stavová rovnice a zákl. rovnice hydrostatické rovnováhy; v nulové výšce jsou konstantní, přesně definované hodnoty zákl. meteorologických prvků; teplotní gradient je v celé atmosféře konstantní a nabývá přesně definovaných hodnot. Smyslem zavedení standardní mezinárodní atmosféry je možnost jednotného cejchování tlakových výškoměrů, možnost výpočtu a porovnání letových charakteristik letadel, projektování letadel a raket a sestavení balistických tabulek. Standardní mezinárodní atmosféra přijatá ICAO v roce 1952 vychází z těchto hlavních předpokladů: nulová výška je na úrovni prům. výšky hladiny moře, v této nulové výšce je teplota vzduchu 288,15 K (15 °C), tlak vzduchu 1 013,25 hPa, hustota vzduchu 1,225 kg.rn^–3 a tíhové zrychlení 9,8066 m.s^–2; od hladiny moře do výšky 11 000 geopotenciálních metrů (gpm), tj. 11 019 m, je teplotní gradient roven 0,65°C/100 m. Ve výšce 11 000 gpm je teplota vzduchu 216,65 K (–56,5 °C), tlak vzduchu 226,32 hPa, hustota vzduchu 0,363 19 kg.m^–3 a tíhové zrychlení 9,772 7 m.s^–2. Od výšky 11 000 do 20 000 gpm je hodnota teplotního gradientu rovná nule (izotermie). Ve výšce 20 000 gpm je teplota vzduchu 216,65 K, tlak vzduchu 54,748 7 hPa, hustota vzduchu 0,088 034 5 kg.m^–3 a tíhové zrychlení 9,745 m.s^–2. Od výšky 20 000 do 32 000 gpm je hodnota teplotního gradientu –0,1 °C/100 m, od 32 000 do 47 000 gpm –0,28 °C/100 m a od výšky 47 000 do 51 000 gpm je teplotní gradient opět rovný nule.
angl. ICAO atmosphere; slov. štandardná atmosféra ICAO; 1993-a2

atmosféra střední

oblast atmosféry mezi tropopauzou a homopauzou, tzn. zahrnující stratosféru a mezosféru. Část atmosféry, kde turbulentní promíchávání ještě převažuje nad molekulární difuzí a ionizace nemá významnější dopad. Oblast, kde se výrazně projevují externí faktory jako proměna charakteristik dopadajícího záření Slunce, nebo vulkanické erupce.
angl. middle atmosphere; 2015

atmosféra suchá a čistá

atmosféra tvořená pouze směsí ideálních plynů bez vodní páry a znečišťujících příměsí. Viz též atmosféra Země.
angl. dry and clear atmosphere; slov. suchá a čistá atmosféra; 1993-a3

atmosféra volná

část atmosféry nad mezní vrstvou atmosféry. Ve volné atmosféře není proudění vzduchu podstatně ovlivněno třením o zemský povrch a jeho rychlost lze zpravidla alespoň hrubě aproximovat rychlostí geostrofického větru. Viz též měření aerologické.
angl. free atmosphere; slov. voľná atmosféra; 1993-a1

atmosféra vysoká

v současné době v meteorologické literatuře ne zcela jednoznačný pojem. Často se vysoká atmosféra ztotožňuje zhruba s heterosférou nebo s ionosférou až po nejvyšší hladiny představující přechod v meziplanetární prostor. Někteří, zejména starší autoři však považují za vysokou atmosféru celou vrstvu atmosféry nad tropopauzou.
angl. high atmosphere; slov. vysoká atmosféra; 1993-a3

atmosféra čistá

, viz atmosféra suchá a čistá.
angl. clear atmosphere; slov. čistá atmosféra; 1993-a1

atmosfériky

, syn. sfériky.
slov. atmosfériky; 1993-a1

aureola

1. vnitřní barevný sled koróny. Obvykle se vyznačuje zřetelným vnějším kruhem červenavé nebo hnědavé barvy, jehož poloměr nebývá větší než 5°. Čím menší je tento kruh, tím větší jsou vodní kapičky, na nichž dochází k ohybu světla. V tom spočívá diagnostický význam aureoly i korón; 2. oblast na obloze sahající do vzdálenosti několika úhlových stupňů od slunečního disku, z níž vychází cirkumsolární záření.
angl. aureole; slov. aureola; 1993-a1

autokonvekce

, viz gradient autokonvekční.
angl. autoconvection; slov. autokonvekcia; 1993-a1

autokonverze

původně označení parametrizace mikrofyzikálního procesu, při němž dochází k růstu směšovacího poměru srážkové vody pouze na úkor směšovacího poměru oblačné vody. V současné době je termín autokonverze chápán v širším smyslu jako počáteční stadium procesu růstu kapek v oblaku koalescencí, kdy srážkové kapky vznikají pouze koalescencí kapek oblačných. Vzhledem k nízké zachycovací účinnosti při srážkách oblačných kapek je autokonverze limitujícím faktorem při vzniku prvních srážkových kapek. Setkáváme se i s rozšířeným významem tohoto termínu, užívaného také pro vznik srážkového ledu z ledu oblačného.
angl. autoconversion; slov. autokonverzia; 2014

automatizace v meteorologii

způsob plnění rutinních operací v meteorologii, jenž pomocí měřicí a informační technologie vylučuje nebo omezuje subj. vlivy člověka. Současná automatizace v meteorologii se týká především měření, sběru, ukládání, distribuce i vizualizace meteorologických informací. Uplatňuje se především u staničních měření, metod dálkové detekce, v oblasti numerické předpovědi počasí a v dodávce produktů pro zákazníky meteorologických služeb; prosazuje se stále ve větší míře u staničního měření i při vlastní předpovědi počasí, zejm. při přípravě podkladů. Viz též linka pro předpověď počasí automatizovaná, stanice meteorologická automatická.
angl. automatization in meteorology; slov. automatizácia v meteorológii; 1993-a3

autorita meteorologická

orgán poskytující met. služby. Viz též úřad meteorologický.
angl. meteorological authority; slov. meteorologická autorita; 1993-a3

BUFR

binární univerzální formát pro reprezentaci met. dat. Zpráva v kódu BUFR obsahuje kromě požadovaných dat, metadat a dalších informací také jejich přesný popis pomocí deskriptorů. To umožňuje použití kódu BUFR pro jakýkoliv typ dat, pro který jsou definované příslušné deskriptory. Binární formát a komprese dovolují redukci objemu dat.
angl. BUFR; slov. BUFR; 2014

Boundary Layer Structures

(BL-View) — prezentační modul ceilometru, který umožňuje měřit a zobrazovat mezní vrstvu atmosféry. BL-View zobrazuje strukturu mezní vrstvy na základě algoritmu, který určuje výšku směšování v závislosti na koncentraci aerosolů v atmosféře. Automaticky analyzovaná data mezní vrstvy jsou uložena do logických souborů, které mohou být využity i v jiných aplikacích. Směšovací výška je klíčovým parametrem pro sledování znečištění ovzduší městskými emisními zdroji a emisemi z dopravy v závislosti na počasí, jako např. větru, oblačnosti, srážkách atd. Zároveň jsou informace o množství znečišťujících látek v atmosféře, které se jakožto kondenzační jádra podílí na procesech tvorby oblačnosti, důležitým indikátorem pro předpověď srážek. Přímý překlad do češtiny se nepoužívá.
angl. Boundary Layer Structures (BL-View); 2016

baguio

, mn. č. baguios — označení tajfunu v oblasti Filipín. Označení má původ v události z července 1911, kdy bylo stejnojmenné město na severu Filipín zasaženo tropickou cyklonou, přičemž zde za 24 hodin spadlo 1168 mm srážek.
angl. baguio; slov. baguio; 1993-a3

bahno tlakové

slang. označení pro nevýraznou oblast nižšího a rovnoměrně rozloženého tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře, která se vytváří především v létě nad pevninou. Jednou z příčin je přehřátí zemského povrchu v důsledku insolace. V tlakovém bahnu mohou vznikat místní bouřky doprovázené často přívalovým deštěm.
angl. flat low; shallow low; slov. tlakové bahno; 1993-a3

balneoklimatologie

, syn. klimatologie lázeňská.
slov. balneoklimatológia; 1993-a1

balon pilotovací

balon z elastického materiálu (plněný obvykle vodíkem), který je vypouštěn volně do atmosféry stoupací rychlostí balonu 1,5 až 3,5 m.s^–1 a zaměřován vizuálními prostředky, např. optickým pilotovacím teodolitem k určení výškového větru. Viz též měření větru, měření pilotovací.
angl. pilot balloon; slov. pilotovací balón; 1993-a3

balon radiosondážní

(sondážní) — tenkostěnný balon z elastického materiálu, plněný obvykle vodíkem, vypouštěný volně do atmosféry a vynášející radiosondu nebo jiný prostředek sloužící k měření met. prvků v atmosféře.
angl. sounding balloon; slov. rádiosondážny balón; 1993-a2

balon sondážní

, syn. balon radiosondážní.
slov. sondážny balón; 1993-a2

balon upoutaný

, aerostat — balon obvykle aerodyn. tvaru, který se vypouští do spodních vrstev atmosféry na laně. Slouží jako nosič měřicích přístrojů umístěných při měření v přibližně konstantní výšce nad zemi. Upoutaný balon se používá k zjišťování met. prvků mezní vrstvy atmosféry, např. pro studium znečištění ovzduší.
angl. captive balloon; kite balloon; kytoon; slov. upútaný balón; 1993-a2

balon vyvážený

balon z elastického materiálu, naplněný plynem lehčím než vzduch a vyvážený břemenem tak, aby v určité hladině užitečná stoupací síla balonu byla rovná nule. Používá se k určování horiz., popř. vert. rychlostí větru.
angl. constant-level balloon; slov. vyvážený balón; 1993-a2

balonek „píchací“

, viz měření výšky základny oblaků.
1993-a1

bar

, viz milibar.
angl. bar; slov. bar; 1993-a2

bariéra klimatická

výrazná orografická překážka (vysoké, protáhlé pohoří), stojící v cestě obvykle převládajícímu větru a tvořící klimatický předěl mezi oblastí návětří a závětří. Velmi studené vzduchové hmoty jsou nuceny klimatickou bariéru obtékat. Výraznou klimatickou bariérou v Evropě je např. Skandinávské pohoří, které způsobuje poměrně vysokou kontinentalitu klimatu vých. Švédska a Finska. Viz též efekt návětrný, efekt závětrný.
angl. climatic barrier; slov. klimatická bariéra; 1993-a2

barograf

, tlakoměr registrační — tlakoměr zaznamenávající plynule časový průběh změny tlaku vzduchu na registrační pásku. Základem měření jsou téměř vzduchoprázdná kovová tělesa, tzv. Vidieho dózy. Pohyby celé série Vidieho dóz, ke kterým dochází vlivem změn tlaku vzduchu, jsou převodním mechanismem zvětšovány a převáděny na raménko s registračním perem. Pero píše na pásek navinutý na registračním válci poháněném hodinovým strojkem. Viz též mikrobarograf.
angl. barograph; slov. barograf; 1993-a3

barograf aneroidový

barograf, jehož čidlem je sada aneroidových krabiček, tzv. Vidieho dózy.
angl. aneroid barograph; slov. aneroidový barograf; 1993-a3

barograf plovákový

tlakoměr s nádobkou, v níž je umístěn plovák. Plovákový barograf zaznamenává pohyby plováku v závislosti na změnách hladiny rtuti v nádobce. Staniční síť v České republice tento barograf nepoužívá.
angl. float barograph; slov. plavákový barograf; 1993-a3

barogram

záznam barografu.
angl. barogram; slov. barogram; 1993-a1

baroklinita

rozložení hustoty v tekutině, kde jsou izopyknické (izosterické) plochy různoběžné s izobarickými plochami. Míru baroklinity lze kvantifikovat např. počtem izobaricko-izosterických solenoidů protínajících horizontální plochu o jednotkovém obsahu. Viz též atmosféra baroklinní, barotropie.
angl. baroclinity; slov. baroklinita; 1993-a3

barometr

syn. tlakoměr.
angl. barometer; slov. barometer; 1993-a3

barometrie

nauka o měření tlaku vzduchu.
angl. barometry; slov. barometria; 1993-a1

barotermometr

, syn. termobarometr — zřídka používaná označení pro hypsometr.
slov. barotermometer; 1993-a3

barotropie

rozložení hustoty v tekutině, kde jsou izopyknické (izosterické) plochy rovnoběžné s izobarickými plochami. Míra baroklinity je tedy nulová a hustota je funkcí pouze tlaku. Viz též atmosféra barotropní.
angl. barotropy; slov. barotrópia; 1993-a3

barva oblohy

, viz modř oblohy.
angl. color of sky; slov. farba oblohy; 1993-a1

barvy soumrakové

fotometeor pozorovaný při východu a západu Slunce. Tvoří se lomem, rozptylem nebo selektivní absorpcí záření při průchodu atmosférou. K nejčastějším formám soumrakových barev patří fialová záře, soumrakový oblouk, ozáření vrcholů a krepuskulární paprsky. Viz též červánky.
angl. twilight colours; slov. súmrakové farby; 1993-a1

barye

jednotka tlaku vzduchu, pro niž platí vztah: 1 barye (ba) = 10^–1 Pa = 10^–3 hPa. Používala se hlavně pro měření akust. tlaku.
angl. barye; slov. barya; 1993-a1

bazén výparoměrný

výparoměr tvořený dostatečně rozměrným zásobníkem vody, ve kterém lze přesně měřit výšku vodní hladiny. Pro svou nákladnost, velké rozměry a náročnost obsluhy a údržby se používá jen na specializovaných pracovištích.
angl. evaporation tank; slov. výparomerný bazén; 1993-a1

berk

starší označení pro dynamický metr.
slov. berk; 1993-a1

beránky

lid. název pro drobné oblaky, uspořádané na obloze do charakteristických skupin nebo řad. Rozlišují se: 1) malé beránky, což jsou oblaky druhu Cc. Vyskytují se zejména při vertikální instabilitě atmosféry ve vrstvě svého výskytu a spolu s mírným poklesem tlaku vzduchu v místě pozorování jsou obvykle spojovány s blížící se atm. frontou; 2) velké beránky, což jsou oblaky středního patra druhu Ac, a to zpravidla Ac un. Jejich výskyt bývá rovněž spojován se zhoršením počasí a s advekčním ochlazením. Výskyt beránků může být zejména ve večerních hodinách spojen také s rozpadem oblaků jiných druhů např. Cb a Cu. Viz též předpověď podle místního pozorování.
angl. mackerel sky; slov. barančeky, baránky, barance; 1993-a2

bezvětří

vítr o prům. rychlosti 0,0 až 0,2 m.s^–1 (méně než 1 km.h^–1). Odpovídá nultému stupni Beaufortovy stupnice větru. Viz též calm.
angl. calm; slov. bezvetrie; 1993-a3

bilance atmosféry radiační

rozdíl množství záření pohlceného a vyzářeného atmosférou. Vztahuje se buď ke sloupci atmosféry o jednotkovém horiz. průřezu a výšce rovné tloušťce atmosféry, nebo k celé atmosféře Země. Protože atmosféra pohlcuje sluneční záření poměrně málo, má pro radiační bilanci atmosféry podstatný význam pohlcování dlouhovlnného záření a vlastní záření atmosféry. Radiační bilance atmosféry je vždy záporná a takto vzniklý deficit v tepelné bilanci atmosféry je kompenzován uvolňováním tepla při fázových přechodech a turbulentní výměnou tepla mezi zemským povrchem a atmosférou. Viz též bilance radiační.
angl. radiation balance of the atmosphere; slov. bilancia žiarenia atmosféry; 1993-a2

bilance atmosféry tepelná

součet radiační bilance atmosféry, množství tepla uvolňovaného, resp. spotřebovávaného při fázových přechodech v atmosféře, a tepla, které přechází mezi atmosférou a zemským povrchem turbulentní výměnou. Tepelná bilance atmsoféry vztahujeme buď ke sloupci atmosféry o jednotkovém horiz. průřezu a výšce rovné tloušťce atmosféry, nebo k celé atmosféře Země. Úhrn celkové tepelné bilance atmosféry za delší období je prakticky roven nule.
angl. heat balance of the atmosphere; slov. tepelná bilancia atmosféry; 1993-a1

bilance energetická

1. v met. literatuře velmi často syn. pro tepelnou bilanci zemského povrchu; 2. ve slovním spojení energetická bilance soustavy Země-atmosféra syn. pro tepelnou bilanci soustavy Země-atmosféra; 3. vyjádření zákona zachování energie v jednotce hmotnosti vzduchu, které lze pro tepelnou energii napsat ve tvaru

ϵ_{1} + ϵ_{2} + ϵ_{3} + D = c_{v} \frac{d T}{d t} + p \frac{d α}{d t},

kde ε₁ značí zisk, popř. ztrátu tepla turbulentní a molekulární difuzí v jednotce hmotnosti vzduchu za jednotku času, ε₂ zisk, popř. ztrátu tepla radiačními procesy, ε₃ teplo uvolňované, popř. spotřebovávané při fázových změnách, D je teplo vzniklé disipací mech. energie, c_v měrné teplo vzduchu při stálém objemu, t čas, T značí teplotu, p tlak a α měrný objem vzduchu. Prvý, resp. druhý člen na pravé straně popisuje časovou změnu vnitřní energie jednotky hmotnosti vzduchu, resp. práci spojenou s rozpínáním nebo stlačováním této jednotky. Při rozšíření úvahy o transformaci kinetické a potenciální energie v atmosféře lze uvedenou rovnici zobecnit do tvaru

\frac{d}{d t} (\frac{v^{2}}{2} + g z + c_{v} + p α) = ϵ_{1} + ϵ_{2} + ϵ_{3} + α \frac{d p}{d t} + D,

kde v je rychlost proudění, g velikost tíhového zrychlení, z výška nad nulovou geopotenciální hladinou a výrazy v²/2, gz, c_v T + pα představují kinetickou energii, poten. energii a entalpii vztaženou k jednotce hmotnosti vzduchu.
angl. energy balance; slov. energetická bilancia; 1993-a1

bilance hydrologická

(vodní) — vztah mezi příjmem, výdejem a změnou zásob vody v určité oblasti (povodí, kontinentu apod.) nebo ve vodní nádrži, které nastávají v důsledku hydrologického cyklu. Příjem je zajišťován atmosférickými srážkami, případně přítokem vody. Výdej vody nastává prostřednictvím výparu a zpravidla i odtoku, pokud se nejedná o bezodtokou oblast nebo vodní nádrž. Nerovnováha mezi příjmem a výdejem vody se projeví změnou zásob vody ve vodních tocích a nádržích i pod zemským povrchem (půdní vody a podzemní vody); při určování dlouhodobé hydrologické bilance je možné tento člen zanedbat. Především v případě sněžení nebo malé intenzity srážek může být hydrologická bilance významně ovlivněna intercepcí srážek. Rovnice hydrologické bilance je využívána mj. pro stanovení skutečného výparu.
angl. water balance; water budget; slov. hydrologická bilancia; 1993-a3

bilance půdní vody

(vláhová) — hydrologická bilance určitého půdního profilu. Příjem je realizován především infiltrací části vody z padajících i usazených srážek, zmenšených o intercepci srážek, dále vzlínáním podzemní vody a jejím bočním přítokem a doplňováním vodní páry, která v půdě kondenzovala. K výdeji půdní vody dochází prostřednictvím výparu včetně transpirace rostlin a odtokem, především podpovrchovým.
angl. soil water budget; slov. bilancia pôdnej vody; 1993-a3

bilance radiační

, syn. bilance záření.
angl. net radiation; radiation balance; slov. radiačná bilancia; 1993-a1

bilance radiační dlouhovlnná

, syn. bilance zemského záření.
angl. net long-wave radiation; long-wave radiation balance; slov. bilancia dlhovlnného žiarenia; 1993-a1

bilance radiační krátkovlnná

, syn. bilance slunečního záření.
angl. net solar radiation; slov. bilancia krátkovlnného žiarenia; 1993-a1

bilance radiační soustavy Země-atmosféra

rozdíl množství slunečního záření vstupujícího do zemské atmosféry a záření Země, tj. záření povrchu Země a atmosféry Země unikajícího do světového prostoru. Protože soustava tvořená Zemí a její atmosférou si nevyměňuje s okolním prostorem významnější měrou teplo jinak než prostřednictvím radiačního přenosu je bilance radiační soustavy Země-atmosféra též tepelnou bilancí tohoto systému.
angl. radiation balance of the Earth-atmosphere system; slov. radiačná bilancia sústavy Zem–atmosféra; 1993-a1

bilance radiační zemského povrchu

rozdíl množství globálního slunečního záření absorbovaného jednotkou plochy zemského povrchu a efektivního vyzařování zemského povrchu. Okamžité hodnoty radiační bilance zemského povrchu mohou být kladné i záporné, přičemž přechod od kladné bilance k záporné a naopak (v denním chodu) se zpravidla pozoruje při výškách Slunce 10 až 15° nad obzorem. Radiační bilance zemského povrchu je energ. základem bytí a vývoje organické přírody, klimatickým faktorem, podílí se na režimu oceánských a kontinentálních vod, na utváření fyzicko-geograf. poměrů na zemském povrchu aj. Viz též bilance záření.
angl. radiation balance of the Earth's surface; slov. radiačná bilancia zemského povrchu; 1993-a1

bilance slunečního záření

, bilance radiační krátkovlnná — bilance krátkovlnného záření v dané hladině atmosféry nebo na zemském povrchu. Je rozdílem globálního slunečního záření a odraženého slunečního globálního záření.
angl. net solar radiation; slov. bilancia slnečného žiarenia; 1993-a1

bilance tepelná

rozdíl příjmu a výdeje tepla libovolného povrchu nebo systému. Podstatnou část tepelné bilance tvoří zpravidla bilance záření. Kromě této formy přenosu tepla se na tepelné bilanci podílí turbulentní výměna, latentní teplo vydávané nebo spotřebovávané při fázových přechodech a molekulární vedení tepla. V klimatologii se zpravidla rozlišuje tepelná bilance zemského povrchu, tepelná bilance atmosféry a tepelná bilance soustavy Země-atmosféra.
angl. heat balance; slov. bilancia tepla; 1993-a1

bilance tepelná soustavy Země-atmosféra

1. z hlediska celé soustavy Země-atmosféra je tato bilance totožná s bilancí radiační soustavy Země-atmosféra; 2. pod tepelnou bilancí soustavy Země-atmosféra se někdy rozumí též rozdíl zisků a ztrát tepla ve vert. sloupci o jednotkovém průřezu, sahajícím přes celou atmosféru do takové hloubky pod zemském povrchem, v níž teplota přestává být ovlivněna met. faktory.
angl. heat balance of the Earth-atmosphere system; slov. tepelná bilancia sústavy Zem–atmosféra; 1993-a1

bilance tepelná zemského povrchu

součet radiační bilance zemského povrchu

\tilde{R}

, množství tepla odváděného ze zemského povrchu do atmosféry, resp. přiváděného z atmosféry k zemskému povrchu turbulentní výměnou

\tilde{P}

, tepla spotřebovaného na výpar nebo uvolňovaného při tvorbě kondenzačních produktů na zemském povrchu

\tilde{V}

a tepla odváděného do půdy nebo přiváděného z hlubších půdních vrstev k zemskému povrchu

\tilde{S}

. Tyto složky bilance jsou kladné (záporné), představují-li pro zemský povrch zisk (ztrátu) tepla. Zemský povrch lze obvykle považovat za plochu s nulovou tepelnou kapacitou a v tomto případě musí platit vztah

\tilde{R} + \tilde{P} + \tilde{V} + \tilde{S} = 0

který nazýváme rovnicí tepelné bilance zemského povrchu. V případě, že na zemském povrchu existují nezanedbatelné tepelné kapacity (budovy apod.), lze jejich vliv zahrnout do členu ε₃ a rovnici tepelné bilance zemského povrchu zachovat jinak beze změny. Viz též oběh vody na zemi.
angl. heat balance of the Earth's surface; slov. tepelná bilancia zemského povrchu; 1993-a1

bilance vláhová

, syn. bilance půdní vody.
slov. vlahová bilancia; 1993-a1

bilance vodní

, syn. bilance hydrologická.
angl. hydrologic balance; water budget; slov. vodná bilancia; 1993-a1

bilance zemského záření

(radiační dlouhovlnná) — bilance dlouhovlnného záření v dané hladině atmosféry nebo na zemském povrchu. Je rozdílem záření atmosféry směřujícího dolů a zemského záření směřujícího nahoru, které je tvořeno zářením zemského povrchu směřujícím nahoru, odraženým zářením atmosféry a zářením atmosféry směřujícím nahoru.
angl. net terrestrial radiation; terrestrial radiation balance; slov. bilancia zemského žiarenia; 1993-a1

bilance záření

(radiační) — rozdíl záření směřujícího dolů a záření směřujícího nahoru, vztažený k určité hladině, vrstvě nebo sloupci atmosféry, k zemskému povrchu, popř. k celé soustavě Země-atmosféra. Kladné hodnoty bilance záření znamenají při radiačním přenosu energie energ. zisk pro danou hladinu nebo soustavu, záporné hodnoty energ. ztrátu. Vztahuje-li se bilance záření k různým časovým obdobím (např. den, měsíc, rok), označuje se zpravidla názvem denní, měs., roční úhrn bilance záření. Podle vlnových délek se někdy člení na krátkovlnnou, tzv. bilanci slunečního záření; a dlouhovlnnou, tzv. bilanci zemského zářeni. Jestliže sledujeme odděleně bilance záření zemského povrchu, atmosféry nebo soustavy Země-atmosféra, používáme označení radiační bilance zemského povrchu, atmosféry nebo soustavy Země-atmosféra. Bilance záření se měří bilancometry a vyjadřuje se ve W.m^–2 jako intenzita záření, popř. J.m^–2 jako množství záření. Viz též bilance tepelná, záření Země.
angl. net radiation; radiation balance; slov. bilancia žiarenia; 1993-a1

bilancometr

přístroj pro měření rozdílu celkového záření (0,3 až 100μm) dopadajícího na horní a spodní stranu vodorovného čidla z prostorového úhlu 2π. Čidlo je nejčastěji tvořeno dvojicí tenkých černých kovových destiček, vzájemně propojených diferenční termobaterií, která měří rozdíl teplot obou destiček. Tento rozdíl je úměrný radiační bilanci záření. Použitý indikátor napětí musí mít posunutou nulu, aby bylo možné měřit kladná i záporná napětí termočlánku. Bilancometry v trvalém provozu mají chráněna čidla tenkými (0,1 μrn) polyetylenovými polokoulemi známými jako lupolen-H.
angl. net pyrradiometer; radiation balance meter; slov. bilancometer; 1993-a1

bimetal

teploměrné čidlo tvořené dvěma kovovými pásky z materiálů o různých koeficientech roztažnosti, které jsou spolu svařeny. Deformace systému v závislosti na změně teploty se využívá jako míra teplotní změny. Závisí na rozdílu délkových součinitelů roztažnosti materiálů obou složek bimetalu, na čtverci celkové délky (rozvinutého) bimetalu, na jeho tloušťce a šířce a na vrcholovém úhlu oblouku, do něhož je stočen. Viz též teploměr bimetalický.
angl. bimetal; slov. bimetál; 1993-a2

bioklima

klima posuzované ve vztahu k živým organismům nebo klima spoluvytvářené živými organismy. Termín bioklima tedy znamená: 1. soubor klimatických podmínek existence živých organismů; 2. klimatické (zpravidla mikroklimatické) poměry prostředí modifikované výskytem a životními projevy organismů, např. bioklima měst, lesa, doupěte apod. Studiem bioklimatu se zabývá bioklimatologie. Viz též ekoklima, klimatoterapie, klimatop, klima porostové.
angl. bioclimate; slov. bioklíma; 1993-a0

bioklimatologie

obor klimatologie zabývající se bioklimatem. Podle předmětu studia se obvykle dělí na bioklimatologii humánní, fytobioklimatologii a zoobioklimatologii. Viz též klimatologie lékařská, klimatologie zemědělská, meteorologie lesnická, fenologie, biometeorologie.
angl. bioclimatology; slov. bioklimatológia; 1993-a0

bioklimatologie humánní

, bioklimatologie člověka — část bioklimatologie zabývající se vztahy mezi klimatem a člověkem jako jedincem nebo klimatem a lidskou společností.
angl. human bioclimatology; slov. humánna bioklimatológia; 1993-a0

bioklimatologie rostlin

, syn. fytobioklimatologie.
slov. bioklimatológia rastlín; 1993-a0

bioklimatologie urbanistická

, syn. klimatologie měst.
slov. urbanistická bioklimatológia; 1993-a0

bioklimatologie zvířat

, syn. zoobioklimatologie
slov. bioklimatológia zvierat; 1993-a0

bioklimatologie člověka

, syn. bioklimatologie humánní.
angl. human bioclimatology; slov. bioklimatológia človeka; 1993-a0

biometeorologie

obor meteorologie studující vlivy počasí nebo vlivy jednotlivých met. prvků na živé organizmy. V Česku je biometeorologie většinou považována za součást bioklimatologie v širším smyslu. Viz též meteorologie lékařská, předpověď biometeorologická.
angl. biometeorology; slov. biometeorológia; 1993-a3

biosféra

obal Země tvořený živými organizmy nebo v širším pojetí prostředím, které obývají. Z tohoto hlediska je biosféra sférou průniku svrchní litosféry, pedosféry, hydrosféry a troposféry.
angl. biosphere; slov. biosféra; 1993-a3

biotropie počasí

, syn. meteorotropismus.
slov. biotropia počasia; 1993-a1

blesk

el. výboj, který vzniká mezi centry kladných a záporných nábojů jednoho nebo více oblaků, mezi oblakem a zemí a vzácně mezi oblakem a stratosférou. Účinky blesku jsou především el. a z nich vyplývají účinky světelné, akust., tepelné, mech. a chemické. Blesk charakterizují jeho el. parametry:
a) amplituda rázové složky I_max (kolísající v rozmezí 10² až 3.10⁶ A);
b) max. strmost čela rázové složky di/dt (10³ až 10⁹ A.s^–1);
c) doba čela rázové složky tč (0,5 až 100).10^–6 s;
d) čtverec impulsu proudu blesku

\int i^{2} d t

po dobu celého výboje;
e) počet dílčích výbojů blesku v celkovém výboji blesku (1 až 24);
f) trvání celého výboje (10^–3 s až 2 s);
g) náboj blesku (bleskového výboje)

Q_{b} = \int i d t

.
Z uvedených el. hodnot se stanoví úbytek el. napětí –u = iR, tepelná nebo mech. energie přeměněná v zasaženém objektu v závislosti na jeho vlastnostech. Indukční účinky změny náboje a proudu blesku jak ve vůdčím výboji blesku (lídru), tak v hlavním výboji blesku jsou zdrojem elmag. vlnění s kmitočty (0,1 až 2).10⁹ Hz. Viz též výboj blesku, kanál blesku, proud bleskového výboje, počítač výbojů blesku, zařízení hromosvodné, sfériky.
angl. lightning; slov. blesk; 1993-a1

blesk kulový

bývá popisován jako koule o průměru většinou 10 až 20 cm (někdy také 1 až 2 cm nebo někdy až 1,5 m), obvykle červené, oranžové nebo žluté barvy. Vyskytuje se za bouřky a často, ne však vždy, po úderu blesku v jeho blízkosti. Koule rychle sestupuje z oblaku a pak volně pluje vzduchem a často vniká do domů komínem, otevřenými dveřmi nebo okny. Dopadne-li koule do nádoby s vodou, dojde ke značnému zahřátí vody. Na lidském těle působí těžké popáleniny. Zánik koule bývá provázen někdy praskáním, rachotem až explozí, někdy zanikne tiše, zpravidla však zanechá ostrý zápach. Uvedené poznatky jsou zobecněním několika tisíc subj. pozorování. Dosud se nepodařilo u kulového blesku změřit žádnou el. veličinu. Vznik kulového blesku vysvětluje několik desítek teorií, od chem. reakcí až po vlnovod s dodávanou vnější energií o frekvenci několika stovek MHz (podle P. L. Kapici). Někteří současní autoři dávají kulový blesk do přímé souvislosti s běžnými blesky, např. v tom smyslu, že svinutím kanálu blesku vznikne uzavřený útvar plasmy, který je následně po určitou dobu schopen vlastní existence. Kulový blesk poprvé popsal franc. fyzik F. D. Arago v r. 1838.
angl. ball lightning; slov. guľový blesk; 1993-a3

blesk perlový

(čočkový) — vzácně se vyskytující blesk s pravidelně přerušovaným kanálem blesku. Má dlouhé trvání a bývá pozorován jen za silného deště v části zeslabujícího se kanálu blesku. Fyz. vysvětlení se přiklání více k opt. jevu (tenký čárový světelný zdroj pozorovaný přes dešťové kapky) než k nehomogenním el. vlastnostem kanálu blesku.
angl. chain lightning; beaded lightning; slov. perlový blesk; 1993-a1

blesk plošný

blesk, který je pozorován zejména při blýskavicích. Mohou to být všechny druhy blesků, u nichž pozorovatel nevidí jejich kanál blesku, nýbrž oblak osvětlený vzdálenějším výbojem.
angl. sheet lightning; slov. plošný blesk; 1993-a1

blesk rozvětvený

blesk vyskytující se nejčastěji mezi oblakem a zemí, jehož viditelná část se větví. Ramena větví končí ve většině případů v atmosféře, přičemž od hlavního kanálu blesku ke koncům větví jejich intenzita slábne. V méně než 5 % případů dosáhne země i některá z větví rozvětveného blesku, přičemž intenzita boční větve nebo větví může být slabší nebo stejně silná jako "kmenové části" výboje.
angl. forked lightning; slov. rozvetvený blesk; 1993-a1

blesk stuhový

řídce se vyskytující druh blesku, jehož kanál má mnohem větší šířku než normální čárový blesk. Bývá vysvětlován posunem ionizovaného svítícího kanálu blesku silným větrem. Není však vyloučen ani chybný fotografický záznam dvou nebo více rychle po sobě následujících výbojů, způsobený pohybem fotografického přístroje. Stuhový blesk bývá uváděn zejména ve starší odb. literatuře; novější soustavné opt. výzkumy blesku jej nepotvrzují.
angl. ribbon lightning; slov. stuhový blesk; 1993-a1

blesk čočkový

, syn. blesk perlový.
slov. šošovkový blesk; 1993-a1

blesk čárový

blesk vyskytující se nejčastěji mezi oblakem a zemí, jehož viditelná část kanálu blesku není rozvětvena.
angl. streak lightning; slov. čiarový blesk; 1993-a1

bleskosvod

, syn. hromosvod.
slov. bleskozvod; 1993-a3

blizard

amer. označení pro déletrvající stav počasí charakterizovaný velmi silným větrem, který víří sníh nebo je doprovázen hustým sněžením. V USA je takto označován stav počasí trvající nejméně 3 hod., kdy minutový průměr rychlosti přízemního větru dosahuje hodnoty vyšší než 15 m.s^–1 a zvířený sníh nebo husté sněžení snižuje dohlednost pod 400 m. V Sev. Americe se blizard vyskytuje v zimě při sz. proudění v týlu cyklony. V hovorové řeči se termín blizard používá pro jakoukoliv sněhovou bouři spojenou s velmi silným větrem. Viz též buran, purga.
angl. blizzard; slov. blizard; 1993-a3

blokování

zabránění postupu putujících cyklon a anticyklon v západovýchodním směru v mírných zeměpisných šířkách. Blokování je spojeno s výrazně meridionálním charakterem proudění, zejména ve vyšších hladinách, a zpravidla je charakterizováno přítomností vysoké a teplé anticyklony ve vyšších zeměp. šířkách a přítomností jedné či více uzavřených cyklonálních cirkulací v nižších zeměp. šířkách. Tento anomální typ cirkulace přetrvává často déle než 7 dní a celý systém je buď téměř bez pohybu, nebo se jen velmi zvolna přesouvá k západu. V západní Evropě je blokování vyvoláváno azorskou anticyklonou, vysouvající se k severu nad 50. s. š., nejčastěji nad Britské ostrovy. Frontální vlny postupují po jejím sev. okraji z Atlantiku nad Skandinávii a ve stř. Evropě převládají sev. složky proudění. Blokování vyskytující se nad vých. Evropou způsobuje zpomalení rychlosti postupu frontálních systémů nad stř. Evropou a někdy i jejich zvlnění. Viz též anticyklona blokující.
angl. blocking action; slov. blokovanie; 1993-a3

blána studeného vzduchu

slangové označení pro tenkou vrstvu studeného vzduchu, která se za vhodných podmínek udržuje nad zemským povrchem a neúčastní se všeobecného proudění vzduchu. Její tloušťka kolísá od několika metrů do několika stovek metrů. Vytváří se nejčastěji v zimě ve studených anticyklonách nad prochlazenou pevninou, v uzavřených terénních sníženinách, kde zejména v nočních hodinách studený vzduch stéká ze svahů do nižších poloh, nebo pod rozhraním teplé fronty v případě, kdy je její nejspodnější část výrazně zpomalována oproti ostatním částem fronty v důsledku tření o zemský povrch. V bláně studeného vzduchu zpravidla pozorujeme inverzi teploty vzduchu nebo izotermii. Viz též jezero studeného vzduchu.
angl. film of cold air; slov. blana studeného vzduchu; 1993-a3

blýskavice

blesky, při nichž není slyšet hřmění, zpravidla při velmi vzdálených nočních bouřkách. V závislosti na meteorologických podmínkách, terénu a okolním světelném znečištění oblohy lze blýskavici pozorovat při vzdálenosti bouřek, které blýskavici způsobují, do cca 200 km i více. Viz též hrom.
angl. heat lightning; slov. blýskavica; 1993-a2

bod Aragův

jeden ze tří neutrálních bodů nalézající se ve výšce asi 20° nad antisolárním bodem.
angl. Arago's point; slov. Aragov bod; 1993-a1

bod Babinetův

jeden ze tří neutrálních bodů nalézající se ve výšce 15 až 20° nad Sluncem. Objevil jej franc. fyzik J. Babinet v r. 1840.
angl. Babinet point; slov. Babinetov bod; 1993-a1

bod Brewsterův

jeden ze tří neutrálních bodů nalézající se ve výšce 15 až 20° pod Sluncem. Objevil jej skotský fyzik D. Brewster v r. 1840.
angl. Brewster point; slov. Brewsterov bod; 1993-a1

bod antisolární

bod na hvězdné sféře ležící přímo proti Slunci na přímce, proložené Sluncem a pozorovatelem. Při poloze Slunce nad (pod) obzorem se nalézá pod (nad) obzorem.
angl. antisolar point; slov. antisolárny bod; 1993-a3

bod charakteristický

v meteorologii označení bodu na termodynamickém diagramu, v němž se protíná suchá adiabata vedená z přízemní teploty vzduchu, izograma vedená z teploty přízemního rosného bodu a nasycená adiabata vedená z teploty vlhkého teploměru. Termín má historický význam a v současné době se používá jen zřídka. Viz též teorém Normandův.
slov. charakteristický bod; 1993-a3

bod cyklogenetický

místo v atmosféře, v němž se začíná vytvářet cyklona. Nejčastěji se nachází v přízemní vrstvě atmosféry na dynamicky instabilních frontálních vlnách. V širším smyslu můžeme hovořit o cyklogenetickém bodu i za situací, kdy vzniká mělká cyklona v důsledku termické nebo orografické cyklogeneze.
angl. cyclogenetic point; slov. cyklogenetický bod; 1993-a3

bod hyperbolický

(neutrální) — v meteorologii průsečík čáry konfluence a čáry difluence uvnitř barického sedla na meteorologické mapě. Na obě strany od tohoto bodu směrem k anticyklonám, popř. k hřebenům vysokého tlaku vzduchu tlak vzduchu stoupá, směrem k cyklonám, popř. brázdám nízkého tlaku vzduchu klesá. Hyperbolický bod je tedy bod s rel. nejvyšším tlakem mezi dvěma cyklonami a bod s rel. nejnižším tlakem mezi dvěma anticyklonami tvořícími barické sedlo. Viz též pole deformační.
angl. hyperbolic point; saddle point; col; neutral point; slov. hyperbolický bod; 1993-a3

bod mrznutí

, teplota mrznutí — teplota vody, při níž dochází k fázovému přechodu kapalné vody na led a při níž jsou obě skupenství vody v rovnováze. Obecně je teplota této fázové přeměny pro libovolnou látku označována jako bod tuhnutí, jehož hodnota je stejná s bodem tání. Bod mrznutí vody závisí na chemické čistotě vody a tlaku. Teplota 0 °C bývá označována jako bod mrazu. V oblacích, kde mrznou vodní kapky malých objemů, je běžná přítomnost kapek přechlazené vody při teplotách hluboko pod 0 °C.
angl. freezing point; slov. bod mrznutia; 1993-a2

bod neutrální

1. v atmosférické optice místo na obloze, situované ve vert. rovině proložené Sluncem, z něhož vycházející difuzní světlo není polarizováno. K neutrálním bodům počítáme bod Aragův, Babinetův a Brewsterův, jejichž přesná poloha závisí na výšce Slunce nad obzorem a na zakalení atmosféry. Viz též polarizace slunečního záření v atmosféře; 2. syn. bod hyperbolický.
angl. neutral point; slov. neutrálny bod; 1993-a3

bod ojínění

syn. teplota bodu ojínění.
2014

bod okluzní

bod na přízemní synoptické mapě, který tvoří vrchol teplého sektoru cyklony a z něhož se směrem do vyššího tlaku vzduchu rozbíhají v okludované cykloně zbývající části teplé a studené fronty. Během okluze se okluzní bod přemísťuje k okraji cyklony. Někdy se poblíž okluzního bodu vytváří nový střed cyklony. Viz též fronta okluzní.
angl. point of occlusion; slov. oklúzny bod; 1993-a3

bod poddružicový

průsečík spojnice družice a středu Země se zemským povrchem, označovaný též jako nadir družice. Posloupnost poddružicových bodů daná pohybem družice po její dráze kolem Země vytváří průmět dráhy na zemský povrch, označovaný jako trajektorie družice.
angl. subsatellite point; slov. poddružicový bod; 1993-a1

bod rosný

, syn. teplota rosného bodu.
angl. dew point; slov. rosný bod; 1993-a3

bod sublimace

teplota, při níž je rovnovážný tlak páry nad pevnou fází roven celkovému vnějšímu tlaku plynu, který je s pevnou fází v kontaktu. V meteorologii se jedná o fázový přechod ledu na vodní páru sublimací, jestliže hodnota tlaku nasycené vodní páry nad ledem odpovídá tlaku vzduchu. Za podmínek obvyklých v troposféře není bod sublimace ledu dosažen. Viz též bod varu.
angl. sublimation point; slov. bod sublimácie; 1993-a3

bod tání

, teplota tání — teplota látky, při níž dochází k fázovému přechodu pevného skupenství látky na kapalné a při níž jsou obě skupenství v rovnováze. Ohříváme-li pevnou látku, roste její teplota až k bodu tání. Další teplo již vyvolává fázový přechod, je spotřebováno jako latentní (skupenské) teplo tání a teplota látky se nemění. Po úplném roztátí pevné látky teplota kapaliny při dalším ohřevu opět roste. Teplota tání závisí na tlaku. U většiny látek teplota tání s tlakem roste; u ledu (a několika jiných látek) však teplota tání s rostoucím tlakem klesá (viz regelace ledu). Čistý led při standardním tlaku vzduchu má bod tání 0 °C. Bod tání obecně odpovídá bodu mrznutí. Skutečný průběh tání v oblacích se však od průběhu mrznutí výrazně liší (viz přechlazená voda, světlý pás, ledová jádra).
angl. melting point; slov. bod topenia; 1993-a3

bod varu

, teplota varu — teplota látky, při níž je rovnovážný tlak páry nad kapalnou fází roven celkovému vnějšímu tlaku plynu, který je s pevnou fází v kontaktu. Bod varu kapaliny tedy závisí na tlaku vzduchu. Bod varu vody při normálním tlaku vzduchu je 100 °C. S klesajícím tlakem vzduchu se bod varu vody snižuje. Této závislosti se využívá při měření nadm. výšek hypsometry. Viz též bod sublimace.
angl. boiling point; slov. bod varu; 1993-a3

bodování počasí

hist. pokus o kvantit. vyjádření vhodnosti počasí během světlého dne z hlediska rekreace apod., a to s ohledem na roční období. Ve 30. letech 20. století se touto problematikou zabýval A. Gregor a následně J. Brádka (1967), který takto hodnotil synoptické typy podle typizace povětrnostních situací HMÚ.
slov. bodovanie počasia; 1993-a3

body zlomové

, viz hladiny význačné.
slov. zlomové body; 1993-a1

bologram

registr. záznam bolometru.
angl. bologram; slov. bologram; 1993-a1

bolometr

přístroj pro měření intenzity záření, jehož princip je založen na změně el. odporu tepelně závislého vodiče ohřátého pohlcenou energií. Bolometr tvoří obvykle velmi tenký pásek vodiče (z platiny nebo zlata), který je z osvětlené strany začerněn a zařazen do větve Wheatsonova můstku. Obvykle jsou bolometrická tělíska dvě, z nichž jedno je měrné a druhé srovnávací, které eliminuje vliv teploty v okolí. Jedná se především o laboratorní přístroj, který se v meteorologii používá pouze pro speciální účely. První bolometr zkonstruoval amer. astronom S. P. Langley v roce 1880.
angl. bolometer; slov. bolometer; 1993-a2

bonita klimatu

viz bonitace klimatologická.
2015

bonitace klimatologická

hodnocení kvality (též bonity) klimatu malého měřítka z hlediska vhodnosti pro určitý účel, např. v zemědělství, stavebnictví, rekreaci, lázeňství apod. Jde o znalecké a komplexní posouzení klimatických rozdílů zpravidla v měřítku mikroklimatu a místního klimatu prováděné podle metodických schémat, v nichž se např. přihlíží k podmínkám provětrávání čili ventilace daného území, k převládajícím větrům, sklonu k vytváření inverzí teploty vzduchu a mrazových kotlin. Klimatologická bonitace vychází především ze zvláštností reliéfu krajiny a jeho důsledků pro místní klimatické podmínky. Zejména v městských oblastech a průmyslových aglomeracích je vhodné zahrnout do klimatologické bonitace také obsah znečišťujících látek v ovzduší. Je také vhodné, aby klimatologická bonitace byla ověřována ambulantním terénním meteorologickým měřením. Počátky klimatologické bonitace jsou u nás spojovány s pracemi A. Gregora, J. Mrkose a E. Quitta. Viz též bodování počasí.
slov. klimatologická bonitácia; 1993-a3

boreál

, viz klima holocénu.
angl. boreal; slov. boreál; 1993-a3

bouře

– obecný termín pro jakékoliv výrazné vybočení (zesílení) přírodních jevů či prvků (nejen meteorologických) z normálu. V meteorologii jde např. o termíny konv. bouře, tropická bouře, prachová bouře, sněhová bouře, větrná bouře; mimo meteorologii jsou běžné např. termíny sluneční bouře, geomagnetická bouře, aj. Anglický ekvivalent storm se v angličtině používá také jako synonymum pro tlakovou níži.
angl. storm; slov. búrka; 2014

bouře ionosférická

prudké a nepravidelné změny koncentrace iontů v ionosféře, spojené s poruchami v celé horní atmosféře, včetně magnetosféry a termosféry. Hlavním spouštěcím mechanizmem ionosférických bouří je sluneční vítr, který působí na magnetosféru. Důsledkem těchto interakcí je přenos energie do Zemské atmosféry. Nejvíce se projevuje v poruchách vrstvy F2. Korpuskule pronikají buď z interplanetárního prostoru, nebo z vnějšího zemského radiačního pásu. Ionosférické bouře jsou doprovázeny magnetickými bouřemi, tj. poruchami v zemském magnetickém poli, které se často projevují polárními zářemi a kolísáním intenzity radiového příjmu. Jev trvá většinou několik dnů.
angl. ionospheric storm; slov. ionosférická búrka; 1993-a3

bouře konvektivní

, konvekční — souhrnné obecné označení pro met. jevy, které se vyskytují při vývoji konv. oblaků druhu cumulonimbus nebo jejich soustav. Zahrnuje např. výskyt bouřky, tornáda, krup, prudkého nárazovitého větru nebo přívalového deště. Nepřesně se pro termín konv. bouře používá jako synonymum či hovorové označení termín bouřka. Jako bouře velmi silné intenzity (angl. severe storms) jsou zpravidla označovány konv. bouře splňující alespoň jedno z těchto kritérií: výskyt tornáda, výskyt krup o průměru větším než 2 cm, výskyt ničivého větru o rychlosti přesahující 25 m.s^–1. Viz též multicela, supercela, gust fronta, downburst, konv. cela.
angl. convective storm; slov. konvekčná búrka; 1993-a3

bouře ledová

překlad angl. termínu „ice storm“, který je meteorologickou službou USA definován jako situace, kdy se při mrznoucím dešti vytvoří vrstva ledovky nejméně 0,25 palce (6,4 mm). Ledové bouře se často vyskytují na severovýchodě USA a východě Kanady (např. v období 1982 až 1994 v průměru 16krát za rok), kde působí značné materiální škody a dlouhodobé výpadky dodávek elektřiny. Vrstva ledu na exponovaných předmětech může v extrémních případech přesáhnout 10 cm.
angl. ice storm; 2015

bouře prachová

(písečná) — přenos jemnozrnného vátého písku, prašné hlíny, jílu nebo rašeliny silným větrem na velké vzdálenosti od zdroje. Prachové bouře mají značný horiz. i vert. rozsah. Šířka vzdušného proudu unášejícího pevný materiál dosahuje stovky km, výška několik km, rychlost přenosu desítky km.h^–1. Štěrk a hrubý písek je zpravidla unášen do výšky několika desítek cm, jemný písek zpravidla do 2 m nad zemí, a prach může být při silné turbulenci zvednut až do výše oblaků a přenášen na vzdálenost až tisíců km, kde je ukládán jako jemná navátina. Tohoto eolického původu jsou i nánosy spraše na našem území. Prachové bouře působí značné hospodářské škody. Vyvolávají odvátí ornice i s malými rostlinami nebo zavátí vegetace, komunikací, studní apod. Nejčastěji se vyskytují v aridních a semiaridních oblastech. Během prachové bouře se přenášejí často až milióny tun částic nad plochou tisíců km². V oblasti prachové bouře je výrazně snížena dohlednost, což vyvolává potíže v dopravě. Prachové bouře mají různá místní označení, např. harmattan, habbob, chamsin, samum. Viz též vítr pouštní.
angl. dust storm; slov. prachová búrka; 1993-a3

bouře rovnodennostní

označení pro cyklony, jejichž četnost má být nejvyšší v době kolem jarní a podzimní rovnodennosti. Tomuto rozdělení se nejvíce blíží tropické cyklony na severu Indického oceánu, kde se vyskytují po rovnodennostech a kde toto označení v polovině 18. století vzniklo. Naopak v mírných zeměp. šířkách nemá opodstatnění. Viz též cordonazo.
angl. equinoctial gales; equinoctial storm; line storm; slov. rovnodennostné búrky; 1993-a3

bouře sněhová

intenzivní sněžení nebo vysoko zvířený sníh, zpravidla způsobující značné akumulace sněhu. Nejzhoubnější účinky mají sněhové bouře na sv. USA, kde jsou jejich příčinou hluboké cyklony postupující přes již. části Nové Anglie. Za 1 až 2 dny může při sněhové bouři napadnout přes 1 m sněhu a závěje mohou dosahovat 10 až 12 m. Dochází ke ztrátám na životech a k hospodářským škodám především v důsledku ochromení dopravy. Ze Sev. Ameriky pochází označení sněhové bouře spojené s vysokou rychlostí větru jako blizard, dalšími regionálními názvy jsou (bílý) buran, purga nebo burga.
angl. snowstorm; slov. snehová búrka; 1993-a3

bouře tropická

1. druhé stadium vývoje tropické cyklony, ve kterém desetiminutový (v USA minutový) průměr rychlosti přízemního větru dosahuje hodnot mezi 17 a 33 m.s^–1. Tropická bouře se vyznačuje dobře organizovanými srážkovými pásy, přičemž konvekce se zpravidla koncentruje do blízkosti jejího středu; 2. nepřesné označení libovolné tropické atmosférické poruchy.
angl. tropical storm; slov. tropická búrka; 1993-a3

bouře větrná

vítr dosahující vysoké rychlosti větru, takže může v daném místě způsobit podstatné škody. V Beaufortově stupnici větru jde přibližně o stupně 9 až 12, tedy vichřice až orkán. Může postihovat různě velké území a trvat různě dlouho v závislosti na příčinách. Rozsáhlé a často vícedenní větrné bouře jsou spojeny s hlubokými cyklonami, přičemž v tropické cykloně dosahují obecně větší intenzity než v mimotropické cykloně. V souvislosti s konv. bouřemi vznikají větrné bouře různých typů, viz např. derecho, downburst, hůlava, tornádo. Větrné bouře mohou být podmíněny i orograficky, viz např. padavý vítr, efekt tryskový, vlnové proudění. Viz též extrémy rychlosti větru.
angl. wind storm; slov. veterná búrka; 2014

bouře černá

prachová bouře v černozemních oblastech (např. na jihu evropské části Ruska, v USA apod.). Černá bouře působí značné škody odvátím půdy i s osivem, popř. i s malými rostlinami, a také závějemi ornice. Viz též suchověj.
angl. black storm; slov. čierna búrka; 1993-a2

bouřka

1. soubor el., opt. a akust. jevů, které doprovázejí elektrické výboje uvnitř oblaku, mezi oblaky navzájem nebo mezi oblaky a zemí. Bouřky se vyskytují v oblacích druhu cumulonimbus, případně cumulus congestus a nimbostratus a jsou součástí konv. bouře. Podle synoptické situace, při níž se konv. bouře vyvíjejí, dělíme bouřky neformálně na bouřky frontální a bouřky uvnitř vzduchové hmoty (nefrontální). Frontální bouřky rozdělujeme na bouřky studené fronty a teplé fronty. U bouřek uvnitř vzduch. hmoty bereme v úvahu i další příčiny vývoje bouřky a rozlišujeme bouřky kvazifrontální, advekční, konv. a orografické. Bouřky dále označujeme podle doby a místa vzniku, pohybu, vzdálenosti od místa pozorování, intenzity projevů atd;
2. místně a časově omezená oblast konv. bouře, v níž se vyskytují elektrické výboje – blesky doprovázené hřměním. Pro pozorování bouřek na pozemních met.stanicích je podstatné přímé pozorování blesků a slyšitelnost hřmění.
3. Často se vyskytující nevhodné synonymum či hovorové označení pro konv. bouři.
Viz též blýskavice, hrom, intenzita bouřky, intenzita bouřkové činnosti, pozorování bouřek, izobronta, elektřina bouřková, předpověď konv. bouří.

angl. thunderstorm; slov. búrka; 1993-a3

bouřka advekční

bouřka v oblasti studené advekce za studenou frontou. Vznik advekční bouřky je podmíněn existencí absolutní instability atmosféry alespoň do výšky kondenzační hladiny a podmíněnou instabilitou atmosféry do výšky alespoň 4 až 6 km. V současné met. literatuře se toto označení vyskytuje již jen ojediněle.
angl. advective thunderstorm; slov. advekčná búrka; 1993-a3

bouřka blízká

bouřka, při níž se vyskytne alespoň jeden blesk blíže než 3 km od místa pozorování, tj. s dobou mezi bleskem a zahřměním 10 s a kratší. Viz též hrom.
slov. blízka búrka; 1993-a3

bouřka frontální

bouřka, která se vyskytuje v oblasti atmosférické fronty. Frontální bouřky vznikají zpravidla na studené frontě nebo studené okluzi, mnohem řidčeji na teplé frontě. Mohou vzniknout v každé roč. i denní době. Viz též bouřka teplé fronty, bouřka studené fronty.
angl. frontal thunderstorm; slov. frontálna búrka; 1993-a2

bouřka konvektivní

(konvekční) — nepřesné zkrácené označení pro konv. bouři. Viz též bouřka.
angl. convective thunderstorm; slov. konvekčná búrka; 1993-b3

bouřka kvazifrontální

druh bouřky ve studené instabilní vzduchové hmotě. Kvazifrontální bouřky souvisejí s uspořádanou konvekcí, vytvářejí zpravidla pásy a svými projevy se podobají bouřkám studené fronty. Postup konv. bouří, při jejichž vývoji se kvazifrontální bouřky vyskytují, je rychlý, řádově 50 km.h^–1. Kvazifrontální bouřky mají na daném místě krátké trvání a mohou se opakovat i několikrát za den. Mohou vznikat již v dopoledních hodinách, odpoledne zesilují, k večeru a během noci slábnou. Nejčastěji se vyskytují v jarním období.
slov. kvázifrontálna búrka; 1993-a3

bouřka místní

občas používané hovorové společné označení pro bouřku uvnitř vzduchové hmoty a bouřku orografickou. Označení vyjadřuje i slabší a lokální charakter konv. bouře, při jejímž vývoji k bouřce dochází.
angl. local thunderstorm; slov. miestna búrka; 1993-a3

bouřka na stanici

(blízká) — označení pro bouřku blízkou, pokud je detekována pozorovatelem meteorologické stanice. Viz též hrom.
angl. thunderstorm at the station; slov. búrka na stanici; 1993-a3

bouřka nefrontální

, syn. bouřka uvnitř vzduchové hmoty.
slov. nefrontálna búrka; 1993-a1

bouřka orografická

bouřka spojená s orografickým zesílením konvekce, zejména termické konvekce nad osluněnými svahy. Vývoj konv. oblačnosti a vznik orografické bouřky je dále podporován orograficky podmíněným vynuceným výstupným prouděním na návětrné straně hor. Orografické bouřky řadíme mezi bouřky uvnitř vzduchové hmoty.
angl. orographic thunderstorm; slov. orografická búrka; 1993-a3

bouřka studené fronty

vzniká nejčastěji v konv. bouřích na čele studené fronty, případně v oblačnosti druhu nimbostratus, v oblasti vynucených výstupů teplého vzduchu vzhůru před přitékajícím studeným vzduchem. Čím je teplý vzduch s instabilním teplotním zvrstvením vlhčí, tím se vyvíjejí mohutnější Cb s intenzivnějšími bouřkovými projevy. Bouřky studené fronty se mohou vyskytnout nad libovolným terénem v kteroukoliv denní dobu. Nejintenzivnější bývají v odpoledních a večerních hodinách. Mohou být uspořádány do pásu podél frontálního rozhraní v délce i několika stovek km. Bouřky studené okluzní fronty se v podstatě neliší od bouřky studené fronty. Viz též bouřka teplé fronty.
angl. cold front thunderstorm; slov. búrka studeného frontu; 1993-a3

bouřka tažná

termín, vyskytující se občas ve starší odb. literatuře, který označuje bouřku nebo oblast s výskytem bouřek, která během svého vývoje postoupí z místa vzniku na jiné místo vzdálené i několik stovek km. Tzv. tažné bouřky jsou především bouřkami frontálními.
slov. ťažná búrka; 1993-a3

bouřka teplé fronty

bouřka, která se může vyvinout před frontální čarou teplé fronty. Nutným předpokladem jejího vývoje je alespoň podmíněná instabilita atmosféry v teplém vzduchu, existence výstupných pohybů podél frontálního rozhraní a radiační ochlazování horních vrstev frontální oblačnosti, které má za následek růst instability. Bouřka teplé fronty je u nás poměrně řídkým jevem a vyskytuje se výlučně v letním období obvykle v nočních hodinách. Základny Cb leží zpravidla mnohem výše než na studených frontách a pro pozorovatele ze země bývají zakryty jinou frontální oblačností druhu Ns a As. Průvodním jevem bouřky teplé fronty bývá i náhlé zesílení frontálních srážek.
angl. warm front thunderstorm; slov. búrka teplého frontu; 1993-a

bouřka uvnitř vzduchové hmoty

, bouřka nefrontální — bouřka, která se vyskytuje v souvislosti s vývojem srážkových konv. oblaků druhu Cb v instabilní vzduchové hmotě bez vazby na atmosférické fronty. Vzniká zejména následkem termické konvekce v místech příznivých pro rychlé oteplování velkých objemů vzduchu.
angl. air-mass thunderstorm; slov. búrka vo vnútri vzduchovej hmoty; 1993-a3

bouřka vzdálená

bouřka, při níž je v daném místě slyšitelné alespoň jedno zahřmění a doba mezi bleskem a zahřměním je delší než 10 s (tj. bouřka se vyskytuje ve vzdálenosti více než 3 km). V pozorovací praxi vzdálené bouřky rozdělujeme na bouřky vzdálené do 5 km od místa pozorování a na bouřky vzdálené více než 5 km od místa pozorování. Největší vzdálenost vzdálené bouřky závisí především na hladině akust. šumu v místě pozorování a na směru větru. Ve dne bývá zpravidla 15 až 20 km, v noci až 25 km (výjimečně jsou možné i delší vzdálenosti). Viz též bouřka blízká, bouřka na stanici, hrom.
angl. distant thunderstorm; slov. vzdialená búrka; 1993-a

bouřka z tepla

lid. označení pro bouřku uvnitř vzduchové hmoty.
angl. convective thunderstorm; thermal thunderstorm; slov. zimná búrka; 1993-a3

bouřka zimní

bouřka, která se vyskytuje při vývoji srážkových konv. oblaků v zimním období, nejčastěji při přechodu rychle postupující výrazné studené nebo podružné studené fronty. Občas se může vyskytnout i za situace, kdy konv. oblaky v rámci frontální oblačnosti nelze rozlišit, pak je vázána na oblačnost typu nimbostratus. Je zpravidla doprovázena náhlým zesílením větru a silným sněžením. Horní hranice konv. oblačnosti bývá ve výšce pouze 4 až 5 km. Při přechodu zimní bouřky zaznamenáváme obyčejně jen několik velmi silných výbojů. Zimní bouřky jsou u nás řídké, nad oceány jsou však častým jevem.
angl. winter thunderstorm; slov. búrka z tepla; 1993-a

bow echo

, obloukové echo — prohnutá část linie konv. bouří ve tvaru oblouku či luku. Prohnutí linie vzniká urychlením postupu této části díky silnému proudění do zadní části nebo díky downburstům, které vyprodukovaly bouře na linii. V přední části bow echa se často vyskytují silné nárazy větru, případně tornáda. Viz též derecho, squall line.
angl. bow echo; slov. bow echo; 2014

breva

, viz vítr horský a údolní.
angl. breva; slov. breva; 1993-a2

briefing meteorologický

v letecké meteorologii slovní komentář meteorologa o existujících a očekávaných podmínkách počasí na letové trati určený posádce letadla. Obsahuje zejména upozornění na nebezpečné jevy. Viz též předpověď počasí letecká.
angl. meteorological briefing; slov. meteorologický briefing; 1993-a3

bright band

vrstva o tloušťce několika stovek metrů, v níž je pozorováno zvýšení radiolokační odrazivosti cca o 5 až 15 dBZ vlivem tání sněhových srážek pod nulovou izotermou. Slouží též jako indikace vrstevnatého charakteru oblačnosti, neboť se nevyskytuje při silných konv. pohybech.
angl. bright band; slov. bright-band; 2014

brázda nízkého tlaku vzduchu

na meteorologické mapě oblast nižšího tlaku vzduchu bez uzavřených izobar či izohyps. Vyskytuje se obvykle mezi dvěma oblastmi vyššího tlaku vzduchu nebo může být částí cyklony. Bývá vyjádřena buď izobarami, popř. izohypsami se slabým cyklonálním zakřivením (mělká brázda nízkého tlaku vzduchu), nebo izobarami, popř. izohypsami ve tvaru písmene V (hluboká brázda nízkého tlaku vzduchu neboli brázda tvaru V). V brázdě nízkého tlaku vzduchu můžeme vyznačit osu brázdy, na které je cyklonální zakřivení izolinií maximální a podél níž se vyskytuje horiz. konvergence proudění. Tato konvergence má za následek výstupné pohyby vzduchu podporující vznik oblačnosti, popř. srážek. V brázdě nízkého tlaku vzduchu zpravidla leží atmosférická fronta. Brázda je jedním z tlakových útvarů. Viz též hřeben vysokého tlaku vzduchu.
angl. low pressure trough; trough of low pressure; slov. brázda nízkeho tlaku vzduchu; 1993-a

brázda nízkého tlaku vzduchu dynamická

(orografická, závětrná) — brázda nízkého tlaku vzduchu, která vzniká za horským hřebenem, přes který proudí vzduch s převažující složkou kolmou k hřebenu. Vznik brázdy lze vysvětlit termodynamicky adiabatickým oteplováním nebo dynamicky zesílením cyklonální cirkulace v důsledku horizontální konvergence spojené se zvětšováním vert. tloušťky vzduchového sloupce při sesedání vzduchu na závětrné straně hřebene. V Evropě vzniká např. v závětří Alp při sz. až sev. proudění, v závětří Skandinávského pohoří při proudění od západu na východ a v závětří Skalnatých hor v USA při stejném charakteru proudění. Viz též cyklogeneze orografická.
angl. dynamic trough; lee trough; slov. dynamická brázda nízkeho tlaku vzduchu; 1993-a

brázda nízkého tlaku vzduchu indukovaná

brázda nízkého tlaku vzduchu, jejíž vznik v určité oblasti je vyvolán cirkulačními změnami v jiné, více či méně vzdálené oblasti atmosféry. Např. brázda nízkého tlaku vzduchu v tropech vzniká v souvislosti s cyklonami na polární frontě mírných zeměp. šířek.
angl. induced low pressure trough; slov. indukovaná brázda nízkeho tlaku vzduchu; 1993-a3

brázda nízkého tlaku vzduchu meridionální

nejčastěji brázda nízkého tlaku vzduchu v mírných zeměp. šířkách, jejíž osa je orientována ve směru poledníků. Na její záp. straně převládá sz. až sev. proudění, které přenáší na sev. polokouli většinou studené vzduchové hmoty, a na vých. straně naopak již. proudění přenášející teplé vzduchové hmoty. Tato brázda značně podporuje meridionální výměnu vzduchu. Viz též brázda nízkého tlaku vzduchu zonální, proudění meridionální.
angl. meridional trough; slov. meridionálna brázda nízkeho tlaku vzduchu; 1993-a

brázda nízkého tlaku vzduchu zonální

brázda nízkého tlaku vzduchu, jejíž osa je orientovaná ve směru rovnoběžek. Na sev. polokouli je na její již. straně převážně západní a na sev. straně vých. proudění. Viz též brázda nízkého tlaku vzduchu meridionální, proudění zonální.
angl. zonal trough; slov. zonálna brázda nízkeho tlaku vzduchu; 1993-a3

brázda orografická

, syn. brázda nízkého tlaku vzduchu dynamická.
slov. orografická brázda; 1993-a

brázda rovníková

(ekvatoriální), syn. deprese rovníková.
slov. rovníková (ekvatoriálna) brázda; 1993-a

brázda tvaru V

rozložení tlaku vzduchu, znázorněné na synoptických mapách cyklonálním zakřivením izobar ve tvaru písmene „V“. Na rozdíl od brázdy tvaru „U“ se zpravidla jedná o pomalu postupující brázdu nízkého tlaku vzduchu, s níž bývá spojena výrazná atmosférická fronta se sklonem k vlnění. Viz též fronta zvlněná.
angl. V-shaped depression; slov. brázda v tvare V; 1993-a3

brázda výšková

brázda nízkého tlaku vzduchu ve stř. a horní troposféře, která je identifikovatelná na mapách absolutní topografie od 700 hPa výše.
angl. upper trough; slov. výšková brázda; 1993-a3

brázda závětrná

, syn. brázda dynamická.
angl. lee trough; slov. záveterná brázda; 1993-a3

bríza

, vítr pobřežní — 1. vítr brízové cirkulace. Rozeznáváme brízu pevninskou a brízu mořskou, případně jezerní. Její rychlost bývá většinou 3 až 5 m.s^–1, v tropických oblastech i vyšší;
2. např. v angl., franc. a něm. jazykové oblasti obecné označení slabšího větru, ve spojení s příslušným přídavným jménem pak pro 2. až 6. stupeň Beaufortovy stupnice větru, např. light breeze (slabý vítr).
angl. breeze; slov. bríza; 1993-a3

bríza jezerní

slabší obdoba mořské brízy na jezerech nebo jiných velkých vodních nádržích. Výraznost jezerní brízy závisí nejen na velikosti, nýbrž i na hloubce vodní nádrže. Mělké nádrže se totiž v létě poměrně rychle ohřívají, a tím se zmenšuje rozdíl teplot mezi souší a povrchem vodní plochy. Jezerní bríza je pozorována např. na Oněžském a Ladožském jezeře, na Velkých kanadských jezerech apod. Viz též cirkulace brízová.
angl. lake breeze; slov. jazerná bríza; 1993-a3

bríza mořská

bríza vanoucí během dne od moře na pevninu, když je povrch moře chladnější než povrch pevniny. V tropických oblastech sahá od zemského povrchu často do výšky 1 500 m, zatímco v mírných zeměp. šířkách v létě nejvýše do 600 m. V zimě se ve stř. a vysokých šířkách prakticky nevyskytuje. V oblasti Baltského moře zasahuje tento vítr na pevninu 20 až 30 km od pobřežní čáry, v tropických oblastech až 100 km. Mořská bríza na pobřežích přispívá ke snížení teploty vzduchu v poledních a odpoledních hodinách, ke zvýšení vlhkosti vzduchu a vytváření typických pobřežních kupovitých oblaků. Viz též cirkulace brízová.
angl. sea breeze; slov. morská bríza; 1993-a3

bríza pevninská

bríza vanoucí v noci z chladnější pevniny nad relativně teplejší povrch moře nebo jiné rozsáhlé vodní plochy. V důsledku menších nočních rozdílů teploty mezi pevninou a mořem a většího tření na souši je pevninská bríza v blízkosti pobřežní čáry slabší než mořská bríza a její směr je méně stálý. Výška vrstvy, v níž je patrná, je rovněž podstatně menší, činí asi jednu třetinu ve srovnání s mořskou brízou. Podobně menší je i horiz. dosah, směrem do moře zasahuje pevninská bríza maximálně 10 až 15 km. Viz též cirkulace brízová.
angl. land breeze; slov. pevninská bríza; 1993-a3

budka meteorologická

bílá plastová nebo dřevěná skříňka sloužící jako ochrana jednoho nebo několika v ní umístěných met. přístrojů před rušivými účinky záření a srážek, která umožňuje dostatečnou přirozenou ventilaci čidel přístrojů. Má stěny z dvojitých žaluzií, dvojitou střechu, perforované dno nebo dno z drátěného síta a dvířka orientovaná na sever na severní polokouli. Výška umístění budky nad povrchem země je dána požadavkem Světové meteorologické organizace, aby čidla teploměrů byla ve výšce 1,25 až 2,0 m nad zemí. V ČR se umísťuje na čtyřnohém podstavci tak, aby čidla teploměrů byla ve výšce 200 cm nad zemí, resp. nad povrchem sněhu. V horských oblastech s vysokou sněhovou pokrývkou je tedy vhodné použít výškově nastavitelnou budku. Do meteorologické budky se umísťují: psychrometr, maximální a minimální teploměr, vlhkoměr, popř. další přístroje. V minulosti se v meteorologické budce prováděla základní meteorologická měření, což dosud platí pro meteorologické stanice, které nejsou automatizované. Na profesionálních stanicích ČR se údaje z přístrojů v meteorologické budce používají při nefunkčnosti automatického měřicího systému, pro pravidelné srovnávací měření a na vybraných stanicích pro souběžná měření s automatickým měřicím systémem.
angl. Stevenson screen; thermometer screen; slov. meteorologická búdka; 1993-a3

budka meteorologická žaluziová

viz budka meteorologická.
angl. thermometer screen; Stevenson screen; slov. žalúziová meteorologická búdka; 1993-a3

bulletin meteorologických zpráv

soubor měřených, pozorovaných nebo předpovídaných hodnot met. prvků vhodný pro distribuci v telekomunikační síti. Záhlaví bulletinu tvoří údaj o druhu přenášené informace, o zeměp. poloze, čtyřpísmenné označení centra, které data sestavilo, den a čas, ke kterému se data vztahují nebo kdy byl bulletin vytvořen. Záhlaví bulletinu může být doplněno třípísmenným údajem, který umožňuje identifikaci opravených nebo opožděných dat.
angl. meteorological bulletin; slov. bulletin meteorologických správ; 1993-a3

buran

silný, obvykle sev. nebo sv. vítr na Sibiři a ve stř. Asii. Rozlišuje se 1. sněhový („bílý“) buran v zimě, kdy se jedná o sněhovou vichřici při nízkych teplotách vzduchu (často –25 °C i méně). Buran žene sníh a částice ledu, což spolu s velkým zchlazováním ohrožuje životy lidí a zvířat, zvláště na otevřených stepích; má tedy obdobné vlastnosti jako blizard na kanadských prériích. Vyskytuje se obvykle v týlu cyklony. Počasí při buranu bývá v ostrém kontrastu s předcházejícím anticyklonálním počasím s bezvětřím nebo slabým větrem. Zimní buran má také název purga;
2. písečný buran v létě, zviřující a přenášející prach a písek v pouštních oblastech stř. Asie nebo v Mongolsku.
angl. buran; slov. buran; 1993-a1

burga

prudký sv. vítr na Aljašce v zimě, nesoucí nebo ženoucí sníh. Burga má podobné vlastnosti jako zimní sněhový buran a nebo purga na Sibiři. Viz též blizard.
angl. boorga; burga; slov. burga; 1993-a1

buňka Bénardova

cirkulační element s vert. osou, vyskytující se v rámci termické konvekce, v němž výstupné pohyby vzduchu probíhají v jeho centru a sestupné pohyby na okrajích. Označení podle franc. fyzika H. Bénarda se používá v souvislosti s klasickými labor. experimenty s konvekcí ve vrstvě tekutiny, která je zespodu zahřívána, resp. shora ochlazována. V reálné atmosféře se s analogickými procesy setkáváme např. ve vrstvě oblačnosti, která je v oblasti horní hranice ochlazována dlouhovlnným vyzařováním. Viz též konvekce buněčná.
angl. Bénard cell; slov. Bénardova bunka; 1993-a3

buňka Ferrelova

model buňkové cirkulace v pásmu mezi 30° a 60° zeměp. šířky. Byla navržena W. Ferrelem (1856). Jde o pokus popsat meridionální přenos vzduchu mezi Hadleyovou buňkou a polární buňkou bez uvažování zonální složky proudění. Je charakterizována prouděním do vyšších zeměpisných šířek ve spodní troposféře, výstupnými pohyby vzduchu kolem 60° zeměp. šířky, výškovým zpětným prouděním a sestupnými pohyby vzduchu v subtropických anticyklonách. Ve skutečnosti mezi oblastmi subsidence a slabě převažujících výstupů ve vyšších zeměpisných šířkách dominuje západní složka proudění, jehož rychlost roste s výškou. Meridionální přenos vzduchu v rámci Ferrelovy buňky je realizován prostřednictvím Rossbyho vln a s nimi souvisejících tlakových útvarů, které podporují velkoprostorové toky hybnosti a tepla.
angl. Ferrel cell; slov. Ferrelova bunka ; 2014

buňka Hadleyova

model buňkové cirkulace v pásmu mezi rovníkem a 30° zeměp. šířky. Byla popsána G. Hadleyem (1735). Představuje v podstatě idealizaci pasátové cirkulace bez uvažování její zonální složky a sezonních výkyvů. Viz též buňka Ferrelova, buňka polární, cirkulace Walkerova.
angl. Hadley cell; slov. Hadleyova bunka; 1993-a3

buňka bouřková

1. ve starší terminologii užívané označení jednoduché cely; 2. v meteorologické praxi užívané označení oblasti zvýšené efektivní radiolokační odrazivosti, která indikuje výskyt konv. srážek.
angl. thunderstorm cell; slov. búrková bunka; 1993-a3

buňka cirkulační

, viz cirkulace buňková.
angl. circulation cell; slov. cirkulačná bunka; 1993-a1

buňka konvekční

cirkulační element vytvářející základní jednotku buněčné konvekce a obsahující výstupný i sestupný proud vzduchu. V tomto směru může být typickým příkladem Bénardova buňka. Někteří autoři do tohoto pojmu zahrnují i jednoduché cely vyskytující se buď samostatně nebo jako součást multicely, popř. i strukturálně podstatně složitější cirkulaci supercely. Viz též bouře konv.
angl. convective cell; slov. konvekčná bunka; 1993-a3

buňka polární

model termálně podmíněné buňkové cirkulace v oblastech nad 60° zeměp. šířky bez uvažování zonální složky proudění. Oproti Hadleyově buňce relativně slabší polární buňku lze detekovat na sev. i již. polokouli prostřednictvím časově průměrovaných polí větru na vertikálních řezech atmosférou. Je charakterizována sestupnými pohyby vzduchu v oblasti zeměp. pólu, přízemním prouděním do nižších zeměp. šířek, výstupnými pohyby vzduchu v subpolárních oblastech mezi 50° a 70° zeměp. šířky (viz Ferrelova buňka) a výškovým prouděním k pólu. Při uvažování zonální složky proudění je přízemní proudění výrazně stáčeno na východní, výškové na západní.
slov. polárna bunka; 2014

bóra

původní označení pro studený a nárazovitý sv. padavý vítr na pobřeží Dalmácie v Jugoslávii, který směřuje z náhorní vnitrozemské plošiny k moři a přináší, zejména v chladném pololetí, výrazné ochlazení. Jako bóra v současné době označujeme silný, studený a nárazovitý padavý vítr podmíněný orografií i v jiných zemích (např. v Rusku novorosijská bóra), a to nejen v pobřežních oblastech.
angl. bora; slov. bóra; 1993-a1

CAPE

(Convective Available Potential Energy — konvektivní dostupná potenciální energie) – energie, kterou získává adiabaticky izolovaná vzduchová částice při svém výstupu od hladiny volné konvekce do hladiny nulového vztlaku. CAPE se udává v m².s^–2 = J.kg^–1 a je definovaná vztahem:

C A P E [J {.kg}^{-1}] = \int_{H V K}^{H N V} B d z = \int_{H V K}^{H N V} g \frac{T^{'} - T}{T} d z

kde B je vztlak, g tíhové zrychlení, T‘ značí teplotu adiabaticky vystupující částice a T teplotu okolního vzduchu, HVK značí výšku hladiny volné konvekce a HNV výšku hladiny nulového vztlaku.
CAPE tedy určuje množství energie, kterou může získat vzduchová částice, která dosáhla hladinu volné konvekce, při svém dalším výstupu. Na termodynamickém diagramu je proto reprezentována oblastí mezi křivkou teplotního zvrstvení a stavovou křivkou částice, ve vrstvě nad hladinou volné konvekce, kde na částici působí kladná vztlaková síla. Hodnota CAPE, stanovená pro danou sondážní křivku, závisí na hodnotách tlaku, teploty a vlhkosti vzduchové částice v počátečním bodě jejího výstupu. V met. literatuře se proto setkáváme s několika variantami výpočtu CAPE, které se liší především stanovením počátečních podmínek pro výstup vzduchové částice. Pokud stavová křivka vzduchové částice vychází z přízemních hodnot tlaku, teploty a teploty rosného bodu, označuje se CAPE jako SBCAPE (z angl. Surface-Based CAPE) a tento způsob výpočtu CAPE je nejobvyklejší.
Modifikovaný výpočet uvažuje výstup vzduchové částice z přízemní teploty opravené na základě předpokladu, že v mezní vrstvě daného vertikálního rozsahu (zpravidla 50 hPa, popř. 100 hPa) dochází k adiabatickému promíchávání. Hodnota potenciální teploty vystupující částice se stanoví jako střední hodnota přes interval hodnot potenciální teploty v uvažované vrstvě míšení. Tato varianta CAPE se označuje jako MLCAPE (z angl. Mixed-Layer CAPE). Další používaná varianta CAPE se značí zkratkou MUCAPE (z angl. Most Unstable CAPE). MUCAPE je definována jako maximální hodnota CAPE, dosažená při výstupech vzduchové částice z bodů sondážní křivky ve spodních 300 hPa. Abychom zahrnuli do výpočtu CAPE i vliv vertikálního rozsahu vrstvy s kladným vztlakem, používá se normalizovaná hodnota NCAPE v m.s^–2. Je definovaná jako CAPE dělená hodnotou vertikálního rozsahu vrstvy mezi HVK a HNV.
Vzhledem k tomu, že vztlaková síla je definovaná pomocí rozdílu hustoty vystupující částice a okolního vzduchu, uvádí se někdy definice CAPE pomocí virtuální teploty. Poznamenejme, že hodnoty CAPE stanovené pomocí teploty a virtuální teploty se mohou značně lišit.
Veličina CAPE je charakteristika konv. prostředí, ve kterém se může vyvíjet silná konvekce. Je proto hojně využívaná jako prekurzor konvekce v předpovědi počasí. Viz též CIN.
slov. CAPE; 2014

CIN

(Convective INhibition) — velikost energie, kterou je nutné vynaložit při adiabatickém výstupu vzduchové částice z přízemní hladiny z₀ do hladiny volné konvekce. Na termodynamickém diagramu je to oblast mezi stavovou křivkou a křivkou zvrstvení, kde je vystupující částice chladnější než okolí. Jako kladnou veličinu ji definujeme vztahem:

C I N [J {.kg}^{-1}] = - \int_{z_{0}}^{H V K} B d z = - \int_{z_{0}}^{H V K} g \frac{T^{'} - T}{T} d z,

kde B je vztlak, T‘ značí teplotu adiabaticky vystupující částice a T teplotu okolního vzduchu, HVK značí výšku hladiny volné konvekce. Vzhledem k tomu, že vztlaková síla je definovaná pomocí rozdílu hustoty vystupující částice a okolního vzduchu, uvádí se v literatuře někdy definice CIN pomocí virtuální teploty. V tom případě se pak ve vzorci pro výpočet hodnoty CIN nahradí teplota T virtuální teplotou T_v.Viz též CAPE.
slov. CIN; 2014

CLIMAT

viz zpráva o měsíčních údajích z pozemní stanice (CLIMAT).
angl. CLIMAT; slov. CLIMAT; 2014

CREX

Znakový formát pro reprezentaci a výměnu dat. Má podobnou strukturu jako kód BUFR, tj. zpráva v kódu CREX obsahuje kromě dat také jejich popis pomocí deskriptorů. Jedná se však o alfanumerický kód a komprese dat se neprovádí, a proto CREX není vhodný např. pro radiosondážní data s vysokým vert. rozlišením nebo pro družicová data.
angl. CREX; slov. CREX; 2014

Copernicus

program Evropské komise, dříve označovaný jako GMES (Global Monitoring for Environment and Security), zaměřený na získávání údajů o životním prostředí (včetně atmosféry a oceánů), především pomocí metod distančního měření. Program vychází z úzké spolupráce s ESA, z dalších partnerů se např. předpokládá zapojení organizace EUMETSAT při vývoji a provozu některých z družic/přístrojů Sentinel.
slov. Copernicus; 2014

calm

1. angl. bezvětří; 2. v letecké meteorologii měřená nebo předpovídaná rychlost větru menší než 0,5 m.s^–1 (menší než 1 kt) musí být indikována jako „CALM“.
angl. calm; slov. kalm; 1993-a1

calvus

(cal) — jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Charakterizuje cumulonimbus (Cb), u něhož některé výběžky horní části oblaku začínají ztrácet kupovité obrysy, avšak nikde ještě nelze pozorovat řasnatou strukturu; výběžky mají vzhled bělavé oblačné hmoty, většinou s více méně vert. žebrováním. Vyskytuje se pouze u druhu Cb v jeho počátečním stadiu vývoje. Termín calvus, česky lysý, byl zaveden v r. 1926.
angl. calvus; slov. calvus; 1993-a2

capillatus

(cap) — jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Charakterizuje cumulonimbus (Cb), jehož horní část má zřetelně patrnou řasnatou, vláknitou nebo žebrovitou strukturu cirrů v podobě kovadliny, chocholu nebo obrovské více méně neuspořádané kštice. Při vývoji Cb cap se obvykle vyskytují přeháňky, přívalové deště a bouřky doprovázené často dalšími nebezpečnými jevy spojenými s konv. bouřemi; často je možno pozorovat srážkové pruhy virga. Vyskytuje se pouze u druhu oblaků Cb. Termín capillatus, česky vlasatý, byl zaveden v r. 1926.
angl. capillatus; slov. capillatus; 1993-a3

castellanus

(cas) — jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Charakterizuje oblak, který má ve své horní části kupovité vrcholky nebo věžičky, které se podobají cimbuří; tyto věžičky, z nichž některé mají větší výšku než šířku, spočívají na společné základně a jsou uspořádány v řadách. Tvar cas je obzvlášť patrný, pozorujeme-li oblaky z profilu. Je příznakem vertikální instability atmosféry ve vrstvě, kde se vyskytuje. Při jeho výskytu u druhů Ac a Sc v ranních hodinách je vysoká pravděpodobnost vývoje bouřek během dne. Užívá se u druhů cirrus, cirrocumulus, altocumulus a stratocumulus.
angl. castellanus; slov. castellanus; 1993-a2

ceilometr

přístroj pro měření výšky základny a množství oblačnosti v jednotlivých vrstvách, vertikální dohlednosti a koncentrace aerosolů v přízemní vrstvě. Pro stanovení výšky základny a množství oblačnosti se využívá část softwarové výbavy ceilometru Sky Condition Algorithm. Informace o stavu oblohy jsou pravidelně aktualizovány v minutových intervalech, přičemž se vychází z dat naměřených v průběhu posledních 30 minut. Ceilometr poskytuje informace až o čtyřech vrstvách oblaků. Odrazy z jednotlivých měření jsou podle jejich výšky přiřazeny k jednotlivým vrstvám, podle počtu odrazů v určitých výškách je odhadnuto množství oblačnosti v dané vrstvě. Moderní ceilometry obsahuji prezentační modul, který umožňuje měřit a zobrazovat strukturu mezní vrstvy atmosféry na základě algoritmu, který určuje výšku směšování v závislosti na koncentraci aerosolů v atmosféře. Směšovací výška je klíčovým parametrem pro sledování znečištění ovzduší emisemi v závislosti na počasí, např. na větru, oblačnosti a srážkách. Viz též měření výšky základny oblaků.
angl. ceilometer; slov. ceilometer; 1993-a3

cejchování

dříve používaný termín pro kalibraci přístrojů.
angl. calibration; test; slov. ciachovanie; 1993-a3

cela jednoduchá

zákl. jednotka ve struktuře konv. bouře, která zpravidla prochází třemi vývojovými stadii: 1. stadiem kumulu, kdy v cele převládá výstupný proud vzduchu, který transportuje vlhký a teplý vzduch z přízemních hladin do výšky; 2. stadiem zralosti, kdy se v oblaku kromě výstupného proudu vyvíjí i sestupný proud vzduchu s vypadávajícími srážkami; 3. stadiem rozpadu, kdy vtok vlhkého a teplého vzduchu i výstupný proud zaniká, sestupné pohyby převládají a způsobí rozpad cely. Typická doba trvání stadia kumulu je 10–15 min, typické trvání stadia zralosti je 15–30 min. Trvání stadia rozpadu je obtížné vymezit, protože zbytek kovadliny Cb může existovat v horních hladinách velmi dlouho, často ve formě cirrovité oblačnosti. Viz též multicela, supercela.
angl. single cell; ordinary cell; slov. jednoduchá bunka (cela); 2014

centrum atmosféry akční

, střed atmosféry akční — rozsáhlá, výrazná a většinou stacionární oblast nízkého nebo vysokého tlaku vzduchu na meteorologických mapách, která ovlivňuje cirkulaci atmosféry nad velkou oblastí. Obvykle se rozlišují dva druhy akčních center: 1. synoptická, tj. rozsáhlé stabilní vysoké tlakové útvary, které jsou patrny na synoptických mapách. Jsou to zejména centrální cyklony a kvazistacionární anticyklony; 2. klimatická, tj. oblasti nízkého a vysokého tlaku vzduchu na klimatologických mapách, která jsou statisticky výsledkem častějšího výskytu synop. akčních center téhož znaku v určitých oblastech Země. Dělí se na centrum atmosféry akční permanentní a sezonní. Termín centrum atmosféry akční zavedl franc. meteorolog P. L. Teisserence de Bort v r. 1881, všeobecně se rozšířil prostřednictvím prací Švéda H. H. Hildebrandssona. Viz též cirkulace atmosféry všeobecná, monzunová.
angl. atmospheric center of action; slov. akčné centrum atmosféry; 1993-a1

centrum atmosféry akční monzunové

, viz centrum atmosféry akční sezonní.
angl. monsoon atmospheric center of action; slov. monzúnové akčné centrum; 1993-a1

centrum atmosféry akční permanentní

(trvalé) — akční centrum atmosféry, které je patrné na klimatologických mapách během celého roku. Poloha, rozsah a intenzita permanentních akčních center se nicméně do určité míry mění, a proto bývají označována i jako centra kvazipermanentní nebo semipermanentní. Takovými akčními centry jsou rovníková deprese, oceánské subtropické anticyklony (např. azorská anticyklona) a cyklony nad oceány ve vysokých zeměpisných šířkách (např. islandská cyklona).
angl. permanent atmospheric center of action; slov. permanentné akčné centrum atmosféry; 1993-a3

centrum atmosféry akční sezonní

výrazný tlakový útvar, který se vyskytuje na klimatologických mapách nad určitou geografickou oblastí v teplé nebo chladné části roku (např. středomořská zimní cyklona, sibiřská anticyklona, jihoasijská letní cyklona apod.). Sezonní akční centra spojená s monzuny se někdy nazývají monzunová akční centra atmosféry.
angl. semi-permanent atmospheric center of action; slov. sezónne akčné centrum atmosféry; 1993-a1

centrum atmosféry akční trvalé

, syn. centrum atmosféry akční permanentní.
angl. permanent atmospheric center of action; slov. stále akčné centrum atmosféry; 1993-a1

centrum meteorologické národní

(NMC) — jedna ze složek světového systému pro zpracování dat a předpovědi. Národní meteorologické centrum plní funkce tohoto systému na národní úrovni, včetně poskytování meteorologických informací uživatelům. Národním meteorologickým centrem České republiky je Český hydrometeorologický ústav.
angl. National Meteorological Center; slov. národné meteorologické centrum; 1993-a3

centrum meteorologické specializované regionální

(RSMC) — jedna ze složek světového systému pro zpracování dat a předpovědi. Regionální specializovaná meteorologická centra plní funkce tohoto systému na regionální úrovni vzhledem ke své specializaci. RSMC specializovaná na předpovědi tropických cyklon jsou v Miami, Nadi, New Delhi, Saint Denis, Tokiu a Honolulu. RSMC specializovaná na předpovědi šíření kontaminujících látek v případě havarijních situací mají povinnost vydávat předpověď trajektorií z indikovaného místa havárie, případně zpětně určit místo havárie na základě měřených hodnot kontaminace. Pro regionální oblast RA VI (Evropa) plní tuto úlohu Toulouse a Exeter. Evropské centrum pro střednědobé předpovědi počasí má sídlo v Readingu. Kromě toho bylo zřízeno ještě 25 regionálních meteorologických center s geografickou specializací, které plní všeobecné funkce světového systému pro zpracování dat a předpovědi pro určenou oblast; v Evropě jsou RSMC s geografickou specializací Exeter, Offenbach, Moskva a Řím.
angl. Regional Specialized Meteorological Center; slov. regionálne špecializované meteorologické centrum; 2014

centrum meteorologické světové

(WMC) — jedna ze složek světového systému pro zpracování dat a předpovědi. Světové meteorologické centrum plní funkce tohoto systému na globální úrovni ve spolupráci s regionálními specializovanými meteorologickými centry a národními meteorologickými centry. Světová meteorologická centra jsou v Melbourne, Moskvě a Washingtonu.
angl. World Meteorological Center; slov. svetové meteorologické centrum; 1993-a3

centrum poradenské pro tropické cyklony (TCAC)

Meteorologické centrum zřízené v souladu s regionálními postupy ICAO k poskytování informačních zpráv meteorologickým výstražným službám, centrům WAFC a mezinárodním databankám OPMET, pokud jde o polohu, předpovídaný směr a rychlost postupu, maximální přízemní vítr a tlak vzduchu ve středu tropických cyklon.
angl. Tropical Cyclone Advisory Centre (TCAC); slov. poradňové centrum pre tropické cyklóny (TCAC); 2014

centrum poradenské pro vulkanický popel (VAAC)

Meteorologické centrum zřízené v souladu s regionálními postupy ICAO k poskytování informačních zpráv meteorologickým výstražným službám, oblastním střediskům řízení, letovým informačním střediskům, centrům WAFC a mezinárodním databankám OPMET, pokud jde o horizontální a vertikální rozsah a předpovídaný pohyb vulkanického popela v atmosféře, který je následkem vulkanické erupce.
angl. Volcanic Ash Advisory Centre (VAAC); slov. poradňové centrum pre vulkanický popol (VAAC); 2014

centrum předpovědní

středisko, kde se soustřeďují meteorologické informace a/nebo vypracovávají meteorologické předpovědi. Obvykle je předpovědní centrum blíže označováno podle území, které zabezpečuje, podle umístění centra nebo podle bližšího určení účelu, k jakému vydávané předpovědi slouží. Viz též centrum meteorologické světové, regionální, národní.
angl. central forecasting office; forecasting center; slov. predpovedné centrum; 1993-a3

centrum předpovědní světové oblastní (WAFC)

Meteorologické centrum určené k přípravě a vydávání předpovědí význačného počasí a výškových předpovědí v digitální formě, v celosvětovém měřítku přímo smluvním státům příslušnými telekomunikačními prostředky letecké pevné sítě. V současnosti existují 2 Světová oblastní předpovědní centra – v Exeteru (UK) pro východní polokouli a ve Washingtonu (US) pro západní polokouli.
angl. World Area Forecast Centre; slov. oblastné svetové predpovedné centrum (WAFC); 2014

centrum telekomunikační regionální

(RTH) — jeden z prvků Světového telekomunikačního systému. Jeho úkolem je zabezpečovat:
a) sběr napozorovaných dat z oblasti odpovědnosti centra a přenos těchto dat vhodnou rychlostí po hlavním spojovacím okruhu Světové služby počasí (WWW) a po jeho větvích;
b) přenos met. informací z hlavního spojovacího okruhu a z regionálních telekomunikačních center, která neleží na hlavním okruhu, připojeným centrům, a to podle mezinárodních dohod;
c) selekci a distribuci met. dat pro potřeby připojených národních meteorologických center a regionálních telekomunikačních center, která neleží na hlavním spojovacím okruhu;
d) kontrolu dat a opravu některých formálních chyb;
e) periodické monitorování činnosti Světového telekomunikačního systému.
V České republice plní funkci regionálního telekomunikačního centra ČHMÚ pro národní met. centrum Polska. Regionální telekomunikační centrum v Praze leží na hlavním spojovacím okruhu a je přímo spojeno se světovým meteorologickým centrem v nbsp;Moskvě a regionálním telekomunikačním centrem v Offenbachu (SRN).
angl. Regional Telecommunication Hub; slov. regionálne telekomunikačné centrum; 1993-a3

ceraunometr

viz počítač výbojů blesků.
angl. ceraunometer; slov. ceraunometer; 1993-a3

chamsin

suchý a horký již. až jv. pouštní vítr, vanoucí v Egyptě a nad Rudým mořem při postupu cyklony Středomořím dále k východu. Přináší velké množství prachu a písku, které silně snižuje dohlednost. Vyskytuje se nejčastěji na podzim v souvislosti se zvýšenou cyklonální činností na středomořské frontální zóně. Viz též scirocco.
angl. chamsin; khamsin; slov. chamsin; 1993-a1

charakter fronty

, viz klasifikace atmosférických front.
slov. charakter frontu; 1993-a1

charakteristika tlakové tendence

časový průběh změny tlaku vzduchu během stanoveného časového intervalu určený podle grafického výstupu průběhu tlaku zpracovaného staničním SW, případně z tvaru záznamu mikrobarografu. V synoptických zprávách charakteristika tlakové tendence vyjadřuje charakter změn staničního tlaku za období posledních tří hodin před termínem pozorování.
angl. characteristic of the pressure tendency; slov. charakteristika tlakovej tendencie; 1993-a3

chemie atmosféry

, chemizmus atmosféry — hraniční odvětví mezi meteorologií a chemií, zabývající se studiem chem. dějů probíhajících v atmosféře. V poslední době se zabývá zejména antropogenním znečištěním ovzduší. Viz též ochrana čistoty ovzduší, hygiena ovzduší, složení srážek chemické, déšť kyselý.
angl. atmospheric chemistry; slov. chémia atmosféry; 1993-a1

chemosféra

část atmosféry Země zahrnující horní část stratosféry, mezosféru a dolní část termosféry. Pro chemosféru jsou typické fotochemické reakce kyslíku, ozonu, dusíku atd., které vznikají působením slunečního záření velmi krátkých vlnových délek.
angl. chemosphere; slov. chemosféra; 1993-a2

chinook

[činúk] — teplý suchý vítr typu fénu na vých. straně Skalnatých hor na území USA a Kanady. Přináší obyčejně náhlá a velká oteplení, někdy o více než 10 °C za několik málo minut. Vyvolává prudká tání sněhu (odtud pramení i reg. název snow eater – požírač sněhu), nebo rychlé dozrávání plodů. I když je typický pro zimu, vyskytuje se během celého roku. V Kalifornii se používá názvu chinook pro vlhký jz. vítr z Tichého oceánu s oblačným a deštivým počasím, který je v zimě teplý a v létě studený.
angl. chinook; slov. chinook; 1993-a1

chionograf

viz srážkoměr váhový.
slov. chionograf; 1993-a3

chionogram

záznam chionografu.
slov. chionogram; 1993-a1

chionometr

, syn. sněhoměr.
slov. chionometer; 1993-a1

chionosféra

přerušovaný koncentrický obal Země s aktivní bilancí tuhých srážek, tedy prostor na povrchu Země s celoročně možným výskytem sněhu a ledu. Chionosféra je vymezena dolní a horní sněžnou čarou.
slov. chionosféra; 1993-a1

chladna ovčí

ochlazení ve střed. Evropě, které nastává dosti pravidelně v první polovině června v důsledku vzestupu tlaku vzduchu v oblasti Azorských ostrovů, a tím zesílení sz. složky proudění. Příliv chladnějšího mořského vzduchu se projevuje i zvýšenou srážkovou činností. Název této singularity pochází z něm. hovořících zemí a souvisí s tím, že v uvedeném období bývají čerstvě ostříhány ovce, které potom trpí chladem. Chladna ovčí jsou součástí delšího období chladnějšího deštivého počasí nazývaného počasí medardovské. Viz též muži ledoví.
1993-a1

chobot kondenzační

viz tromba.
angl. funnel; funnel cloud; trunk; slov. kondenzačný chobot; 1993-b3

chod meteorologického prvku

kvantit. změna met. prvku s časem. V klimatologii se sleduje zejména denní a roční chod met. prvku.
angl. course of meteorological element; march of meteorological element; slov. chod meteorologického prvku; 1993-a1

chod meteorologického prvku denní

změna hodnoty (časový průběh met. prvku) během 24 hodin. V klimatologii se za denní chod met. prvku považuje i denní chod prům. hodinových hodnot vypočtených pro určitý den, měsíc nebo roč. období z víceletých pozorovacích řad.
angl. daily (diurnal) course of meteorological element; slov. denný chod meteorologického prvku; 1993-a1

chod meteorologického prvku roční

změna hodnoty (čas. průběh) met. prvku během roku, vyjádřená pomocí denních, pentádových, dekádových nebo měs. charakteristik. V klimatologii se k popisu ročního chodu používá především prům. charakteristik vypočtených z víceletých pozorovacích řad.
angl. annual course of meteorological element; slov. ročný chod meteorologického prvku; 1993-a1

chuchvalce mlhy

, mlha v chuchvalcích — označení pro mlhu, přízemní mlhu nebo zmrzlou mlhu, která se vyskytuje v nesouvislé vrstvě. Za větru se chuchvalce mlhy pohybují a mohou výrazně ovlivňovat horizontální dohlednost. Viz též mlhové přeháňky.
angl. fog bank; fog patches; slov. chuchvalce hmly; 1993-a1

chumelenice

lid. název pro husté sněžení. Viz též metelice, vánice sněhová.
slov. chumelica; 1993-a1

chvění optické

fotometeor projevující se jako zdánlivé chvění objektů pozorovaných nad prohřátým zemským povrchem. Vzniká krátkodobými změnami indexu lomu světla ve vzduchu a často může snižovat dohlednost. Viz též scintilace.
angl. shimmer; slov. optické chvenie; 1993-a2

chyba přístroje

rozdíl mezi údajem přístroje po vyloučení všech systematických rušivých vlivů a správnou hodnotou měřené veličiny. Viz též kalibrace meteorologických přístrojů.
angl. instrument error; slov. chyba prístroja; 1993-a3

cirkulace

1. ve fyzice a v dynamické meteorologii hodnota křivkového integrálu

C = \int v d r

přes danou uzavřenou křivku v atmosféře. Symbol v značí rychlost proudění a dr je infinitezimální vektor tečný k uvažované křivce orientované proti pohybu hodinových ručiček. Rozlišujeme abs. a rel. cirkulaci podle toho, je-li rychlost proudění v udána vzhledem k absolutní nebo relativní souřadnicové soustavě. Cirkulace má úzkou souvislost s vorticitou, neboť hodnota cirkulace příslušná uzavřené křivce a vydělená plochou vymezenou touto křivkou je rovna průměrné hodnotě složky vorticity kolmé ke zmíněné ploše. 2. V synoptické meteorologii a klimatologii se cirkulací obvykle rozumí souhrn všech synopticky a klimatologicky významných pohybů v atmosféře. 3. Ve většině met. oborů obecné označení pro proudění vzduchu ve více méně uzavřených okruzích.
angl. circulation; slov. cirkulácia; 1993-a3

cirkulace Brewerova-Dobsonova

koncept velkoprostorové cirkulace v rámci níž se vzduch v tropech dostává z troposféry do stratosféry a dále se pohybuje do vyšších hladin a směrem k pólům. Ve středních a vysokých šířkách pak opět klesá do nižších hladin. Model cirkulace byl navržen v roce 1949 Alanem Brewerem a v roce 1956 Gordonem Dobsonem s nbsp;cílem vysvětlit pozorované rozložení koncentrací ozonu a vodní páry. Vznik této cirkulace je spojen s působením vertikálně se šířících atmosférických vln na zonální proudění ve stratosféře.
angl. Brewer-Dobson circulation; 2015

cirkulace Walkerova

buňková cirkulace v rovníkovém pásmu, orientovaná zonálně, tedy kolmo na Hadleyovu buňku. Původně byla popsána pro oblast Tichého oceánu, kde je tvořena východním prouděním (pasáty) ve spodní troposféře, výstupnými pohyby vzduchu nad teplejší západní částí Tichého oceánu, zpětným západním prouděním v horní troposféře a sestupnými pohyby vzduchu nad rel. chladným povrchem východního Pacifiku. Později byly zjištěny obdobné cirkulační buňky i pro rovníkové oblasti Atlantského a Indického oceánu. Pojem zavedl J. Bjerknes (1969) na počest G. Walkera, který popsal výkyvy této cirkulace, jež jsou označovány jako jižní oscilace.
angl. Walker Circulation; slov. Walkerova cirkulácia; 2014

cirkulace anticyklonální

cirkulace v místech, kde se vzduch pohybuje s vert. osou rotace, jejíž průmět do osy rotace Země je opačně orientovaný k orientaci osy rotace Země, tj. v místech, kde vzduchové částice mění směr svého pohybu na severní polokouli ve smyslu otáčení hodinových ručiček a na jižní polokouli proti směru otáčení hodinových ručiček. Anticyklonální cirkulace je tedy na severní polokouli záporná a na jižní polokouli kladná. Anticyklonální cirkulace na rovníku není definována. Anticyklonální cirkulace je opakem cyklonální cirkulace. Viz též anticyklonální zakřivení izobar, anticyklonální zakřivení izohyps.
angl. anticyclonic circulation; slov. anticyklonálna cirkulácia; 1993-a3

cirkulace atmosféry všeobecná

systém atm. proudění v planetárním nebo kontinentálním rozsahu, které se projevuje meridionální, zonální i vert. výměnou vzduchu spojenou s přenosem energie, hybnosti a vlhkosti. Na jejím vzniku se podílejí meridionální rozdíly bilance záření na Zemi, nerovnoměrné rozložení pevnin a oceánů, rotace Země a tření. Tyto faktory podmiňují existenci klimatických akčních center atmosféry a primární cirkulaci v rámci všeobecné cirkulace atmosféry. Její zjednodušený tříbuněčný model tvoří Hadleyova buňka, Ferrelova buňka a polární buňka, při uvažování sezonních výkyvů dále monzunová cirkulace. Všeobecná cirkulace atmosféry patří k základním faktorům podílejícím se na utváření makroklimatu. Je také jednou z příčin velkoprostorové cirkulace vody v oceánech, se kterou je dále spjata složitými zpětnými vazbami. Studium všeobecné cirkulace atmosféry je dnes založeno na modelech klimatu, které zahrnují všechny složky klimatického systému.
angl. general circulation; slov. všeobecná cirkulácia atmosféry; 1993-a3

cirkulace brízová

, cirkulace pobřežní — systém místní cirkulace s denní periodicitou, který se může vytvořit při anticyklonálním počasí nad pobřežní zónou a přilehlou částí moří nebo velkých vodních nádrží. Brízová cirkulace je způsobena nerovnoměrným zahříváním povrchu pevniny a vodních ploch. Ve dne, kdy je moře nebo jezero chladnější než pevnina, vzniká ve vrstvě vzduchu u zemského povrchu přenos chladnějšího a vlhčího vzduchu z moře na pevninu, tzv. mořská nebo jezerní bríza, která je v noci vystřídána prouděním suššího vzduchu z pevniny, tzv. pevninskou brízou. Nad přízemním prouděním se pak vyskytuje kompenzující protisměrné proudění vzduchu, které uzavírá cirkulační systém o vert. rozsahu maximálně 2 až 4 km. Nejpříznivější podmínky pro vznik brízové cirkulace jsou v létě v oblastech subtropických anticyklon, při pobřežích omývaných studeným mořským proudem, kde se vyskytují největší teplotní rozdíly mezi pevninou a mořem. Zejména v těchto oblastech má brízová cirkulace značný dopad na klima, protože mořská bríza zasahuje poměrně hluboko nad pevninu, kde snižuje denní teplotu vzduchu a zvyšuje jeho vlhkost. Viz též cirkulace terciární.
angl. breeze circulation; slov. brízová cirkulácia; 1993-a2

cirkulace buňková

cirkulace vzduchu pozorovaná ve vert. rovině. Buňkové cirkulace velkého měřítka jsou součástí všeobecné cirkulace atmosféry. V troposféře pozorujeme několik samostatných cirkulačních buněk (okruhů), které navzájem souvisejí a vzájemně se podmiňují, např. cirkulace pasátová a monzunová, vert. cirkulace v tlakových útvarech mírných zeměpisných šířek apod. V mezosynoptickém měřítku jsou typické brízové cirkulace, popř. systémy horských a údolních větrů. Důležitým příkladem buňkové (buněčné) cirkulace mezosynoptického měřítka je buněčná konvekce. Viz též buňka Hadleyova, buňka Ferrelova, buňka polární, cirkulace Walkerova.
angl. cellular circulation; slov. bunková cirkulácia; 1993-a2

cirkulace cyklonální

cirkulace v místech, kde se vzduch pohybuje s vert. osou rotace, jejíž průmět do osy rotace Země je shodně orientovaný jako osa rotace Země, tj. v místech, kde vzduchové částice mění směr svého pohybu na severní polokouli proti směru otáčení hodinových ručiček a na jižní polokouli ve směru otáčení hodinových ručiček. Cyklonální cirkulace je tedy na severní polokouli kladná a na jižní polokouli záporná. Cyklonální cirkulace na rovníku není definována. Cyklonální cirkulace je opakem anticyklonální cirkulace. Viz též cyklonální zakřivení izobar, cyklonální zakřivení izohyps.
angl. cyclonic circulation; slov. cyklonálna cirkulácia; 1993-a3

cirkulace druhotná

, syn. cirkulace sekundární.
slov. druhotná cirkulácia; 1993-a1

cirkulace meridionální

1. souhrn složek pohybu vzduchu ve všeobecné cirkulaci atmosféry, které mají pouze poledníkový a vert. směr; 2. cirkulace, která v dané oblasti působí synopticky, nebo klimaticky významný mezišířkový přenos tepla a hybnosti. Viz též index rneridionální cirkulace.
angl. meridional circulation; slov. meridionálna cirkulácia; 1993-a3

cirkulace monzunová

součást všeobecné cirkulace atmosféry s převládajícím větrem, který se mezi hlavními klimatickými sezonami mění na opačný nebo blízký k opačnému, viz úhel monzunový. Jde o složitý systém, který hraje významnou roli při kompenzaci nerovnovážných stavů v atmosféře mezi oceánem a pevninou. Roční periodicita monzunů je dána střídáním sezonních akčních center atmosféry nad kontinenty. Kontinentální anticyklona způsobuje zimní monzun vanoucí z pevniny na moře, kde dominuje monzunová cyklona. Ta se v létě dané polokoule nachází nad pevninou, čímž vyvolává letní monzun, který sem přináší vydatné monzunové srážky. Charakteristický srážkový režim je hlavním znakem monzunového klimatu. Monzunová cirkulace je více vyjádřena v tropických oblastech (tropický monzun), především v již. a jv. Asii, vyskytuje se však i ve vyšších zeměp. šířkách (mimotropický monzun). Intenzita cirkulace i délka monzunového období meziročně kolísá, mj. v souvislosti s ENSO. Zeslabení monzunové cirkulace, v Indii často spojené s fází El Niňo, způsobuje v dotčených oblastech katastrofální sucho.
angl. monsoon circulation; slov. monzúnová cirkulácia; 1993-a3

cirkulace místní

proudění vzduchu nad omezeným územím, ovlivněné lokálními klimatickými faktory a podmíněné nehomogenitou zemského povrchu (pobřeží, orografie, rozdílný krajinný pokryv). Projevem místní cirkulace je místní vítr s rel. malým vertikálním rozsahem. Některé místní cirkulace mají denní periodicitu, neboť jsou vyvolány rozdíly v radiační bilanci, a jsou tudíž vázány na převážně anticyklonální počasí (bríza, svahový vítr, horský a údolní vítr, lesní vítr) Označujeme je též jako místní cirkulační systémy, neboť přízemní proudění je kompenzováno slabším protisměrným prouděním ve větších výškách. Směr proudění se v průběhu dne obvykle mění, to však nemusí být podmínkou. Dále existují místní cirkulace způsobené prouděním vzduchu přes horské překážky (padavý vítr) nebo přítomností ledovce (ledovcový vítr).
angl. local circulation; slov. miestna cirkulácia; 1993-a3

cirkulace pasátová

složka všeobecné cirkulace atmosféry, která zajišťuje výměnu vzduchu mezi subtropickými anticyklonami a rovníkovou depresí. Je vyvolána termicky a podstatně ovlivňována rotací Země. Ve spodní troposféře vanou pasáty ze subtropických anticyklon a jsou stáčeny k západu. Na ně navazují výstupné pohyby vzduchu v intertropické zóně konvergence a zpětné výškové proudění s postupně rostoucí západní složkou (viz antipasát). Pasátovou cirkulaci uzavírá subsidence vzduchu v subtropických anticyklonách. Viz též inverze teploty vzduchu pasátová, tišiny rovníkové, Hadleyova buňka, cirkulace Walkerova.
angl. trade-winds; slov. pasátová cirkulácia; 1993-a3

cirkulace planetární

1. syn. všeobecná cirkulace atmosféry; 2. hypotetická atmosférická cirkulace, která by existovala na planetě s hladkým homogenním povrchem.
angl. planetary circulation; slov. planetárna cirkulácia; 1993-a2

cirkulace pobřežní

, syn. cirkulace brízová.
angl. coastal circulation; slov. pobrežná cirkulácia; 1993-a1

cirkulace primární

(prvotní) — základní složka všeobecné cirkulace atmosféry. Na ni navazují cirkulace menších měřítek, označované jako cirkulace sekundární a terciární. Toto rozdělení atmosférické cirkulace navrhl H. C. Willet.
angl. primary circulation; slov. primárna cirkulácia; 1993-a2

cirkulace prvotní

, syn. cirkulace primární.
slov. prvotná cirkulácia; 1993-a1

cirkulace sekundární

(druhotná) — 1. podle H. C. Willeta atmosférická cirkulace v měřítku cyklon a anticyklon; 2. obecně jakákoli cirkulace, která je dynamicky indukovaná nebo je součástí silnější cirkulace zpravidla většího měřítka. Viz též cirkulace primární, cirkulace terciární.
angl. secondary circulation; slov. sekundárna cirkulácia; 1993-a3

cirkulace solenoidní

málo užívané označení pro vířivé pohyby různých měřítek v zemské atmosféře, které jsou podmíněny existencí izobaricko-izosterických solenoidů v baroklinní atmosféře.
angl. solenoidal circulation; slov. solenoidná cirkulácia; 1993-a2

cirkulace terciární

podle H. C. Willeta označení pro systémy místní cirkulace, cirkulaci v Cb aj. Viz též cirkulace primární, cirkulace sekundární, cirkulace buňková.
angl. tertiary circulation; slov. terciárna cirkulácia; 1993-a3

cirkulace zonální

1. souhrn složek pohybu vzduchu ve všeobecné cirkulaci atmosféry, které mají rovnoběžkový směr; 2. cirkulace, která v dané oblasti působí synopticky nebo klimaticky významný zonální přenos tepla a vlhkosti. Je určující pro velký oběh vody na Zemi; 3. model všeobecné cirkulace atmosféry s přenosem vzduchu pouze v rovnoběžkovém směru, se stejnou rychlostí ve všech bodech kterékoliv rovnoběžky. Viz též index zonální cirkulace.
angl. zonal circulation; slov. zonálna cirkulácia; 1993-a3

cirokumulus

, viz cirrocumulus.
slov. cirokumulus; 1993-a1

cirostratus

, viz cirrostratus.
slov. cirostratus; 1993-a1

cirrocumulus

(Cc) [cirokumulus] — jeden z 10 druhů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Cc je charakterizován jako tenké, menší nebo větší skupiny nebo vrstvy bílých oblaků bez vlastního stínu, složené z velmi malých oblačných částí v podobě zrnek nebo vlnek apod. Jednotlivé části mohou být buď navzájem odděleny, nebo mohou spolu souviset a jsou více méně pravidelně uspořádány. Zdánlivá velikost jednotlivých částí zpravidla nepřesahuje 1° prostorového úhlu. Cc patří mezi nesrážkové oblaky vysokého patra. Je oblakem ledovým, někdy však může obsahovat i kapky přechlazené vody, které rychle mrznou. Vzniká následkem vlnových a konv. pohybů v horní troposféře. Cc lze dále klasifikovat podle tvaru jako stratiformis, lenticularis, castellanus nebo floccus a podle odrůdy jako undulatus a lacunosus. Mohou se u něj vyskytovat zvláštnosti virga a mamma. Termín Cc v současném smyslu zavedl franc. meteorolog E. Renou v r.1855. Český překlad Cc je řasová kupa.
angl. Cirrocumulus; slov. cirrocumulus; 1993-a3

cirrostratus

(Cs) — jeden z 10 druhů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Je charakterizován jako průsvitný bělavý oblačný závoj vláknitého nebo hladkého vzhledu, který úplně, nebo částečně zakrývá oblohu a dává vznik halovým jevům. Cs je nesrážkový ledový oblak vysokého patra. Vyskytuje se jako typická součást oblačných systémů atmosférických front. Může vzniknout z kovadliny Cb, která se dále šíří i po rozpadu původního oblaku. Cs lze dále klasifikovat podle tvaru jako fibratus či nebulosus nebo floccus a podle odrůdy jako duplicatus a undulatus. U Cs se neklasifikují žádné zvláštnosti a průvodní oblaky. Termín Cs v současném smyslu zavedl franc. meteorolog E. Renou v r. 1855. Český překlad Cs je řasová sloha.
angl. Cirrostratus; slov. cirrostratus; 1993-a3

cirrus

(Ci) — jeden z 10 druhů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Ci je definován jako vzájemně oddělené oblaky v podobě bílých jemných vláken, bílých plošek nebo úzkých pruhů. Má vláknitý vzhled a často hedvábný lesk. Ci patří mezi oblaky vysokého patra, je oblakem ledovým, nevypadávají z něho srážky a jeho výskyt na obloze bývá často příznakem blízkosti atmosférické fronty. Může vzniknout z kovadliny Cb, která se dále šíří i po rozpadu původního oblaku. Vyskytuje se však i v oblastech vysokého tlaku vzduchu. Ci lze dále klasifikovat podle tvaru jako fibratus, uncinus, spissatus, castellanus nebo floccus a podle odrůdy jako intortus, radiatus, vertebratus a duplicatus. Průvodním jevem Ci může být mamma. Termín Ci navrhl Angličan L. Howard v r. 1803. Český překlad Ci je řasa.
angl. Cirrus; slov. cirrus; 1993-a3

congestus

(con) — jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Je charakterizován jako kupovitý oblak značného vert. rozsahu se silně vyvinutými výběžky; při pohledu z boku mívá podobu květáku. Užívá se u druhu oblaků Cu. Termín navrhl franc. meteorolog C. Maze na mezinárodním met. kongresu v Paříži v r. 1889. Viz též humilis, mediocris.
angl. congestus; slov. congestus; 1993-a2

cordonazo

[kordonaso] — regionální označení tropické cyklony při záp. pobřeží Mexika, popř. středoamerických států. Kdysi bylo považováno za rovnodennostní bouři, vyskytující se jen jednou za několik let kolem svátku svatého Františka z Assisi 4. října (cordonazo de San Francisco). Ve skutečnosti jsou tropické cyklony v této oblasti častější než v severním Atlantiku. Viz též hurikán.
angl. cordonazo; slov. cordonazo; 1993-a3

cumulonimbus

(Cb) [kumulonimbus] — jeden z 10 druhů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Je charakterizován jako mohutný a hustý oblak velkého vert. rozsahu v podobě hor nebo obrovských věží. Alespoň část jeho vrcholu je obvykle hladká, vláknitá nebo žebrovitá a téměř vždy zploštělá; tato část se často rozšiřuje do podoby kovadliny nebo širokého chocholu. Pod základnou oblaku, obvykle velmi tmavou, se často vyskytují nízké roztrhané oblaky, které mohou, avšak nemusí s Cb souviset, a srážky, někdy jen ve tvaru virga. Na vývoj Cb jsou vázány bouřky, avšak Cb může existovat, aniž bouřka vznikne.
Vert. rozsah Cb je vždy alespoň několik km, někdy může vrcholek Cb prorůst i tropopauzou. Cb je obvykle komplexem jednoduchých cel, řidčeji se skládá z cely jediné. Vzniká působením intenzivní konvekce, nejčastěji na studených frontách nebo čarách instability. Může se vyvinout i uvnitř homogenní instabilní vzduchové hmoty, často za spolupůsobení orografických faktorů. Pro el. strukturu Cb je charakteristický výskyt centra záporného náboje v dolní a kladného náboje v horní části oblaku. Kromě toho bývá pozorováno i podružné centrum kladného náboje v oblasti základny, které je však vázáno na vypadávání srážek. Cb se v letectví pokládá za nebezpečný jev, neboť se v něm vyskytují výstupné a sestupné vzdušné proudy, které dosahují rychlostí až desítky m.s^–1, intenzivní turbulence, námraza, el. výboje a kroupy často velkých rozměrů.
Cb lze dále klasifikovat podle tvaru jako calvus či capilatus. Cb nemá odrůdy, můžeme však u něj klasifikovat zvláštnosti praecipitatio, virga, incus, mamma, arcus, tuba a průvodní oblaky pannus, pileus a velum. Termín Cb zavedl něm. meteorolog P. Weilbach v letech 1879–1880. Český překlad Cb je dešťová kupa. Viz též elektřina bouřková, rozsah oblaku vertikální, průnik kumulonimbů do stratosféry, informace SIGMET, náboj bouřkového oblaku, moment dipólu bouřkového oblaku, bouře konv.
angl. Cumulonimbus; thundercloud; slov. cumulonimbus; 1993-a3

cumulus

(Cu) [kumulus] — jeden z 10 druhů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Je charakterizován jako osamocený oblak, obvykle hustý a s ostře ohraničenými obrysy, vyvíjející se směrem vzhůru ve tvaru kup, kupolí nebo věží. Při pohledu z boku mívá podobu květáku. Části ozářené Sluncem bývají zářivě bílé, základna oblaku bývá poměrně tmavá a téměř vodorovná. Někdy jsou Cu roztrhané. Cu je obvykle vodním oblakem, v případě velkého vert. rozsahu (Cu con) může být v horní části oblakem smíšeným. Nejčastěji vzniká působením termické konvekce. Je většinou nesrážkovým oblakem, z vert. mohutných Cu však mohou někdy vypadávat srážky v podobě krátkých přeháněk. Cu se může za vhodných podmínek někdy dále vyvíjet v Cb. Cu lze dále klasifikovat podle tvaru jako humilis, medocris, congestus a fractus. Může být odrůdy radiatus a můžeme u něj klasifikovat zvláštnosti praecipitatio, virga, arcus, tuba a průvodní oblaky pannus, pileus a velum. Termín Cu navrhl Angličan L. Howard v r. 1803. Český překlad Cu je kupa. Viz též klasifikace oblaků, patra oblaků, rozsah oblaku vertikální.
angl. Cumulus; slov. cumulus; 1993-a3

cumulus „industrialis“

starší, v současnosti jen zřídka užívané označení pro tzv. průmyslový oblak.
slov. cumulus „industrialis; 1993-a3

cyklogeneze

vznik, popř. zesílení již existující cyklonální cirkulace v atmosféře. Za příznivých podmínek může vést k formování cyklony nebo k jejímu prohlubování. K cyklogenezi často dochází na přední straně výškové brázdy nebo v oblasti atmosférických front, a to především studených. Speciálním případem je orografická a termická cyklogeneze. Opakem cyklogeneze je cyklolýza. Viz též teorie cyklogeneze.
angl. cyclogenesis; slov. cyklogenéza; 1993-a3

cyklogeneze orografická

cyklogeneze probíhající na závětrné straně horské překážky. Nejpříznivější podmínky pro orografickou cyklogenezi vytvářejí při převládajícím zonálním proudění více méně meridionálně orientovaná pohoří, jako jsou Skalnaté hory, Apalačské pohoří, Skandinávské pohoří a pohoří vých. Asie, avšak i Alpy, méně Pyreneje, Karpaty a Kavkaz. Viz též brázda nizkého tlaku vzduchu dynamická.
angl. orographic cyclogenesis; slov. orografická cyklogenéza; 1993-a3

cyklogeneze termická

cyklogeneze spojená s turbulentním přenosem zjevného tepla od podkladu. Termická cyklogeneze se vyskytuje především nad oblastmi přehřáté pevniny (např. v létě cyklona nad Pyrenejským poloostrovem) nebo při proudění studeného vzduchu nad teplý vodní povrch (např. v zimě cyklona nad Černým mořem).
angl. thermal cyclogenesis; slov. termická cyklogenéza; 1993-a3

cyklolýza

zeslabení již existující cyklonální cirkulace v atmosféře, které může vést k vyplňování, popř. zániku cyklony, ke zmenšování horiz. tlakových gradientů a slábnutí větru. Opakem cyklolýzy je cyklogeneze.
angl. cyclolysis; slov. cyklolýza; 1993-a3

cyklon

1. čes. název pro plně vyvinutou tropickou cyklonu v oblastech Indického oceánu a v jižní části Tichého oceánu západně od 160° v. d. Desetiminutový (v USA minutový) průměr rychlosti přízemního větru v něm dosahuje nejméně 33 m.s^–1; 2. v minulosti označení každé silné tropické cyklony bez ohledu na oblast výskytu.
slov. cyklón; 1993-a3

cyklona

, níže tlaková — oblast se sníženým tlakem vzduchu, která se projevuje na synoptické mapě alespoň jednou uzavřenou izobarou nebo izohypsou, přičemž tlak vzduchu uvnitř je nižší než v okolí. Pro cyklonu je charakteristická cirkulace vzduchu proti směru pohybu hod. ručiček na sev. polokouli a ve směru pohybu hod. ručiček na již. polokouli. Cyklona je základním tlakovým útvarem. Středy cyklony se označují na synop. mapách v ČR písmenem „N“ (níže), na mapách z angl. jazykové oblasti písmenem „L“ (low), na mapách z něm. jazykové oblasti písmenem „T“ (Tief), na mapách z rus. jazykové oblasti písmenem „H“ (nizkoje davlenije) a na mapách ze španělské jazykové oblasti písmenem „B“ (baja). Ke vzniku cyklony vedou složité procesy v atmosféře označované jako cyklogeneze. Termín cyklona poprvé použil angl. námořní kapitán H. Piddington v r.1848. Viz též počasí cyklonální, stadia vývoje cyklony, model cyklony, osa cyklony.
angl. cyclone; depression; low; slov. cyklóna; 1993-a3

cyklona aleutská

(severopacifická) — akční permanentní centrum atmosféry nad sev. částí Tichého oceánu mezi Aljaškou a Kamčatkou, s nejčastější polohou středu v oblasti aleutského souostroví. V zimě je aleutská cyklona důležitým článkem deformačního pole v sev. části Tichého oceánu. Její existence je podmíněna všeobecnou cirkulací atmosféry. Je oživována postupujícími cyklonami, které se tvoří na polární frontě jižně od aleutské cyklony, jakož i cyklonami na arktické frontě, ležící severněji.
angl. Aleutian low; slov. aleutská cyklóna; 1993-a3

cyklona centrální

1. v typizaci povětrnostních situací HMÚ pro území ČR málo pohyblivá cyklona nad stř. Evropou; 2. někdy též syn. pro řídicí cyklonu.
angl. central cyclone; slov. centrálna cyklóna; 1993-a2

cyklona frontální

obecně jakákoliv cyklona spojená s atmosférickou frontou. Zpravidla vzniká na hlavní frontě, a to zejména na polární frontě nebo arktické, popř. antarktické frontě. Ve svém vývoji prochází obvykle několika stadii vývoje cyklony. Převážná většina cyklon zakreslených na synoptických mapách v mimotropických zeměp. šířkách jsou frontální cyklony. Viz též série cyklon.
angl. frontal cyclone; slov. frontálna cyklóna; 1993-a3

cyklona indukovaná

cyklona, jejíž vznik je podmíněn existencí a postupem jiné cyklony. Např. postup cyklony ze stř. části vých. Atlantiku přes Britské ostrovy na sv. často vyvolává vznik cyklony nad záp. Středomořím a sev. Itálií. Tento proces nejčastěji nastává v důsledku přibližování hluboké brázdy nízkého tlaku vzduchu ve stř. a horní troposféře.
angl. induced cyclone; slov. indukovaná cyklóna; 1993-a3

cyklona islandská

(severoatlantická) — permanentní akční centrum atmosféry nad sev. částí Atlantského oceánu, s nejčastější polohou středu v oblasti Islandu. Islandská cyklona je důležitým článkem severoatlantického deformačního pole ve všeobecné cirkulaci atmosféry. Je permanentně oživována sériemi cyklon vytvářejících se na atlantické polární frontě, která probíhá jižně od ní, jakož i arktickou frontou, která probíhá na sever od ní. Islandská cyklona je rozsáhlý tlakový útvar, který má často několik samostatných středů cyklony, zvláště v prostoru mezi Kanadou a Barentsovým mořem. Má v průběhu celého roku rozhodující význam pro počasí a klima převážné části Evropy, protože usměrňuje postup frontálních systémů z Atlantiku nad evropskou pevninu, a tím i transport vláhy do vnitrozemí. Podmiňuje typickou proměnlivost počasí i nad naším územím.
angl. Icelandic low; slov. islandská cyklóna; 1993-a3

cyklona izolovaná

(odštěpená) — studená cyklona vzniklá oddělením již. části meridionálně orientované hluboké brázdy nízkého tlaku vzduchu hřebenem vysokého tlaku vzduchu, které je dobře patrné zejména v horní troposféře. Izolovaná cyklona je často produktem blokování. V Evropě se izolované cyklony vytvářejí např. nad sz. Středomořím a sev. Itálií.
angl. cut-off low; slov. izolovaná cyklóna; 1993-a3

cyklona janovská

cyklona, která vzniká nad Janovským zálivem a sev. Itálií obvykle na studené frontě, jež postupuje od západu do oblasti Alp, kde se začíná vlnit. Vznik zvlněné fronty je způsoben tím, že údolím řeky Rhóny proniká od severu nad Janovský záliv studený vzduch, zatímco postup studeného vzduchu nad záp. část Pádské nížiny brzdí horský hřeben jz. Alp. Janovská cyklona postupuje v některých případech na sv. a vyvolává na části území ČR dlouhotrvající vydatné srážky. Viz též situace Vb.
angl. Genoa cyclone; slov. janovská cyklóna; 1993-a2

cyklona jihoatlantická

kvazistacionární zonálně protažená cyklona se středem nejčastěji na 40° z. d. Cyklona jihoatlantická je soustavně oživována cyklonami na jihoatlantické polární a antarktické frontě.
slov. juhoatlantická cyklóna; 1993-a3

cyklona jihopacifická

kvazistacionární zonálně protažená cyklona se středem nejčastěji na 180. poledníku. Jihopacifická cyklona je soustavně oživována cyklonami na jihopacifické polární frontě a antarktické frontě.
slov. juhopacifická cyklóna; 1993-a3

cyklona kvazistacionární

(stacionární) — cyklona, která obvykle po dobu několika dní mění svou polohu jen minimálně. Bývá zpravidla řídicí, nebo centrální cyklonou, nebo termickou cyklonou.
angl. quasi-stationary low; slov. kvázistacionárna cyklóna; 1993-a3

cyklona mimotropická

cyklona, která se vyskytuje v mírných nebo vysokých zeměp. šířkách. Mimotropické cyklony jsou často ztotožňovány pouze s postupujícími frontálními cyklonami. Viz též cyklona tropická.
angl. extratropical cyclone; slov. mimotropická cyklóna; 1993-a3

cyklona mladá

frontální cyklona ve druhém stadiu vývoje. Střed mladé cyklony souhlasí s vrcholem teplého sektoru, který je na přední straně ve směru postupu ohraničen teplou frontou a na zadní straně studenou frontou s charakteristickým počasím. Mladá cyklona se prohlubuje, přičemž největší pokles tlaku vzduchu je v blízkosti jejího středu. Vyvíjí se obvykle na přední straně brázdy nízkého tlaku vzduchu vyskytující se v hladině 700 až 500 hPa. Viz též prohlubování cyklony.
angl. deepening cyclone; slov. mladá cyklóna; 1993-a3

cyklona monzunová

(sezonní) — cyklona vznikající v důsledku rozdílného termálního režimu pevniny a oceánu a podílející se na vzniku monzunové cirkulace. V teplém pololetí se vytváří nad přehřátou pevninou, v chladném pololetí nad teplejším oceánem. Nejvýraznější monzunová cyklona setrvává v létě nad Íránem a zasahuje někdy až do vých. Středomoří, viz etézie.
angl. monsoon low; slov. monzúnová cyklóna; 1993-a2

cyklona místní

, syn. cyklona termická.
angl. local depression; slov. miestna cyklóna; 1993-a1

cyklona nízká

(přízemní) — cyklona vyskytující se pouze ve spodní části troposféry, tj. zhruba do hladiny 700 hPa. Nízká cyklona je cyklonou termickou, nebo cyklonou frontální v počátečním stadiu vývoje.
angl. low-level cyclone; low-level depression; slov. nízka cyklóna; 1993-a2

cyklona odštěpená

, syn. cyklona izolovaná.
slov. odštiepená cyklóna; 1993-a1

cyklona okludovaná

frontální cyklona v posledním stadiu vývoje. Okludovaná cyklona je spojena s formováním okluzní fronty a s velmi malou nebo nulovou advekcí teploty.
angl. occluded depression; occluded cyclone; slov. okludovaná cyklóna; 1993-a3

cyklona podružná

cyklona, která se formuje v blízkosti a ve spojitosti s řídicí cyklonou. Jedná se o nevelký útvar, který se zpravidla vyskytuje na již. okraji řídicí cyklony, pohybující se obvykle kolem ní ve směru cyklonální cirkulace. Podružná cyklona vzniká často na studené frontě spojené s řídicí cyklonou nebo i se starší podružnou cyklonou, jak je tomu v případě série cyklon. V Evropě se podružná cyklona typicky formuje např. nad Baltským mořem, pokud řídicí cyklona setrvává u záp. pobřeží Norska.
angl. secondary depression; secondary cyclone; slov. podružná cyklóna; 1993-a3

cyklona postupující

(putující) — frontální cyklona hlavně v prvých vývojových stadiích. Postupuje ve směru řídicího proudění s rychlostí rovnající se 0,6 až 0,8 rychlosti geostrofického větru zjištěného v hladině tohoto proudění. Nad Evropou činí rychlost postupujících cyklon v průměru kolem 30 km.h^–1, max. až 100 km.h^–1.
angl. migratory cyclone; moving cyclone; slov. postupujúca cyklóna; 1993-a2

cyklona putující

, syn. cyklona postupující.
slov. putujúca cyklóna; 1993-a1

cyklona přízemní

, syn. cyklona nízká.
slov. prízemná cyklóna; 1993-a1

cyklona queenslandská

, viz willy-willy.
slov. queenslandská cyklóna; 1993-a3

cyklona regenerovaná

, viz regenerace cyklony.
slov. regenerovaná cyklóna; 1993-a1

cyklona retrográdní

cyklona, jejíž směr pohybu má zonální složku opačnou vůči převládající složce zonální cirkulace. Retrográdní cyklona v mírných zeměp. šířkách je proto charakterizována trajektorií cyklony se zápornou zonální složkou, tedy od východu k západu, na rozdíl od typických drah cyklon. Retrográdní cyklony se vyskytují ve stř. Evropě poměrně zřídka a jsou často doprovázeny vydatnějšími dlouhotrvajícími srážkami, jako např. na přeomu května a června 2013.
angl. retrograde low; slov. retrográdna cyklóna; 1993-a3

cyklona severoatlantická

, syn. cyklona islandská.
slov. severoatlantická cyklóna; 1993-a3

cyklona severopacifická

, syn. cyklona aleutská.
slov. severopacifická cyklóna; 1993-a3

cyklona sezonní

, syn. cyklona monzunová.
slov. sezónna cyklóna; 1993-a1

cyklona skagerrakská

cyklona, vznikající v důsledku orografické cyklogeneze v závětří Skandinávského pohoří při sz. proudění.
angl. Skagerrak cyclone; slov. skagerrakská cyklóna; 1993-a3

cyklona stacionární

, syn. cyklona kvazistacionární.
slov. stacionárna cyklóna; 1993-a1

cyklona studená

(vysoká) — termicky symetrická cyklona, která má v celém svém vert. rozsahu teplotu rel. nižší než v okolí. Studené cyklony jsou řídicí nebo izolované cyklony, v nichž se frontální systémy mohou vyskytovat pouze na jejich okrajích. Pro studené cyklony je typický růst velikosti cyklonální cirkulace s výškou.
angl. cold low; cold-core cyclone ; slov. studená cyklóna; 1993-a3

cyklona subtropická

viz neutercane.
angl. Sub-tropical Cyclone; subtropical cyclone; slov. subtropická cyklóna; 2014

cyklona teplá

cyklona, která má v celém svém vert. rozsahu teplotu rel. vyšší než v okolí. Teplé cyklony jsou většinou málo pohyblivé termické cyklony, které vznikají v létě nad přehřátou pevninou a v zimě nad teplým mořem. Patří obvykle k nízkým tlakovým útvarům a jen zřídka přesahují izobarickou hladinu 700 hPa.
angl. warm low; warm-core cyclone ; slov. teplá cyklóna; 1993-a2

cyklona termicky asymetrická

frontální cyklona, ve které, především v její přední a týlové části, svírají na synoptické mapě izotermy a izohypsy velký úhel advekce. Teplou advekci v přední části termicky asymetrické cyklony ukončuje čára teplé fronty, čára studené fronty vyznačuje počátek studené advekce v týlové části cyklony. Oblast teplého vzduchu mezi zmíněnými frontálními čarami tvoří teplý sektor cyklony, který v počátečním stadiu vývoje zasahuje na sev. polokouli obvykle z již. části cyklony do jejího středu a bývá nejlépe vyjádřen v izobarické hladině 850 hPa. V pozdějším vývojovém stadiu frontální cyklony se teplý sektor zužuje, posouvá se do přední části cyklony a projevuje se i ve vyšších hladinách nebo na mapách relativní topografie. Viz též jazyk studeného vzduchu, jazyk teplého vzduchu. V zahraniční odborné literatuře se pro termicky asymetrickou cyklonu obvykle používá označení baroklinní cyklona.
angl. thermal asymmetric cyclone; baroclinic cyclone; slov. termicky asymetrická cyklóna; 1993-a3

cyklona termicky symetrická

cyklona, v níž jsou při zemi izobary a izotermy, ve volné atmosféře izohypsy a izotermy, téměř rovnoběžné. Termicky symetrické cyklony jsou většinou studené cyklony, v nichž výskyt rel. nejnižších teplot souhlasí se středem cyklony. Termicky symetrické cyklony jsou i nízké cyklony, které vznikají v důsledku termické nebo orografické cyklogeneze. V zahraniční odborné literatuře se pro termicky symetrickou cyklonu obvykle používá označení barotropní cyklona.
angl. thermal symmetric cyclone; barotropic cyclone; slov. termicky symetrická cyklóna; 1993-a3

cyklona termická

(místní) — cyklona vzniklá jako důsledek termické cyklogeneze. Termická cyklona je nízkou kvazistacionární a teplou cyklonou bez dalšího vývoje.
angl. heat low; thermal low; slov. termická cyklóna; 1993-a2

cyklona tropická

cyklona, která vzniká nad tropickými oblastmi oceánů, nejčastěji v pásmech mezi 5° až 20° sev. a již. zeměp. šířky. Za určitých podmínek se vyvíjí z tropické poruchy, přičemž dochází k organizaci konv. bouří, poklesu tlaku vzduchu ve středu cyklony a zesilování cyklonální cirkulace. Oproti mimotropické cykloně dochází v tropické cykloně při zemi k většímu zahloubení, zároveň však bývá méně rozsáhlá (zpravidla o průměru několik set kilometrů). Velký horizontální tlakový gradient ve spodní troposféře způsobuje vysokou rychlost větru. Dalšími nebezpečnými jevy jsou s rychlostí větru související vzdutí moře, intenzivní srážky a případný výskyt tornád.
Podle desetiminutových (v USA minutových) průměrů rychlosti přízemního větru rozeznáváme tři stadia vývoje tropické cyklony. Prvním stadiem je tropická deprese, druhým tropická bouře a třetím je stadium plně vyvinuté tropické cyklony, které má různá regionální označení: hurikán, cyklon, tajfun, willy-willy, případně baguio. Pro toto stadium je charakteristický vznik oka tropické cyklony.
Tropická cyklona je teplým útvarem, který získává většinu své energie, potřebné pro udržení výstupných pohybů vzduchu a horizontálního proudění, prostřednictvím kondenzace vodní páry. Ta se do spodní troposféry dostává výparem z teplé mořské hladiny. Při kondenzaci dochází k uvolňování velkého množství latentního tepla, které je dále transportováno do chladnější horní troposféry. K zániku tropické cyklony, případně k její transformaci na mimotropickou cyklonu, dochází nad pevninou nebo nad chladnějším oceánem v důsledku zeslabení přísunu energie.
Monitoring tropických cyklon koordinuje Světová meteorologická organizace prostřednictvím regionálních specializovaných meteorologických center. Zde jsou tropické deprese číslovány podle pořadí výskytu v dané sezoně; při přechodu do stadia tropické bouře pak dostávají jména z abecedně řazených seznamů, které se střídají po několika letech. Viz též dráhy cyklon, pás srážkový, cordonazo, meteorologie tropická, půlkruh nebezpečný.
angl. tropical cyclone; slov. tropická cyklóna; 1993-a3

cyklona vnětropická

nevhodné označení pro mimotropickou cyklonu.
slov. mimotropická cyklóna; 1993-a2

cyklona vysoká

, syn. cyklona studená.
slov. vysoká cyklóna; 1993-a1

cyklona vícestředá

obvykle horiz. velmi rozsáhlá cyklona, v jejíž centrální části lze na synoptické mapě nalézt několik oblastí sníženého tlaku s alespoň jednou uzavřenou izobarou či izohypsou.
angl. complex low; slov. viacstredová cyklóna; 1993-a2

cyklona výšková

cyklona, která je dobře vyjádřena na výškových mapách střední a horní troposféry, avšak na přízemní synoptické mapě v dané oblasti nenajdeme žádnou uzavřenou izobaru, uvnitř které by byl tlak vzduchu nižší než v okolí. Pod výškovou cyklonou se obyčejně vyskytuje oblast s malým horiz. tlakovým gradientem nejčastěji v poli poněkud vyššího tlaku vzduchu, někdy však i dobře vyjádřený hřeben vysokého tlaku nebo nízká anticyklona. Výšková cyklona souhlasí s oblastí studeného vzduchu v troposféře a je typická oblačným počasím se srážkami.
angl. upper cyclone; upper-level low; high-level cyclone ; low aloft ; slov. výšková cyklóna; 1993-a3

cyklona řídicí

(centrální) — cyklona, uvnitř které se formují jedna nebo více podružných cyklon. Řídicí cyklona je poměrně hlubokou a rozsáhlou frontální cyklonou zpravidla ve stadiu okludované cyklony, která mohla též postupně vznikat spojením několika cyklon. Řídicí cyklona se často vyskytuje nad určitou oblastí (např. u Islandu) po dobu až několika týdnů. Viz též cyklona kvazistacionární, stadia vývoje cyklony.
angl. primary depression; primary cyclone; slov. riadiaca cyklóna; 1993-a3

cyklus Chapmanův

cyklus reakcí popisující vznik a zánik ozonu ve stratosféře. Byl popsán Sidney Chapmanem roku 1930. Cyklus na začátku zahrnuje fotolytický rozklad molekuly kyslíku O₂ následovaný reakcí mezi vzniklým atomárním kyslíkem O a další molekulou O₂. Tím vzniká ozon O₃, který se následně fotolyticky rozkládá anebo reaguje s atomárním kyslíkem. Chapmanův cyklus popisuje základní ozonové reakce. Pro realistický popis vzniku a zániku ozonu ve stratosféře je třeba do popisu zahrnout také katalytické reakce se sloučeninami dusíku, vodíku, chlóru a brómu.
angl. Chapman cycle; 2015

cyklus dvouletý

, syn. oscilace kvazidvouletá.
slov. dvojročný cyklus; 1993-a1

cyklus hydrologický

, oběh vody na Zemi — nepřetržitá cirkulace vody v atmosféře, na zemském povrchu a pod ním, poháněná sluneční energií a gravitační silou. Množství vody, které se v průměru ročně vypaří ze zemského povrchu a opět se na něj vrací ve formě atmosférických srážek, je odhadováno na téměř 5.10¹⁴ m³; to představuje průměrný roční výpar, resp. úhrn srážek více než 950 mm. Veškerá voda v atmosféře se tak vymění v průměru jednou za 10 dnů. Na světový oceán, který zaujímá 71 % zemského povrchu, připadá 84 % výparu. V rámci malého hydrologického cyklu se většina vody vrací přímo do světového oceánu, kam spadne 77 % celkového objemu srážek. Zbylá odpařená voda z oceánu je transportována nad pevninu v rámci velkého hydrologického cyklu, který se uzavírá prostřednictvím odtoku, ovlivňovaného i dalšími členy hydrologická bilance. Hydrologický cyklus podstatně modifikuje prostorové rozdělení tepelné bilance zemského povrchu, a to především prostřednictvím toku latentního tepla.
angl. water cycle; hydrologic cycle; slov. hydrologický cyklus; 1993-a3

cyklus klimatický

skutečný nebo předpokládaný rytmus hodnot klimatických prvků v sekulárních pozorováních. Viz též rytmy povětrnostní, perioda, periodicita.
angl. climatic cycle; slov. klimatický cyklus; 1993-a1

cyklus klimatický kvartérní

(čtvrtohorní) — opakování obdobných klimatických poměrů a klimatických změn v kvartéru (čtvrtohorách). Klimatické výkyvy různého řádu se opakovaly v zákonitém sledu a podmínily i periodický vývoj sedimentů, půd a bioty. Cykličnost klimatu kvartéru se projevuje v tom, že časově od sebe vzdálená období si mohou být z hlediska klimatu mnohem podobnější než období následující přímo po sobě. Např. různé glaciály měly klima velmi podobné, a přitom výrazně odlišné od klimatu interglaciálů, přičemž perioda tohoto cyklu je cca 100 000 let. Opakovaně se též vyskytovala kratší zakolísání klimatu trvající obvykle stovky roků: chladnější a sušší stadiály a teplejší interstadiály. Viz též teorie paleoklimatu.
angl. quarternary climatic cycle; slov. kvartérny klimatický cyklus; 1993-a3

cyklus klimatický čtvrtohorní

, syn. cyklus klimatický kvartérní.
slov. štvrtohorný klimatický cyklus; 1993-a1

cyklus kvazidvouletý

, syn. oscilace kvazidvouletá.
angl. quasi-biennial oscillation; slov. kvázidvojročný cyklus; 1993-a3

cyklus námrazový

období, které v daném místě začíná prvním usazováním námrazků a končí tím, že se všechny námrazky vypaří (sublimují), roztají nebo opadnou. Viz též období námrazové, námraza.
slov. námrazový cyklus; 1993-a1

cyklus sluneční jedenáctiletý

, cyklus slunečních skvrn jedenáctiletý — fluktuace polarity magnetického pole Slunce s přibližně jedenáctiletou periodou. Projevuje se proměnou vyzařovacích charakteristik. Solární konstanta se mění v rámci cyklu přibližně o jedno promile. V řádu procent se mění intenzita dopadajícího záření v UV spektru. Cyklus má významný dopad na podmínky ve vyšších atmosférických vrstvách, v rámci střední atmosféry se projevuje anomáliemi v teplotě i cirkulaci a má vliv i na stabilitu zimní polární cirkulace.
angl. solar cycle; sunspot cycle; slov. Milankovičove cykly; 2015

cykly Milankovičovy

dlouhodobé kvaziperiodické výkyvy orbitálních parametrů Země, které jsou podle astronomické teorie paleoklimatu zodpovědné za kvartérní klimatický cyklus. V rámci cyklu s periodou cca 100 000 roků se mění výstřednost oběžné dráhy Země kolem Slunce. S nárůstem excentricity se zvětšuje rozdíl mezi periheliem a afeliem z hlediska množství slunečního záření dopadajícího na Zemi. Druhý z cyklů, s periodou cca 41 000 roků, spočívá ve změnách sklonu zemské osy k rovině ekliptiky. Při nárůstu sklonu se v létě příslušné polokoule prodlužuje světlý den a roste výška Slunce, v zimě naopak, čímž narůstají rozdíly mezi sezonami. Třetí cyklus, s periodou cca 21 000 roků, souvisí s precesním stáčením zemské osy, která v prostoru opisuje dvojkužel s osou kolmou k rovině ekliptiky. To má za následek posun perihelia z jedné sezony do druhé, přičemž jeho posun do léta dané polokoule má opět za následek nárůst rozdílů mezi sezonami. Cykly jsou nazývány podle M. Milankoviče, který ve 20. letech 20. století poprvé podrobně propočítal periodické změny orbitálních parametrů a odpovídající změny sum sluneční radiace v chladném a teplém pololetí každé polokoule.
2014

cíl meteorologický

obecné označení meteorlogických objektů či jevů, které mohou být detekovány, sledovány a analyzovány vhodnými technickými prostředky, např. meteorologickým radiolokátorem, lidarem, sodarem, měřičem základny oblaků, měřičem dohlednosti, zaměřovačem bouřek apod., nebo také subjektivně. Podle použitého prostředku mohou být meteorologickými cíli oblasti s výskytem meteorologicky významných částic (hydrometeory, oblaky, litometeory), výrazné nehomogenity v ovzduší, např. hustoty vzduchu, oblasti turbulence, el. jevů nebo elektrometeorů. Tyto objekty vyvolávají odraz vln. El. jevy v atmosféře přímo elmag. vlny generují. Viz též odrazivost radiolokační meteorologického cíle, plocha rozptylu meteorologického cíle efektivní.
angl. meteorological radar target; slov. meteorologický cieľ; 1993-a3

cíl radiolokační

, cíl radiolokační meteorologický — meteorologický cíl (zejména srážkové oblasti a Cb), jehož parametry jsou zjišťovány meteorologickým radiolokátorem pomocí radiolokačního odrazu. Termínu radiolokační cíl se také používá obecně pro jakýkoliv objekt, na němž dochází ke zpětnému odrazu vyslaných elmag. vln, např. pro letadlo, radiosondážní balon, koutový odražeč apod. Viz též radiolokační odrazivost meteorologického cíle, útlum elektromagnetických vln.
angl. radar target; slov. rádiolokačný cieľ; 1993-a3

cíl radiolokační pozemní

radiolokační odraz od terénních předmětů, z meteorologického hlediska rušivý. Často se používá pouze označení pozemní cíl. Pozemní cíle se na rozdíl od cílů meteorologických vyskytují obvykle v menších nesouvislých oblastech. Radiolokační odrazivost pozemního cíle se vyznačuje velkými horizontálními gradienty a značnou časovou proměnlivostí. Intenzita pozemních odrazů závisí mj. na vlnové délce, podmínkách šíření mikrovln v atmosféře, dále na materiálu, drsnosti a vlhkosti povrchu. K eliminaci pozemních cílů se obvykle používá dopplerovských filtrů (předpokládá se přibližně nulová rychlost pozemních cílů), statistických filtrů (fluktuace pozemních cílů jsou pomalejší), polarizačních měření nebo mapy průměrného rozložení pozemních cílů za pěkného počasí (bez meteorologických cílů).
slov. rádiolokačný pozemný cieľ; 2014

dBZ

decibel radiolokační odrazivosti. Jednotka radiolokační odrazivosti meteorologických cílů.
2014

data nástupu a ukončení charakteristických teplot

první a poslední den období s místně průměrnou denní teplotou vzduchu. Určují se z křivky roč. chodu teploty sestrojené z měs. průměrů teplot nebo výpočtem. Data nástupu a ukončení teploty 0 °C a vyšší, 5 °C a vyšší, 10 °C a vyšší atd. včetně trvání těchto teplot patří k významným teplotním a bioklimatickým charakteristikám. Např. období s teplotou 10 °C a vyšší je hlavním veget. obdobím, s teplotou 0 °C a nižší klimatickou zimou; sumy teplot z prvního období vyjadřují tepelnou potenci léta, z druhého tuhost zimy apod.
angl. dates of the beginning and the end of characteristic temperatures; slov. dátumy nástupu a ukončenia charakteristických teplôt; 1993-a1

databáze klimatologická

nástroj pro správu, kontrolu a archivaci klimatologických dat. ČHMÚ používá vlastní databázovou aplikaci CLIDATA, která je ve spolupráci se Světovou meteorologickou organizací využívána ve více než 30 Národních meteorologických službách ve světě, kde nahrazuje dříve podporovanou databázovou aplikaci CLICOM. Viz též meteorologie v ČR.
angl. climatological database; slov. dBZ; 2014

debriefing

v letecké meteorologii informace o met. podmínkách za letu, kterou posádka letadla předává po přistání letecké meteorologické služebně. Viz též briefing meteorologický.
angl. debriefing; slov. debriefing; 1993-a2

deficit teploty rosného bodu

rozdíl teploty vzduchu a teploty rosného bodu. Patří mezi charakteristiky vlhkosti vzduchu užívané zejména na výškových mapách. Jako synonyma se někdy nesprávně používá označení sytostní doplněk.
angl. dew point deficit; dew point depression; dew point spread; slov. deficit teploty rosného bodu; 1993-a3

deficit vlhkosti půdy

rozdíl mezi množstvím vody obsažené v půdě a maximálním množstvím vody, které tato půda může zadržovat po odtoku vody vlivem gravitace. Viz též vlhkost půdy.
angl. soil moisture deficit; slov. deficit vlhkosti pôdy; 2014

deformace fronty orografická

změna atm. fronty při jejím postupu přes orografickou překážku v důsledku rozdílného zpomalení postupu fronty v jejích různých úsecích. Deformuje se frontální čára a mění se i sklon frontální plochy, což se projevuje i v průběhu některých met. prvků. Viz též sekluze.
angl. orographic deformation of front; slov. orografická deformácia frontu; 1993-a1

dekáda

období deseti po sobě následujících dnů začínajících 1., 11. a 21. dne v měsíci (poslední dekáda končí posledním dnem v měsíci). Používá se při podrobnějším rozboru klimatického režimu jednoho nebo více met. prvků, když měs. období je pro daný účel považováno za příliš dlouhé. Někdy se termínu dekáda nespr. používá i ve smyslu desetiletí (správně decennium). Viz též pentáda.
angl. dekad; slov. dekáda; 1993-a3

delta frontální zóny

oblast frontální zóny, v níž dochází k difluenci (rozbíhání) izohyps absolutní topografie, a tím i k dynamickému poklesu tlaku vzduchu, zejména v nižších hladinách atmosféry. Viz též pole deformační (výškové), vchod frontální zóny.
angl. delta region; exit region; slov. delta frontálnej zóny; 1993-a1

den arktický

den, v němž maximální teplota vzduchu byla –10 °C nebo nižší.
angl. arctic day; slov. arktický deň; 1993-a1

den bezsrážkový

v datech ČHMÚ období od klimatologického termínu 7 h daného dne do klimatologického termínu 7 h následujícího dne, v němž se nevyskytly atm. srážky. Viz též den se srážkami.
angl. rainless day; slov. bezzrážkový deň; 1993-a3

den dusný

den, v němž nastaly met. podmínky pro pocit dusna. U nás se za dusný den zpravidla považuje den, v němž tlak vodní páry ve 14 h dosáhl alespoň hodnoty 18,8 hPa. Viz též izohygroterma.
angl. humid day; sultry day; slov. dusný deň; 1993-a1

den jasný

den, v němž prům. oblačnost byla menší než 2 desetiny, resp. relativní sluneční svit byl větší než 0,8. Viz též den oblačný, den zamračený.
angl. clear day; slov. jasný deň; 1993-a3

den ledový

den, v němž maximální teplota vzduchu byla nižší než 0,0 °C.
angl. ice day; slov. ľadový deň; 1993-a1

den letní

den, v němž maximální teplota vzduchu byla 25,0 °C nebo vyšší.
angl. warm day; slov. letný deň; 1993-a1

den meteorologický světový

, viz Světový meteorologický den.
slov. Svetový meteorologický deň; 1993-a1

den mrazový

den, v němž minimální teplota vzduchu byla nižší než 0,0 °C.
angl. frost day; slov. mrazový deň; 1993-a1

den oblačný

den, v němž prům. oblačnost byla v intervalu od 2 do 8 desetin, resp. relativní sluneční svit byl v intervalu od 0,2 do 0,8. Viz též den jasný, den zamračený.
angl. cloudy day; slov. oblačný deň; 1993-a3

den s bouřkou

den, v němž byla zaznamenána bouřka blízká, čili bouřka na stanici, nebo bouřka vzdálená. Den, v němž byla pozorována blýskavice, není tedy do dnů s bouřkou započítáván.
angl. day of thunderstorm; slov. deň s búrkou; 1993-a1

den s deštěm

den se srážkami, v němž byly zaznamenány srážky v podobě trvalého deště nebo deště v přeháňkách.
angl. rain day; wet day; slov. deň s dažďom; 1993-a2

den s tropickou nocí

, viz noc tropická.
angl. day with tropical night; slov. deň s tropickou nocou; 1993-a1

den se sněhovou pokrývkou

den, v němž byla nejméně polovina povrchu půdy v blízkém okolí meteorologické stanice pokryta sněhovou pokrývkou. V ČR se za den se sněhovou pokrývkou považuje den, v němž v klimatologickém termínu 7 h ležela na stanici souvislá sněhová pokrývka o výšce alespoň 1 cm. Za den se sněhovou pokrývkou se tedy nepovažuje den, v němž v klimatologickém termínu 7 h nebyla sněhová pokrývka zaznamenána, přestože se vyskytovala v jinou dobu.
angl. day with snow cover; day of snow lying; slov. deň so snehovou pokrývkou; 1993-a3

den se sněžením

den se srážkami, v němž bylo pozorováno sněžení nebo padaly sněhově krupky, sněhová zrna, zmrzlý déšť nebo krupky, ledové jehličky nebo sníh s deštěm.
angl. snow day; slov. deň so snežením; 1993-a2

den se srážkami

(srážkový) — v datech ČHMÚ období od klimatologického termínu 7 h daného dne do klimatologického termínu 7 h následujícího dne, v němž byly zaznamenány alespoň neměřitelné srážky. Podle předpisů WMO se denní úhrn srážek vztahuje k období od 06:00 UTC daného dne do 06:00 UTC následujícího dne. Minimální denní úhrn srážek pro srážkový den není mezinárodně stanoven. Viz srážky neměřitelné.
angl. precipitation day; slov. deň so zrážkami; 1993-a3

den srážkový

, syn. den se srážkami.
angl. precipitation day; slov. zrážkový deň; 1993-a1

den tropický

den, v němž max. teplota vzduchu byla 30 °C nebo vyšší. Viz též noc tropická.
angl. tropical day; slov. tropický deň; 1993-a1

den zamračený

den, v němž prům. oblačnost byla alespoň 8,1 desetin, resp. relativní sluneční svit byl menší než 0,2. Viz též den jasný, den oblačný.
angl. overcast day; slov. zamračený deň; 1993-a3

dendroklimatologie

odvětví klimatologie zabývající se vztahy mezi vývojem dřevin a klimatem. Studium přírůstkových kruhů (letokruhů) v kmenech stromů přispívá k poznání změn a kolísaní klimatu v minulosti a k zjišťování klimatických cyklů.
angl. dendroclimatology; tree-ring climatology; slov. dendroklimatológia; 1993-a2

denostupeň

, syn. graden.
angl. degree-day; slov. dennostupeň; 1993-a1

depegram

, syn. křivka rosného bodu.
angl. depegram; slov. depegram; 1993-a1

depolarizace elektromagnetických vln

zmenšení polarizace elektromagnetických vln, způsobené zejména jejich mnohonásobným odrazem, rozptylem a ohybem na obecně nesférických částicích atmosférického aerosolu. Polarizace dopadající vlny se mění, např. kruhová se mění na eliptickou nebo se mění rovina polarizace dopadající vlny. Chaoticky rozmístěné elipsoidální částice vody, ledu a sněhu rozptylují dopadající energii více než sférické částice stejného objemu. Tak vzniká doplňková složka energie zpětného rozptylu, jejíž rovina polarizace je kolmá k rovině polarizace dopadající vlny. Jev popisujeme koeficientem depolarizace, který vyjadřuje vztah mezi příčně polarizovanou složkou rozptýlené energie a složkou energie polarizované v rovině dopadající vlny.
angl. depolarization of electromagnetic waves; slov. depolarizácia elektromagnetických vĺn; 1993-a2

depozice

1. hmotnost atm. příměsi, která je uložena na jednotku plochy zemského povrchu za jednotku času; 2. Označení fázového přechodu vody, při němž roste led přímo z vodní páry (bez přítomnosti kapalné vody). Viz též depozice suchá, depozice mokrá, sublimace.
angl. deposition; slov. depozícia; 2014

depozice mokrá

hmotnost atm. příměsi, která je uložena na jednotku plochy zem. povrchu za jednotku času v důsledku procesů vymývání příměsí z atmosféry.
angl. wet deposition; slov. mokrá depozícia; 1993-a1

depozice suchá

hmotnost atm. příměsi, která je uložena na jednotku plochy zemského povrchu za jednotku času v důsledku jiných procesů samočištění ovzduší, než procesů vymývání. Viz též spad prachu.
angl. dry deposition; slov. suchá depozícia; 1993-a1

deprese

obecně snížení, např. hodnoty meteorologického prvku. Bez přívlastku se termín používá jako syn. tlakové deprese.
angl. depression; slov. depresia; 1993-a3

deprese horizontu

, syn. snížení obzoru.
slov. depresia horizontu; 1993-a1

deprese orografická

(závětrná) — v meteorologii a klimatologii se tímto termínem označuje tlaková deprese, která vzniká při proudění přes horskou překážku na její závětrné straně. Viz též brázda nízkého tlaku vzduchu dynamická.
angl. orographic depression; slov. orografická depresia; 1993-a3

deprese rovníková

, brázda rovníková — mělký pás nízkého tlaku vzduchu mezi subtropickými pásy vysokého tlaku vzduchu obou polokoulí. Oblast rovníkové deprese je charakteristická téměř ideální barotropní atmosférou a vysokými hodnotami absolutní vlhkosti, které mohou i při nepatrné změně vertikální stability atmosféry způsobit výrazné výkyvy počasí. Osu rovníkové deprese tvoří intertropická zóna konvergence, která spolu s ní vykonává sezonní pohyb v meridionálním směru. Viz též cirkulace pasátová, buňka Hadleyova, klima dešťové tropické.
angl. equatorial depression; equatorial trough; slov. rovníková depresia; 1993-a3

deprese termická

oblast sníženého tlaku vzduchu vlivem termických příčin především nad přehřátou pevninou v létě. Viz též cyklona termická.
angl. thermal depression; slov. termická depresia; 1993-a1

deprese tlaková

označení útvaru nižšího tlaku vzduchu zpravidla bez přítomnosti atmosférických front.
angl. baric depression; slov. tlaková depresia; 1993-a3

deprese tropická

1. první stadium tropické cyklony, vyznačující se uzavřenou cirkulací, přičemž desetiminutový (v USA minutový) průměr rychlosti přízemního větru nepřesahuje 17 m.s^–1; 2. nepřesné označení libovolné cyklony tropického původu.
angl. tropical depression; slov. tropická depresia; 1993-a3

deprese závětrná

, syn. deprese orografická.
angl. lee depression; slov. záveterná depresia; 1993-a1

derecho

rozsáhlá a rychle se pohybující větrná bouře spojená s linií silných konv. bouří. Derecho může produkovat škody do jisté míry srovnatelné s tornádem, které jsou však převážně orientované stejným směrem (ve směru postupu jevu). Aby se dala větrná bouře klasifikovat jako derecho, musí na většině dráhy bouře být pás škod nebo nárazů větru nad 25 m.s^–1 alespoň 400 km dlouhý, s výskytem několika nárazů větru alespoň 33 m.s^–1 nebo škodami odpovídajícími tornádu o síle alespoň F1. Rozložení škod v postižené oblasti by nemělo být náhodné z hlediska dob vzniku škod, ale mělo by jasně ukazovat na postup větrné bouře jakožto celku. Viz též bow echo, squall line.
angl. derecho; slov. derecho; 2014

deskriptor

definuje nebo popisuje data, která jsou uvedena ve zprávách v kódu BUFR nebo CREX. Deskriptor může mít podobu deskriptoru datových prvků, replikačního deskriptoru, operátorového deskriptoru nebo sekvenčního deskriptoru.
angl. descriptor; slov. deskriptor; 2014

destička rosoměrná Duvdevaniho

zařízení k určování množství rosy. Je tvořeno dřevěnou destičkou opatřenou speciálním nátěrem, umístěnou vodorovně obvykle ve výšce porostů. Exponuje se po západu Slunce, měření se provádí v ranních hodinách. Vzhled povrchu orosené destičky se srovnává se sadou charakteristických fotografií, podle nichž se odhadne přibližné množství rosy. Uvedenou metodu měření rosy navrhl S. Duvdevani v Izraeli v r. 1947. V provozní praxi ČHMÚ se tato metoda nepoužívá.
angl. Duvdevani dew gauge; Duvdevani drosometer; slov. Duvdevaniho rosomerná doštička; 1993-a1

desublimace

nesprávné označení fázového přechodu plynného skupenství vody - vodní páry na skupenství pevné - led , viz také depozice, sublimace.
angl. desublimation; slov. desublimácia; 1993-a3

detekce Země dálková

starší, ne zcela vhodné označení pro distanční pozorovací metody, resp. distanční měření, používané zejména v souvislosti s družicovými pozorováními (nejen meteorologickými).
angl. remote sensing; slov. diaľková detekcia Zeme; 1993-a3

detekce blesků

přístrojová metoda zjišťování výskytu, polohy, času, popř. dalších charakteristik bleskových výbojů. Detekci blesků dělíme na pozemní detekci blesků a družicovou detekci blesků.
angl. lightning detection; slov. detekcia bleskov; 2014

detekce blesků družicová

metoda detekce blesků pomocí přístrojů umístěných na meteorologických družicích. První pokusy o detekci blesků z družic byly realizovány přístroji umístěnými na družicích na nízkých oběžných drahách – předevšímna na družici TRMM (Tropical Rainfall Measuring Mission, vypuštěné v roce 1997) přístrojem Lightning Imaging Sensor. V současnosti (2014) jsou ve vývoji přístroje Geostationary Lightning Mapper (GLM) pro geostacionární družice GOES-R (předpokládaný start v roce 2015) a Lightning Imager (LI) pro Meteosaty třetí generace (MTG) s předpokládaným startem v roce 2018. Jak GLM, tak LI budou nepřetržitě snímat většinu zemského disku, viditelnou z nbsp;dané družice, výboje blesků budou zaznamenávány v blízkém infračerveném oboru v čáře atomárního kyslíku 774,4 nm. Rozlišení přístroje (přesnost detekce) bude kolem 10 km, data budou poskytována v téměř reálném čase, efektivita detekce bude přibližně 90 % pro noční hodiny, resp. kolem 70 % pro denní hodiny. Vzhledem k povaze detekce (snímání v optickém oboru) tyto přístroje detekují celkovou bleskovou aktivitu, tj. nerozlišují mezi výboji mezi oblakem a zemí a mezioblačnými výboji.
slov. družicová detekcia bleskov; 2014

detekce blesků pozemní

metoda detekce blesků pomocí čidla nebo sítě čidel umístěných na zemském povrchu. Čidla detekují změny elmag. pole vyvolané bleskovým výbojem (sfériky) v jistém frekvenčním rozsahu. Dle konstrukce čidla je zaznamenáván přesný čas, tvar zaznamenaného signálu a případně i směr, ze kterého byl sférik zaznamenán.
Samostatná čidla určují polohu bleskového výboje ze směru, který musí být měřen, a vzdálenosti, která je odhadována na základě intenzity a tvaru detekovaného signálu. Dříve byly označovány též jako zaměřovače, resp. pelengátory bouřek.
Přesnější lokalizaci zajišťují sítě detekce blesků (někdy označovány též jako systémy detekce blesků), využívající centrální sběr a zpracování časově synchronizovaných měření více čidel, pokrývajících zájmové území. Vyhodnocení polohy je zde prováděno metodou času příchodu (angl. time of arrival), porovnávající časové rozdíly detekce sfériků na jednotlivých čidlech nebo metodou určování směru (angl. direction finding), hledající průsečík směrů výbojů vyhodnocených na jednotlivých čidlech, případně kombinací obou metod.
Detekce blesků probíhá obvykle v pásmu velmi dlouhých až dlouhých vln (VDV-DV), popř. velmi krátkých vln (VKV). VDV-DV detekce je vhodná zejména pro detekci výbojů blesků mezi oblakem a zemí na velké ploše (státy, kontinenty, příp. globální), z části i pro detekci výbojů blesků mezi oblaky. Detekce v pásmu VKV se užívá především pro detailní prostorové studium všech typů výbojů na malých územích (řádu desítek až stovek km²), není však vhodná k detekci na velkém území a k rozlišování mezi výboji blesků mezi oblakem a zemí a výboji blesků mezi oblaky.
slov. pozemná detekcia bleskov; 2014

detekce meteorologických jevů dálková

metoda detekce a monitorování různých meteorologických jevů metodami distančního pozorování (např. družicová a radarová pozorování).
angl. distant detection of meteorological phenomena; remote sensing; slov. diaľková detekcia meteorologických javov; 1993-a3

detekce radiolokační

, viz radiolokace.
angl. radar detection; slov. rádiolokačná detekcia; 1993-a1

detektor počasí

zařízení používané ke zjišťování stavu počasí, průběhu počasí a meteorologické dohlednosti na automatizovaných meteorologických stanicích. Detektor počasí určuje druh srážek kombinací údajů o intenzitě srážek a teplotě vzduchu a informace, získané pomocí dopředného rozptylu světla. Výsledky těchto tří nezávislých měření jsou zpracovány podle příslušných algoritmů tak, aby poskytovaly údaje o stavu počasí podle požadavků Světové meteorologické organizace. Detektor počasí je schopen identifikovat déšť, mrznoucí déšť, mrholení, mrznoucí mrholení, smíšené srážky, sníh, zmrzlý déšť, mlhu, kouřmo a zákal. Zpracováním údajů o stavu počasí během stanoveného období lze získat i údaje o průběhu počasí. Viz též měření dohlednosti.
angl. present weather detector; slov. detektor počasia; 2014

deště rovnodennostní

(zenitální) — zesílení srážek, které nastává v některých oblastech s tropickým dešťovým klimatem v blízkosti rovníku asi měsíc po obou rovnodennostech, kdy zde Slunce v poledne vrcholí v nadhlavníku (zenitu). V době jednoho nebo obou slunovratů naopak dochází k zeslabení srážek.
angl. equinoctial rains; slov. dažde rovnodennosti; 1993-a3

deště tropické

vydatné srážky v tropických oblastech; vázané na intertropickou zónu konvergence, jejíž pohyb způsobuje roční chod tropických dešťů, který je hlavním kritériem rozlišení typů tropického klimatu. Pouze v klimatu tropického dešťového pralesa se tropické deště vyskytují celoročně, někdy se dvěma maximy ve formě rovnodennostních dešťů. V ostatních oblastech jsou koncentrovány do delšího nebo kratšího období dešťů, což platí především pro oblasti s tropickým monzunovým klimatem. Tropické deště jsou provázeny silnými bouřkami a na pevnině mají výrazný denní chod s maximem v odpoledních hodinách. Viz též pól dešťů, extrémy srážek.
angl. tropical rain; slov. tropické dažde; 1993-a3

deště zenitální

, syn. deště rovnodennostní.
angl. zenithal rains; slov. zenitálne dažde; 1993-a1

dešťoměr

nevh. označení pro srážkoměr.
angl. rain gauge; slov. dážďomer; 1993-a1

diagnóza počasí

, syn. analýza počasí.
angl. weather diagnosis; slov. diagnóza počasia; 1993-a1

diagram Ambleův

diagram s kosoúhlými souřadnicovými osami T, –ln p do tlakové hladiny 500 hPa a osami T, –p nad hladinou 500 hPa (T je teplota vzduchu, p tlak vzduchu). Autorem diagramu je O. Amble. Používá se při vyhodnocování aerol. údajů naměřených v zemské atmosféře; patří k méně rozšířeným termodyn. diagramům.
angl. Amble diagram; slov. Ambleov diagram; 1993-a2

diagram Herlofsonův

druh termodynamického diagramu, jehož souřadnicové osy T, log p jsou kosoúhlé (T je teplota vzduchu, p tlak vzduchu). Autorem diagramu je N. Herlofson. Používá se při vyhodnocování aerol. údajů naměřených v zemské atmosféře. Podobá se emagramu, avšak tlak p je v logaritmické stupnici vynášen podle dekadických logaritmů.
angl. Herlofson diagram; slov. Herlofsonov diagram; 1993-a2

diagram Hovmöllerův

grafické znázornění chodu meteorologického prvku podél určité linie, např. rovnoběžky. V takovém případě horizontální osa reprezentuje zeměp. délku, na vertikální ose figuruje čas (zpravidla shora dolů), hodnoty sledovaného meteorologického prvku jsou vyjádřeny pomocí barevné nebo šedé škály. Diagram zavedl dánský meteorolog E. A. Hovmöller. Viz též meteogram.
angl. Hovmöller diagram; slov. Hovmöllerov diagram; 2014

diagram Möllerův

, viz nomogram radiační.
angl. Möller diagram; slov. Möllerov diagram; 1993-a1

diagram Refsdalův

, aerogram — druh termodynamického diagramu, označovaný často zkráceně aerogram, který má na ose x vyneseny hodnoty lnT, na ose y hodnoty T lnp, kde T je teplota vzduchu a p tlak vzduchu. Na tomto diagramu svírají spolu izotermy a izobary ostrý úhel. Suché a nasycené adiabaty jsou zakřiveny a s izotermami svírají úhel menší než 45°. Refsdalův diagram je dále doplněn izoliniemi poměrné vlhkosti vzduchu a stupnicemi, potřebnými k vyhodnocování aerol. měření. Refsdalův diagram je diagram energetický, přičemž ploše 1 cm² odpovídá 74 J.kg^–1. Diagram sestrojil v roce 1935 A. Refsdal, který vypracoval ještě další termodyn. diagram, známý jako emagram.
angl. aerogram; Refsdal diagram; slov. Refsdalov diagram; 1993-a3

diagram Rossbyho

druh termodynamického diagramu, na jehož pravoúhlé souřadnicové osy jsou vyneseny stupnice směšovacího poměru vodní páry a logaritmus potenciální teploty suchého vzduchu. Izobary a izotermy tvoří kosoúhlou soustavu čar. Izolinie izobarické ekvivalentní potenciální teploty se při malých hodnotách směšovacího poměru silně zakřivují. Rossbyho diagram se používá hlavně při určování vzduch. hmot, méně často při vyhodnocování aerol. údajů. Patří k málo užívaným aerol. diagramům Jeho autorem je amer. meteorolog švédského původu C. G. Rossby (1898–1957). Rossbyho diagram se někdy nevhodně označuje jako „Rossbygram“.
angl. Rossby diagram; slov. Rossbyho diagram; 1993-a3

diagram Stüveho

druh termodynamického diagramu používaný k vyhodnocování aerol. měření a při analýze termodyn. stavu atmosféry. Na ose x je vynesena lineární stupnice teploty T po 1 °C v rozsahu +40 až –80 °C, na ose y tlak vzduchu v exponenciální závislosti p^κ (κ = 0,286) v rozsahu od 1050 hPa do 10 hPa. Suché adiabaty svírají s izotermami úhel 45°, nasycené adiabaty jsou mírně obloukovitě zakřiveny. Izolinie měrné vlhkosti neboli izogramy ( g.kg^–1 ) jsou zakresleny čárkovaně jako nejvíce vzpřímené křivky. Stüveho diagram dále obsahuje stupnici pro vynášení poměrné vlhkosti, stupnici výšky a jiné pomocné stupnice.
Pravoúhlý souřadnicový systém teploty a tlaku vzduchu s většinou přímkových nebo málo zakřivených dalších izolinií, jakož i úhel mezi adiabatami a izotermami blízký 45°, umožňuje výhodně analyzovat pomocí Stüveho diagramu teplotní zvrstvení atmosféry; Stüveho diagram je proto v met. službách často používaným aerol. diagramem, přestože není energetickým diagramem. Jeho autorem je něm. meteorolog G. Stüve (1888–1935). Stüveho diagram se někdy slangově nazývá „Stüvegram“.
angl. Stüve diagram; slov. Stüveho diagram; 1993-a2

diagram Werenskioldův

druh termodynamického diagramu, v němž na ose x jsou vyneseny hodnoty entropie potenciální teploty a na ose y tlak vzduchu ve tvaru p^0,286. Osy tvoří pravoúhlý souřadnicový systém. Izotermy jsou křivky skloněné pod úhlem přibližně 45°. Je to energetický diagram, v němž ploše 1 cm² odpovídá energie 160 kJ. Werenskioldův diagram je vhodný hlavně k analýze termodyn. a energ. stavů atmosféry. Patří k málo známým aerologickým diagramům. Jeho autorem je švédský meteorolog W. Werenskiold, který ho navrhl v letech 1937–1938.
angl. Werenskiold diagram; slov. Werenskioldov diagram; 1993-a3

diagram adiabatický

, viz diagram termodynamický.
angl. adiabatic chart; adiabatic diagram; slov. adiabatický diagram; 1993-a1

diagram aerologický

termodynamický diagram používaný při vyhodnocování aerol. měření a při analýze fyz. stavu atmosféry, zvláště v předpovědní službě a při met. zabezpečení letectva. Na aerol. diagramu bývají zakresleny izobary, izotermy, suché a nasycené adiabaty a izolinie některých parametrů vlhkosti vzduchu. Aerol. diagram má obsahovat co nejvíce přímkových izolinií, aby zobrazování na něm bylo co nejjednodušší. Velikost úhlu mezi izotermami a suchými adiabatami by měla umožnit snadné porovnání sklonu zakreslených křivek se sklonem adiabat na diagramu. Za přednost se považuje, je-li aerol. diagram energetickým diagramem. K nejčastěji používaným aerol. diagramům patří diagram Stüveho, emagram, diagram Refsdalův, tefigram a thetagram.
angl. aerological diagram; slov. aerologický diagram; 1993-a2

diagram energetický

druh termodynamického diagramu, na kterém je plocha uzavřená křivkou vyjadřující uzavřený transformační cyklus, úměrná práci vykonané soustavou (např. hmotností vzduchu), která byla tomuto cyklu podrobena. Úměrnost plochy a práce musí platit po celé ploše diagramu. Na energetickém diagramu je možné kvantit. určit mimo jiné energii vert. instability. Energetickým diagramem je např. emagram, tefigram a Refsdalův diagram.
angl. energy diagram; slov. energetický diagram; 1993-a2

diagram klimatologický

graf obsahující klimatologické informace. Jde o znázornění jednoho nebo více klimatických prvků nebo veličin v různých souřadnicových soustavách, nejčastěji v pravoúhlé nebo polární soustavě. Viz též klimagram.
angl. climatological diagram; slov. klimatologický diagram; 1993-a2

diagram komfortu

(pohodlí, pohody) — diagram se souřadnicemi teplota – vlhkost, který se používá především při hodnocení umělého mikroklimatu, vytvořeného klimatizací.
angl. comfort chart; slov. diagram komfortu; 1993-a2

diagram radiační

, viz nomogram radiační.
angl. radiation chart; slov. radiačný diagram; 1993-a1

diagram rozptylový

, diagram rozptýleného světla — prostorový diagram používaný při studiu různých problémů atmosférické optiky. Střed diagramu leží v geometrickém středu částice rozptylující záření (nebo ve středu souboru takových částic). V každém směru se z něho vynáší na polopřímku množství záření rozptylovaného do jednotkového prostorového úhlu, jehož osou je zmíněná polopřímka. Protože se v atmosféře zpravidla setkáváme s rozptylem válcově symetrickým vzhledem ke směru rozptylovaných paprsků, zakresluje se obvykle pouze řez rozptylovým diagramem, který obsahuje rozptylovaný paprsek. Viz též rozptyl elektromagnetického vlnění v atmosféře, indikatrice rozptylová.
angl. scattering indicatrix; slov. rozptylový diagram; 1993-a1

diagram rozptýleného světla

, syn. diagram rozptylový.
angl. light scattering diagram; scattering indicatrix; slov. diagram rozptýleného svetla; 1993-a1

diagram termodynamický

diagram používaný pro vyjádření termodyn. stavu vzduchu, charakterizovaného třemi proměnnými veličinami, a to tlakem, teplotou a vlhkostí nebo jinými veličinami, na kterých tento stav závisí. Podle konstrukce a speciálního použití se některé termodyn. diagramy nazývají aerologické, energetické, adiabatické apod. V meteorologii se pojmy termodyn. a aerol. diagram obvykle používají jako synonyma.
angl. thermodynamic diagram; slov. termodynamický diagram; 1993-a2

diference psychrometrická

, viz psychrometr.
angl. psychrometric difference; wet-bulb depression; slov. psychrometrická diferencia; 1993-a2

difluence

míra rozbíhavosti proudnic v poli proudění. Někdy se nesprávně zaměňuje s divergencí proudění. Viz též čára difluence.
angl. diffluence; slov. difluencia; 1993-a3

difluence orografická

(topografická) — rozbíhavé proudění vzduchu vyvolané orografickou překážkou, které se projevuje zředěním proudnic v určitém směru. Například na závětrné straně hor, za průsmyky v horském masívu, za zúženými údolími orientovanými ve směru proudění a po obtečení horské překážky studeným vzduchem.
angl. orographic diffluence; slov. orografická difluencia; 1993-a2

difluence topografická

, syn. difluence orografická.
angl. topographic diffluence; slov. topografická difluencia; 1993-a1

difuze turbulentní

atm. děj, při kterém se částice původně shromážděné v daném objemu vzduchu rozptylují (zmenšuje se jejich koncentrace) působením turbulentních (vírových) pohybů různých měřítek. Intenzita turbulentní difuze je proměnlivá a závisí na vzniku a vývoji turbulentních pohybů. Ty jsou podmíněny buď mech. příčinami, např. při turbulentním obtékání vzduchu kolem překážek a nad drsným povrchem, nebo termicky při vzniku tepelně podmíněných vírových pohybů nad přehřátým nebo tepelně nehomogenním povrchem. Viz též rovnice difuze, rozptyl příměsí v ovzduší, turbulence, koeficient turbulentní difuze.
angl. turbulent diffusion; slov. turbulentná difúzia; 1993-a1

difuzometr

pyranometr měřící v krátkovlnném oboru pouze rozptýlené sluneční záření; je opatřen stínidlem ve tvaru prstence, posuvného ve směru rovnoběžném se zemskou osou nebo pohyblivým stínícím kotoučem, který zabraňuje dopadu přímého slunečního záření na čidlo. Jako difuzometr může být použit v podstatě každý pyranometr s vodorovným čidlem obráceným vzhůru po doplnění příslušným stínidlem.
angl. diffusometer; slov. difúzometer; 1993-a3

difuzosféra

oblast nad turbopauzou do výšek přibližně nad 100 km, v níž je vert. rozložení atm. plynů určováno molekulární difuzí v poli zemské tíže a nikoliv turbulentním promícháváním. Prakticky se shoduje s heterosférou. Viz též turbosféra.
angl. diffusosphere; slov. difúzosféra; 1993-a1

divergence horizontální

, viz divergence proudění.
angl. horizontal divergence; slov. horizontálna divergencia; 1993-a2

divergence proudění

divergence ve standardní souřadnicové soustavě je dána vztahem

D = \frac{\partial v_{x}}{\partial x} + \frac{\partial v_{y}}{\partial y} + \frac{\partial v_{z}}{\partial z},

kde v_x, v_y, v_z jsou složky vektoru rychlosti proudění příslušející souřadným osám x, y, z. Veličinu

D_{H} = \frac{\partial v_{x}}{\partial x} + \frac{\partial v_{y}}{\partial y},

nazýváme horiz. divergencí. Při D_H > 0 mluvíme o divergentním proudění, v opačném případě při D_H < 0 mluvíme o konvergentním proudění. Zápornou divergenci, resp. zápornou horiz. divergenci též nazýváme konvergencí, resp. horiz. konvergencí. Pro označení divergence rychlosti proudění v se v literatuře nejčastěji užívá symbol ∇.v nebo div v, analogicky ∇_H v nebo div_H v jde-li o horiz. divergenci. V p-systému musíme místo horiz. divergence používat divergenci izobarickou, kterou obvykle značíme ∇_pv nebo div_p v. Divergence proudění má značný význam pro mechanismus tlakových změn v atmosféře, nenulová horiz. (v p-systému izobarická) divergence je spojena s vertikálními pohyby ve vzduchové hmotě a podílí se tak mimo jiné na vytváření podmínek pro vznik a vývoj oblačnosti. Viz též rovnice divergence.
angl. divergence of wind; slov. divergencia prúdenia; 1993-a3

dny psí

lid. označení pro období největších veder, používané zejména v některých oblastech stř. a již. Evropy. Název se traduje od starověku. Řekové a Římané totiž dávali výskyt veder do souvislosti s východem hvězdy Sírius nazývané též „Psí hvězda" (canis – lat. pes), v jejíž blízkosti se Slunce na obloze nachází od 22. července do 23. srpna. Na sev. polokouli připadá období veder zpravidla na červenec a na prvou dekádu srpna, přičemž jeho délka a výraznost závisí především na stupni kontinentality daného místa a na cirkulačních poměrech.
angl. dog days; hot days; slov. kanikula; 1993-a1

doba dešťů

, syn. období dešťů.
slov. doba dažďov; 1993-a1

doba ledová

, syn. glaciál.
angl. glacial age; slov. doba ľadová; 1993-a2

doba ledová malá

(LIA) — období rychlého růstu ledovců na mnoha místech na Zemi, umísťované tradičně zhruba mezi roky 1550 a 1850, přičemž sporné je především vymezení jejího počátku, který bývá někdy umísťován již do závěru 13. století. Nejde zřejmě o souvislou klimatickou anomálii na celé Zemi, spíše o seskupení regionálně diferencovaných a opakovaných poklesů teploty vzduchu i změn srážkových poměrů. Přinejmenším v severoatlantickém prostoru se zřejmě ochladilo o 1 – 2 °C oproti předchozímu středověkému teplému období. Ve větší míře se zde vyskytovaly tuhé zimy i jiné nepříznivé projevy počasí, došlo k nárůstu horského zalednění i zamrzání okrajových moří. Zhoršení přírodních podmínek v tomto regionu mělo zřejmě i negativní socio-ekonomické dopady.
angl. little ice age; slov. malá doba ľadová; 1993-a3

doba meziledová

, syn. interglaciál.
angl. interglacial; interglacial period; slov. medziľadová doba; 1993-a1

doba odběrová

(vzorkovací) — délka časového intervalu, po který se v aerochemických měřeních odebírá jeden vzorek. Měření se pak vztahuje k celému časovému intervalu. V praxi se užívá 30 minut, 1 hodina, 24 hodin, nebo i více (týden, měsíc).
angl. sampling interval; slov. doba odberu; 1993-a2

doba platnosti předpovědi

časový interval, ve kterém se předpokládá uskutečnění vývoje počasí uvedeného v předpovědi. Podle doporučení Světové meteorologické organizace je v tabulce uvedena doba platnosti stanovená pro jednotlivé typy předpovědí. Viz též předstih předpovědi.

Definice doby platnosti předpovědi
Nowcasting	0 až 2 hodiny
Velmi krátkodobá předpověď počasí	0 až 12 hodin
Krátkodobá předpověď počasí	12 až 72 hodin
Střednědobá předpověď počasí	72 až 240 hodin
Prodloužená střednědobá předpověď počasí	10 dní až 30 dní
Dlouhodobá předpověď	30 dní až 2 roky
Měsíční výhled	1 měsíc (nikoliv nutně hned následující měsíc)
Výhled na 3 měsíce nebo 90 dní	90 dní (nikoliv nutně hned následujících 90 dní)
Sezónní výhled	Jaro, léto, podzim, zima (např. zima na sev. polokouli = prosinec, leden, únor)
Klimatologická předpověď počasí	Více než 2 roky

angl. meteorological forecasting range; slov. doba platnosti predpovede; 1993-a3

doba poledová

, viz klima holocénu.
angl. postglacial age; slov. poľadová doba; 1993-a3

doba polovičních srážek

, poločas srážkový — jeden z indexů kontinentality, který navrhl B. Hrudička (1933) k vyjádření ombrické kontinentality klimatu. Je to počet dní od počátku teplého pololetí (na sev. polokouli od 1. dubna), během kterých spadne polovina roč. srážkového úhrnu. Počítá se z prům. měs. úhrnů srážek, přičemž úhrn za měsíc, v němž je polovina překročena, se rozdělí do jednotlivých dní. V nbsp;kontinentálním klimatu je doba polovičních srážek kratší oproti oblastem, kde dominuje oceánita klimatu. V členitém terénu se v době polovičních srážek odrážejí i návětrné a závětrné efekty.
angl. time of half-precipitation; slov. doba polovičných zrážok; 1993-a3

doba roční

lid. označení pro jednu ze čtyř klimatických sezón ve vyšších zeměp. šířkách.
slov. ročné obdobie; 2014

doba slunečního svitu

časový interval, po který svítilo slunce, vyjádřený zpravidla v pravém slunečním čase, např. od 10.45 do 11.32 h. Viz též trvání slunečního svitu.
angl. sunshine duration; slov. doba slnečného svitu; 1993-a1

doba sucha

, syn. období sucha.
slov. doba sucha; 1993-a3

doba vegetační

, syn. období vegetační.
slov. vegetačná doba; 1993-a1

doba vzorkovací

, syn. doba odběrová.
slov. doba vzorkovania; 1993-a1

doby roční fenologické

období roku vymezená etapami vývoje přírody. Fenologické roční doby jsou odděleny významnými fenologickými fázemi.
angl. phenological seasons; slov. fenologické ročné doby; 1993-a1

dohlednost

1. podle definice Světové meteorologická organizace největší vzdálenost, na kterou lze vidět a rozeznat černý předmět vhodných rozměrů umístěný u země, pokud je pozorován za denního světla proti obloze horizontu, nebo který je možné vidět a rozeznat v noci, pokud je umělé osvětlení na úrovni normálního denního světla;
2. pro letecké účely je za dohlednost považována větší z: a) největší vzdálenosti, na kterou je možné spolehlivě vidět a rozeznat na světlém pozadí černý předmět vhodných rozměrů umístěný u země, a b) největší vzdálenosti, na kterou je možně spolehlivě rozeznat na neosvětleném pozadí světla o svítivosti přibližně 1 000 cd. Tyto dvě vzdálenosti jsou odlišné v atm. podmínkách charakterizovaných stejným koeficientem zeslabení: vzdálenost vzdálenost a) objektivizuje meteorologický optický dosah a vzdálenost b) kolísá v závislosti na intenzitě osvětlení pozadí.
angl. visibility; slov. dohľadnosť; 1993-a3

dohlednost dráhová (RVR)

vzdálenost, na kterou pilot letadla nacházejícího se na ose vzletové nebo přistávací dráhy, vidí denní dráhové označení nebo návěstidla ohraničující vzletovou nebo přistávací dráhu, nebo vyznačující její osu. Dráhová dohlednost se dříve určovala vizuálně, nyní se na většině letišť určuje pomocí transmisometrů, umístěných obvykle na obou koncích a uprostřed vzletové nebo přistávací dráhy.
angl. runway visual range; slov. dráhová dohľadnosť (RVR); 1993-b3

dohlednost letová

dohlednost pozorovaná z kabiny letícího letadla ve směru letu. V oblacích druhu cirrus, cirrostratus a cirrocumulus bývá několik stovek metrů, v oblacích druhu altocumulus a altostratus desítky až stovky metrů a v základnách oblaků druhu cumulonimbus klesá někdy až na 10 metrů. Letová dohlednost se snižuje zejména pod vrstvami inverzí teploty vzduchu vlivem prachu, kouře a vodní páry. Ve vysokých vrstvách troposféry a ve stratosféře lze letovou dohlednost určovat podle barvy oblohy a jasu hvězd.
angl. flight visibility; slov. letová dohľadnosť; 1993-b3

dohlednost meteorologická

ve dne největší vzdálenost, na kterou lze spolehlivě rozeznat černý předmět o úhlové velikosti mezi 0,5 až 5°, umístěný u země na pozadí mlhy nebo oblohy; v noci největší vzdálenost, na kterou jsou spolehlivě rozeznatelná světla určité stálé a směrově málo proměnlivé svítivosti.
Tato definice je závislá na vlastnostech lidského oka. Pro účely vizuálního pozorování meteorologické dohlednosti se předpokládá, že pozorovatel má normální zrak. Pro účely přístr. měření meteorologické dohlednosti ve dne se definuje práh kontrastové citlivosti hodnotou 0,025, v noci se definuje prahová hodnota osvětlení např. za občanského soumraku 10⁶ luxů a za tmavé noci při svitu hvězd 10^7,5 luxů. Použití těchto hodnot zaručuje srovnatelnost výsledků vizuálních a přístr. pozorování. Meteorologická dohlednost závisí na množství vody v různých fázích, prachu, kouře a mikroorganismů v ovzduší mezi pozorovatelem a pozorovaným předmětem. Může proto nabývat v různých směrech různých hodnot. Vyjadřuje se v m, popř. v km.
V letecké meteorologii jsou zavedeny termíny dohlednost, dráhová dohlednost (RVR), šikmá dohlednost a letová dohlednost. Obj. fyz. veličinou, charakterizující stav opt. průzračnosti atmosféry, je meteorologický optický dosah. Viz též měření dohlednosti, měření dráhové dohlednosti, měřič průzračnosti, objekt pro zjišťování dohlednosti, vztah Allardův, vztah Koschmiederův.
angl. meteorological visibility; slov. meteorologická dohľadnosť; 1993-a3

dohlednost převládající

V letecké meteorologii nejvyšší hodnota dohlednosti pozorovaná v souladu s definicí „Dohlednost“, které je dosaženo nejméně na polovině kruhového horizontu nebo nejméně na polovině letištní plochy. Tyto oblasti mohou tvořit spojitý sektor nebo mohou být složeny z několika nespojitých sektorů. Tato hodnota může být vyhodnocena pozorovatelem nebo přístrojovým systémem. K získání co nejlepšího odhadu převládající dohlednosti se tam, kde jsou instalovány, používají přístroje.
angl. prevailing visibility; slov. prevládajúca dohľadnosť; 2014

dohlednost technická

vzdálenost, ve které lze bezpečně rozeznat světelné zdroje. Tato dohlednost je závislá nejen na průzračnosti atmosféry, ale také na intenzitě a barvě světla světelného zdroje. Používá se v letecké meteorologii.
angl. technical visibility; slov. technická dohľadnosť; 1993-b3

dohlednost vertikální

největší vzdálenost, na niž pozorovatel vidí a identifikuje objekt ležící na vertikále nad ním.
angl. vertical visibility; slov. vertikálna dohľadnosť; 1993-b3

dohlednost vodorovná

viz dohlednost.
angl. horizontal visibility; slov. vodorovná dohľadnosť; 1993-b3

dohlednost výborná

(mimořádná) — dohlednost nejméně 50 km na stanicích s neomezeným obzorem. Např. na Milešovce (837 m n. m.) se v období 1951–1960 vyskytovala prům. 34 dnů za rok.
angl. exceptional visibility; slov. výborná dohľadnosť; 1993-b3

dohlednost šikmá

dohlednost ve směru odkloněném o určitý ostrý úhel od horiz. roviny. V letecké meteorologii se určuje z vyvýšeného bodu směrem k zemskému povrchu jako vzdálenost k nejdále viditelnému bodu na zemi. Šikmá dohlednost pozorovaná z kabiny letícího letadla ve směru přistání v závěrečné fázi letu je přistávací dohlednost. Šikmá dohlednost pozorovaná z letištní budovy Řízení letového provozu je věžová dohlednost.
angl. slant visibility, oblique visibility; slov. šikmá dohľadnosť; 1993-b3

dokumentace letová meteorologická

soubor mapových, tabulkových, popř. i dalších met. informací, které v souladu s příslušnými předpisy poskytuje letecká meteorologická služba při předletové přípravě posádkám letadel. Příslušné formuláře, měřítka map, soustava jednotek, čas vydávání předpovědí, symbolika, zkratky a další náležitosti dokumentace letecké meteorologie jsou stanoveny příslušnými doporučeními Mezinárodní organizace civilního letectví, resp. národními předpisy. Poskytovaná dokumentace letecké meteorologie musí zahrnovat tyto informace: předpovědi výškového větru a teploty ve výšce ve standardních hladinách a jevů význačného počasí (např. mapu význačného počasí), zprávy METAR nebo SPECI (včetně předpovědí trend, vydávané v souladu s regionálními postupy ICAO) pro letiště odletu a předpokládaného přistání a pro náhradní letiště při vzletu, na trati a určení; předpovědi TAF nebo opravené předpovědi TAF pro letiště odletu nebo předpokládaného přistání a pro náhradní letiště při vzletu, na trati a určení; informace SIGMET a příslušná mimořádná hlášení z letadel týkající se celé trati letu; informační zprávy o vulkanickém popelu a tropických cyklonách týkající se celé trati letu. Pro lety v nízkých hladinách pak i oblastní předpovědi GAMET a/nebo oblastní předpovědi pro lety v nízkých hladinách v mapovém formátu připravené jako podklad pro vydání informací AIRMET a informace AIRMET pro lety v nízkých hladinách, týkající se celé trati letu v souladu s regionálními postupy ICAO.
angl. flight meteorological documentation; slov. meteorologická letová dokumentácia; 1993-a3

doldrums

, viz tišiny rovníkové.
slov. doldrums; 1993-a2

doplněk sytostní

charakteristika vlhkosti vzduchu, která vyjadřuje, jaké množství vodní páry je třeba dodat do vzduchu, aby se stal nasyceným při konstantní teplotě. Většinou se definuje jako rozdíl tlaku nasycené vodní páry a skutečného tlaku vodní páry při dané teplotě, tzn. doplněk tlaku páry. Setkáme se však i s vyjádřením sytostního doplňku směšovacího poměru či měrné vlhkosti, který je stanoven při zachování teploty a tlaku vzduchu. Někdy se nesprávně zaměňuje za deficit teploty rosného bodu.
angl. saturation deficit; slov. sýtostný doplnok; 1993-a3

dosah optický meteorologický

(Meteorological Optical Range, MOR) — délka dráhy v atmosféře, podél níž se světelný tok ve svazku vytvořeném žárovkou o barevné teplotě 2 700 K zeslabí na 5 % původní hodnoty. Viz též dohlednost meteorologická.
angl. meteorological optical range (MOR); slov. meteorologický optický dosah; 1993-a3

doutník Minnaertův

světelná skvrna doutníkového tvaru s ostře ohraničeným okrajem vytvářející se na povrchu s vysokou odrazivostí pro světelné paprsky, v přírodě nejčastěji na sněhové pokrývce. Vzniká dvojitým lomem světelných paprsků na ledových krystalcích při lámavém úhlu 60°, tj. v tomto směru obdobně jako malé halo, avšak na krystalek dopadající paprsky musí tvořit rozbíhavý svazek, nejsou tedy vzájemně rovnoběžné, jako např. paprsky přímého slunečního záření. Světelné paprsky v tomto případě zpravidla pocházejí z umělého světelného zdroje malých rozměrů, nalézajícího se v relativně nevelké vzdálenosti. K jejich lomu pak dochází na ledových krystalcích rozptýlených v přízemních hladinách atmosféry. Popisy a výklad tohoto jevu se dnes sporadicky vyskytují v meteorologické literatuře v souvislosti s halovými jevy.
angl. Minnaert's cigar; 2014

downburst

[daunbé(r)st] — extrémně silný sestupný proud u konv. bouře, který je příčinou vzniku ničivých divergujících větrů u zemského povrchu. Horiz. průměr tohoto jevu se pohybuje v rozmezí metrů až desítek kilometrů. Downburst je vázán na konv. oblaky, ne však vždy nutně druhu cumulonimbus. Podle horiz. rozsahu ničivých větrů se downburst dělí na macroburst a microburst. Pro termín downburst, převzatý z angličtiny, se občas používá čes. termín propad studeného vzduchu.
angl. downburst; slov. downburst; 1993-a3

downdraft

, v odborném slangu označení pro proud konvektivní sestupný.
2015

dozimetr kolorimetrický

, syn. UV dozimetr.
angl. colorimetric dozimeter; slov. kolorimetrický dozimeter; 1993-a1

dozimetr pasivní

, difuzní — zařízení k odběru vzorků plynů z atmosféry rychlostí danou fyzikálním procesem difuze plynu ve stagnantní vrstvě vzduchu nebo porézního materiálu nebo permeací přes membránu, aniž dochází k aktivnímu pohybu vzduchu zařízením. Molekuly plynu jsou transportovány molekulární difuzí, která je funkcí teploty a atmosférického tlaku. Průměrná koncentrace sledované látky vážená časem se vypočítá na základě Fickova prvního zákona difuze.
slov. pasívny dozimeter; 2014

drak meteorologický

zařízení těžší než vzduch, které je kombinací vztlakových a stabilizačních ploch; dříve se používalo k vynášení meteorografů nad zemský povrch. Vystupuje účinkem větrů a s pozemním stanovištěm je spojeno lanem. Buňková konstrukce met. draka je potažena bavlněným plátnem o ploše 5 až 8 m². Drakové výstupy dosahovaly prům. výšky 3 km. Prům. doba trvání výstupu činila asi 3 hodiny. Drakové výstupy byly předchůdcem radiosondážních měření. Viz též sondáž ovzduší draková.
angl. meteorological kite; slov. meteorologický šarkan; 1993-a2

dropsonda

, syn. radiosonda klesavá.
angl. dropsonde; slov. dropsonda; 1993-a1

drosograf

registrátor množství rosy pracující zpravidla na váhovém principu. V ČR byly dříve používány drosografy jiného principu, jejichž deformačním čidlem byl konopný provázek. Drosograf umožňuje sledovat časový průběh nárůstu, popř. i vypařování rosy na umělých tělesech. Výsledky nesouhlasí přesně se stavem orosení porostů. Někdy se drosograf označuje nevhodným hybridním názvem rosograf.
angl. drosograph; slov. rosograf; 1993-a2

drosogram

záznam drosografu.
angl. drosogram; slov. rosogram; 1993-a1

drosometr

, syn. rosoměr.
angl. drosometer; slov. rosometer; 1993-a1

drsnost klimatu

neurčitý souhrnný pojem pro nepříznivé klimatické podmínky určitého místa nebo oblasti. Projevuje se velmi nízkými či naopak vysokými hodnotami klimatických prvků (teploty vzduchu, relativní vlhkosti, atmosférických srážek apod.), případně velkou četností nebezpečných meteorologických jevů. V bioklimatologii je drsnost klimatu hodnocena nejrůznějšími indexy a odvozenými veličinami, viz např. diagram komfortu, teplota efektivní. Viz též tuhost zimy.
angl. hardness of the climate; severity of the climate; slov. drsnosť klímy; 1993-a3

drsnost povrchu

charakteristika nerovností aktivního povrchu, vystupujících jako činitel brzdící proudění vzduchu v přízemní vrstvě atmosféry. Kvantit. je určována parametrem drsnosti z₀. Někdy se tento parametr uvádí jako drsnost malých měřítek, která je v přízemní vrstvě vyvolána rostlinným porostem, nerovnostmi půdy, malými objekty apod. Drsnost velkých měřítek v mezní vrstvě atmosféry, pro kterou se zavádějí jiné kvantit. charakteristiky, je způsobována vert. členitým terénem, velkými objekty aj. Viz též stáčení větru v mezní vrstvě atmosféry.
angl. surface roughness ; slov. drsnosť povrchu; 1993-a1

drsnost zimy

, syn. tuhost zimy.
angl. severity of winter; slov. drsnosť zimy; 1993-a1

druh fronty

, viz klasifikace atmosférických front.
angl. type of front; slov. druh frontu; 1993-a1

druh srážek

označení jednotlivých srážkových jevů, např. déšť, přeháňka deště se sněhem, sněhová zrna, kroupy, rosa, ledovka. Druh srážek se uvádí v měsíčním výkazu meteorologických pozorování pomocí definovaných značek. Viz též klasifikace srážek.
angl. form of precipitation; slov. druh zrážok; 2014

druhy oblaků

základní charakteristika oblaku podle mezinárodní klasifikace oblaků Světové meteorologické organizace. Vystihuje podstatné znaky vzhledu oblaku, které se jeví pozorovateli na zemském povrchu. Každý oblak, který se vyskytuje v troposféře, lze zařadit do jednoho z následujících 10 druhů: cirrus (Cu), cirrocumulus (Cc), cirrostratus (Cs), altocumulus (Ac), altostratus (As), nimbostratus (Ns), stratokumulus (Sc), stratus (St), cumulus (Cu), kumulonimbus (Cb). Jeden a týž oblak nemůže současně náležet k více druhům, tzn., že označení druhů se u téhož oblaku vzájemně vylučují. Pro bližší popis oblaku se užívají další charakteristiky, tj. tvar oblaků, odrůda oblaků, zvláštnosti oblaků, průvodní oblaky a případně mateřský oblak.
angl. cloud genera; slov. druhy oblakov; 1993-a2

družice meteorologická

umělá družice Země určená primárně pro využití v meteorologii a klimatologii. Podle oběžné dráhy se družice dělí na družice geostacionární a družice na nízkých dráhách (nejčastěji polárních), podle zaměření rozlišujeme družice operativní a výzkumné. Většina současných meteorologických družic má na své palubě řadu přístrojů umožňujících dálkový průzkum Země (DPZ) i v jiných oborech. Kromě primárních přístrojů, zaměřených na meteorologické využití, jde rovněž o přístroje pro jiné obory – systémy pro monitorování stavu hladiny světových moří a oceánů, astronomické a geofyzikální přístroje, systémy pro přenos nouzových signálů, aj.
angl. meteorological satellite; meteorological spacecraft; slov. meteorologická družica; 1993-a3

družice meteorologická geostacionární

meteorologická družice na geostacionární dráze. Parametry geostacionární dráhy (kruhová dráha o poloměru 42 168 km, jejíž rovina je totožná s rovinou zemského rovníku) zajišťují, že družice zdánlivě „visí“ ve výšce přibližně 36 790 km nad pevným místem na zemském povrchu.
angl. geostationary meteorological satellite; slov. geostacionárna meteorologická družica; 1993-a3

družice meteorologická geosynchronní

meteorologická družice, jejíž oběžná doba je totožná s dobou rotace Země. Termín se často nesprávně zaměňuje s pojmem meteorologická družice geostacionární.
angl. earth-synchronous meteorological satellite; geosynchronous meteorological satellite; slov. geosynchrónna meteorologická družica; 1993-a3

družice meteorologická kvazipolární

synonymum pro meteorologickou družici polární.
angl. near-polar orbiting meteorological satellite; slov. kvázipolárna meteorologická družica; 1993-a3

družice meteorologická polární

zkrácené označení pro meteorologickou družici na polární dráze. Družice s oběžnou dráhou přibližně kolmou na zemský rovník, takže při každém obletu Země přelétá (mimo jiné) i její polární oblasti – odtud název dráhy, resp. skupiny družic. Operativní meteorologické družice na polárních dráhách mají zpravidla oběžnou dobu blízkou 100 minutám a výšku kruhové dráhy přibližně v rozmezí 700 až 1 000 km. Dráha je zpravidla heliosynchronní.
slov. polárna meteorologická družica; 1993-a3

družice meteorologická stacionární

nepřesné (zkrácené) označení družice meteorologické geostacionární.
slov. stacionárna meteorologická družica; 1993-a3

dryline

(suchá čára) — pomyslná čára označující úzkou přechodovou zónu oddělující suchý a vlhký vzduch. Vytváří se v nižších hladinách. Bývá obvykle několik set km dlouhá a desítky km široká. Dryline se vyskytuje v různých částech světa, ale nejtypičtější je pro oblast tzv. Plání v USA, kde odděluje vlhký vzduch proudící z Mexického zálivu a suchý kontinentální vzduch proudící ze západu. Je důležitým faktorem v četnosti výskytu silných konv. bouří. Obvykle se během dne posouvá mírně k východu, v noci naopak ustupuje k západu. Český ekvivalent dosud nebyl vytvořen.
angl. dryline; 2015

dráha větru

délka křivky, kterou opisuje vzduchová částice za určitý časový interval.
angl. run of wind; slov. dráha vetra; 1993-a3

dráhy anticyklon

prům. typické dráhy středů anticyklon pohybujících se v určité geograf. oblasti. Na rozdíl od drah cyklon většinou směřují do nižších zeměp. šířek. B. P. Multanovskij, který dráhy anticyklon označil jako osy anticyklonálních procesů nebo osy anticyklon, rozlišil v Evropě tři zákl. skupiny drah anticyklon: azorská, směřující k východoseverovýchodu, normální polární, směřující k jihovýchodu, a ultrapolární, směřující k jihu nebo severozápadu.
angl. trajectories of anticyclones; slov. dráhy anticyklón; 1993-a1

dráhy cyklon

koridory se zvýšenou frekvencí pohybu cyklon, určené na základě studia trajektorií cyklon za delší období. Trajektorie konkrétní cyklony se přitom od typické dráhy může značně lišit. Pro tropické cyklony na sev. polokouli jsou charakteristické přibližně parabolické dráhy nejprve k severozápadu, posléze k severovýchodu, s bodem ohybu nejčastěji mezi 20° a 30° s. š. V mimotropických oblastech dráhy cyklon směřují většinou od západu na východ ve směru řídícího proudění. Dráhy cyklon v Evropě popsal W.J. Bebber (1891) dodnes se používá jeho označení dráha Vb [pět b] pro pohyb janovské cyklony přes Jaderské moře a Maďarsko k severovýchodu, viz situace Vb.
angl. cyclone tracks; slov. dráhy cyklón; 1993-a3

duha

jeden z fotometeorů. Je charakterizován jako skupina koncentrických oblouků barevného spektra kolem antisolárního bodu nebo kolem Slunce. Vzniká lomem a vnitřním odrazem slunečního nebo měsíčního světla na vodních kapkách v atmosféře. Obvykle se vyskytuje duha hlavní a duha vedlejší, které se objevují na opačné straně oblohy než je světelný zdroj. Střed jejich oblouků leží na přímce, jež prochází zdrojem světla a okem pozorovatele. Spektrum velikosti kapek ovlivňuje barvu, intenzitu a šířku barevných oblouků. První fyz. objasnění vzniku duhy podal R. Descartes v letech 1635–1637. Viz též oblouky duhové podružné.
angl. rainbow; slov. dúha; 1993-a3

duha bílá

(mlhová) — hlavní duha, vznikající lomem, vnitřním odrazem a v malé míře ohybem světla na nepatrných vodních kapičkách mlhy nebo kouřma. Tato homogenita spektra kapiček způsobuje, že bílá duha tvoří bělavý oblouk, jen někdy ohraničený tenkým červeným pruhem na vnější a slabě namodralým na vnitřní straně.
angl. white rainbow; slov. biela dúha; 1993-a3

duha hlavní

(primární) — duha vytvořená lomem a jedním vnitřním odrazem světla na déšťových kapkách. Spektrum velikosti kapek určuje, které barvy jsou zastoupeny a jak široký pruh zaujímají. Vždy je však fialová barva na vnitřní (úhlový poloměr oblouku 40°) a červená na vnější (úhlový poloměr oblouku 42°) straně duhového oblouku.
angl. primary rainbow; slov. hlavná dúha; 1993-a1

duha kolem Slunce

, duha terciární — duha vzniklá lomem a trojnásobným vnitřním odrazem slunečních paprsků na dešťových kapkách. Nachází se na opačné straně oblohy než duha hlavní a duha vedlejší v úhlové vzdálenosti asi 43° od Slunce. Je to vzácný opt. úkaz.
angl. tertiary rainbow; slov. dúha okolo Slnka; 1993-a1

duha mlhová

, syn. duha bílá.
angl. fog bow; slov. dúha na pozadí hmly; 1993-a1

duha měsíční

duha v měs. světle. Její barvy jsou velmi chudé.
angl. lunar rainbow; moon bow; slov. mesačná dúha; 1993-a1

duha primární

, syn. duha hlavní.
angl. primary rainbow; slov. primárna dúha; 1993-a1

duha sekundární

1. syn. duha vedlejší; 2. v mn. č. označení pro podružné duhové oblouky, které se vyskytují na vnitřní straně duhy hlavní a na vnější straně duhy vedlejší. Jde o interferenční jev související s uplatněním optického principu minimální odchylky.
angl. secondary rainbow; slov. sekundárna dúha; 1993-a3

duha terciární

, syn. duha kolem Slunce.
angl. tertiary rainbow; slov. terciárna dúha; 1993-a1

duha vedlejší

(sekundární) — méně jasná duha, objevující se současně s hlavní duhou, téměř dvojnásobně široká, s červenou barvou na vnitřní straně (úhlový poloměr oblouku asi 50°) a fialovou barvou na vnější straně (úhlový poloměr oblouku asi 54°). Vzniká následkem lomu a dvojnásobného vnitřního odrazu světla na dešťových kapkách.
slov. vedľajšia dúha; 1993-a1

duplicatus

(du) — jedna z odrůd oblaku podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Je charakterizována jako menší nebo větší oblačné skupiny nebo vrstvy naskládané hustě nad sebou v malých vzdálenostech, někdy částečně spojené. Vyskytuje se u druhů cirrus, cirrostratus, altocumulus a stratocumulus.
angl. duplicatus; slov. duplicatus; 1993-a2

dusno

subj. nepříjemný pocit, vyvolaný kombinovaným účinkem teploty vzduchu, poměrné vlhkosti vzduchu a malé rychlosti větru na lidský organismus. Je do jisté míry opakem zchlazování, protože čím je menší zchlazování, tím je větší dusno. Dusno se charakterizuje buď pomocí ekvivalentní izobarické teploty (např. F. Linke považoval za začátek dusna 56 °C), nebo jen pomocí tlaku vodní páry. Za hranici dusna se obecně přijala hodnota tlaku vodní páry 18,8 hPa (dříve 14,08 torr). Podle K. Scharlana (1942) nastávají podmínky pro pocit dusna např. tehdy, když při poměrné vlhkosti r = 100 % je teplota vzduchu t = 16,5 °C, dále při r = 70 % a t = 22,2 °C, při r = 50 % a t = 27,9 °C, popř. při r = 30 % a t = 36,9 °C. Dusno vzniká nejčastěji v létě v dopoledních hodinách, zpravidla před konv. bouřkou (bouřkou z tepla). Viz též den dusný, teplota ekvivalentní.
angl. muggy; sultriness; slov. dusno; 1993-a1

dvojpilotáž

synchronní pilotovací měření dvěma pilotovacími teodolity umístěnými na konci základny s přesně zjištěnými koncovými body. Pomocí délky průmětu základny a čtyř zjištěných úhlových souřadnic, tj. dvou azimutálních a dvou výškových úhlů zaměřovaného pilotovacího prostředku (zpravidla pilotovacího balonu),se trigonometricky vyhodnocují prostorové souřadnice pilotovacího prostředku jako zákl. parametry pro výpočet výškového větru. Ve srovnání s jednopilotáží, poskytuje dvoupilotáž přesnější výsledky, poněvadž nemusí vycházet z předpokladu konstantní stoupací rychlosti zaměřovaného pilotovacího prostředku.
angl. two-theodolite method of upper winds measurement; slov. dvojpilotáž; 1993-a1

dynamika atmosféry

část meteorologie, zabývající se příčinami pohybů vzduchu v zemské atmosféře. Poznatky dynamiky atmosféry a jejich mat. formulace vytvořily základ dynamické meteorologie, jejíž praktickou aplikací jsou zejména dyn. metody předpovědi počasí. V širším smyslu se do dynamiky atmosféry zahrnuje i kinematika a statika atmosféry.
angl. atmospheric dynamics; dynamics of the atmosphere; slov. dynamika atmosféry; 1993-a1

dynamika fronty

souborné označení pro časové změny vlastností atmosférické fronty v důsledku změn vlastností vzduchových hmot, které fronta odděluje, vlastností aktivního povrchu, a tlakového pole v oblasti fronty. Projevuje se změnou výraznosti fronty, změnou sklonu fronty (frontální plochy), deformací frontální čáry a tomu odpovídajícím průběhem počasí. Viz též frontogeneze, frontolýza, zostření fronty.
angl. dynamic of front; slov. dynamika frontu; 1993-a2

dynamika oblaků

část fyziky oblaků a srážek, která aplikuje principy dynamiky kapalin na vývoj oblaků a srážek. Studuje vlastnosti pole proudění v oblaku i v jeho okolí, které jsou důsledkem nehydrostatických změn tlaku vzduchu, a jejichž důsledkem je časově a prostorově proměnné rozložení teploty, vlhkosti a mikrofyzikálních charakteristik. Viz též mikrofyzika oblaků a srážek.
angl. cloud dynamics; slov. dynamika oblakov; 2014

délka Moninova a Obuchovova

, viz délka Obuchovova.
slov. Moninova a Obuchovova dĺžka; 2014

délka Obuchovova

charakteristická veličina L rozměru délky používaná v teorii podobnosti. Je definována

L = \frac{u_{*}^{3} c_{p} ρ Θ}{κ g H},

kde u_* značí dynamickou rychlost, c_p měrné teplo vzduchu při stálém tlaku, ρ hustotu vzduchu, Θ potenciální teplotu, κ je von Kármánova konstanta, g velikost tíhového zrychlení a H vert. turbulentní tok tepla. Exaktní vysvětlení významu Obuchovovy délky plyne z rozměrové analýzy. Názorným způsobem, avšak poněkud zjednodušeně, ji lze interpretovat např. při stabilním zvrstvení ovzduší jako výšku nad zemským povrchem, kde produkce turbulentní kinetické energie, tj. kinetické energie příslušející turbulentním fluktuacím rychlosti proudění, následkem mech. tření proudícího vzduchu o zemský povrch, je přesně v rovnováze se zanikáním této energie působením stability zvrstvení. Viz též profil větru vertikální logaritmicko-lineární.
angl. Obukhov length; slov. Obuchovova dĺžka; 1993-b3

délka charakteristická

viz rozměr charakteristický.
slov. charakteristická dĺžka; 1993-a3

délka slunečního svitu

, syn. trvání slunečního svitu.
angl. duration of sunshine; sunshine duration; slov. dĺžka slnečného svitu; 1993-a1

délka směšovací

veličina v klasické teorii atm. turbulence, definovaná L. Prandtlem jako vzdálenost, na níž se individuální částice turbulentní proudící tekutiny (v meteorologii vzduchové částice) během pohybu napříč proudu beze zbytku smísí s okolním prostředím při zachování své konstantní hybnosti. Z hlediska formální analogie mezi charakteristikami vazkého laminárního proudění a turbulentního proudění se v jistém smyslu jedná o protějšek pojmu volná dráha molekuly. Obdobnou teorii směšovací délky vypracoval G. I. Taylor, jenž však místo konzervace hybnosti individuální částice tekutiny (vzduchu) uvažoval konzervaci vorticity. Směšovací délka se používá k vyjádření koeficientu turbulentní difuze. V teoriích turbulence se používá kromě směšovací délky podobná veličina nazývaná charakteristický rozměr turbulentních vírů nebo měřítko vírů, která se obvykle interpretuje jako střední rozměr turbulentních vírů.
angl. mixing length; slov. zmiešavacia dĺžka; 1993-a1

déšť

vodní srážky vypadávající z oblaků ve tvaru kapek o průměru větším než 0,5 mm nebo i menším, pokud jsou velmi rozptýlené. Viz též teorie vzniku srážek, kapka dešťová, pól dešťů.
angl. rain; slov. dážď; 1993-a1

déšť bahnitý

déšť, jehož kapky obsahují abnormálně velké množství jemných minerálních částic, zachycených při vzniku nebo pádu kapek v ovzduší znečištěném prachovou bouří.
angl. mud rain; slov. bahnitý dážď; 1993-a1

déšť hnaný větrem

, viz srážky hnané větrem.
slov. dážď hnaný vetrom; 1993-a1

déšť krajinný

zast. označení pro trvalý déšť.
angl. widespread rain; slov. krajinský dážď; 1993-a3

déšť krvavý

(červený) — déšť zabarvený červeným prachem, popř. červenými řasami. Ve stř. Evropě je krvavý déšť zabarven především pouštním africkým prachem, pronikajícím do této oblasti ve vyšších vrstvách atmosféry při silném proudění již. směrů, zpravidla na přední straně výškových brázd. Po oschnutí dešťových kapek zůstává na povrchu předmětů nebo na sněhové pokrývce minerální vrstvička červeného zabarvení.
angl. blood rain; slov. krvavý dážď; 1993-a1

déšť kyselý

označení pro kapalné padající atm. srážky, které mají v důsledku antropogenního znečišťování ovzduší výrazně zvýšenou kyselost, tj. snížené pH. Kyselý déšť vzniká zejména rozpouštěním oxidů síry a dusíku ve srážkové vodě a představuje značné ekologické nebezpečí, poškozuje půdu a vegetaci, zamořuje povrchové vody, působí škody na architektonických objektech apod. Srážková voda má určitou přirozenou kyselost, způsobenou rozpuštěným oxidem uhličitým a dosahující hodnot pH 5,6 až 6,0, zatímco u kyselého deště může být pH sníženo až na hodnoty 3 až 4, v extrémních případech i menší. Termín kyselý déšť poprvé použil angl. chemik R. A. Smith, když ve 2. polovině 19. století popisoval znečištění ovzduší v Manchesteru. Viz též složení srážek chemické, chemie atmosféry.
angl. acid rain; slov. kyslý dážď; 1993-a1

déšť monzunový

, viz srážky monzunové.
angl. monsoon rain; slov. monzúnový dážď; 1993-a1

déšť mrznoucí

déšť, jehož kapky okamžitě mrznou při dopadu na zemský povrch nebo na předměty, které nejsou uměle zahřívány nebo ochlazovány. Při mrznoucím dešti dochází buď k namrzání přechlazených vodních kapek při dopadu na zemský povrch nebo na předměty, jejichž teplota je záporná nebo slabě nad 0 °C, nebo k namrzání nepřechlazených vodních kapek okamžitě při dopadu na zemský povrch nebo na předměty, jejichž teplota je výrazně záporná. Průvodním jevem mrznoucího deště je ledovka. V letecké meteorologii je místo „mrznoucí“ používáno adjektivum „namrzající“.
angl. freezing rain; slov. mrznúci dážď; 1993-a3

déšť namrzající

syn. déšť mrznoucí.
angl. freezing rain; slov. namŕzajúci dážď; 2014

déšť občasný

, viz srážky občasné.
angl. intermittent rain; slov. občasný dážď; 1993-a1

déšť přechlazený

déšť, tvořený přechlazenými vodními kapkami. Viz voda přechlazená.
angl. supercooled rain; slov. prechladený dážď; 1993-a1

déšť přívalový

, příval — déšť velké intenzity a v našich oblastech převážně krátkého trvání a malého plošného rozsahu. Většinou se jedná o silné konv. srážky. Přívalový déšť způsobuje prudké rozvodnění malých toků a značné zatížení kanalizačních sítí. Údaje o přívalových deštích (intenzita, trvání, četnost, doba opakování apod.) jsou nezbytné v hydrotechnických výpočtech. Kritéria přívalového deště nejsou jednotná, např. podle G. Hellmanna je za přívalový považován déšť s úhrnem srážek 10 až 80 mm za dobu kratší než 180 minut. Viz též vztah Wussovův, vztah Němcův, extrémy srážek, povodeň.
slov. lejak; 1993-a3

déšť trvalý

déšť se stř. velikostí kapek, vypadávající po delší dobu z oblaků druhu nimbostratus nebo altostratus. Trvá většinou několik hodin, někdy však i několik dní, během tohoto období se však mohou vyskytnout i krátké přestávky. Mívá zpravidla větší plošný rozsah a dosti stálou intenzitu, v našich oblastech obvykle slabou až mírnou. Vzniká před teplou frontou nebo v teplém sektoru cyklony, v oblasti studené fronty 1. druhu, zvlněné studené fronty, v oblasti výškové brázdy nebo výškové cyklony. K trvalosti deště významně přispívá orografie. Viz též srážky trvalé.
angl. continuous rain; slov. trvalý dážď; 1993-a1

déšť umělý

, viz ovlivňování oblaků.
angl. artificial rain; slov. umelý dážď; 1993-a1

déšť zmrzlý

srážky z průhledných ledových částic kulového nebo nepravidelného tvaru o průměru 5 mm nebo menším. Při dopadu na tvrdou zemi obvykle odskakují a při nárazu je slyšet šum. Zmrzlý déšť vzniká zmrznutím dešťových kapek nebo značně roztálých sněhových vloček v blízkosti zemského povrchu. Zmrzlý déšť se nevyskytuje v přeháňkách.
angl. ice pellets; slov. zmrznutý dážď; 1993-b3

déšť červený

, syn. déšť krvavý.
slov. červený dážď; 1993-a1

déšť žlutý

déšť žlutě zabarvený částicemi pylu, popř. žlutavým prachem apod. Na našem území se žlutý déšť vyskytuje obvykle v jarních měsících, v období hromadného rozkvětu jehličnatých stromů, hlavně smrků a borovic. Množství pylu, které žlutý déšť podmiňuje, závisí na povětrnostním průběhu zimy a jara; sytěji zbarvený žlutý déšť se vyskytuje obvykle jednou za 4 až 5 let.
angl. sulphur rain; slov. žltý dážď; 1993-a1

díra oblačná průletová

(z angl. cloud hole) — kruhová nebo eliptická bezoblačná mezera, v jejímž středu může být patrná virga. Jev byl identifikován v oblacích altocumulus nebo cirrocumulus, v nichž se mohou vyskytnout přechlazené vodní kapky, které nemrznou vzhledem k nedostatku ledových jader. Na družicových snímcích byl zaznamenán i v oblacích druhu altostratus či cirrostratus. Náhlý vzrůst koncentrace jader může vyvolat vznik drobných ledových krystalků a jejich růst na úkor vypařujícich se kapek. Vypadávání krystalů může vytvořit virgu. Ke zvýšení koncentrace aktivních ledových jader nebo náhlému zmrznutí malých přechlazených kapek může dojít turbulencí a poklesem tlaku při průletu letadla. Jde o velmi řídký jev, který je však při svém výskytu na obloze jasně patrný a bývá občas nesprávně interpretován. Viz též teorie vzniku srážek Bergeronova a Findeisenova, pruh rozpadový.
angl. cloud hole; cloud hole; punch hole; skypunch; fallstreak hole; slov. preletová oblačná diera; 2014

díra ozonová

označení pro výrazné zeslabení ozonové vrstvy v oblasti Antarktidy, používané i v odborné literatuře. Ozonová díra je definována jako oblast s celkovým množstvím ozonu menším než 220 DU. Výskyt ozonové díry byl zjištěn počátkem 80. let na základě pozemních i družicových měření. Jedná se o rozsáhlou anomálii v ozonové vrstvě, která se pravidelně vytváří během jarního období (srpen – listopad) nad jižními polárními oblastmi. Prostorový rozsah ozonové díry v období jejího maxima přesahuje 20 miliónů km²;. Snížení celkového obsahu ozonu v ozonové díře činí až 60 % a ve výškách 14–19 km je stratosférický ozon zcela rozložen. Doba trvání ozonové díry je úzce spjatá s existencí jižního cirkumpolárního víru. Ozonová díra vzniká rozkladem stratosférického ozonu sloučeninami chloru a bromu uvolňovaných fotochemickým rozkladem některých antropogenních látek (např. chlorované uhlovodíky – freony) vlivem ultrafialového slunečního záření. V těchto reakcích hrají důležitou katalytickou úlohu rovněž pevné částice stratosférické oblačnosti (heterogenní reakce) vznikající za velmi nízkých teplot (–78 až –90 °C) ve spodní stratosféře. Ozonová díra nad severním pólem nebyla dosud zjištěna v důsledku odlišných cirkulačních a teplotních vlastností severní polární stratosféry. Nad severním pólem se ozonová díra v rozsahu pozorovaném v oblasti Antarktidy nevyskytuje. V omezeném prostorovém rozsahu byl ale pozorován krátkodobý výskyt velmi nízkých hodnot celkového ozonu (např. jaro 2011).
angl. ozone hole; slov. ozónová diera; 1993aN

díra vzdušná

v letecké terminologii zastaralý a nevhodný název pro intenzívní sestupné pohyby působené termickou i mechanickou turbulencí zejména nad členitým terénem.
angl. air-pocket; slov. vzduchová diera; 1993-a1

dóza Vidieho

, syn. krabička aneroidová Vidieho.
slov. Vidieho dóza; 1993-a1

děj

, viz též proces.
angl. process; slov. dej; 1993-a1

děj adiabatický

termodyn. vratný děj v dané soustavě (v meteorologii obvykle ve vzduchu), probíhající bez výměny tepla mezi touto soustavou a okolím. Pro adiabatický děj v ideálním plynu platí Poissonovy rovnice, které lze vyjádřit takto:

\begin{array}{l} T = k o n s t . p^{ι}, \\ p . α^{κ} = konst ., \end{array}

kde ι = R / c_p, κ = c_p / c_v, T značí teplotu v K, p tlak, α měrný objem, R měrnou plynovou konstantu, c_p měrné teplo při stálém tlaku, c_v měrné teplo při stálém objemu. Z toho vyplývá, že při adiabatickém poklesu tlaku (expanzi plynu) dochází k poklesu teploty, tj. k adiabatickému ochlazování, při adiabatickém zvýšení tlaku (kompresi plynu) ke zvýšení teploty, tj. k adiabatickému oteplování. Přibližně adiabatické jsou např. procesy ve vzduchové částici nenasycené vodní párou během jejího vert. přemísťování v atmosféře. Pojem adiabatický děj poprvé použil jeden ze zakladatelů termodynamiky, skotský inženýr W. J. M. Rankine (1820–1872). Viz též děj pseudoadiabatický.
angl. adiabatic process; slov. adiabatický dej; 1993-a1

děj izentalpický

termodyn. děj, který probíhá při konstantní hodnotě entalpie. Adiabatický děj, který probíhá při konstantním tlaku, je dějem izentalpickým. V meteorologii např. izentalpické vypařování vodních kapek v nenasyceném vzduchu. Viz též děj adiabatický, děj izobarický.
angl. isenthalpic process; slov. izentalpický dej; 1993-a3

děj izentropický

termodyn. děj, při němž zůstává konstantní hodnota entropie. V nenasyceném vzduchu je izentropickým každý adiabatický děj. Označení děj izentropický zavedl amer. fyzik J.W. Gibbs v r. 1883. Viz též izentropa.
angl. isentropic process; slov. izentropický dej; 1993-a1

děj izobarický

termodyn. děj, který probíhá při konstantním tlaku. Při izobarickém ději v ideálním plynu platí pro měrný objem α a teplotu T v K vztah

\frac{α}{α_{0}} = \frac{T}{T_{0}},

kde α₀ a T₀ jsou měrný objem a teplota v počátečním stavu.
angl. isobaric process; slov. izobarický dej; 1993-a3

děj izopyknický

termodyn. děj, který probíhá při konstantní hustotě. Je totožný s dějem izosterickým.
angl. isopycnic process; slov. izopyknický dej; 1993-a3

děj izosterický

termodyn. děj, který probíhá při konstantním objemu systému. Při izosterickém ději v ideálním plynu platí pro tlak p a teplotu T v K vztah

\frac{p}{p_{0}} = \frac{T}{T_{0}},

kde p₀ a T₀ jsou tlak a teplota v počátečním stavu.
angl. isosteric process; slov. izosterický dej; 1993-a3

děj izotermický

termodyn. děj, který probíhá při konstantní teplotě. Při izotermickém ději v ideálním plynu platí zákon Boyleův a Mariotteův.
angl. isothermal process; slov. izotermický dej; 1993-a3

děj polytropní

vratný termodyn. děj v plynu, při němž zůstává konstantním měrné teplo a je splněna rovnice polytropy

p . α^{n} = k o n s t .,

kde p značí tlak, α měrný objem daného plynu a n blíže charakterizuje konkrétní probíhající děj. Speciálními případy polytropního děje jsou např. děj adiabatický (n = c_p/c_v, kde c_p, resp. c_v je měrné teplo plynu při stálém tlaku, resp. objemu), děj izotermický (n = 1), izobarický (n = 0) a izosterický (n → ∞).
angl. polytropic process; slov. polytropný dej; 1993-a1

děj pseudoadiabatický

termodyn. proces, při němž dochází k ochlazování nasyceného vzduchu, který je tepelně izolován od okolí, a veškerá zkondenzovaná voda je okamžitě ze vzduchu odstraněna. Latentní teplo kondenzace tedy ohřívá pouze vlhký vzduch. Pokles teploty vzduchu při pseudoadiabatickém výstupu je znázorněn pseudoadiabatou na termodynamickém diagramu. Dojde-li k následnému sestupu vzduchu, probíhá růst teploty prakticky po suché adiabatě, neboť všechna zkondenzovaná voda byla při pseudoadiabatickém výstupu odstraněna. Pseudoadiabatický děj je tedy nevratný, a proto není adiabatickým dějem. Pojem pseudoadiabatický děj zavedl něm. meteorolog W. Bezold v r. 1888.
angl. pseudo-adiabatic process; slov. pseudoadiabatický dej; 1993-a2

děj ultrapolární

, syn. proces ultrapolární.
slov. ultrapolárny dej; 1993-a1

ENSO

zkratka termínů El Niño a jižní oscilace (Southern Oscillation). Používá se jako souborné označení oscilace mající původ v tropickém Tichomoří. Interakce atmosféry a oceánu zde způsobuje provázání jižní oscilace se střídáním teplé a studené fáze ENSO (El Niño a La Niña). Cyklus ENSO je nepravidelný, s délkou dva až sedm let, přičemž jednotlivé fáze v délce cca 9 až 12 měsíců jsou proloženy podmínkami blízkými klimatologickému normálu. Během cyklu se v různých částech tropického Tichého oceánu mění teplota povrchu moře, teplota vody v hloubce i výška mořské hladiny. Dochází ke vzniku klimatických anomálií, především srážek a teploty vzduchu, i ke změnám intenzity a polohy subtropického tryskového proudění. Anomálie se projevují nejen v samotném Tichomoří, nýbrž prostřednictvím dálkových vazeb i jinde na Zemi. Pro takové oblasti je predikce vývoje ENSO důležitým nástrojem dlouhodobé předpovědi počasí, neboť umožňuje např. odhalit hrozbu nahodilého sucha nebo posoudit budoucí sezónu z hlediska nebezpečí tropických cyklon.
angl. ENSO; slov. ENSO; 2014

ESA

Evropská vesmírná agentura (European Space Agency). Evropská organizace zabývající se jednak výzkumem vesmíru, jednak výzkumem Země s využitím prostředků umístěných na oběžné dráze. ESA úzce spolupracuje s organizací EUMETSAT na vývoji a provozu evropských meteorologických družic. Česká republika je členem ESA od roku 2008.
slov. ESA; 2014

EUCOS

evropský kombinovaný systém pozorování. Zahrnuje pozorování z vybraných synoptických a aerologických stanic, měření z letadel (E-AMDAR), pozorování z lodí a bójí (E-SURMAR), aerologická měření z lodí (E-ASAP) a radarová měření profilu větru (E-WINPROF). Důležitou součástí systému je monitoring kvality dat. EUCOS je součástí EUMETNET.
angl. European Composite Observing Network; slov. EUCOS; 2014

EUMETCast

systém přenosu družicových snímků, dat a odvozených meteorologických produktů prostřednictvím komerčních telekomunikačních družic, provozovaný organizací EUMETSAT.
angl. EUMETCast ; slov. EUMETCast; 2014

EUMETNET

organizace koordinující činnost evropských met. služeb. V rámci jednotlivých programů je řízena činnost v oblasti pozorování, zpracování dat, numerických předpovědí, systému výstrah a výzkumu. V roce 2011 patřilo ke členům EUMETNET 29 evropských zemí včetně České republiky.
angl. European Meteorological Services Network; slov. EUMETNET; 2014

EUMETSAT

Evropská organizace pro využití meteorologických družic (European Organization for the Exploitation of Meteorological Satellites). EUMETSAT vznikl postupným vyčleněním z Evropské vesmírné agentury (ESA), od roku 1986 již samostatná evropská organizace se sídlem v německém Darmstadtu. EUMETSAT zpočátku provozoval především geostacionární meteorologické družice Meteosat, později rovněž různé družice na polárních drahách. Česká republika se stala spolupracujícím členem EUMETSATu roku 2005, od roku 2010 je již plným členem této organizace.
angl. European Organization for the Exploitation of Meteorological Satellites; slov. EUMETSAT; 2014

El Niño

[el ňiňo] — teplá fáze ENSO, provázená zápornou fází jižní oscilace, tedy zeslabením Walkerovy cirkulace. V obecně chladnější vých. části Tichého oceánu dochází podél rovníku k nárůstu teploty povrchu moře oproti dlouhodobému průměru až o více než 3 °C. To zde způsobuje nadnormální srážky, které zasahují i na záp. pobřeží Jižní Ameriky, kde vyvolávají mnohdy katastrofální záplavy. Naopak v Austrálii, západním Tichomoří i Indii často nastává sucho. Pokles tlaku vzduchu ve vých. Tichomoří způsobuje zeslabení pasátů, takže slábnou povrchové oceánské proudy i vynořování (upwelling) hlubinné vody bohaté na živiny při záp. pobřeží Jižní Ameriky. To zde vede k hynutí ryb a potažmo působí značné hospodářské škody. Stejně jako opačný jev La Niňa se El Niño zpravidla projevuje nejsilněji od prosince do dubna, což vedlo k jeho pojmenování (chlapeček, jezulátko).
angl. El Niño; slov. El Niño; 1993-a3

Evropská meteorologická společnost

(EMS) — společnost sdružující národní meteorologické společnosti evropského regionu WMO (mj. ČMeS, SMS) jako členy EMS a jako přidružené členy EMS také různé instituce a firmy, které se zabývají meteorologií. Přidruženými členy EMS jsou především národní meteorologické služby (mj. ČHMÚ), výrobci měřících přístrojů a pozorovací techniky, nebo mezinárodní organizace jako ECMWF, EUMETSAT, ESA apod. EMS byla založena r. 1999 v Norrköpingu po více než tříletém úsilí R. Morina, který se stal jejím prvním prezidentem. Vrcholným orgánem EMS je Valné shromáždění členů, tedy zástupců členských národních společností. Řídící jednotkou je Rada EMS, která má zpravidla 9 členů, tři stálé (zástupci zakládajících velkých společností, které od založení EMS přispívají do jejího rozpočtu vedle běžného členského poplatku fixní sumou 5000 EUR ročně) a šest rotujících s funkčním obdobím dva roky. Hlavním cílem EMS je posilovat zvláště evropskou spolupráci v meteorologii a příbuzných vědách s cílem zlepšit a rozšířit služby poskytované veřejnosti. Hlavní akcí, kterou EMS pořádá, je Výroční setkání, tj. sympozium konané každý rok střídavě spolu s Evropskou konferencí aplikované meteorologie (ECAM) a Evropskou konferencí aplikované klimatologie (ECAC).
angl. European Meteorological Society; slov. Európska meteorologická spoločnosť; 2014

Evropské centrum pro střednědobé předpovědi počasí (ECMWF)

je mezivládní organizace, založena v roce 1975. V roce 2014 mělo ECMWF 20 členských států a s dalšími 14 státy mělo podepsanou dohodu o spolupráci. Česká republika podepsala dohodu o spolupráci v srpnu 2001. Hlavní cílem ECMWF je vývoj a provoz globálního modelu pro střednědobou předpověď počasí. Dále provádí vědecký a technický výzkum v tomto oboru, asistuje při implementaci programů Světové meteorologické organizace, poskytuje školení a trénink v numerické předpovědi počasí vědcům z členských a spolupracujících států. ECMWF je světovým lídrem v oboru střednědobé předpovědi počasí pomocí numerických metod. Spoluprací se čeští experti dostávají do kontaktu s touto světovou špičkou a tím i s jedinečným know-how a technologiemi, což následně zvedá úroveň jak vědeckého poznání, tak úroveň národní meteorologické služby jako takové. Kromě ČHMÚ profituje z členství i akademická obec (vysoké školy, Akademie věd ČR). Viz též předpověď počasí střednědobá prodloužená, model numerické předpovědi počasí.
angl. European Centre for Medium range Weather Forecast (ECMWF); 2014

echo andělské

, syn. odraz andělský.
slov. anjelské echo; 1993-a1

echo hákovité

radiolokační odraz ve tvaru háku charakteristický pro supercelu. Je důkazem přítomnosti mezocyklony v supercele. Vzniká obtáčením mezocyklony proudem srážkových částic z předního sestupného proudu. Viz též oblast snížené radiolokační odrazivosti.
angl. hook echo; slov. hákovité echo; 2014

echo radiolokační

, syn. odraz radiolokační.
angl. radar echo; slov. rádiolokačné echo; 1993-a1

eddy kovarianční systém

název pro zařízení, které zjišťuje turbulentní toky např. hybnosti, tepla, vodní páry, popř. znečišťujících příměsí v přízemní vrstvě atmosféry. Je tvořeno několika čidly, zpravidla ultrazvukovým (akustickým) anemometrem a analyzátorem plynů nebo aerosolu, které pracují s frekvencí vzorkování řádově 10¹ Hz a z jejichž výstupních signálů jsou pomocí počítače vyhodnocovány požadované údaje.
slov. eddy kovariančný systém; 2014

efekt Lenardův

proces separace elektrického náboje při spontánním tříštění vodních kapek, dorostou-li během svého pádu v atmosféře do kritické velikosti a stanou se hydrodynamicky nestabilní. Kapka se přitom rozpadá na několik větších zbytků a určitý počet maličkých kapiček. Lenardův efekt pak spočívá v tom, že větší zbytky rozpadlých kapek nesou kladný náboj, maličké kapičky náboj záporný, který kromě toho difunduje do okolí ve formě záporných iontů. Obdobný el. jev nazývaný rovněž Lenardův efekt vzniká i při tříštění vodních kapek dopadajících jako atm. srážky na zemský povrch, ve vodopádech, apod. Lenardův efekt poprvé popsal bratislavský rodák, něm. fyzik P. Lenard (1862–1947) v r. 1904.
angl. Lenard effect; waterfall effect; slov. Lenardov efekt; 1993-a3

efekt Mieův

zvětšování podílu dopředného rozptylu záření na jeho celkovém rozptylu. K tomuto zvětšování dochází při rozptylu na kulových částicích, pro jejichž poloměr r platí nerovnost 2πr ≥ λ, kde λ je vlnová délka rozptylovaného záření, jestliže hodnota 2πr / λ roste. Dopředným rozptylem rozumíme rozptyl do směrů, které se směrem původního paprsku svírají úhel menší než 90°. Mieův efekt lze vysvětlit pomocí teorie Mieova rozptylu. V meteorologii se s ním setkáváme zejména při rozptylu přímého slunečního záření na oblačných částicích, na kapičkách mlhy nebo na různých aerosolových částicích v atmosféře. Prostřednictvím Mieova efektu se vysvětlují vzácné optické atmosférické jevy modré nebo zelené slunce a modrý nebo zelený měsíc. Viz též rozptyl elektromagnetického vlnění v atmosféře.
angl. Mie effect; slov. Mieho efekt; 1993-a3

efekt Venturiho

v meteorologii lokální pokles tlaku vzduchu, lokální zesílení větru a vznik nárazů větru v určitých místech, kde dochází z orografických důvodů ke zhuštění proudnic. Příkladem Venturiho efektu je efekt tryskový, efekt nálevkový a lokální jevy při přetékání vzduchu přes horské překážky. Nejnebezpečnější projevy Venturiho efektu se vyskytují na závětrné straně překážek, kde často vznikají rozsáhlé škody na lesních porostech,venkovních el. vedeních apod.
angl. Venturi effect; slov. Venturiho efekt; 1993-a1

efekt fénový

adiabatické oteplování, a tím i snižování relativní vlhkosti klesajícího vzduchu. Nejčastěji je pozorováno na závětrné straně hor, pokud proudění směřuje více méně kolmo na horský hřeben při orografickém fénu. V takových případech mají polohy se stejnou nadm. výškou vyšší teploty vzduchu na závětrné než na návětrné straně hor. Fénový efekt se v závětří projevuje i zmenšením atm. srážek, které lze pozorovat také na klimatologických mapách (v ČR např. v Podkrušnohoří). Ve volné atmosféře nastává fénový efekt při subsidenci vzduchu v oblasti anticyklony při anticyklonálním fénu. Často je pozorován ve vyšších horských polohách, někdy se však projevuje i v nížinách.
angl. foehn effect; slov. föhnový efekt; 1993-a2

efekt nálevkový

jeden z případů Venturiho efektu. Vzniká kombinací tryskového efektu a efektu návětrného, když z orografických důvodů dochází ke zhuštění proudnic jak v horiz., tak ve vert. směru. Výrazně přispívá k orografickému zesílení srážek v zasažené oblasti. Podmínkou je stoupající terén sevřený sbíhajícími se horskými pásmy, což vytváří „nálevku“ pro případné natékající proudění. V ČR mají takové uspořádání např. Rychlebské hory s Hrubým Jeseníkem, Oderské vrchy s Moravskoslezskými Beskydami, Lužické hory s Jizerskými horami a Šumava s Novohradskými horami. Uvedené případy se uplatňují při přibližně severním proudění, především při situaci Vb, popř. při výskytu retrográdní cyklony východně od ČR.
angl. funnel effect; slov. lievikový efekt; 1993-a3

efekt návětrný

souborné označení pro změny hodnot met. prvků na návětří orografických překážek, tedy i v jejich předpolí. Návětrný efekt způsobuje mj. zvětšování oblačnosti a snižování výšky základny oblaků. Podílí se na orografickém zesílení srážek a tím i následně na vzniku závětrného efektu. Návětrný efekt působí i na strmých mořských pobřežích, v Evropě např. ve Skotsku a v Norsku. Viz též srážky orografické, efekt nálevkový.
angl. windward effect; slov. náveterný efekt; 1993-a3

efekt skleníkový

oteplení nižších vrstev atmosféry v důsledku schopnosti atmosféry propouštět sluneční krátkovlnné záření k zemskému povrchu, kde je z části absorbováno, a pohlcovat dlouhovlnné vyzařování zemského povrchu. Dlouhovlnné záření v atmosféře pohlcují tzv. skleníkové plyny, především vodní pára (asi z 60 %), oxid uhličitý (přibližně 26 %), dále metan, oxid dusný a další plyny (ozón, freony, …). Tím se atmosféra ohřívá a předává zpětným zářením energii k zemskému povrchu, což vede ke zmenšování efektivního vyzařování zemského povrchu, a tedy snížení jeho radiačního ochlazování. Analogické poměry jsou ve sklenících a pařeništích, kde tomu ale není primárně v důsledku selektivní propustnosti skla pro krátkovlnné a dlouhovlnné záření, ale spíše z důvodu izolovaného prostoru, který brání mechanické ventilaci tepla. Viz též klima skleníkové, mitigace.
angl. greenhouse effect; slov. skleníkový efekt; 1993-a3

efekt tryskový

v meteorologii zesílení přízemního větru (proudění v mezní vrstvě atmosféry) na pricipu Venturiho efektu v místech, kde z orografických důvodů dochází ke zhuštění proudnic především v horiz. směru. Je pozorováno v širších údolích, průsmycích apod. Nejpříznivější podmínky pro tryskový efekt nastávají, když při stabilním zvrstvení atmosféry tlakový gradient směřuje podél osy průsmyku nebo údolí. Tryskový efekt se projevuje v různém měřítku v závislosti na velikosti tvarů zemského povrchu a povětrnostní situaci, které jej podmiňují. Ve stř. Evropě se tryskový efekt nejvýrazněji projevuje v průlomu Dunaje mezi Karpaty a Alpami, kde je pozorován až do vzdálenosti 100 až 200 km. Tryskový efekt se lokálně vyskytuje i v městské zástavbě, která ovlivňuje pole větru. Vítr zesílený tryskovým efektem může dosahovat značných rychlostí a ohrožovat některé lidské činnosti, např. dopravu. Viz též mistral, efekt nálevkový.
angl. jet effect; slov. dýzový efekt; 1993-a3

efekt závětrný

souborné označení pro změny hodnot met. prvků, které lze pozorovat v závětří různých překážek. V případě horských pásem dochází kvůli předchozímu působení návětrného efektu a změnám atmosférické cirkulace vlivem orografické překážky ke vzniku srážkového stínu. K závětrným efektům dále patří zmenšování oblačnosti, nárůst dohlednosti, oteplování a zmenšení vlhkosti vzduchu působením fénového efektu, výskyt padavého větru, vlnového proudění, závětrných vírů, rotorových oblaků apod. Za výraznějšími pohořími může docházet k orografické cyklogenezi, orografické okluzi a k přechodnému zeslabování atmosférických front. K závětrným efektům však patří i srážkový stín a deformace pole proudění za menšími přírodními nebo umělými překážkami, které prostřednictvím větrného stínu zmenšují i výpar. Při existenci převládajícího větru se závětrný efekt uplatňuje i v klimatických poměrech určité oblastí nebo místa.
angl. lee effect; slov. záveterný efekt; 1993-a3

efektivnost srážková

, syn. účinnost srážková.
slov. zrážková efektívnosť; 1993-a3

efektivnost tepelná

, syn. účinnost tepelná.
angl. thermal efficiency; slov. tepelná efektívnosť; 1993-a1

ekoklima

označení pro klimatické podmínky (faktory), hodnocené z hlediska životních funkcí organismů. Ekologický přístup však vyžaduje, aby organizmy byly studovány ve vztahu k celému souboru vnějších faktorů, který zahrnuje jak podmínky abiotické, k nimž patří podmínky klimatické, tak i podmínky biotické. Otázkami ekoklimatu se zabývá klimatologická ekologie (ekoklimatologie). Pojem ekoklima není přesně vyhraněn.
angl. ecoclimate; slov. ekoklíma; 1993-a2

ekoklimatologie

, syn. ekologie klimatologická.
angl. ecoclimatology; ecological climatology; slov. ekoklimatológia; 1993-a1

ekologie

věda o vztazích organizmů a společenstev (ekosystémů) k vnějšímu prostředí a o vztazích organizmů navzájem. Významnou částí vnějšího prostředí je jeho klimatická složka, kterou současně ekosystémy přímo i nepřímo ovlivňují. První použití tohoto termínu je připisováno Ernstu Haeckelovi (1866). Viz též ekoklima.
angl. ecology; slov. ekológia; 1993-a3

ekologie klimatologická

, ekoklimatologie — odvětví bioklimatologie, které studuje vztahy mezi klimatem a živými organizmy z hlediska jejich ekologických nároků. Studuje i mechanizmy adaptace rostlin a živočichů na dané klima a zeměp. rozšíření rostlin a živočichů ve vztahu ke klimatu. Viz též ekoklima, klimatop.
angl. ecological climatology; slov. klimatická ekológia; 1993-a2

ekvipluva

čára spojující místa se stejným pluviometrickým koeficientem. Viz též izomera.
angl. equipluve; isomer; slov. ekviplúva; 1993-a1

ekvivalent vodní páry kapalný

, viz voda srážková potenciální.
slov. kvapalný ekvivalent vodnej pary; 2014

elektrometeor

viditelný nebo slyšitelný projev atmosférické elektřiny. K elektrometeorům počítáme např. blesk, hrom (bouřku), oheň svatého Eliáše a polární záři. Viz též meteor.
angl. electrometeor; slov. elektrometeor; 1993-a3

elektrosféra

pojem používaný v souvislosti s atmosférickou elektřinou. Jde o vrstvy atmosféry ve výškách přibližně nad 50 km, kde je elektrická vodivost vzduchu již natolik velká, že pokud bychom sem vložili dodatečný el. náboj, rozestřel by se okamžitě podél celé Země.
angl. electrosphere; 2016

elektrosonda

přístroj užívaný samostatně nebo ve spojení s radiosondou k měření el. potenciálu ve volné atmosféře.
angl. electro sound; slov. elektrosonda; 1993-a2

elektřina atmosférická

souhrn el. jevů, které se vyskytují v atmosféře. Zpravidla rozlišujeme: a) elektřinu klidného ovzduší; b) bouřkovou elektřinu, popř. oblačnou elektřinu. Detailněji se atmosférická elektřina dělí např. na tematické okruhy: a) ionty a elektrickou vodivost vzduchu; b) el. pole v atmosféře; c) el. proudy tekoucí atmosférou; d) elektřinu v oblacích a bouřkovou elektřinu. Do oboru atmosférické elektřiny obvykle nezahrnujeme kosmické záření a jevy v atmosféře, kterými se v současné době zabývají samostatné vědní obory, především aeronomie. Na průběh el. jevů v atmosféře mají značný vliv ostatní met. děje, zejména ty, které souvisejí s obsahem aerosolových částic ve vzduchu a s fázovými změnami vody v oblacích při formování srážek. Viz též vodivost vzduchu elektrická.
angl. atmospheric electricity; slov. atmosférická elektrina; 1993-a3

elektřina bouřková

elektřina vzniklá v oblaku druhu cumulonimbus v důsledku elektrické indukce, vzájemných srážek a tříštění vodních kapek a krystalků ledu, fázových změn vody, vert. pohybů v oblaku apod. Při vzniku bouřkové elektřiny nemusí být nosičem nábojů jen voda v různých fázích, mohou jím být i zrnka písku při písečných bouřích nebo rozžhavené částice zeminy vyvržené s popelem při sopečných výbuších.
V oblaku druhu cumulonimbus existují zpravidla dvě zákl. centra el. nábojů opačné polarity (kladné v horní části oblaku a níže ležící záporné centrum) s velkou koncentrací náboje a jedno rel. malé, obvykle kladné centrum v základně oblaku. El. struktura Cb se může zjevně měnit v procesu jeho rozvoje. Rozdělení center kladných a záporných nábojů může být i do dvou vzájemně blízkých oblaků typu bouřkových buněk. Mechanismus oddělování nábojů podle polarity a vytváření nábojových center popisuje několik teorií. Jeden z hlavních mechanismů vzniku bouřkové elektřiny je založen na slabých termoelektrických vlastnostech ledu. Větší ledové částice intenzivně zachytávají přechlazené kapičky vody, které na jejich povrchu při teplotách pod bodem mrazu rychle namrzají a uvolňováním latentního tepla mrznutí je pak povrch těchto větších ledových částic udržován na poněkud vyšší teplotě než povrch malých ledových částic, jež přechlazené kapky prakticky nezachycují, neboť se s nimi vzájemně obtékají v důsledku přibližně shodných rozměrů. Při nárazech a odrážení malých částic na větších ledových částicích pak termoelektricky dochází k výměně el. náboje tak, že rychle narůstající větší (a na svém povrchu teplejší) ledové částice se nabíjejí záporně a malé částice kladně. Druhý z hlavních mechanismů se může uplatnit tehdy, jestliže proces zachycování přechlazených kapek vody na větších částicích ledu je při teplotách pod bodem mrazu natolik intenzivní, že se na povrchu těchto částic vytváří přechodná (postupně namrzající) obalová vrstva přechlazené vody. Vlivem přítomnosti zejména iontů solí dochází pak k výměně elektrického náboje tak, že pevné ledové jádro se nabíjí záporně a obalová vrstvička přechlazené vody kladně. Při zpětném odstřikování kladně nabité přechlazené vody zpět do okolního vzduchu se narůstající komplex ledu s namrzajícím přechlazeným vodním obalem nabíjí záporně, zatímco kladný náboj je vynášen do okolního vzduchu. U obou právě zmíněných mechanismů se shodně větší a narůstající částice ledu nabíjejí záporně, zatímco kladný náboj je vynášen do okolního vzduchu malými elementy. V tíhovém poli Země pak dochází ke gravitačnímu oddělování a formování horního (dolního) centra záporného (kladného) elektrického náboje. Celkový náboj bouřkového oblaku se řádově udává ve stovkách až tisících coulombů. El. gradient pod „zralým“ bouřkovým oblakem dosahuje u země hodnot 10–20 kW.m^–1. Za těchto podmínek pak může vzniknout výboj blesku.
angl. thunderstorm electricity; slov. búrková elektrina; 1993-a3

elektřina klidného ovzduší

atmosféra není dokonalý izolátor, ale je slabě el. vodivá v důsledku přítomnosti kladných nebo záporných atmosférických iontů. Tyto ionty vznikají působením radioakt. a kosmického záření. Radioakt. paprsky vyzařované radioakt. látkami v půdě však ovlivňují atmosférickou ionizaci jen do výšky stovek m, maximálně několika km nad zemí. Nad oceány je radioakt. záření asi o dva řády slabší než nad pevninou. Ve větších výškách (a nad oceány i v nižších hladinách) je ionizace zcela dominantně působena kosmickým zářením a vzrůstá rychle s výškou nad zemí, protože kosmické paprsky (nejprve primárního a posléze sekundárního kosmického záření) jsou v atmosféře progresivně zadržovány při průchodu k zemi. Elektrická vodivost vzduchu závisí na hustotě iontů a roste přibližně exponenciálně s výškou. Ve výšce 18 km je vodivost asi o dva řády vyšší než u země. Ve výšce 50 km nad zemí má vzduch tak vysokou vodivost, že může být považován za dobrý vodič. Elektrický náboj, který dosáhne této výše, se proto rovnoměrně rozdělí okolo zeměkoule. Modelově si lze s jistým zjednodušením představit, že atmosféra ve výšce nad 50 km a povrch Země tvoří jakoby dvě desky koncentrického kulového kondenzátoru. Za klidného ovzduší, tj. za jasné oblohy nebo při malé oblačnosti beze srážek, mlhy, silného větru apod., má zemský povrch záporný a atmosféra převažující kladný náboj. Elektrické pole v atmosféře se při tomto rozložení náboje považuje za kladné. Prům. el. gradient klidného ovzduší je u zemského povrchu asi 130 V.m^–1, hustota náboje na povrchu země je přibližně 1,1 . 10^–9 C.m^–2, takže celkový záporný náboj zemského povrchu je asi 0,5 miliónu C. Hustota elektrického proudu mezi povrchem země a horní vrstvou atmosféry se odhaduje při klidném ovzduší na 3.10^–12 A.m^–2, což pro celý zemský povrch představuje asi 1500 A. Tato hodnota však není dosahována v reálné atmosféře, neboť asi polovina Země je zahalena oblaky. Elektrická vodivost vzduchu vzrůstá s výškou, avšak vertikálně tekoucí elektrický proud zůstává s výškou prakticky konstantní, z čehož vyplývá, že el. gradient s výškou klesá, a je tudíž největší při zemi. Denní chod el. gradientu nad oceány, kde nedochází k místním rušivým vlivům, má charakteristický denní průběh s minimem cca 15 % pod prům. denní hodnotou 130 V ve 03:00 UTC a s maximem cca 20 % nad touto prům. hodnotou kolem 19:00 UTC, a to nezávisle na místě pozorování. Výpočty lze dokázat, že uvedený elektrický proud by za podmínek klidného ovzduší vedl k neutralizaci záporného náboje zemského povrchu asi za 5 min. Že tomu tak není, je způsobeno přenosem nábojů opačným směrem, záporných k zemi, kladných vzhůru. Tento přenos je vyvolán výboji z hrotů vysokých předmětů, zejména pod bouřkovými oblaky a výboji blesků v asi 1800 bouřkách, které se současně na Zemi stále vyskytují. Viz též elektřina bouřková, výboj hrotový.
angl. fair-weather electricity; fine weather electricity; slov. elektrina pokojného ovzdušia; 1993-a3

elektřina oblačná

1. elektřina generovaná mechanismy v oblacích kvalitativně stejnými jako u elektřiny bouřkové, ale kvantitativně natolik slabšími, že nedochází k výbojům blesku. 2. souhrnné označení pro veškeré elektrické děje v oblacích včetně bouřkové elektřiny.
angl. cloud electricity; slov. oblačná elektrina; 2014

element oblačný

, syn. částice oblačná.
angl. cloud element; cloud unit; slov. oblačný element; 1993-a3

emagram

termodynamický diagram s pravoúhlými nebo kosoúhlými souřadnicovými osami T, –lnp, kde T je teplota vzduchu a p tlak vzduchu. Autorem diagramu je A. Refsdal. Používá se při vyhodnocování aerol. údajů a patří k nejrozšířenějším termodyn. diagramům, které mají vlastnosti energetického diagramu.
angl. emagram; slov. emagram; 1993-a2

emise

1. množství znečišťující látky, zpravidla její hmotnost, vstupující za jednotku času ze zdroje znečišťování do ovzduší; 2. vypouštění nebo únik znečišťujících látek do atmosféry, tj. primární znečišťování ovzduší. Sekundárním znečišťováním ovzduší se naproti tomu rozumí vznik znečišťující látky přímo v atmosféře v důsledku různých chem. a fyz. pochodů. Viz též imise, exhalace, transmise, regulace emisí, vlečka kouřová.
angl. emission; slov. emisia; 1993-a3

emisivita

(vyzařovací schopnost, relativní vyzařovací schopnost) — bezrozměrná veličina, vyjadřující míru toho, jak dalece se vyzařující těleso, např. zemský povrch či oblačná vrstva, blíží svými radiačními vlastnostmi vyzařování abs. černého tělesa. Emisivita abs. černého tělesa má hodnotu 1. Pro většinu oblačnosti se hodnoty emisivity pohybují v rozmezí od cca 0,6 do 1 v závislosti na mikrofyzikálním složení oblaků, jejich propustnosti a na vlnové délce ve které oblačnost pozorujeme. Emisivita zemského povrchu zpravidla nabývá hodnot od 0,8 do 1. Závislost emisivity na vlastnostech vyzařujících materiálů včetně oblačnosti (chemickém a mikrofyzikálním složení) je podstatou metod analýzy dat z distančních měření.
angl. emissivity; slov. emisivita; 2014

energie turbulence

(turbulentní) — střední (časově průměrovaná) kinetická energie příslušející turbulentním fluktuacím rychlosti proudění. Označíme-li po řadě turbulentní fluktuace x-ové, y-ové a z-ové složky rychlosti proudění, potom energii turbulence vztaženou k jednotce hmotnosti vzduchu vyjádříme jako

\frac{1}{2} (\bar{{v^{'}}_{x}^{2}} + \bar{{v^{'}}_{y}^{2}} + \bar{{v^{'}}_{z}^{2}}),

kde pruh nad veličinou vyjadřuje časové zprůměrování. Viz též turbulence.
angl. eddy kinetic energy; turbulence energy; slov. energia turbulencie; 1993-a1

energie turbulentní

, syn. energie turbulence.
angl. turbulence kinetic energy; slov. turbulentná energia; 1993-a1

energie větru

kinetická energie proudícího vzduchu v atmosféře. Množství této energie procházející za jednotku času jednotkovou plochou kolmou ke směru proudění se označuje jako výkon větru. Ideální výkon větru N je určen výrazem

\frac{1}{2} ρ v^{2},

kde ρ je hustota vzduchu a v rychlost větru. Na zařízeních pro využití energie větru se určuje mech. výkon větru N_R podle vztahu

N_{R} = \frac{1}{2} c_{F} F ρ v^{2},

kde F je velikost záchytné plochy zařízení kolmé na směr větru, c_F součinitel výkonu, jehož hodnota závisí na aerodyn. a jiných vlastnostech zařízení, jakož i na rychlosti větru, přičemž celkové množství práce produkované energií větru za určitý čas se určí jako součin výkonu větru a příslušného času, popř. sumací takových součinů.
angl. wind energy; wind power; slov. energia vetra; 1993-a1

energie zářivá

, viz záření.
angl. radiant energy; slov. energia žiarenia; 1993-a1

energotop

nejmenší územní jednotka s homog. aktivním povrchem, na níž jsou změny v prostorové struktuře tepelné bilance způsobovány výhradně denním nebo roč. chodem dopadající sluneční energie. Viz též ekotop, klimatop.
angl. energotop; slov. energotop; 1993-a1

entalpie

termodyn. veličina, která vyjadřuje celkový tepelný obsah jednotky hmotnosti dané látky. Označíme-li entalpii H, pak její změna dH odpovídá teplu získanému nebo odevzdanému při izobarickém procesu a je dána vztahem dH = c_p dT, kde c_p značí měrné teplo při stálém tlaku a dT změnu teploty v K. V met. literatuře se termín entalpie užívá jako synonymum termínu zjevné teplo v protikladu k teplu latentnímu. Viz též děj izentalpický.
angl. enthalpy; slov. entalpia; 1993-a2

entropie

termodyn. veličina definovaná až na aditivní konstantu. Je mírou termické neuspořádanosti daného systému. Pro jednotku hmotnosti ideálního plynu je vyjádřena vztahem

s = c_{p} ln T - R ln p + k o n s t .,

v němž c_P značí měrné teplo při stálém tlaku, T teplotu v K, R měrnou plynovou konstantu a p tlak vzduchu. Z met. hlediska je významnou vlastností entropie její konzervativnost, tj. zachovávání konstantní hodnoty entropie při adiabatických dějích v nenasyceném vzduchu. Pojem entropie zavedl něm. fyzik R. E. Clausius v r. 1865. Viz též děj izentropický, izentropa.
angl. entropy; slov. entropia; 1993-a3

epizoda sucha

ucelené období, v němž daný index sucha vykazuje hodnoty pro vymezení sucha.
slov. epizóda sucha, obdobie sucha; 2014

erupce chromosférická

náhlé, několik minut až několik desítek minut trvající zjasnění oblasti flokulového pole na Slunci. Chromosférické erupce jsou mohutným zdrojem slunečního krátkovlnného i korpuskulárního záření a kosmického záření. Viz též činnost sluneční.
angl. solar flare; slov. chromosférická erupcia; 1993-a3

estegram

křivka získaná na základě aerol. měření, která vyjadřuje adiabatickou vlhkou teplotu vzduchu jako funkci tlaku vzduchu.
angl. estegram; slov. estegram; 1993-a1

etézie

převládající sev. a sz. větry ve vých. části Středomoří, zvláště v Egejském moři, vanoucí s přestávkami od dubna do října. Jsou podmíněny výskytem termické cyklony nad silně přehřátou Přední Asií, v jejímž týlu proudí z vyšších zeměp. š. do Středomoří pevninský vzduch. Převládá při nich jasné, suché a poměrně chladné počasí. Etézie je název starořeckého původu, novořecké označení je meltemia.
angl. etesians; etesian winds; slov. etézie; 1993-a2

evaporace

výpar z vlhkých povrchů, tj. z volné vodní hladiny, z půdy, zvlhčeného povrchu rostlin apod. Zpravidla pod evaporaci zahrnujeme i sublimaci sněhové pokrývky a ledu. Intenzita evaporace závisí na fyz. vlastnostech daného povrchu (míře nasycení vodou, teplotě, drsnosti, barvě apod.) i na met. podmínkách, především na vlhkosti vzduchu, vyjádřené sytostním doplňkem, dále na rychlosti větru, tlaku vzduchu aj. V bioklimatologii je evaporace označována též jako neproduktivní výpar, protože není v přímé souvislosti s produkcí biomasy.
angl. evaporation; slov. evaporácia; 1993-a3

evaporimetr

, syn. výparoměr.
angl. evaporimeter; slov. evaporimeter; 1993-a1

evaporimetrie

obor zabývající se měřením výparu a jeho metodikou. Viz též hygrometrie, ombrometrie.
angl. atmidometry; atmometry; slov. evaporimetria; 1993-a1

evapotranspirace

, výpar celkový — souborné označení pro evaporaci a transpiraci. Viz též výpar, evapotranspirometr.
angl. evapotranspiration; slov. evapotranspirácia; 1993-a3

evapotranspirace aktuální

(efektivní, skutečná) — celkový skutečný výpar z půdy a transpirace rostlin v přírodních podmínkách, tedy v podmínkách skutečného zavlažení. V oblastech rel. malých atm. srážek jsou hodnoty aktuální evapotranspirace podstatně nižší než hodnoty potenciální evapotranspirace.
angl. actual evapotranspiration; 1993-a2

evapotranspirace potenciální

celkové množství vody, které se může vypařit z půdy (výpar z půdy) a vegetačního krytu (transpirace rostlin) při nasycení půdy vodou nebo při sněhové pokrývce. V přírodních podmínkách potenciální evapotranspirace zpravidla převyšuje evapotranspiraci aktuální. Pojem zavedl C.W. Thornthwaite (1948), který potenciální evapotranspiraci využíval k vyjádření humidity klimatu.
angl. potential evapotranspiration; 1993-a2

evapotranspirometr

přístroj pro měření evapotranspirace. Jeho zákl. částí je nádoba obsahující vzorek půdy s vegetační pokrývkou. Úbytek celkového množství vody způsobený výparem se určuje vážením nádoby s půdou a vegetací, nebo změřením spadlých srážek a množství odteklé vody z přístroje. Evapotranspirace se pak určuje jako rozdíl váhy půdy před a po skončení měření, popř. jako rozdíl srážek a množství zachycené vody. Viz též lyzimetr.
angl. evapotranspirometer; slov. evapotranspirometer; 1993-a3

evoluce atmosféry Země

otázka vzniku a evoluce atmosféry Země je velmi složitá a není dosud ve všech detailech stoprocentně vyřešena. Je však možno v obecných rysech načrtnout vývoj zemské atmosféry předpokládaný dnes většinou autorů. Prvotní zemská atmosféra zřejmě vznikla z plynů, které vystupovaly z nitra Země sopečnými krátery a puklinami v plášti zemského tělesa. Tato atmosféra se skládala zejména z oxidu uhličitého a dusíku, obsahovala amoniak, oxid uhelnatý, metan, vodní páru, vyskytoval se i vodík, který ale velmi rychle unikal do vnějšího prostoru, neobsahovala však prakticky kyslík. Chemicky měla redukční účinky, což umožnilo prvotní syntézu některých organických molekul. Ta by dle současného stavu poznání za přítomnosti kyslíku nemohla proběhnout. Prvotní stopové koncentrace kyslíku se v dalším vývoji mohly objevit v důsledku fotodisociace molekul vodní páry. Obsah kyslíku byl pak v další epoše zvyšován postupně se rozvíjející prvotní fotosyntézou, přičemž se formovala i ochranná ozonová vrstva (ozonosféra), jejíž existence posléze zastavila fotodisociaci molekul vodní páry. Zvyšování obsahu kyslíku k současnému stavu pak souviselo pouze s fotosyntézou v rámci rozvoje forem života na Zemi. Dnešní setrvalý obsah kyslíku v atmosféře odpovídá rovnováze mezi jeho produkcí (fotosyntéza) a spotřebou (dýchání živých organismů, spalovací procesy apod.).
angl. evolution of Earth's atmosphere; 2016

exhalace

1. znečišťující látky a jejich směsi vstupující do ovzduší ze zdrojů znečišťování ovzduší, popř. též vzduch, který je součástí spalin apod. Za e. se považují též aerosoly uvolňované do ovzduší při vulkanické činnosti; 2. syn. emise, zejména ve druhém významu termínu.
angl. exhalation; slov. exhalácie; 1993-a3

exosféra

vnější část atmosféry Země s horní hranicí kolem 20 000 až 35 000 km plynule přecházející do meziplanetárního prostoru. V této oblasti je elektronová hustota nízká a nacházejí se zde převážně volné atomy vodíku a hélia. Působení gravitace je slabé, což má za následek, že částice mohou unikat do okolního volného prostoru. Dolní hranici exosféry kladou různí autoři do odlišných výšek v rozmezí zhruba 500 až 700 km nad zemským povrchem.
angl. exosphere; outer atmosphere; slov. exosféra; 1993-a3

expanze adiabatická

adiabatické zvětšování objemu plynu, při němž dochází k poklesu vnitřní energie plynu a tedy k jeho ochlazování. V termodynamice atmosféry používáme tento model k objasnění ochlazování při adiabatickém výstupu vzduchové částice. Opakem adiabatické expanze je adiabatická komprese, při níž dochází k ohřevu vzduchové částice při jejím adiabatickém sestupu.
angl. adiabatic expansion; slov. adiabatická expanzia; 2014

expozice klimatická

1. orientace svahů nebo různých povrchů vzhledem ke světovým stranám a jejich sklon k rovině horizontu, což je v daném místě a čase určující pro příjem slunečního záření, pro světelné poměry, vystavení větrům a srážkám. Klimatická expozice je velmi významným klimatickým faktorem, který se uplatňuje ve všech měřítkách klimatu. Bývá zejména předmětem studia topoklimatologie. Viz též klima svahové; 2. v pojetí A. Gregora poloha met. stanice v terénu, která rozhoduje o její reprezentativnosti pro užší nebo širší okolí.
angl. exposure; slov. klimatická expozícia; 1993-a1

expozice meteorologických přístrojů

umístění meteorologických přístrojů. Volí se tak, aby měřené údaje reprezentovaly skutečný stav atmosféry v okolí místa instalace čidel met. přístrojů. Viz též budka meteorologická, měření meteorologické, stanice meteorologická reprezentativní.
angl. exposure of meteorological instruments; slov. expozícia meteorologických prístrojov; 1993-a1

extinkce

zeslabení záření procházejícího daným prostředím. V meteorologii jde nejčastěji o zeslabení přímého slunečního záření následkem jeho rozptylu nebo absorpce v zemské atmosféře. Extinkce v atmosféře závisí na vlnové délce záření a je největší v případě krátkých vlnových délek. Viz též koeficient extinkce.
angl. extinction; slov. extinkcia; 1993-a1

extrém

1. v klimatologii nejvyšší hodnota (maximum) nebo nejnižší hodnota (minimum) met. prvku, zaznamenaná během určitého období. Rozdíl mezi maximem a minimem se nazývá amplituda. Lze hovořit o extrémech v denním nebo ročním chodu met. prvků podobně jako o extrémech zjištěných v jednotlivých dnech, měsících, sezónách, letech nebo delších obdobích. Nejvyšší a nejnižší hodnoty met. prvku zaznamenané za celou dobu měření se označují jako absolutní extrémy, tj. absolutní maximum a absolutní minimum. Z extrémů jednotlivých dní, měsíců atd. je možné vypočítat průměrné extrémy, tj. průměrné denní, měsíční a roční maximum a minimum. Světové extrémy jsou evidovány WMO (http://wmo.asu.edu).
2. V meteorologii maximální, popř. minimální hodnota met. prvku za kratší období, např. 1, 3 nebo 6 hodin v případě maximálních hodnot rychlosti větru, 12 hodin v případě extrémů teplot ve zprávách SYNOP z evropských zemí.
3. Událost charakteristická přítomností výrazných meteorologických nebo klimatických anomálií, viz ohrožení hydrometeorologické.
angl. extrem; extreme value; slov. extrémy; 1993-a3

extrém hydrologický

, viz ohrožení hydrologické.
angl. hydrological extreme; 2016

extrém klimatický

, viz ohrožení klimatické.
angl. climate extreme; 2016

extrém povětrnostní

, viz ohrožení povětrnostní.
angl. weather extreme; 2016

extrémy rychlostí větru

absolutní maxima rychlosti přízemního větru, z důvodu porovnatelnosti vyjádřená jako maximální náraz větru. Ten byl na Zemi zaznamenán 10. 4. 1996 při přechodu cyklonu Olivia přes Barrow Island v blízkosti severozápadního pobřeží Austrálie. Maximální náraz větru zde dosáhl 113,2 m.s^–1, maximální pětiminutový průměr 48,8 m.s^–1. Pokud neuvažujeme tropické cyklony, je nejvyšší naměřenou rychlostí větru v nárazu hodnota 103,3 m.s^–1, zjištěná 12. dubna 1934 na horské met. stanici Mount Washington ve státě New Hampshire (USA). Ještě podstatně vyšší rychlosti větru mohou být dosaženy v tornádu, jsou však určovány nepřímo z měření dopplerovských meteorologických radiolokátorů. Zatím nejvyšší takto stanovená rychlost větru je 135 m.s^–1, dosažená 3. 5. 1999 v Bridge Creek, Oklahoma (USA).
Na území ČR má absolutní maximum rychlosti větru v nárazu hodnotu 57,8 m.s^–1; bylo dosaženo 19. 1. 2007 na stanici Labská bouda v Krkonoších, kdy vítr o síle orkánu souvisel s mimotropickou cyklonou Kyrill. Viz též pól větrů.
angl. extremes of wind speed; slov. extrémy rýchlosti vetra; 1993-a3

extrémy srážek

absolutní maxima úhrnů srážek v závislosti na době jejich akumulace. Např. nejvyšší roční úhrn srážek na Zemi o hodnotě 26 470 mm byl zaznamenán od srpna 1860 do července 1861 na stanici Cherrapunji (Indie), označované jako jeden z pólů dešťů. Pokud uvažujeme kalendářní roky, je absolutním maximem 22 990 mm v roce 1861 na téže stanici. Za nejvyšší úhrn srážek během 24 hodin byl prohlášen úhrn 1 825 mm, dosažený 7. – 8.1. 1966 na stanici Foc–Foc na ostrově Réunion (často uváděný úhrn 1 870 mm z roku 1952 je chybný). V případě hodinové intenzity srážek je absolutním maximem na Zemi hodnota 305 mm, naměřená 22. 6. 1947 na stanici Holt ve státě Missouri (USA).
Na území ČR je za nejvyšší roční úhrn srážek považována hodnota 2254,7 mm, dosažená v roce 1913 na stanici Lysá hora. Dosud nepřekonaný denní úhrn srážek 345,1 mm pochází z 29. 7. 1897, kdy byl dosažen v Jizerských horách na stanici Nová Louka. Oficiálně uznávané absolutní maximum hodinové intenzity srážek na území ČR je 116,6 mm, změřené 3. 9. 1956 na ombrografické stanici Hamry poblíž Chrudimi. Podstatně větší intenzita srážek však byla zjištěna v otevřených nádobách dne 25. 5. 1872 (před vznikem husté sítě srážkoměrných stanic), kdy v obci Mladotice na Plzeňsku mělo během cca jedné hodiny spadnout přibližně 234 mm srážek.
Mezi srážkové extrémy lze počítat i nejdelší dobu bez zaznamenaných srážek, a to na stanici Arica v Chile od října 1903 do ledna 1918.
angl. extremes of precipitation; slov. extrémy zrážok, zrážkové extrémy; 2014

extrémy teploty vzduchu

označení pro absolutní minimum a absolutní maximum teploty vzduchu, naměřené standardním způsobem. Abs. maximum teploty vzduchu na Zemi podle WMO dosahuje 56,7 °C. Bylo zaznamenáno 10. 7. 1913 na stanici Furnace Creek v kalifornském Údolí smrti (USA) v nadmořské výšce –54 m. Dříve uváděná hodnota 58 °C z libyjské stanice El Azizia byla v roce 2012 po důkladném šetření zamítnuta. Abs. minimum teploty vzduchu na Zemi je –89,2 °C. Bylo naměřeno 21. 7. 1983 na stanici Vostok v Antarktidě v nadmořské výšce 3420 m. Tato stanice bývá někdy označována jako pól chladu. Na území ČR dosahuje abs. maximum teploty vzduchu hodnoty 40,4 °C, naměřené 20. 8. 2012 na středočeské stanici Dobřichovice. Za abs. minimum teploty vzduchu se považuje hodnota –42,2 °C, změřená 11. 2. 1929 na stanici Litvínovice u Českých Budějovic. Viz též pól tepla.
angl. extremes of air temperature; slov. extrémy teploty vzduchu; 1993-a3

extrémy tlaku vzduchu

označení pro absolutní minimum a absolutní maximum tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře. Absolutní maximum vypočtené z měření nízko položené met. stanice na Zemi dosahuje 1 083,3 hPa. Bylo dosaženo 31. 12. 1968 na sibiřské stanici Agata (Rusko) v nadmořské výšce 261 m. V kategorii stanic s nadmořskou výškou přes 750 m, kde se redukce tlaku vzduchu na hladinu moře standardně neprovádí, byla zjištěna nejvyšší hodnota 1084,8 hPa, a to 19. 12. 2001 na mongolské stanici Tosontsengel v nadmořské výšce 1 724,6 m. Abs. minimum tlaku vzduchu na Zemi 870 hPa bylo zjištěno 12. 10. 1979 v centru supertajfunu Tip v Tichém oceánu (17° N, 138° E). Hodnoty tlaku vzduchu ve středu tornáda však mohou být ještě podstatně nižší.
Na území ČR je za abs. maximum tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře považována hodnota 1 057,2 hPa, zjištěná ke dni 23. 1. 1907 na stanici Bystřice pod Hostýnem. Abs. minimum tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře má v ČR hodnotu 967,2 hPa, bylo zaznamenáno 26. 2. 1989 na stanici Čáslav. Viz též anticyklona sibiřská.
angl. extremes of air pressure; slov. extrémy tlaku vzduchu; 1993-a3

faksimile

, viz mapa faksimilová.
angl. facsimile; slov. faksimile; 1993-a1

faktor absorpční

, syn. funkce absorpční.
angl. absorption factor; slov. absorpčný faktor; 1993-a1

faktor aridní

nevhodné označení pro index aridity.
slov. aridný faktor; 1993-a3

faktor dešťový

tradiční, avšak nevhodné označení pro některé indexy humidity.
angl. rain factor; slov. dažďový faktor; 1993-a3

faktor dešťový Langův

index humidity, který navrhl R. Lang (1920) ve tvaru

I = R / T,

kde R je prům. roč. úhrn srážek v mm a T prům. roč. teplota vzduchu ve °C. Tato veličina měla původně vyjadřovat podmínky pro vytváření půdního humusu; později byla použita pro klasifikaci klimatu v planetárním měřítku. K tomu však není vhodná, neboť je definována jen pro T > 0. V ČR je modifikovaný Langův dešťový faktor vypočtený z dat za vegetační období používán k charakteristice sucha v jednotlivých letech. Mapa Langova dešťového faktoru je součástí Atlasu podnebí Česka (2007), viz atlas klimatu.
angl. Lang's rain factor; slov. Langov dažďový faktor; 1993-a3

faktor euryklimagenní

, viz vlivy euryklimagenní.
slov. euryklimagénny faktor; 1993-a1

faktor klimagenní

, syn. faktor klimatický.
slov. klimagénny faktor; 1993-a1

faktor klimatický

(klimagenní, klimatotvorný) — činitel podílející se v různém měřítku na genezi klimatu. Klimatické faktory dělíme především na astronomické a pozemské, přičemž v obou skupinách najdeme jak faktory působící soustavně, tak i epizodické. V případě astronomických faktorů jsou to např. vlastnosti záření Slunce a planety Země jako celku (tvar oběžné dráhy, sklon osy její rotace), resp. impakty vesmírných těles. Pozemské faktory zahrnují celou řadu vlastností a procesů v rámci klimatického systému, jako jsou energetická bilance, složení atmosféry Země, všeobecná cirkulace atmosféry a hydrosféry, charakter aktivního povrchu, zemský vulkanizmus apod. Významným klimatickým činitelem se zejména v posledních několika staletích stal člověk, který podstatně modifikuje některé pozemské faktory.
angl. climatic factor; slov. klimatický faktor; 1993-a1

faktor klimatotvorný

, syn. faktor klimatický.
slov. klimatotvorný faktor; 1993-a1

faktor stenoklimagenní

, viz vlivy stenoklimagenní.
slov. stenoklimagénny faktor; 1993-a1

faktor ventilační

, index ventilační, viz vrstva směšovací.
angl. ventilation (venting) factor; slov. ventilačný faktor; 1993-a2

faktor zákalový Linkeho

charakteristika zeslabení slunečního záření v atmosféře v celém rozsahu spektra, která je definována poměrem extinkce reálné atmosféry obsahující zejména vodní páru a atm. aerosol k extinkci čisté a suché (Rayleightovy) atmosféry. Linkeho zákalový faktor vyjadřuje počet těchto ideálních atmosfér zeslabujících sluneční záření stejně jako reálná atmosféra. Určuje se z měření přímého slunečního záření pomocí pyrheliometrů nebo aktinometrů. Uvedenou charakteristiku definoval něm. meteorolog F. Linke v r. 1922. Hodnoty faktoru se obvykle pohybují v rozmezí 2 (studený a čistý vzduch) až 6 (vzduch znečištěný aerosolem).
angl. Linke turbidity factor; slov. Linkeho zákalový faktor; 1993-a3

faktory klimatu antropogenní

lidské zásahy do geneze klimatu. Globální klimatické poměry mohou být lidskou činností ovlivňovány obzvláště v důsledku zvyšování výroby energie, růstu koncentrace oxidu uhličitého ve vzduchu a růstu koncentrace atmosférického aerosolu, které způsobují změny radiačního a termického režimu atmosféry. Prokazatelné výrazné změny klimatu vyvolává člověk v měřítkách mikroklimatu a mezoklimatu, popř. místního klimatu, a to i změnou vlastností aktivního povrchu. Viz též meliorace klimatu, ovlivňování klimatu.
angl. anthropogenic factors of climate; slov. antropogénne faktory klímy; 1993-a1

faktory klimatu astronomické

činitelé vyplývající z postavení Země vůči Slunci, z jejího pohybu a tvaru. Je to sférický tvar Země, její rotace, revoluce (oběh okolo Slunce) a sklon zemské osy k rovině ekliptiky. Astronomické faktory klimatu určují tok zářivé energie Slunce dopadající na zemský povrch a podmiňující její šířkové rozdělení na Zemi. Viz též klima solární.
angl. astronomical factors of climate; slov. astronomické faktory klímy; 1993-a1

faktory klimatu cirkulační

vlivy cirkulačních procesů v atmosféře, uplatňující se při genezi klimatu v určité oblasti. Působí různě v rozdílných kategoriích klimatu. Planetární cirkulace ovlivňuje klima velkých územních celků (např. kontinentů, oceánů), zatímco v klimatických poměrech menších oblastí se odrážejí mezocirkulační a mikrocirkulační faktory. Projevují se buď ve všech, nebo jen v některých met. prvcích, což je možné pozorovat po celý rok nebo jen v některé roč. době, popř. jen v některé denní době, např. větrné poměry určité lokality, výskyt mlh, inverze teploty vzduchu, výskyt srážek a jejich intenzity, min. i max. teploty, sluneční svit aj. Viz též kategorizace klimatu.
angl. circulation factors of climate; slov. cirkulačné faktory klímy; 1993-a1

faktory klimatu geografické

činitelé vyvolávající fyzickogeografickou podmíněnost a specifičnost klimatogenetických procesů, a tím i klimatu, chodu klimatických prvků a prostorové diferenciace klimatu. Jsou to zeměp. šířka, nadm. výška, rozložení pevnin a oceánů (moří), na souši vzdálenost od moře, na moři vzdálenost od pevniny, tvary reliéfu zemského povrchu, mořské proudy, výskyt vod na pevnině a dále půdní, rostlinný, sněhový a lesní kryt. Termín navrhl S. P. Chromov ve snaze oddělit tyto činitele od radiačních faktorů klimatu.
angl. geographical factors of climate; slov. geografické faktory klímy; 1993-a1

faktory klimatu radiační

radiační toky v atmosféře, na aktivním povrchu a v hydrosféře. Základním radiačním faktorem klimatu je pouze sluneční záření, dopadající na horní hranici atmosféry. Ostatní toky zářivé energie, podmíněné transformací slun. záření v atmosféře a na zemském povrchu, jako je záření přímé, rozptýlené, odražené, vyzařování zemského povrchu a atmosféry, jsou ovlivněny geografickými faktory klimatu, především zeměp. šířkou, nadm. výškou, utvářením zemského povrchu a jeho fyz. vlastnostmi.
angl. radiative factors of climate; slov. radiačné faktory klímy; 1993-a1

fenofáze

, syn. fáze fenologická.
slov. fenofáza; 1993-a1

fenogram

graf znázorňující časové změny fenol. jevů, zvláště nástupy fenologických fází, v závislosti na met. prvcích a povětrnostních jevech.
angl. phenogram; slov. fenogram; 1993-a1

fenologie

věda o časovém průběhu významných periodicky se opakujících životních projevů rostlin a živočichů, tzv. fenologických fází, v závislosti na komplexu podmínek vnějšího prostředí, zejména na počasí a klima. Úzký vztah mezi fenol. daty a klimatickými podmínkami činí z fenologie významnou pomocnou vědu klimatologie, neboť výsledků fenologických pozorování a výzkumů lze zpětně využít k charakteristice klimatických podmínek místa nebo oblasti. Podle objektu pozorování se fenologie dělí na fytofenologii a zoofenologii. U nás byla fenol. služba zorganizována celostátně v letech 1923 až 1924 V. Novákem. Viz též předpověď fenologická.
angl. phenology; slov. fenológia; 1993-a1

fenomén berlínský

, viz oteplení stratosférické.
angl. Berlin phenomenon; slov. berlínsky fenomén; 1993-a1

fibratus

(fib) — jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Jednotlivé navzájem oddělené oblaky nebo tenký oblačný závoj mají vláknitou strukturu. Vlákna jsou buď přímočará, nebo více méně nepravidelně pokřivená a nejsou zakončena ani háčky ani chomáčky. Označení fibratus se užívá hlavně u druhů cirrus a cirrostratus.
angl. fibratus; slov. fibratus; 1993-a3

filtr Kalmánův

(KF) — rekurzivní algoritmus, který dává optimální odhad (ve smyslu minimalizace střední kvadratické odchylky) stavového vektoru lineárního dynamického systému (např. lineárního modelu) za předpokladu, že chyba lineárního modelu popisujícího dynamický systém má Gaussovo rozdělení a naměřené hodnoty stavového vektoru mají chybu s Gaussovým rozdělením nezávislou na chybě modelu. KF poskytuje optimální odhady pro minulé, současné i budoucí stavy systému společně s odhadem jejich chyby. Proto je KF filtr vhodný pro asimilaci dat do numerického modelu předpovědi počasí. Kromě toho se KF používá i v jiných meteorologických aplikacích jako je např. statistický postprocessing prognostických dat numerických modelů počasí, downscalling apod. Z řady nemeteorologických aplikací se KF využívá např. pro lokalizaci cílů a jejich pohybu na základě radarových měření. Pro nelineární dynamické systémy (nelineární modely) existují různé modifikace základního algoritmu. Zobecněný KF (EKF) linearizuje model v okolí aktuálního stavového vektoru a na tento model aplikuje KF. Vzhledem k tomu, že modely předpovědi počasí jsou silně nelineární, EKF nedává přijatelné výsledky a v meteorologických aplikacích se nepoužívá. Ansámblový KF (EnKF) aplikuje model na ansámbl počátečních stavových vektorů a určuje odhad chyby předpovědi modelu pomocí vyhodnocení získaného ansámblu předpovědí. Přitom se předpokládá Gaussovo rozdělení obou ansámblů. Zobecněním EnKF je částicový KF (PKF), který se liší od EnKF tím, že se neomezuje na Gaussovo rozdělení, což ovšem výrazně navyšuje časovou náročnost výpočtu. V současné době nejpoužívanější metoda aplikace KF v asimilaci dat je LETKF, což je z výpočetního hlediska velmi efektivní aplikace EnKF.
angl. Kalman filter; slov. Kalmánov filter; 2014

filtrace meteorologického šumu

, viz šum meteorologický.
angl. noise filtering; slov. filtrácia meteorologického šumu; 1993-a1

firn

starý sníh, metamorfovaný táním a opětným mrznutím do zrnité struktury. Viz též čára firnová, sníh starý, hodnota vodní sněhové pokrývky.
angl. firn; slov. firn; 1993-a1

fiška

slang, označení pro leteckou předpověď počasí.
slov. fiška; 1993-a1

floccus

(flo) — jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Oblak má podobu kupovitých chomáčků nebo vloček, jejichž spodní okraje jsou více méně neostré, roztrhané a často je provází virga. Označení se užívá u druhů cirrus, cirrocumulus a altocumulus.
angl. floccus; slov. floccus; 1993-a3

fluktuace klimatu

, syn. kolísání klimatu.
slov. fluktuácia klímy; 1993-a2

fontána stratosférická

označení specifické oblasti anomálně chladné tropické tropopauzy, kde se ve vybrané roční době dostává podstatné množství vzduchu z troposféry do stratosféry. Pojem zavedli Reginald Newella a Sharon Gould-Stewar, kteří ukázali na významný přenos do stratosféry v oblasti západního tropického Tichého oceánu během zimního období na severní hemisféře a rovněž v oblasti jihovýchodní Asie během letního monzunu. Aktualizovaná měření ukázala, že vzduch se dostává z troposféry do stratosféry během celého roku. Tento přenos ale vykazuje roční chod, a ačkoli není limitován pouze na určitý region, je významný zejména ve výše uvedených oblastech.
angl. stratospheric fountain; 2015

footprint toku v atmosféře

oblast ležící v návětrném směru od přístroje, měřícího vertikální turbulentní tok (tepla, plynu, nebo hybnosti) v atmosféře, v níž je měřený turbulentní tok generován. Velikost a tvar této oblasti (footprintu), kterou přístroj „vidí“, závisí na výšce, v níž je vertikální tok měřen, drsnosti povrchu a vertikální teplotní stabilitě atmosféry. Například nárůst výšky měření, snížení drsnosti povrchu a stabilizace teplotního zvrstvení budou mít za následek zvětšení plochy footprintu a zvětšení vzdálenosti, z níž přichází maximální příspěvek k měřenému toku, od přístroje směrem proti větru. Snížení výšky měření, nárůst drsnosti a labilizace zvrstvení naopak způsobí zmenšení plochy footprintu a posun oblasti maximálního příspěvku blíže k přístroji.
angl. atmospheric flux footprint; flux footprint; footprint; slov. footprint toku v atmosfére; 2014

formule

, viz též vzorec.
slov. formula; 1993-a1

formule barometrická

, vzorec barometrický — vztah mezi geometrickou tloušťkou dané vrstvy vzduchu v atmosféře a tlakem vzduchu na horní a dolní hranici této vrstvy. Základní verzi barometrické formule lze psát ve tvaru

z_{2} - z_{1} = \frac{R}{g} \int_{p_{2}}^{p_{1}} T \frac{d p}{p},

po integraci

z_{2} - z_{1} = \frac{R}{g} \bar{T} ln \frac{p_{1}}{p_{2}},

kde z₂ a z₁ značí výšku horní a dolní hranice uvažované vzduchové vrstvy, p₁, resp. p₂ tlak vzduchu v hladině z₁, resp. z₂, R měrnou plynovou konstantu vzduchu, g velikost tíhového zrychlení, T teplotu v K a

\bar{T}

prům. teplotu vrstvy vzduchu. Barometrická formule se používá při vyhodnocení aerol. měření, redukcích tlaku vzduchu, barometrickou nivelaci apod. Rozlišují se barometrické formule úplné a zjednodušené. Za první přesnou barometrickou formuli se považoval vzorec Laplaceův z konce 18. stol., který byl později různými autory dále upravován. Ze zjednodušených formulí je nejznámější vzorec Babinetův. Viz též vzorec Laplaceův a Rühlmannův.
angl. barometric formula; slov. barometrická formula; 1993-a1

formule barometrická úplná

, syn. vzorec Laplaceův a Rühlmannův.
slov. úplná barometrická formula; 1993-a1

formule psychrometrická

, syn. vzorec psychrometrický.
slov. psychrometrická formula; 1993-a1

fotometeor

světelný jev v atmosféře, vytvořený odrazem, lomem, ohybem nebo interferencí slunečního, popř. měs. světla. K fotometeorům, objevujícím se ve více méně jasném ovzduší, patří zrcadlení, chvění, scintilace, zelený paprsek a soumrakové barvy. V oblacích vznikají halové jevy, korony, irizace a glórie. V některých hydrometeorech či litometeorech lze pozorovat glorie, duhy, mlhové duhy, Bishopův kruh a krepuskulární paprsky. Viz též meteor.
angl. photometeor; slov. fotometeor; 1993-a1

fotometr

přístroj pro měření intenzity světla. V meteorologii je termín fotometr většinou vyhrazen pro přístroj měřící ve viditelné vlnové oblasti slunečního spektra (400 až 760 nm).
angl. photometer; slov. fotometer; 1993-a3

fotometrie

vědní obor zabývající se měřením světelných veličin, jako je intenzita světla, svítivost, jas a osvětlení. Fotometrie v meteorologii věnuje pozornost především světelnému záření Slunce a oblohy.
angl. photometry; slov. fotometria; 1993-a1

fractocumulus

(Fc) — starší neplatné označení pro cumulus fractus (Cu fra).
angl. fractocumulus; slov. fractocumulus; 1993-a2

fractostratus

(Fs) — starší neplatné označení pro stratus fractus (St fra).
angl. fractostratus; slov. fractostratus; 1993-a2

fractus

(fra) — jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Oblak má podobu nepravidelných roztrhaných cárů. Vyskytuje se u druhů stratus a cumulus.
angl. fractus; slov. fractus; 1993-a2

frekvence Bruntova-Vaisalova

jedna z často užívaných charakteristik stabilitních poměrů v atmosféře. Je dána jako

\sqrt{\frac{g}{Θ} \frac{\partial Θ}{\partial z},}

kde z značí vertikální souřadnici, g tíhové zrychlení a Θ potenciální teplotu. Při stabilním teplotním zvrstvení má reálnou hodnotu a představuje pak frekvekci kmitů, do kterých by se za předpokladu absence tlumícího vlivu vnitřního tření ve vzduchu dostala vzduchová částice po svém vynuceném vert. vychýlení z hladiny, v níž by se dříve nalézala v rovnováze se svým okolím.
angl. Brunt-Vaisala frequency; slov. Bruntova-Vaisalova frekvencia; 2014

frigorigraf

přístroj pro měření a registraci zchlazování (refrigerace). Je tvořen frigorimetrem, registrátorem množství spotřebované el. energie a dalšími pomocnými zařízeními.
angl. frigorigraph; slov. frigorigraf; 1993-a1

frigorimetr

přístroj k měření zchlazování (refrigerace). Jeho čidlem je těleso, např. začerněná měděná koule, vyhřívaná na teplotu blízkou teplotě lidského těla. Velikost zchlazování se určuje podle množství energie, které je třeba tělesu dodávat k udržení stálé teploty jeho povrchu.
angl. frigorimeter; slov. frigorimeter; 1993-a1

fronta

, viz fronta atmosférická.
angl. front; slov. front; 1993-a1

fronta aktivní

blíže neurčené označení pro atmosférické fronty, které s sebou přinášejí výrazné projevy počasí (intenzivní srážky, bouřky, silný vítr). Jejím opakem je fronta nevýrazná.
angl. active front; slov. aktívny front; 1993-a3

fronta antarktická

hlavní fronta oddělující na již. polokouli antarktický vzduch od vzduchu mírných šířek. Tvoří sev. hranici antarkt. vzduchu a probíhá v několika větvích atmosférické fronty nad mořem obklopujícím Antarktidu. Na antarkt. frontě se tvoří postupující cyklony, způsobující regeneraci cyklon na polární frontě. V procesu cyklonální činnosti může antarkt. fronta proniknout daleko do mírných šířek. Antarkt. frontu je nutné odlišit od vnitroantarktické fronty, která jako podružná fronta odděluje pevninský a mořský vzduch v rámci antarkt. vzduchové hmoty.
angl. antarctic front; slov. antarktický front; 1993-a3

fronta arktická

1. hlavní fronta tvořící již. hranici arktického vzduchu a oddělující ho od vzduchu mírných šířek. Obvykle se rozpadá na několik větví atmosférické fronty, někdy je však souvislá téměř kolem celé sev. polokoule. Na arkt. frontě dochází k cyklogenezi, svým charakterem shodné s cyklogenezí na polárních frontách, avšak slabší. Nejvýznamnější větve arkt. fronty jsou atlantsko-evropská, která vzniká nad Severním ledovým oceánem, a americká, vznikající nad sev. oblastmi Severní Ameriky.
2. fronta, která za vhodných podmínek vznikne v poměrně tenké spodní vrstvě troposféry v oblasti teplotního gradientu na rozhraní ledu a volného moře.
angl. arctic front; slov. arktický front; 1993-a3

fronta atmosférická

(povětrnostní), fronta — 1. úzká přechodová zóna mezi různými vzduchovými hmotami v atmosféře. Pro zjednodušení představy nahrazujeme tuto zónu plochou diskontinuity (rozhraním). Atmosférická fronta se vyskytuje převážně v troposféře. Šířka přechodové zóny v horiz. směru bývá několik desítek km, tloušťka ve vert. směru několik set metrů, popř. jednotky km. Prům. sklon fronty vzhledem k zemskému povrchu je nejčastěji kolem 0,5°. Viz též klasifikace atmosférických front, plocha frontální, oblačnost frontální; 2. čára, ve které se plocha diskontinuity (rozhraní) protíná se zemským povrchem nebo určitou tlakovou hladinou. Termín atmosférická fronta byl do synop. meteorologie zaveden norskou met. školou v r. 1920. Viz též čára frontální, větev atmosférické fronty, počasí frontální, frontogeneze, frontolýza, analýza frontální, profil fronty, topografie fronty, přechod fronty, izobary na atmosférické frontě, dynamika fronty, zostření fronty, deformace fronty orografická, vlna frontální, zóna frontální.
angl. atmospheric front; slov. atmosférický front; 1993-a3

fronta hlavní

atmosférická fronta oddělující hlavní typy vzduchových hmot, vymezených geografickou klasifikací vzduchových hmot. Hlavními frontami jsou arktická fronta, antarktická fronta, polární fronta, příp. intertropická fronta. Hlavní fronta zpravidla neobepíná celou polokouli, ale rozpadá se do větví atmosférické fronty. Viz též fronta podružná.
angl. principal front; primary front; slov. hlavný front; 1993-a3

fronta húlav

, viz čára instability.
angl. squall line; slov. front húľav; 1993-a1

fronta intertropická

(tropická) — nevhodné označení pro intertropickou zónu konvergence, a to především tam, kde ekvatoriální vzduch proniká daleko od geograf. rovníku v souvislosti s monzunovou cirkulací.
angl. intertropical front; slov. intertropický front; 1993-a3

fronta klimatologická

prům. sezónní nebo charakteristická geogr. poloha hlavních atm. front, popř. frontálních zón v určité oblasti, zpravidla v místech max. tlakového gradientu mezi řídícími tlakovými útvary. Klimatologické fronty se znázorňují na klimatologických mapách, na rozdíl od reálných atm. front zakreslovaných do synop. map. Klimatologické fronty se rozpadají na větve, např. polární klimatologická fronta se dělí na atlantickou polární frontu, středomořskou polární frontu aj. Viz též klasifikace klimatu Alisovova.
angl. climatological front; slov. klimatologický front; 1993-a3

fronta kvazistacionární

atm. fronta s nepatrným pohybem vzhledem k zemskému povrchu. Vzduchové hmoty se podél ní pohybují v opačném směru a přibližně rovnoběžně s frontální čarou. Viz též fronta stacionární.
angl. quasi-stationary front; slov. kvázistacionárny front; 1993-a1

fronta maskovaná

atm. fronta, jejíž polohu nelze pomocí příznaků na přízemní synop. mapě určit buď vůbec, nebo jen velmi obtížně, popř. o níž přízemní pozorování dávají nesprávné představy. Nejčastější příčinou maskované fronty bývá bezprostřední vliv zemského povrchu na teplotu přízemních vrstev vzduchu (výskyt přízemních radiačních inverzí teploty, silné ohřívání vzduchu nad pevninou v létě, popř. vliv fénu). Pro správné určení maskované fronty musíme mít k dispozici výškové synoptické mapy a vyhodnocené křivky teplotního zvrstvení atmosféry.
angl. masked front; slov. maskovaný front; 1993-a3

fronta okluzní

atm. fronta, která vznikla spojením studené a teplé fronty při okludování cyklony. Okluzní fronty řadíme ke frontám podružným. Rozlišujeme teplou okluzní frontu (s dopředu skloněnou frontální plochou), když studený vzduch za původní studenou frontou byl teplejší než vzduch před původní teplou frontou a studenou okluzní frontu (s dozadu skloněnou frontální plochou), když studený vzduch za původní studenou frontou byl chladnější než vzduch před původní teplou frontou. V prvním případě mluvíme též o okluzní frontě charakteru teplé fronty, ve druhém o okluzní frontě charakteru studené fronty. Ve stř. Evropě jsou v zimě častější teplé okluzní fronty, v létě studené okluzní fronty.U obou typů okluzní fronty můžeme někdy určit přízemní frontu (u teplé okluzní fronty je to teplá fronta, u studené okluzní fronty studená fronta) a horní výškovou frontu (u teplé okluzní fronty studenou, u studené okluzní fronty teplou). Protože horiz. vzdálenost přízemní a výškové fronty v systému okluzní fronty je rel. malá, nepodaří se ve většině případů bez speciálních měření obě fronty od sebe na synoptické mapě odlišit a za čáru okluzní fronty považujeme průsečnici příslušné přízemní fronty se zemským povrchem. V každém případě je typickým znakem okluzní fronty hřeben teplého vzduchu na výškové mapě nejčastěji 850 nebo 700 hPa nebo na mapě relativní topografie 1 000 až 500 hPa. Jak vyplynulo z družicových sledování, vznik okluzní fronty spojením teplé a studené fronty podle představ Norské meteorologické školy, tedy zužování teplého sektoru a jeho vzdalování od centra cyklony, je pozorovatelný jen výjimečně. Spíše dochází k protahování oblačnosti okluzní fronty západním směrem při současném zkracování fronty teplé. V některých případech vzniká oblačnost okluzní fronty, aniž by došlo k vlastnímu procesu spojování obou front, ale vytváří se oblačná spirála, zpravidla menšího vertikální rozsahu, z okluzního bodu. Oblačný systém a srážky okluzní fronty jsou podle Norské met. školy dány spojením oblačného systému a srážek původní teplé a studené fronty. Teorie přenosových pásů počítá s vlivem suchého, teplého a studeného přenosového pásu i vlhkého relativního proudu ve vyšších hladinách na anticyklonální straně tryskového proudění. Podle konkrétního průběhu přenosových pásů pak můžeme rozlišit okluzní fronty typu studeného přenosového pásu a okluzní fronty typu teplého přenosového pásu. S tím pak souvisí i relativní komplikovanost projevů počasí na okluzní frontě. Viz též okluze, bod okluzní.
angl. occluded front; slov. oklúzny front; 1993-a1

fronta pasátová

atm. fronta v tropech oddělující od sebe „starý" tropický vzduch od trop. vzduchu, který vznikl transformací polárního vzduchu. Pasátová fronta obvykle leží v brázdě nízkého tlaku vzduchu mezi dvěma subtropickými anticyklonami. S pasátovou frontou bývají v pasátové oblasti spojeny srážky.
angl. trade-wind front; slov. pasátový front; 1993-a1

fronta podružná

atmosférická fronta oddělující různé části téže vzduchové hmoty. Obvykle se vyskytují podružné studené fronty, což jsou fronty uvnitř horizontálně nestejnorodého arktického vzduchu nebo vzduchu mírných šířek, za nimiž postupuje chladnější část této vzduchové hmoty. Často se vyskytují v týlu cyklony za hlavní frontou a mají oproti ní menší vert. rozsah. Zasahují pouze spodní, nanejvýš stř. troposféru.
angl. secondary front; slov. podružný front; 1993-a3

fronta polární

hlavní fronta oddělující vzduch mírných šířek, dříve nazývaný polární vzduch, od tropického vzduchu. Nad sev. polokoulí probíhá v několika větvích atmosférické fronty, z nichž pro Evropu mají největší význam tyto: větev probíhající v zimě od Mexického zálivu nad sev. částí Atlantského oceánu k záp. pobřeží Francie a v létě se nacházející o 1 000 až 1 500 km severněji; středomořská fronta; větev táhnoucí se od Černého moře nad horní Povolží. Viz též teorie polární fronty.
angl. polar front; slov. polárny front; 1993-a3

fronta povětrnostní

, syn. fronta atmosférická.
angl. atmospheric front; weather front; slov. poveternostný front; 1993-a1

fronta přízemní

1. atm. fronta dosahující až na zemský povrch a projevující se tam ostrými změnami met. prvků. Termín se používá jako protějšek fronty výškové; 2. atm. fronta nevelkého vert. rozsahu, obvykle do výšky 1 km až 3 km nad zemským povrchem. Viz též klasifikace atmosférických front.
angl. surface front; slov. prízemný front; 1993-a1

fronta rovníková

nevhodné označení pro intertropickou zónu konvergence, která ve skutečnosti nemá charakter atmosférické fronty.
angl. equatorial front; slov. rovníkový front; 1993-a3

fronta rozpadající se

atm. fronta, jejíž hlavní projevy slábnou či mizí a při jejímž přechodu se met. prvky mění jen málo. Např. srážky slábnou nebo ustávají, oblačnost se rozpadá, vítr slábne a jeho stáčení se stává nevýrazným. Viz též frontolýza.
angl. dissipating front; slov. rozpadajúci sa front; 1993-a3

fronta stacionární

teor. model atm. fronty, která nemění svou polohu v prostoru. Vzduchové hmoty se pohybují přesně horizontálně bez výkluzných prvků po obou stranách frontálního rozhraní, rovnoběžně s ním, mají však vzájemně opačný směr pohybu. Reálné fronty nejsou stacionární, mohou být nanejvýš frontami kvazistacionárními.
angl. stationary front; slov. stacionárny front; 1993-a1

fronta studená

fronta nebo její část, která se pohybuje směrem na stranu teplého vzduchu. Vzniká obvykle na hlavní frontě v týlu cyklony. Na studené frontě se oblačnost vytváří především ve výstupné části teplého přenosového pásu. Typická oblačnost v blízkosti frontální čáry je charakteristická výskytem oblaků druhu cumulonimbus, v letním období obvykle doprovázená bouřkami, húlavami, dešti v přeháňkách, popř. kroupami. Intenzita těchto jevů souvisí se sklonem fronty a mírou stability teplého vzduchu vytlačovaného klínem studeného vzduchu. Na oblast oblaků druhu cumulonimbus někdy navazuje oblačnost druhu nimbostratus, altostratus a cirrostratus, někdy však za touto oblastí následuje rychlé vyjasňování. Podle rozložení výstupných pohybů podél celé frontální plochy rozeznáváme studenou frontu charakteru anafronty a studenou frontu charakteru katafronty, přičemž jedna studená fronta může být v určité části anafrontou a v jiné katafrontou. Někteří autoři hovoří o dělení na studenou frontu prvního druhu a studenou frontu druhého druhu. U studené fronty pozorujeme obvykle pokles tlaku vzduchu před frontou a rychlý vzestup za ní. Viz též fronta teplá.
angl. cold front; slov. studený front; 1993-a3

fronta studená druhého druhu

studená fronta s výstupnými pohyby teplého vzduchu pouze ve spodní části frontální plochy (do výšky 2 km až 3 km) a sestupnými pohyby ve vyšších vrstvách. Ve spodní části je anafrontou, v horní katafrontou. Její oblačný systém je zpravidla tvořen kumulonimby vázanými na čelo fronty, za čelem fronty se rychle vyjasňuje. Šířka oblačného pásma bývá jen několik desítek km, srážky jsou však intenzívní a mají přeháňkový charakter. Tato fronta se pohybuje obvykle rychleji než studená fronta prvního druhu.
angl. cold front, 2nd type; fast moving cold front; slov. studený front druhého druhu; 1993-a1

fronta studená prvního druhu

studená fronta s výstupnými pohyby teplého vzduchu podél frontální plochy v celém jejím výškovém rozsahu. Je anafrontou a její oblačný systém je tvořen zpravidla oblaky druhu cumulonimbus přecházejícími v druhy nimbostratus, altostratus a cirrostratus. Srážkové pásmo bývá široké 300 až 400 km a vyskytuje se za frontální čarou. Srážky na čele fronty mají charakter přeháněk, dále za frontou přecházejí v trvalé srážky. Tato fronta se pohybuje zpravidla pomaleji než studená fronta druhého druhu.
angl. cold front 1st type; slowly moving cold front; split cold front; slov. studený front prvého druhu; 1993-a1

fronta studená split

studená fronta vykazující dvojitou strukturu oblačnosti. V přední části je oblačnost vertikálně mohutná, zatímco v zadní části převažuje oblačnost o menším vertikálním rozsahu. Vzniká, když osa jet streamu protíná frontu téměř v pravém úhlu a s ní spojený sestupující suchý stratosférický a troposférický vzduch vede k rozpouštění oblaků vyšších pater v zadní části fronty. U této studené fronty se tedy hlavní srážková činnost odehrává v přední části fronty. V místě kde se téměř skokově mění výška horní hranice oblaků lze hovořit o výškové studené frontě. Pouze v případě, kdy dochází k advekci pozitivní vorticity v oblasti levé části delty tryskového proudění, může vzniknout kupovitá oblačnost s intenzivními srážkami i v zadní části fronty.
2015

fronta studená zvlněná

, viz fronta zvlněná.
angl. waving cold front; slov. zvlnený studený front; 1993-a1

fronta středomořská

větev polární fronty, která vzniká především na podzim a v zimě v oblasti Středozemního moře. Odděluje vzduch mírných šířek z Atlantiku a Evropy od tropického vzduchu ze sev. Afriky. Cyklonální činnost na středomořské frontě je rozhodující pro srážkový režim Středomoří, kde je příčinou podzimního nebo zimního maxima v ročním chodu srážek. Se středomořskou frontou souvisí také podružné srážkové maximum v některých oblastech ČR.
angl. Mediterranean front; slov. stredomorský front; 1993-a2

fronta teplá

fronta nebo její část, která se pohybuje směrem na stranu studeného vzduchu. Je anafrontou. V teplém vzduchu, který vykluzuje po frontální ploše, vzniká charakteristický oblačný systém s pásmem trvalých srážek širokým obvykle 300 až 400 km. Podle teorie přenosových pásů může za vznik oblačnosti z velké části hlavně teplý přenosový pás, nízké oblaky mohou vznikat i ve studeném přenosovém pásu. Srážky obvykle vypadávají před frontální čarou. Frontální oblačnost začíná většinou oblaky druhu cirrus a cirrostratus, které přecházejí v altostratus a nimbostratus. V oblasti srážek se pod nimi může vyskytovat stratus fractus. V případě typu „warm front shield“ se v teplém přenosovém pásu vytváří oblačnost i za frontou a mohou z ní vypadávat i trvalé srážky. Průměrný sklon teplé fronty je 1:150 až 1:250, v blízkosti zemského povrchu je v důsledku tření ještě menší. Před přechodem teplé fronty pozorujeme pokles tlaku vzduchu, čili zápornou hodnotu tlakové tendence, v zimě i předfrontální mlhy. Teplá fronta vzniká v přední části frontální cyklony. Viz též fronta studená, vlečka teplé fronty.
angl. warm front; slov. teplý front; 1993-a3

fronta teplá zvlněná

, viz fronta zvlněná.
angl. waving warm front; slov. zvlnený teplý front; 1993-a1

fronta tropická

, syn. fronta intertropická.
angl. tropical front; slov. tropický front; 1993-a3

fronta troposférická

, viz klasifikace atmosférických front.
angl. tropospheric front; slov. troposférický front; 1993-a1

fronta výšková

fronta ve stř. a horní troposféře. Na výškových mapách se projevuje zpravidla v poli teploty, vlhkosti a proudění vzduchu. Do blízkosti zemského povrchu tato fronta nedosahuje. Viz též fronta přízemní.
angl. upper front; slov. výškový front; 1993-a3

fronta zdánlivá

, pseudofronta — náhlá prostorová změna (skok) v horiz. rozložení teploty vzduchu, ojediněle též jiného met. prvku. Obvykle zasahuje pouze tenkou přízemní vrstvu vzduchu u zemského povrchu. Vzniká na hranicích rozdílného aktivního povrchu (např. vodní hladina – led, vodní hladina – souš aj.), nebo v orograficky členitém terénu.
angl. pseudo front; slov. zdanlivý front; 1993-a1

fronta zvlněná

pomalu se pohybující frontální rozhraní, obvykle ležící v úzké brázdě nízkého tlaku vzduchu nebo v oblasti, kde izobary protínají frontu pod malým úhlem. Na tomto rozhraní se vlivem dynamických, řidčeji orografických příčin tvoří vlny. Nejčastěji se přitom určitý úsek studené fronty mění vlivem změněných cirkulačních podmínek na teplou frontu. V tomto případě mluvíme o zvlněné studené frontě. Vzácně můžeme pozorovat vlny na teplé frontě, přičemž určitý úsek teplé fronty přijímá charakter studené fronty, a potom mluvíme o zvlněné teplé frontě. Trvají-li podmínky cyklogeneze dostatečně dlouho, tvoří se na vrcholu frontální vlny nová cyklona. Viz též brázda tvaru V.
angl. waving front; slov. zvlnený front; 1993-a1

fronta základní

, viz klasifikace atmosférických front.
angl. principal front; primary front; slov. základný front; 1993-a1

frontogeneze

proces vzniku nebo zostření atmosférické fronty. Typickým projevem frontogeneze je zvětšování horiz. gradientu vlastností vzduchu, typicky hustoty vzduchu, což se následně projeví zvětšováním horiz. gradientu teploty vzduchu, popř. i dalších met. prvků. Frontogeneze může probíhat v určité vert. omezené vrstvě v blízkosti zemského povrchu nebo ve výšce, popř. současně od mezní vrstvy atmosféry až po výškovou frontální zónu. Rozlišujeme frontogenezi individuální a lokální, z hlediska příčin frontogenezi kinematickou a orografickou (topografickou). Opakem frontogeneze je frontolýza. Viz též pole frontogenetické.
angl. frontogenesis; slov. frontogenéza; 1993-a3

frontolýza

, rozpad fronty — proces rozpadání atm. fronty, opak frontogeneze. Obecně vhodné podmínky pro frontolýzu existují v difluentním proudění. Rozlišujeme frontolýzu individuální, lokální, popř. orografickou (topografickou). Frontolýza individuální se projevuje zmenšováním horiz. gradientů hustoty a tedy i teploty vzduchu, popř. i dalších met. prvků v určité části ovzduší pohybující se spolu s prouděním. Lokální frontolýzu posuzujeme z hlediska zmenšování lokálních gradientů hustoty a tedy i teploty v dané oblasti pevně vztažené k zemskému povrchu. Jde-li o frontolýzu vyvolanou bezprostředním vlivem nehomogenit zemského povrchu, označujeme ji jako frontolýzu orografickou.
angl. frontolysis; slov. frontolýza; 1993-a1

fujavice

lid. název pro silný studený vítr v zimním období, doprovázený zpravidla sněžením nebo zvířeným sněhem. Nemá charakter odb. termínu.
slov. fujavica; chumelica; metelica; 1993-a1

fukéř, fukýř

lid. název pro silný vítr v zimě nebo pro vichřici se sněhem.
slov. fujak (chujava, víchor, metel, kúrňava); 1993-a1

funkce absorpční

, faktor absorpční — poměr velikosti absorbovaného a původního radiačního toku, jako funkce množství dané absorbující látky (nejčastěji vodní páry) obsažené v určité vrstvě atmosféry. Odečteme-li absorpční funkci od jedné, dostáváme tzv. funkci propustnosti.
angl. absorption function; slov. absorpčná funkcia; 1993-a1

funkce propustnosti

, viz funkce absorpční.
angl. transmittance function; slov. funkcia priepustnosti; 1993-a1

funkce proudová

skalární funkce Ψ, popisující pole nedivergentního rovinného proudění tekutiny. V dynamické meteorologii se používá pro popis vírového horiz. proudění v atmosféře a je definovaná až na aditivní konstantu vztahy

v_{x} = - \frac{\partial Ψ}{\partial y}, v_{y} = \frac{\partial Ψ}{\partial x},

kde v_x a v_y značí horiz. složky rychlosti proudění v kartézské souřadnicové soustavě (x, y, z). V mechanice tekutin se lze někdy setkat s alternativním vyjádřením, které má opačné znaménko. Z definice proudové funkce plyne, že její izolinie odpovídají proudnicím. Proudová funkce se používá mimo jiné při inicializaci vstupních dat v modelu numerické předpovědi počasí.
angl. streamfunction; slov. prúdová funkcia; 1993-a3

futeř

lid. název v oblasti Krkonoš pro vichřici provázenou sněžením.
slov. fujak (chujava, víchor, metel, kúrňava); 1993-a1

fytobioklimatologie

, bioklimatologie rostlin, fytoklimatologie — část bioklimatologie zabývající se vztahy mezi klimatem a rostlinnou složkou biosféry.
angl. phytobioclimatology; slov. fytobioklimatológia; 1993-a1

fytofenologie

část fenologie zabývající se studiem časového průběhu významných periodicky se opakujících životních projevů rostlin v závislosti na počasí a klimatu. K rostlinným fenologickým fázím (fytofenofázím) patří vzcházení, odnožování, sloupkování, metání, žlutá čili vosková zralost, plná zralost, první listy, všeobecné listění, první květy, všeobecné kvetení, první zralé plody, všeobecné žloutnutí listů a všeobecný opad listů.
angl. phytophenology; slov. fytofenológia; 1993-a1

fytoklima

, syn. klima porostové.
angl. phytoclimate; slov. fytoklíma; 1993-a1

fytoklimatologie

, syn. fytobioklimatologie.
angl. phytoclimatology; slov. fytoklimatológia; 1993-a1

fyzika atmosféry

1. v moderní met. literatuře zpravidla syn. meteorologie; 2. tradiční název pro souhrn meteorologických disciplin, které využívají obecné fyzikální principy a metody pro studium a popis procesů v atmosféře. V tomto smyslu zahrnuje fyzika atmosféry jako dílčí discipliny fyziku oblaků a srážek, atmosférickou optiku, atmosférickou elektřinu a atmosférickou akustiku, studium radiačních dějů v atmosféře a fyziku atmosférických aerosolů. Viz též meteorologie fyzikální.
angl. physics of the atmosphere; slov. fyzika atmosféry; 1993-a3

fyzika oblaků a srážek

meteorologická disciplina, která studuje procesy probíhající při vzniku a vývoji oblaků a srážek, i procesy, při nichž oblaky působí na okolní prostředí. Základní oblasti fyziky oblaků a srážek jsou mikrofyzika oblaků a dynamika oblaků. Obecně zařazujeme do oblasti fyziky oblaků a srážek také oblačnou elektřinu a studium optických jevů působených oblaky a srážkami, popř. chemizmus oblaků a srážek. Kromě poznávací složky nacházejí výsledky fyziky oblaků a srážek uplatnění při vývoji parametrizace mikrofyziky a parametrizace konvekce v modelech numerické předpovědi počasí.
angl. physics of clouds and precipitation; slov. fyzika oblakov a zrážok; 1993-a3

fáta morgana

1) optický jev vytvářený zrcadlením v atmosféře, při němž vznikají zdánlivé (virtuální) přímé i vert. obrácené obrazy skutečných objektů, jež se mohou nalézat i ve větších vzdálenostech za obzorem. 2) případy silného zvýšení obzoru, kdy zakřivení světelných paprsků přibližně odpovídá křivosti povrchu Země. Nad obzor pak mohou vystoupit nepřevrácené obrazy objektů nalézajících se v extrémních případech až několik set km za geometrickým obzorem.
V našich oblastech je fáta morgana vzácným fotometeorem. Vyskytuje se více v pouštních a polárních oblastech. Název pochází z již. Itálie, kde podle lidové pověsti vytvářela fátu morganu v Messinském zálivu nad mořem víla (italsky fáta) jménem Morgana. Ve smyslu 2) se jev typicky vyskytuje při advekci teplé vzduchové hmoty nad studený mořský povrch. Viz též šíření elektromagnetického vlnění v atmosféře.
angl. Fata Morgana; slov. fatamorgána; 1993-a3

fáze fenologická

, fenofáze — významný, dobře pozorovatelný a periodicky se opakující životní projev rostlin a živočichů, který je podmíněn střídáním roč. dob a změnami počasí (vývojem povětrnosti), jako např. kvetení, olistění, přílet ptactva aj. K fenologické fázi v širším smyslu patří i polní práce související s pěstováním polních kultur, např. setí, sklizeň aj. Podle objektu fenologických pozorování rozlišujeme fytofenofáze a zoofenofáze. Viz též fytofenologie, zoofenologie, fenogram, izofena.
angl. phenological phase; phenophase; slov. fenologická fáza; 1993-a1

fáze kvazidvouletého cyklu

západní nebo východní fáze kvazidvouletého cyklu určená podle převládajícího směru zonálního proudění ve vybrané hladině rovníkové stratosféry. Historicky je tato hladina vybírána v rozmezí 50–20 hPa.
angl. phase of the QBO; 2015

fén

, föhn — v klasickém pojetí teplý suchý padavý vítr na závětrné straně horských překážek, vanoucí z hor do údolí. Je označován též jako cyklonální nebo orografický fén. Jeho princip objasnili v letech 1865–1867 H. Helmholtz a J. Hann. Fén bylo původní označení větru v Alpách (Föhn). Dnes se název fén používá obecně nejen pro teplé padavé větry, ale i pro adiabatické zahřívání vzduchu při sestupných pohybech, tzv. volný anticyklonální fén. Viz též efekt fénový.
angl. foehn; slov. föhn; 1993-a1

fén anticyklonální

(volný) — fén vyskytující se při dyn. podmíněném klesání vzduchu ve kvazistacionárních anticyklonách nebo hřebenech vyššího tlaku vzduchu. Na rozdíl od cyklonálního neboli orografického fénu je pozorován i na horských vrcholech a na všech svazích, nikoliv jen na závětrné straně, a jeho rychlosti bývají menší. Na horách se projevuje především silným poklesem poměrné vlhkosti, zatímco v nižších polohách se často při něm vytvářejí jezera studeného vzduchu s vysokou inverzní mlhou nebo nízkou oblačností nad nimi.
angl. anticyclonic foehn; slov. anticyklonálny föhn; 1993-a1

fén odražený

fén na návětrné straně horské překážky. Jde o sestup vzduchu do návětrného údolí po ukončení nenasyceně i nasyceně adiabatického výstupu, aniž vzduch překročil horský hřeben. Jev úzce souvisí s mech. třením vzduchu o zemský povrch v návětrné části horské překážky. Odražený fén je příbuzný fénu orografickému, pseudoadiabatický děj probíhá však jen na návětrné straně pohoří.
angl. reflected foehn; slov. odrazený föhn; 1993-a1

fén orografický

(cyklonální) — vítr, který je, na rozdíl od anticyklonálního fénu, vyvolán fénovým efektem pouze na závětrné straně výrazných horských překážek. Jedna z možností jeho vzniku je při přetékání vzduchu dostatečnou rychlostí přes horský hřeben, kdy na návětrné straně dochází nad kondenzační hladinou k jeho nasyceně adiabatickému ochlazování, vypadávají srážky a vytváří se charakteristická oblačnost, tvořící fénovou zeď. Naopak na závětrné straně pohoří dochází v klesajícím vzduchu k nenasyceně adiabatickému oteplování, rozpouští se oblačnost a výrazně se snižuje relativní vlhkost. Vzhledem k popsanému adiabatickému ději je vzduch vanoucí do údolí teplejší než před výstupem na návětrné straně, a to tím více, čím je vyšší horská překážka. Další z možností vzniku orografického fénu je adiabatické oteplování vzduchu, klesajícího v závětří překážky do údolí (někdy bývá označováno jako tzv. rakouský fén). Tomu napomáhá malý pokles teploty vzduchu s výškou, typický pro klidné počasí, které fénu často předchází. Pokles vzduchu z hladin v blízkosti vrcholků hor pak stačí na to, aby vznikl dostatečně teplý a suchý vítr. Nástup orografického fénu se projevuje značnou nárazovitostí větru a velkými výkyvy teploty vzduchu. Orografický fén může trvat několik hodin až několik dní, oteplení může dosáhnout až několik desítek °C. V zimě vyvolává prudké tání sněhu. Mívá i účinky fyziologické, podmiňuje tzv. fénovou nemoc. Fén se vyskytuje zejména v okrajovém proudění cyklon, a proto se někdy označuje jako fén cyklonální. Často se vytváří v závětří Alp, na území ČR v závětří Šumavy, někdy i Beskyd a Jeseníků, a na Slovensku v závětří Vysokých a Nízkých Tater. Viz též oblak fénový, mezera fénová, vlna fénová, chinook, vítr halný, touriello.
angl. orographic foehn; slov. orografický föhn; 1993-a3

fén volný

, syn. fén anticyklonální.
angl. free air foehn; slov. voľný föhn; 1993-a1

föhn

, syn. fén.
angl. foehn; slov. föhn; 1993-a1

GAFOR

kód sloužící k rozšiřování leteckých předpovědí počasí pro všeobecné („malé") letectvo. Předpověď ve tvaru kódu GAFOR obsahuje označení pracoviště, které zprávu vydalo, dobu platnosti předpovědi, předpověď kategorie (třídy) počasí se zřetelem na letecky významné jevy a označení území, na které se předpověď vztahuje. V ČR není používán.
slov. GAFOR; 1993-a3

GAMET

oblastní předpověď ve zkrácené otevřené řeči pro lety v nízkých hladinách zpravidla pro letovou informační oblast nebo její část, kterou připravuje met. služebna určená příslušným met. úřadem a která se vyměňuje mezi met. služebnami sousedních letových informačních oblastí podle dohody mezi příslušnými met. úřady. Jedná se o předpověď pro vrstvu mezi zemí a letovou hladinou 100 (v horských oblastech až FL150). Předpověď je členěna do dvou sekcí, z nichž první obsahuje informace o nebezpečných jevech pro lety v nízkých hladinách a druhá pak doplňující informace. Předpovědi GAMET jsou vydávány zpravidla v intervalu 6 hodin s platností na 6 hodin, pokud není jejich četnost a období platnosti upravena po dohodě mezi meteorologickou službou a uživateli.
slov. GAMET; 2014

GOES

meteorologická geostacionární družice (Geostionary Operational Environmental Satellite) provozovaná americkou organizací NOAA.
angl. GOES; slov. GOES; 2014

GRIB

obecná informace v pravidelné síti bodů v binárním formátu pro přenos zpracovaných nebo předpověděných hodnot met. prvků, zejména pro distribuci výstupů met. modelů. Kód GRIB obsahuje definici geometrie sítě bodů, popis typu dat, použité komprese a prezentace dat.
angl. GRIB; slov. GRIB; 2014

GRID

dříve používaný alfanumerický kód pro přenos zpracovaných nebo předpověděných údajů met. nebo geofyz. prvků v definované pravidelné síti bodů. K distribuci výstupů met. modelů se nyní používá binární kód GRIB, popř. BUFR.
angl. GRID; slov. GRID; 1993-a3

Grosswetterlage

, viz typ makrosynoptické situace.
angl. general weather situation; slov. Grosswetterlage; 1993-a1

garmsil

místní název pro suchý a horký vítr charakteru fénu v předhořích Kopet-Dagu a záp. Ťan-Šanu ve stř. Asii, vanoucí v létě od jihu a východu z hor. Působí škody na kulturních plodinách podobně jako suchověj.
angl. garmsil; slov. garmsil; 1993-a1

garua

1. hustá mlha, někdy s mrholením, vyskytující se zvláště na podzim nad záp. pobřežím Již. Ameriky (na území Ekvádoru, Peru a Chile), omývaným studeným Peruánským proudem. Mívá dlouhé trvání a ve velmi suchých oblastech (např. poušť Atacama) je téměř jediným zdrojem vláhy pro tamější chudou vegetaci; 2. klimatický typ, vyskytující se na horkých subtropických pobřežích, kde se stýká teplý kontinentální vzduch s chladnými mořskými proudy, např. na záp. pobřeží Jižní Ameriky, již. Kalifornie, jz. Afriky a sz. Sahary.
angl. garua; slov. garua; 1993-a1

geligraf

dnes již nepoužívané zastaralé označení pro námrazoměr.
angl. ice deposit registrator; slov. geligraf; 1993-a3

geneze klimatu

, utváření klimatu — vytváření a udržování určitých atm. podmínek na Zemi jako celku nebo v jednotlivých částech Země v důsledku spolupůsobení různých klimatických faktorů. Klimatické faktory se při genezi klimatu uplatňují rozdílně v závislosti na jeho měřítku, vyjádřeném kategorizací klimatu.
slov. genéza klímy; 1993-a1

genitus

(gen) — označení vyjadřující, že daný druh oblaku vznikl transformací části jiného, tzv. mateřského oblaku. Tvar nově vytvořeného oblaku se označuje adjektivem složeným z názvu mateřského oblaku a z přípony genitus. Podle druhu mateřského oblaku rozeznáváme Ci nebo Cs cirrocumulogenitus (ccgen), Ci, As, Cu nebo Cb altocumulogenitus (acgen), Sc nebo Cb altostratogenitus (asgen), Sc, St nebo Cb nimbostratogenitus (nsgen), Cu nebo Cb stratocumulogenitus (scgen), Ac, Ns, St nebo Cb cumulogenitus (cugen) a Ci, Cc nebo St cumulonimbogenitus (cbgen).
angl. genitus; slov. genitus; 1993-a3

geomorfologie klimatická

dílčí disciplína geomorfologie, která studuje vznik a vývoj tvarů zemského povrchu v závislosti na klimatu a jeho změnách v geol. minulosti. Viz též oblast klimatomorfogenetická.
angl. climatic geomorphology; slov. klimatická geomorfológia; 1993-a2

geopotenciál

, potenciál tíže zemské — potenciál spojený s tíhovým polem Země. Je ekvivalentní potenciální energii vzduchové částice o jednotkové hmotnosti vzhledem ke zvolené nulové geopotenciální hladině, kterou ztotožňujeme se stř. hladinou moře. Číselně je roven práci vykonané proti působení síly zemské tíže při zvednutí jednotkové hmotnosti ze stř. hladiny moře do hladiny, k níž geopotenciál vztahujeme. Geopotenciál Φ, je spojen s geometrickou výškou z vztahem

Φ = \int_{0}^{z} g d z

kde g je velikost tíhového zrychlení. Viz též hladina ekvipotenciální, výška geopotenciální.
angl. geopotential; slov. geopotenciál; 1993-a2

geosféra

neurčitý pojem, který označuje buď pevnou část planety Země, nebo její svrchní část (syn. litosféra), případně souborně všechny nebo jednotlivé její obaly, tedy litosféru, pedosféru, hydrosféru, biosféru a atmosféru, k nimž někdy řadíme i kryosféru.
angl. geosphere; slov. geosféra; 1993-a3

gibli

místní název pro pouštní vítr v Tunisku a Libyi převážně jv. a již. směru (arabsky „jižní vítr").
angl. ghibli; gebli; slov. gibli; 1993-a1

glacioklimatologie

vědní obor zabývající se vztahy mezi zaledněním a klimatem. Studuje podmínky vzniku a rozvoje ledovců v závislosti na klimatických podmínkách a klimatických změnách. Viz též kryosféra.
angl. glacioclimatology; slov. glacioklimatológia; 1993-a1

glaciál

, doba ledová — období relativního nárůstu zalednění na Zemi. V geol. minulosti nastal tento jev vícekrát, pravidelně se opakoval v rámci kvartérního klimatického cyklu. Tehdy prům. teplota vzduchu na Zemi klesala až o 10 °C oproti současnosti. Docházelo k mohutnému rozvoji zalednění, především k postupu pevninského ledovce, k periglaciálním jevům a k výraznému poklesu mořské hladiny o více než 100 metrů oproti interglaciálům. V drsném a suchém kontinentálním klimatu se šířila step a tundra, probíhaly intenzívní zvětrávací pochody, zvané zesprašnění, rozvíjela se geol. činnost větru (eolická činnost) a vytvářely se surové půdy.
angl. glacial; ice age; slov. glaciál; 1993-a3

gloriola

, syn. glórie.
angl. glory; slov. gloriola; 1993-a3

glórie

, gloriola — jeden z fotometeorů, který se projevuje jedním nebo více soustřednými barevnými kruhy kolem stínu vrženého na vodní kapičky oblačné vrstvy, mlhy, popř. i rosy. Vzniká zpětným rozptylem světla na mnohočetných souborech vodních kapiček. Jestliže oblak nebo mlha jsou blízko pozorovatele, může se jeho vržený stín jevit zvětšený a jev se pak označuje jako Brockenské spektrum, Brockenské strašidlo nebo přízrak (podle pozorování na horské observatoři na hoře Brocken v Německu, odkud byl původně popsán). V obecné češtině se vyskytuje též název jevu vidmo.
slov. glória; 1993-a3

graden

, denostupeň, gradoden — algebraický rozdíl mezi průměrnou denní teplotou vzduchu a zvolenou referenční teplotou, vyjádřený ve °C. U nás se pro topné období (sezónu) používá referenční teplota 12 °C.
angl. degree-day; slov. graden; 1993-a1

graden klimatizační

, graden pro klimatizaci — druh gradenu, který se používá pro odhad energ. požadavků na umělou klimatizaci (ochlazování uzavřených prostorů budov). Počítá se pro dny, v nichž prům. denní teplota vzduchu je vyšší než zákl. teplota, kterou je např. 25 °C.
angl. cooling degree-day; slov. graden pre klimatizáciu; 1993-a1

gradient

v met. vektor, který vyjadřuje velikost a směr poklesu hodnot skalární funkce φ(x,y,z), kde x, y, z jsou kartézské souřadnice, připadající na jednotkovou vzdálenost v prostorovém poli hodnot funkce. Je definován jako záporně vzatý součin funkce φ a Hamiltonova nabla operátoru

\nabla

vztahem

- \nabla φ = - (i \frac{\partial φ}{\partial x} + j \frac{\partial φ}{\partial y} + k \frac{\partial φ}{\partial z}),

kde i, j, k jsou jednotkové vektory ve směru os kartézského souřadného systému x, y, z. Dvourozměrný vektor

- \nabla φ_{H} = - (i \frac{\partial φ}{\partial x} + j \frac{\partial φ}{\partial y}),

nazýváme horizontálním gradientem φ a záporně vzatou parciální derivaci φ podle vert. souřadnice z gradientem vertikálním. Vektor opačného směru označujeme jako ascendent. V p-systému používáme místo horiz. gradientu φ gradient izobarický. V meteorologii nejčastěji pracujeme s gradientem atm. tlaku, teploty, potenciální teploty, vlhkosti apod. V matematice je gradient definován jako opačný vektor

\nabla φ

orientovaný směrem k rostoucím hodnotám funkce φ.
angl. gradient; slov. gradient; 1993-a2

gradient autokonvekční

, gradient mechanické rovnováhy — vert. teplotní gradient v homogenní atmosféře. Použijeme-li stavovou rovnici pro suchý vzduch a rovnici hydrostatické rovnováhy, dostaneme v homogenní atmosféře hodnotu autokonvekčního gradientu rovnou g / R, kde g značí velikost tíhového zrychlení a R měrnou plynovou konstantu vzduchu. Pro suchý vzduch je hodnota autokonvekčního gradientu rovna 0,0342 K.m^–1, tj. přibližně 3,4 K na 100 m. Jestliže je hodnota skutečného vert. gradientu teploty vzduchu větší než hodnota gradientu autokonvekčního, což by teoreticky mohlo nastat v silně ohřáté vrstvě vzduchu bezprostředně přiléhající k zemskému povrchu, vytvoří se inverze hustoty vzduchu, tj. hustota rostoucí s výškou. Konv. vert. pohyby pak vznikají i bez vnějších impulsů, dochází k autokonvekci. Pojem tzv. autokonvekce vychází z nesprávné analogie s konvekcí v nestlačitelné kapalině. V plynu dochází ke spontánnímu vzniku konvekce, jestliže vertikální gradient teploty překročí hodnotu gradientu adiabatického. Tzn. hodnotu přibližně 1 K na 100 m v suchém vzduchu.
angl. autoconvective lapse rate; slov. autokonvekčný gradient; 1993-a3

gradient barický

, syn. gradient tlakový.
slov. barický gradient; 1993-a1

gradient barometrický

zast. označení pro tlakový gradient, zavedené angl. fyzikem T. Stevensonem v roce 1868.
slov. barometrický gradient; 1993-a1

gradient elektrického potenciálu v atmosféře

, gradient elektrický — intenzita el. pole E ve vzdálenosti r od kladného bodového náboje ve vzduchu nebo vakuu

E = \frac{Q a_{r}}{4 π ϵ_{0} r^{2}},

kde a_r je jednotkový vektor ve směru r od náboje Q a ε₀ je permitivita vakua (prakticky rovná permitivitě vzduchu v atmosféře).
V soustavě SI platí (4πε₀)^–1 = 4.10^–1. Má-li zdroj pole negativní náboj, potom dle právě uvedeného vzorce siločáry el. pole směřují k tomuto bodovému náboji a intenzita el. pole má záporné znaménko. Vzorec popisuje též gradient elektrického potenciálu vně symetrického kulového vodiče nesoucího náboj Q. Za podmínek elektřiny klidného ovzduší je země nabita záporně a atmosféra nad zemí kladně. Potom takto zavedený vektor el. pole nad zemí směřuje do středu Země. Tato konvence o orientaci elektrického pole se používá v obecně fyzikální a elektrotechnické literatuře. V meteorologické literatuře se však často ohledně orientace elektrického pole užívá opačná konvence, kdy se ve zde uvedeném vzorci orientuje polohový vektor tak, aby směřoval k náboji Q. Důvodem této, z obecného hlediska nestandardní konvence, je snaha, aby za podmínek elektřiny klidného ovzduší, kdy zemský povrch nese záporný a atmosféra kladný náboj, bylo vertikální el. pole považováno za kladné. Za podmínek elektřiny klidného ovzduší bývá u země gradient elektrického potenciálu v atmosféře asi 130 V.m^–1. Za bouřky dosahuje řádově desítek kV.m^–1, přičemž je orientován opačně vůči situaci za podmínek elektřiny klidného ovzduší.
angl. gradient of electric potential in the atmosphere; slov. gradient elektrického potenciálu v atmosfére; 1993-a3

gradient elektrický

, syn. gradient elektrického potenciálu v atmosféře.
slov. elektrický gradient; 1993-a1

gradient geotermický

změna teploty s hloubkou v pevné zemské kůře (litosféře) pod povrchovou vrstvou, do které ještě zasahuje vliv tepelné bilance zemského povrchu. Jde tedy o hloubky větší než 10 až 20 m. Geotermický gradient činí přibližně 3 K na 100 m. Viz též stupeň geotermický.
angl. geothermal gradient; slov. geotermický gradient; 1993-a1

gradient teplotní

obecně vektor daný složkami ∂T / ∂x, ∂T / ∂y, ∂T / ∂z, kde T znamená teplotu a x, y, z jsou osy souřadného systému. V meteorologii se však prakticky vždy pod teplotním gradientem rozumí vektor (–∂T / ∂x, –∂T / ∂y, –∂T / ∂z) , zatímco vektor (∂T / ∂x, ∂T / ∂y, ∂T / ∂z) se nazývá ascendent teploty. Teplotní gradient směřuje kolmo k izotermickým plochám a určuje změnu teploty připadající na jednotkovou vzdálenost ve směru, v němž dochází k největšímu prostorovému poklesu teploty. V meteorologii rozlišujeme horizontální gradient teploty (–∂T / ∂x, –∂T / ∂y) a vertikální gradient teploty (–∂T / ∂z).
Horiz. gradient směřuje v horiz. rovině kolmo na izotermy do strany s nižší teplotou. Vertikální gradient udává záporně vzatou změnu teploty připadající na jednotkovou vzdálenost ve vert. směru. Nejvyšší hodnoty horiz. gradientu teploty se obvykle vyskytují v oblastech výškových frontálních zón, v oblastech přízemních atmosférických front a za vhodných podmínek na rozhraní dvou fyz. podstatně odlišných podkladů (např. moře – pevnina). Podle vert. gradientu teploty hodnotíme statickou vertikální stabilitu atmosféry. Ve většině případů je v troposféře vert. gradient teploty –∂T / ∂z kladný (teplota klesá s výškou). Je-li v některých vrstvách záporný (teplota s výškou roste), mluvíme o inverzi teploty vzduchu.
angl. temperature gradient; slov. teplotný gradient; 1993-a2

gradient teplotní adiabatický

vert. gradient teploty vzduchové částice při adiabatické expanzi v atmosféře, která je v hydrostatické rovnováze. Odpovídá záporně vzaté změně teploty částice při jejím přemístění o jednotkovou vzdálenost ve vert. směru –dT/dz, kde dT je změna teploty a dz změna výšky. Vyjadřuje ochlazování vzduchové částice při jejím adiabatickém výstupu a oteplování při jejím adiabatickém sestupu. V meteorologii je obvyklé udávat adiabatický teplotní gradient v K nebo °C na 100 m. Podle relativní vlhkosti vzduchové částice rozlišujeme teplotní gradient suchoadiabatický, vlhkoadiabatický a nasyceně adiabatický, který se při praktické aplikaci aproximuje hodnotou pseudoadiabatického teplotního gradientu. Viz též děj adiabatický.
angl. adiabatic lapse rate; slov. adiabatický teplotný gradient; 1993-a3

gradient teplotní autokonvekční

, syn. gradient autokonvekční.
slov. autokonvekčný teplotný gradient; 1993-a1

gradient teplotní horizontální

, viz gradient teplotní.
angl. horizontal temperature gradient; slov. horizontálny teplotný gradient; 1993-a1

gradient teplotní nadadiabatický

(superadiabatický) — vert. tepl. gradient v atmosféře y = –∂T / ∂z, jehož velikost převyšuje hodnotu adiabatického gradientu. Obvykle se pod pojmem superadiabatický vert. gradient teploty rozumí vert. teplotní gradient větší, než je hodnota suchoadiabatického gradientu, tj. změna teploty větší než 1 K na 100 m.
angl. superadiabatic lapse rate; slov. nadadiabatický teplotný gradient; 1993-a2

gradient teplotní nasyceně adiabatický

adiabatický teplotní gradient částice vzduchu nasyceného vodní párou, který může obsahovat i kondenzovanou vodu. Lze jej vyjádřit přibližným vztahem

γ_{s} = {(- \frac{d T}{d z})}_{s} ≅ γ_{d} \frac{1 + \frac{ϵ L_{v} e_{w}}{R_{d} T p}}{1 + \frac{ϵ^{2} L_{v}^{2} e_{w}}{c_{p d} R_{d} T^{2} p}},

kde dT je změna teploty, dz změna výšky, γ_d suchoadiabatický teplotní gradient, ε = 0,622 je poměr plynové konstanty suchého vzduchu a plynové konstanty vodní páry, L_v je latentní teplo výparu, R_d měrná plynová konstanta suchého vzduchu, e_w napětí vodní páry nasycené nad vodou při teplotě T, c_pd měrné teplo suchého vzduchu při konstantním tlaku vzduchu p. Hodnota nasyceně adiabatického teplotního gradientu závisí na teplotě a tlaku vzduchu v rozsahu přibližně od 0,2 do 1,0 K na 100 m výšky. Při teplotě 0 °C a tlaku vzduchu 1 000 hPa nabývá nasyceně adiabatický teplotní gradient hodnoty 0,6 K na 100 m. Přibližný vztah uvedený výše zanedbává množství tepla potřebné ke změně teploty kondenzované vody a tedy i rozdíl mezi vratným nasyceně adiabatickým gradientem a pseudoadiabatickým teplotním gradientem. Při nasycení nad ledem lze použít stejný vztah, v němž však nahradíme latentní teplo výparu latentním teplem sublimace a napětí nasycení nad vodou napětím nasycení nad ledem. Někdy se nasyceně adiabatický teplotní gradient chybně označuje jako gradient vlhkoadiabatický (toto označení je obvyklé v amerických textech, v češtině se u nasyceného vzduchu nepoužívá). Viz též Clausiova a Clapeyronova rovnice, děj adiabatický, děj pseudoadiabatický.
angl. saturated adiabatic lapse rate; slov. nasýtene adiabatický teplotný gradient; 1993-a3

gradient teplotní nenasyceně adiabatický

málo používané souhrnné označení pro gradient teplotní suchoadiabatický a gradient teplotní vlhkoadiabatický.
slov. nenasýtene adiabatický teplotný gradient; 1993-a2

gradient teplotní pseudoadiabatický

adiabatický teplotní gradient částice vzduchu nasyceného vodní párou při psedoadiabatickém procesu. Viz též gradient teplotní nasyceně adiabatický.
angl. pseudoadiabatic lapse rate; slov. pseudoadiabatický teplotný gradient; 2014

gradient teplotní suchoadiabatický

adiabatický teplotní gradient částice suchého vzduchu. Lze jej vyjádřit vztahem

γ_{d} = {(- \frac{d T}{d z})}_{d} = \frac{g}{c_{p d}},

kde dT je změna teploty, dz změna výšky. Hodnota γ_d je 0,98 K na 100 m, v praxi se obvykle zaokrouhluje na 1 K na 100 m.
angl. dry adiabatic lapse rate; slov. suchoadiabatický teplotný gradient; 1993-a3

gradient teplotní vertikální

, viz gradient teplotní.
angl. temperature lapse rate; slov. vertikálny teplotný gradient; 1993-a1

gradient teplotní vlhkoadiabatický

adiabatický teplotní gradient částice vlhkého, ale nenasyceného vzduchu. Protože rozdíl mezi hodnotou suchoadiabatického teplotního gradientu a vlhkoadiabatického teplotního gradientu je velmi malý, obvykle se adiabatická změna teploty vlhké nenasycené vzduchové částice popisuje suchoadiabatickým teplotním gradientem. Na rozdíl od češtiny se v amerických textech používá termín vlhkoadiabatický teplotní gradient jako synonymum pro nasyceně adiabatický teplotní gradient.
slov. vlhkoadiabatický teplotný gradient; 1993-a3

gradient teplotní šířkový

rozdíl teploty vzduchu mezi místy ležícími na stejném poledníku, jejichž zeměp. šířka se liší se o 1°. Užívá se obvykle pro měs. nebo roč. průměry teploty.
angl. latitudinal temperature gradient; slov. šírkový teplotný gradient; 1993-a2

gradient tlakový

(barický) — obecně vektor (∂p / ∂x, ∂p / ∂y, ∂p / ∂z) kde p značí atm. tlak a x, y, z jsou osy souřadnicového systému. V meteorologii se jako tlakový gradient označuje vektor opačného znaménka (–∂p / ∂x , –∂p / ∂y , –∂p / ∂z) a vektor (∂p / ∂x, ∂p / ∂y, ∂p / ∂z) se nazývá tlakový ascendent. Tlakový gradient směřuje kolmo k izobarickým plochám a vyjadřuje změnu atm. tlaku připadající na jednotkovou vzdálenost ve směru maximálního poklesu tlaku. V meteorologii obvykle uvažujeme odděleně horiz. tlakový gradient daný dvojrozměrným vektorem (–∂p / ∂x , –∂p / ∂y) a vert. tlakový gradient daný –∂p / ∂z. Horiz. tlakový gradient směřuje v horiz. rovině kolmo na izobary do strany s nižším atm. tlakem a rozhodující měrou ovlivňuje proudění vzduchu. Proudění ve volné atmosféře bývá přibližně kolmé na směr horiz. tlakového gradientu, takže postavíme-li se na sev. polokouli čelem po směru proudění, po pravé (levé) ruce máme vyšší (nižší) tlak vzduchu. Rychlost proudění je přitom úměrná velikosti horiz. tlakového gradientu. Vert. tlakový gradient vyjadřuje změnu atm. tlaku na jednotkovou vzdálenost ve vert. směru a jeho velikost souvisí s teplotou dané vzduch. hmoty, přičemž ve studeném vzduchu je pokles tlaku rychlejší než v teplém. Viz též síla tlakového gradientu, zákon Buys-Ballotův.
angl. barometric gradient; pressure gradient; slov. tlakový gradient; 1993-a3

gradient tlakový horizontální

, viz gradient tlakový.
angl. horizontal pressure gradient; slov. horizontálny tlakový gradient; 1993-a1

gradient tlakový vertikální

, viz gradient tlakový.
angl. vertical pressure gradient; slov. vertikálny tlakový gradient; 1993-a1

gradient větru

nespr. označení pro střih větru.
slov. gradient vetra; 1993-a1

gradoden

, syn. graden.
slov. dennostupeň; 1993-a1

gust fronta

[gast] — přední okraj studeného vzduchu vytékajícího z konv. bouře. Zdrojem studeného vzduchu je sestupný proud, který se po dosažení zemského povrchu roztéká do stran a proniká pod okolní teplejší vzduch. Vert. mohutnost rozlévajícího se studeného vzduchu bývá řádově stovky metrů až jednotky kilometrů. U zemského povrchu je rozlévající se vzduch brzděn a v určité výšce nad zemí vytváří tzv. „nos“. Na čele studeného vzduchu se tvoří gust fronta, typická prudkou změnou rychlosti a směru větru, tlaku a teploty vzduchu. Na záznamu tlaku vzduchu se při přechodu gust fronty vytváří charakteristický bouřkový nos. Na čele gust fronty vzniká často typická oblačnost zvláštnosti arcus, označovaná jako shelf cloud. V případech dostatečné mohutnosti této oblačnosti může být gust fronta detekovatelná meteorologickými radiolokátory a družicemi. Gust fronta se může od mateřské bouře šířit do vzdálenosti až stovky km a po celou dobu života může iniciovat vznik nové konv. oblačnosti. Krátkodobé zvýšení rychlosti větru při přechodu gust fronty přes místo pozorování bývá označováno též jako húlava.
angl. gust front; slov. gust front; 1993-a3

Hydrometeorologický ústav

(HMÚ) — předchůdce dnešního Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ) založený vládním nařízením č. 96/1953 Sb. ze dne 27. listopadu 1953, které nabylo účinnosti dnem 1. ledna 1954. Svou působností ústav při svém vzniku navázal na činnosti Státního ústavu meteorologického a Státního ústavu hydrologického, pozdější Hydrologické a hydrografické služby vodohospodářského rozvojového střediska, založených v roce 1919 bezprostředně po vzniku samostatného československého státu. Viz meteorologie v ČR.
angl. Hydrometeorological Institute; 2014

haboob

v původním významu silná prachová bouře v Súdánu. V Chartúmu se vyskytuje prům. 24krát za rok, obvykle od května do září. Nejčastěji se vyskytuje v odpoledních nebo večerních hodinách s prům. dobou trvání tři hodiny. Haboob je spjat většinou s náhlou změnou směru a zesílením rychlosti větru, výrazným poklesem teploty vzduchu a extrémně nízkou dohledností. Oblaky prachu mohou dosáhnout výšky 1,5 až 3 km. Haboob se vyskytuje při vpádu chladného vzduchu na již. okraji studené fronty ve Středomoří. V současné době se název haboob používá pro silné prachové bouře i v jiných částech světa.
angl. haboob; slov. haboob; 1993-a3

hakím

, syn. samum.
slov. hakim; 1993-a1

hala pyramidální

duhově zbarvené světelné kruhy kolem Slunce představující obdobu malého hala nebo velkého hala, avšak s odlišnými úhlovými poloměry. Vytvářejí se dvojitým lomem paprsků na ledových krystalcích, když vstupní, resp. výstupní stěnou krystalku pro příslušný paprsek je stěna pyramidálního (jehlanovitého) zakončení sloupkových nebo destičkových krystalků (často se vyskytující pyramidální nástavby nad stěnami podstav sloupkových nebo destičkových krystalků). Nejčastěji se v literatuře v tomto směru uvádějí hala o úhlovém poloměru ca: 9° (Buiysenovo halo), 18° (Rankinovo halo), 20° (Burneyovo halo), 23° (Barkowovo halo), 24° (Dutheilovo halo) a 35° (Feuilleovo halo). U pyramidálních hal mohou vzácně vznikat jevy obdobné parheliím a tečným obloukům u malého hala.
angl. pyramidal haloes; slov. pyramidálne halo; 2014

halný wiatr

, viz vítr halný.
slov. wiatr halny; 1993-a1

halo Celliniho

viz heiligenschein.
slov. Celliniho halo; 2014

halo malé

, halo 22°, kolo malé — fotometeor, projevující se jako bělavý nebo duhově zbarvený světelný kruh kolem zdroje světla (Slunce nebo Měsíce) v úhlové vzdálenosti 22°. Vnitřní strana má červený, vnější fialový nádech. Plocha uvnitř kruhu se jeví poněkud tmavší než okolní obloha. Patří k častým halovým jevům. Vzniká dvojitým lomem světelných paprsků na šestibokých hranolcích ledových krystalků, kdy paprsek do krystalku vstupuje i z něho vystupuje stěnami pláště, tzn. že jde o lom na hranolu s lámavým úhlem 60°. V české literatuře se jako synonymum někdy vyskytuje malé kolo, z čehož však mohou vznikat nedorozumění, neboť do vydání české verze Mezinárodního atlasu oblaků v r. 1965 se termínem malé kolo rozuměla koróna, zatímco velké kolo se používalo jak pro velké halo, tak pro malé halo.
angl. small halo; halo of 22°; slov. malé halo; 1993-a3

halo opsané

vzácný halový jev v podobě brýlovitého světelného útvaru kolem malého hala. Vzniká propojením horního a dolního tečného oblouku malého hala.
angl. circumscribed halo; slov. opísané halo; 2014

halo velké

, halo 46°, kolo velké – fotometeor, patřící mezi halové jevy a jevící se obvykle jako slabší bělavě nebo duhově zbarvený světelný kruh kolem zdroje světla (Slunce nebo Měsíce) se zdánlivým úhlovým poloměrem 46°. Jeho intenzita bývá podstatně slabší než intenzita malého hala a též jeho výskyt je mnohem méně častý. Vzniká dvojitým lomem světelných paprsků na šestibokých hranolcích ledových krystalků, kdy paprsek do hranolku vstupuje plochou podstavy a vystupuje plochou pláště nebo naopak, tzn. že jde o lom na hranolu s lámavým úhlem 90°. V české literatuře se jako synonymum někdy vyskytuje velké kolo, z čehož však mohou vznikat nedorozumění, neboť do vydání české verze Mezinárodního atlasu oblaků v r. 1965 se termín velké halo též vyskytoval jako označení pro velké i malé halo.
angl. large halo; halo of 46°; slov. veľké halo; 1993-a3

harmatan

místní název sv. pasátu na pobřeží záp. Afriky a v oblasti Guinejského zálivu, kde vane v suchém roč. období (od listopadu do března) ze Sahary. Harmatan je velmi suchý, s velkým obsahem prachu.
angl. harmatan; harmattan; slov. harmattan; 1993-a1

hazardy hydrometeorologické

nevhodné označení pro hydrometeorologická ohrožení.
2016

heatburst

(z angl. heatburst) — jev, charakterizovaný prudkým zvýšením teploty (až o 10 °C či více) v rozmezí několika minut, doprovázený výrazným zesílením větru, včetně silných nárazů, a výrazným poklesem vlhkosti vzduchu. Předpokládá se, že se jedná o jev obdobný downburstu, avšak beze srážek, přičemž o mechanizmu jeho ohřevu se zatím pouze spekuluje. Vyskytuje se zpravidla ve večerních a nočních hodinách v blízkosti slábnoucích nebo rozpadajících se konv. bouří, častěji v blízkosti horských hřebenů; podobně jako downburst může působit svými nárazy větru značné škody. Doba trvání heatburstu dosahuje od několika minut až po desítky minut, výjimečně i déle. Jedná se o poměrně vzácný jev, vyskytující se v USA, kde se vyskytuje nejčastěji, ale i v jiných geografických oblastech, včetně Evropy.
angl. heatburst; heiligenschein; slov. heatburst; 2014

heiligenschein

někdy používaný mezinárodní termín něm. jazykového původu pro jev glórie kolem stínu vrženého lidskou postavou (zejména její hlavou a k ní přilehlou částí těla) na zemský povrch pokrytý kapičkami rosy nebo do vrstvy přízemní mlhy. Český překlad je svatozář. Stejný název se v literatuře někdy používá pro analogický jev podstatně menší výraznosti v souvislosti se stíny vrženými na povrchy granulového charakteru (povrch písku apod.) nebo např. v případě stínu letadla letícího nad lesními masivy produkujícími v době svého kvetení velké soubory pylových částic. Zde bývá zmiňováno jednoduché vysvětlení v podobě vysoké intenzity světla rozptýleného příslušnými částicemi. Jev pak může mít podobu pouze světelné skvrny kolem vrženého stínu bez zřetelných světelných maxim a minim typických pro ohybové jevy. V literatuře se někdy ve smyslu synonyma vyskytuje označení Celliniho halo (Benvenuto Cellini, popis jevu z r. 1562).
angl. Cellini's halo; slov. heiligenschein; 2014

heliograf

, syn. slunoměr.
angl. heliograph; slov. heliograf; 1993-a1

heliogram

záznam slunoměru.
angl. sunshine record; slov. heliogram; 1993-a1

heliotermometr

dnes již neužívaný přístroj k měření přímého slunečního záření. Tepelné účinky dopadajícího záření se zjišťovaly pomocí citlivého teploměru. Heliotermometr zkonstruoval švýcarský přírodovědec H. B. de Saussure v r. 1774. Viz též teploměr insolační.
angl. heliothermometer; slov. heliotermometer; 1993-a1

heterosféra

část atmosféry Země nad výškou zhruba 90 km, kde se začíná uplatňovat difúzní rovnováha, která se ustaví podle parciálních tlaků jednotlivých plynů. Koncentrace lehčích plynů ubývá s výškou pomaleji, a proto ve výškách několika tisíc km převládá atomární vodík. V heterosféře se významně uplatňuje elektromagnetické sluneční záření, které způsobuje fotoionizaci a fotodisociaci. Uplatňují se však i vlivy záření korpuskulárního. Vznikají tak ionty a volné elektrony, v případě fotodisociace štěpí záření krátkých vlnových délek molekuly na atomy. Vlivem absorpce sluneční energie dosahuje teplota v řídké heterosféře hodnot řádově stovek kelvinů. K největší produkci elektronů a iontů dochází ve výškách kolem 300 km. Vrstva pod heterosférou se nazývá homosféra.
angl. heterosphere; slov. heterosféra; 1993-a3

hladina barická

méně vhodné označení pro izobarickou hladinu. Viz též hladina tlaková.
angl. isobaric level; isobaric surface; slov. barická hladina; 1993-a1

hladina ekvipotenciální

, plocha ekvipotenciální — obecně hladina (plocha) konstantní hodnoty určitého potenciálu. V meteorologii jde zpravidla o hladinu konstantní hodnoty geopotenciálu. V tom případě nulovou ekvipotenciální (neboli geopotenciální) hladinu obvykle ztotožňujeme s ideální mořskou hladinou.
angl. equipotential level; equipotential surface; slov. ekvipotenciálna hladina; 1993-a1

hladina ekvivalentně barotropní

hladina v atmosféře, v níž je absolutní vorticita konzervativní vlastností vzduchových částic a její lokální změny jsou působeny pouze horiz. geostrofickou advekcí. V reálné atmosféře obvykle bývají tyto podmínky přibližně splněny ve vrstvě 500 až 400 hPa. V minulosti byla hladina ekvivalentně barotropní často ztotožňována s hladinou 500 hPa. Vzhledem k tomu, že rovnice vorticity má v ekvivalentně barotropní hladině stejný tvar jako v hladině nondivergence v barotropní atmosféře, někdy se tyto dvě hladiny nesprávně ztotožňují. Viz též model barotropní, vítr geostrofický.
angl. equivalent barotropic level; equivalent barotropic surface; slov. ekvivalentne barotropná hladina; 1993-a2

hladina geopotenciální

hladina (plocha) konstantního geopotenciálu. Viz též hladina ekvipotenciální.
angl. geopotential level; geopotential surface; slov. geopotenciálna hladina; 1993-a1

hladina izentropická

, viz plocha izentropická.
angl. isentropic level; isentropic surface; slov. izentropická hladina; 1993-a1

hladina izobarická

hladina (plocha) s konstantním tlakem vzduchu, jejíž výška nad zemí nebo vzdálenost od jiné tlakové hladiny závisí na teplotních, resp. hustotních vlastnostech sloupce vzduchu, vyjádřených např. jeho stř. virtuální teplotou. Mapy tlakových hladin jsou označovány jako mapy absolutní a relativní topografie. Sklon izobarických hladin k stř. hladině moře je řádově zlomky minuty. Tangens úhlu sklonu izobarické hladiny je

tg β = \frac{λ}{g} v_{g},

kde v_g je rychlost geostrofického větru a g velikost tíhového zrychlení.
angl. constant pressure level; constant pressure surface; isobaric level; isobaric surface; slov. izobarická hladina; 1993-a1

hladina izopyknická

, syn. plocha izopyknická.
angl. isopycnic level; slov. izopyknická hladina; 1993-a1

hladina izosterická

, syn. plocha izosterická.
angl. isosteric level; slov. izosterická hladina; 1993-a1

hladina izotermická

, syn. plocha izotermická.
angl. isothermal level; slov. izotermická hladina; 1993-a1

hladina kondenzační

hladina v atmosféře, určená svou výškou, popř. tlakem vzduchu, v níž se vzduch stává nasyceným vodní párou při adiabatickém ději. Přechod do nasyceného stavu je vyvolán ochlazením vzduchu při adiabatické expanzi. Podle podmínek, za nichž adiabatický děj probíhá, rozlišujeme kondenzační hladinu výstupnou, konv. a turbulentní. Viz též kondenzace vodní páry.
angl. condensation level; slov. kondenzačná hladina; 1993-a3

hladina kondenzační konvekční

kondenzační hladina dosažená vzduchovou částicí, jejíž počáteční teplota odpovídá hodnotě konv. teploty a vlhkost odpovídá hodnotě přízemní vlhkosti, při výstupu z přízemní hladiny. Na termodynamickém diagramu určujeme konv. kondenzační hladinu průsečíkem izogramy vedené z teploty přízemního rosného bodu a křivky teplotního zvrstvení. Viz též teplota konvekční kondenzační hladiny, teplota konvekční.
angl. convective condensation level; slov. konvekčná kondenzačná hladina; 1993-a3

hladina kondenzační turbulentní

kondenzační hladina dosažená vzduchovou částicí při vert. turbulentním promíchávání ve vzduchové hmotě. Viz též turbulence.
angl. mixing condensation level; slov. turbulentná kondenzačná hladina; 1993-a2

hladina kondenzační výstupná

kondenzační hladina, ve které vystupující nenasycená vzduchová částice přejde do stavu nasycení vodní párou následkem ochlazování při adiabatické expanzí. Výstupný pohyb může být způsoben termickou nebo vynucenou konvekcí. Výstupnou kondenzační hladinu určujeme na termodynamickém diagramu jako hladinu, v níž se protíná stavová křivka vystupující částice a izograma proložená teplotou rosného bodu v počáteční hladině výstupu. Výstupnou kondenzační hladinu určujeme nejčastěji pro adiabatický výstup z přízemní hladiny. Lze ji však určit pro výstup z libovolného bodu křivky teplotního zvrstvení. Viz též teplota výstupné kondenzační hladiny.
angl. lifting condensation level; slov. výstupná kondenzačná hladina; 1993-a2

hladina konvekce horní

hladina (výška), ve které ustávají konv. výstupné pohyby. Pojem horní hladina konvekce se nejčastěji užívá v souvislosti s termickou konvekcí, vyvolanou nerovnoměrným radiačním ohříváním zemského povrchu. Výšku horní hladiny konvekce určujeme na termodynamickém diagramu metodou částice. Lze využít i vhodnou aplikaci metody vrstvy nebo metody vtahování. Viz též hladina volné konvekce.
angl. convection level; slov. horná hladina konvekcie; 1993-a2

hladina nondivergence

hladina (výška) v atmosféře, v níž je hodnota horiz. izobarické divergence proudění blízká k nule. Podmínku nondivergence obvykle dobře splňují hladiny ve stř. troposféře mezi 700 a 500 hPa, přičemž horiz. divergence proudění v horní a ve spodní troposféře má opačné znaménko. V konkrétní synoptické situaci může existovat i více hladin (výšek) nondivergence. Pojem hladina nondivergence lze považovat za vystižení plochy, která odděluje hlavní oblasti horizontální divergence a konvergence spojené s typickou vertikální strukturou tlakových výší a níží v synoptickém měřítku. Tento pojem sehrál značnou úlohu v historickém vývoji numerických modelů atmosféry, pracuje se s ním např. v barotropních modelech.
angl. level of nondivergence; nondivergence level; slov. hladina nondivergencie; 1993-a3

hladina nulového vztlaku

hladina (výška), v níž se teplota vzduchové částice, vystupující nasyceně adiabaticky z výstupné kondenzační hladiny, naposledy vyrovná teplotě okolí v podmíněně instabilní atmosféře. Na termodynamickém diagramu se určuje jako průsečík nasycené adiabaty, proložené charakteristickým bodem, s křivkou zvrstvení. Obvykle se nachází blízko tropopauzy. Viz též hladina volné konvekce, CAPE.
angl. equilibrium level; slov. hladina nulového vztlaku; 2014

hladina tlaková

nevh. označení pro hladinu (plochu) izobarickou.
angl. pressure level; slov. tlaková hladina; 1993-a1

hladina tání

hladina (výška) v atmosféře, ve které tají ledové krystalky a sněhové vločky při pádu k zemi. Odpovídá výšce izotermy 0 °C. Její poloha se mění s denní a roční dobou, v závislosti na zeměp. šířce a na vlastnostech vzduchové hmoty.
angl. melting level; slov. hladina topenia; 1993-a3

hladina volné konvekce

hladina (výška), v níž se teplota vzduchové částice, vystupující nasyceně adiabaticky z výstupné kondenzační hladiny, poprvé vyrovná teplotě okolí v podmíněně instabilní atmosféře. Nad hladinou volné konvekce až do hladiny, v níž se částice stává opět chladnější než okolí, získává vzduchová částice kladné zrychlení na úkor CAPE. Na termodynamickém diagramu se poloha hladiny volné konvekce určuje jako průsečík nasycené adiabaty proložené charakteristickým bodem a křivky teplotního zvrstvení. Viz též teplota hladiny volné konvekce, instabilita atmosféry podmíněná.
angl. free convection level; slov. hladina voľnej konvekcie; 1993-a3

hladina řídícího proudění

hladina s dostatečně výrazným, ustáleným a co do směru nepříliš plošně proměnlivým přenosem vzduchu ve stř. troposféře, v jehož směru se v podstatě přemísťují přízemní tlakové útvary (odtud řídící proudění). Za hladinu řídícího proudění se obvykle považuje hladina, ve které leží osa výškové frontální zóny. V létě to bývá hladina okolo 500 hPa, v zimě okolo 700 hPa. Viz též proudění řídící.
angl. steering level; slov. hladina riadiaceho prúdenia; 1993-a2

hladiny izobarické standardní

hladiny tlaku vzduchu, jehož hodnoty byly stanoveny mezin. dohodou. Jsou to hladiny 1 000, 925, 850, 700, 500, 400, 300, 250, 200, 150, 100, 70, 50, 30, 20 a 10 hPa. Údaje o výšce hladin a hodnotách jednotlivých prvků v nich měřených jsou předávány povinně ve zprávách TEMP a TEMP SHIP. Ve zprávách PILOT a PILOT SHIP se uvádějí hodnoty směru a rychlosti větru ve standardních izobarických hladinách 850 až 10 hPa. Výše položené synoptické stanice (v ČR ve výšce nad 550 m. n. m.) uvádějí ve zprávách SYNOP výšku stanovené standardní izobarické hladiny místo tlaku vzduchu přepočítaného na střední hladinu moře.
angl. standard isobaric surfaces; standard pressure levels; slov. štandardné izobarické hladiny; 1993-a3

hladiny letové

(FL-flight levels) — hladiny (výšky) v atmosféře mezinárodně určené k zabezpečení letů hlavně dopravních letadel. Výška letu v letových hladinách se udržuje podle výškoměru nastaveného na tlak vzduchu 1 013,2 hPa, takže jsou letové hladiny hladinami konstantního atm. tlaku. První letovou hladinou (v praxi nepoužívanou) je tlaková hladina 1 013,2 hPa. Další letové hladiny jsou od sebe vzdáleny o konstantní tlakové intervaly, které ve standardní atmosféře odpovídají vert. vzdálenosti 300 m. Letové hladiny letových cest se udávají čís. symbolem, který značí výšku ve standardní atmosféře ve stovkách stop (např. 290, 310 atd.).
angl. flight levels; slov. letové hladiny; 1993-a3

hladiny význačné

hladiny uváděné ve zprávách PILOT a TEMP, v nichž podle aerol. měření nabývá teplota vzduchu, relativní vlhkost vzduchu, směr a rychlost větru hodnot, významných pro sestrojení křivek vertikálního profilu teploty, vlhkosti vzduchu a větru. Za význačné hladiny teploty se v troposféře považují zejména dolní a horní hranice inverzí teploty, resp. izotermií v případě, že tlakový rozdíl mezi základnou a horní hranicí těchto vrstev je alespoň 20 hPa, nebo je-li vrstva charakterizována významnou změnou vlhkosti vzduchu. Výběr dalších význačných hladin u teploty a vlhkosti vzduchu se provádí tak, aby se rozdíl změřené teploty a vlhkosti vzduchu nelišil od profilu zkonstruovaného pomocí význačných hladin o více než 1 °C do výšky hladiny 300 hPa, nebo první tropopauzy, o 2 °C nad touto výškou a o 15 % rel. vlhkosti v celém rozsahu měření vlhkosti. Pro výběr význačných hladin větru jsou rozhodující odchylky od vert. průběhu změřené rychlosti a směru větru o více než 10° u směru a 5 m . s^–1 u rychlosti větru. Za význačnou hladinu se považuje i tropopauza, hladina maximálního větru, počáteční a nejvyšší bod měření. Jestliže se vert. průběh měřeného prvku vynáší do termodynamického diagramu pomocí lomené čáry, označují se význačné hladiny často jako zlomové body, popř. „zlomy".
angl. significant levels; slov. význačné hladiny; 1993-a3

hlásič bouřek varovný

zařízení automaticky indikující pravděpodobnost příchodu bouřky. Využívá principu zvýšeného gradientu elektrického potenciálu atmosféry nebo změn el. gradientu, způsobených výboji blesku nebo zvyšující se amplitudou striků apod.
slov. výstražný hlásič búrok; 1993-a3

hlášení mimořádné o pozorování z letadel během letu (AIREP SPECIAL-ARS)

mimořádná pozorování z letadel musí provádět všechna letadla, kdykoliv jsou pozorovány nebo dojde-li ke střetu s následujícími podmínkami: mírná nebo silná turbulence, nebo mírná nebo silná námraza, nebo silná horská vlna, nebo bouřky bez krup, zastřené popř. prorůstající vrstevnatou oblačností, pokrývající rozsáhlé oblasti nebo vyskytující se na squall lines (čáry instability), nebo bouřky s kroupami, zastřené, prorůstající vrstevnatou oblačností, pokrývající rozsáhlé oblasti nebo vyskytující se na squall lines (čárách instability), silná prachová vichřice nebo silná písečná vichřice nebo oblak tvořený vulkanickým popelem, nebo přederupční vulkanická aktivita nebo vulkanická erupce. Mimořádná hlášení jsou zasílána buď datovým spojem letadlo–země nebo radiotelefonním spojením. Je-li meteorologickou výstražnou službou přijato mimořádné hlášení z letadla, ale podle mínění meteorologa nebude mít hlášený jev trvání a není tedy důvod k vydání informace SIGMET, musí být toto mimořádné hlášení rozšířeno vydáním ARS stejným způsobem, jako se rozšiřují informace SIGMET, t.j. meteorologickým výstražným službám, centrům WAFC a dalším meteorologickým služebnám, v souladu s regionálními postupy ICAO.
angl. AIREP SPECIAL-ARS; slov. mimoriadne hlásenie o pozorovaní z lietadiel počas letu (AIREP SPECIAL-ARS); 2014

hlášení pravidelné o pozorování z letadel během letu (AIREP)

pravidelná hlášení o pozorování z letadel během letu jsou zpravidla předávána datovým spojem a mají následující strukturu skládající se ze dvou datových bloků. V 1. bloku jsou údaje o zeměpisné šířce a délce, hladině a času pozorování a ve 2. bloku pak údaje o směru a rychlosti výškového větru, teplotě a pokud jsou k dispozici tak údaje o turbulenci a vlhkosti. Údaje jsou předávány v dohodnutých intervalech závislých na hustotě provozu a fázi letu.
angl. AIREP ; slov. pravidelné hlásenie o pozorovaní z lietadiel počas letu (AIREP); 2014

hmota atmosféry optická absolutní

, hmota optická absolutní — geometrická délka dráhy paprsku (například slunečního) při průchodu atmosférou Země.
angl. absolute optical air mass of atmosphere; slov. absolútna optická hmota atmosféry ; 2014

hmota atmosféry optická relativní

, hmota optická relativní — poměr absolutní optické hmoty při poloze nebeského tělesa (nejčastěji Slunce) ve výšce nad obzorem dané úhlem h k absolutní optické hmotě při poloze tělesa v zenitu. Relativní optická hmota se vyskytuje ve vztazích, popisujících zejména šíření přímého slunečního záření v zemské atmosféře. Při výškách h větších než 30° se relativní optická hmota, označovaná jako m, zpravidla počítá pomocí jednoduchého vzorce

m = {(sin h)}^{- 1} .

Při menších výškách je vhodné použít opravu na zakřivení zemském povrchu a na lom paprsků v atmosféře.
angl. relative optical air mass of atmosphere; slov. relatívna optická hmota atmosféry ; 2014

hmota optická

, syn. hmota atmosféry optická absolutní.
angl. optical air mass; slov. optická hmota; 1993-a1

hmota vzduchová

množství vzduchu v troposféře, souměřitelné co do plošných rozměrů s velkými plochami moří a pevnin, které má zhruba stejné vlastnosti a pohybuje se ve směru všeobecné cirkulace atmosféry. Vzduchová hmota vzniká v ohnisku, tedy oblasti, kde přijímá své charakteristické vlastnosti. Pro vznik vzduchové hmoty je důležitá cirkulační soustava, která zaručuje, že v dané oblasti setrvá dostatečně dlouho, aby vertikální gradient teploty a rozdělení vlhkosti dosáhly rovnovážného stavu se svým podkladem. Při pohybu se vlastnosti vzduchové hmoty mění, dochází k její transformaci. Uvnitř vzduchové hmoty jsou prostorové změny met. prvků pomalé a spojité, zatímco na rozhraní se sousední vzduchovou hmotou se mění prudce. Na rozhraní vzduchových hmot leží většinou atmosférická fronta. Stručně se vzduchová hmota nazývá „vzduch" s blíže určujícím přídavným jménem, např. vzduch arktický, vzduch polární, vzduch teplý, studený, stabilní, instabilní aj. Viz též klasifikace vzduchových hmot, vlastnosti vzduchových hmot konzervativní, transformace vzduchových hmot, homology vzduchových hmot, kalendář vzduchových hmot, klimatologie vzduchových hmot.
angl. air mass; slov. vzduchová hmota; 1993-a3

hmota vzduchová instabilní

(labilní) — vzduchová hmota, která má alespoň ve spodní části instabilní zvrstvení, tj. vert. teplotní gradient větší než nasyceně adiabatický. Vyznačuje se rel. vysokou turbulencí a při dostatečném obsahu vlhkosti vzduchu se v ní vyskytují konv. oblaky, přeháňky a bouřky (hlavně v teplé části roku). Viz též hmota vzduchová stabilní.
angl. unstable air mass; slov. instabilná vzduchová hmota; 1993-a3

hmota vzduchová labilní

, syn. hmota vzduchová instabilní
angl. unstable air mass; slov. labilná vzduchová hmota; 1993-a1

hmota vzduchová místní

vzduchová hmota setrvávající delší dobu v jedné oblasti. Je v tepelné a radiační rovnováze s aktivním povrchem. Vlastnosti místní vzduchové hmoty závisí na geograf. poloze a roč. době. Termín navrhl S. P. Chromov.
angl. local air mass; slov. miestna vzduchová hmota; 1993-a2

hmota vzduchová stabilní

vzduchová hmota, která má alespoň ve spodní části stabilní zvrstvení, tj. vert. teplotní gradient menší než nasyceně adiabatický. Ve stabilní vzduchové hmotě se často vyskytují inverze teploty, izotermie a jen malá turbulence. Při dostatečné vlhkosti vzduchu v ní vznikají mlhy nebo nízké vrstevnaté oblaky, hlavně v chladné části roku. Viz též hmota vzduchová instabilní.
angl. stable air mass; slov. stabilná vzduchová hmota; 1993-a3

hmotnost atmosféry

celková hmotnost atmosféry Země je podle A. Ch. Chrgiana (1978) 5,157 . 10¹⁸ kg, podle F. J. Monkhouse (1974) 5,9 . 10¹⁸ kg. Zejména první z těchto dvou údajů dobře odpovídá dnes uváděným hodnotám. Hmotnost atmosféry tvoří přibližně jednu milióntinu hmotnosti Země (5,98 . 10²⁴ kg). Vzhledem k tomu, že tlak a hustota vzduchu s výškou rychle klesají, ve vrstvě od 0 do 5,5 km se vyskytuje přibližně 50 %, ve vrstvě od 0 do 11 km 75 % a ve vrstvě od 0 do 36 km 99 % celkové hmotnosti atmosféry. V horních vrstvách ovzduší nad 36 km se tedy vyskytuje jen asi 1 % celkové hmotnosti atmosféry.
angl. total weight of the atmosphere; slov. hmotnosť atmosféry; 1993-a3

hmotnost vodní páry měrná

, syn. hustota vodní páry, vlhkost vzduchu absolutní.
angl. water vapour density; slov. merná hmotnosť vodnej pary; 1993-a2

hmotnost vzduchu měrná

, syn. hustota vzduchu
angl. air density ; slov. merná hmotnosť vzduchu; 1993-a1

hodnota vodní sněhové pokrývky

výška vodní vrstvy, která vznikne rozpuštěním sněhové pokrývky, resp. její hmotnost, vztažená na jednotku plochy. Vodní hodnota sněhové pokrývky se udává v mm vodního sloupce nebo v kg.m^–2. Pro zatížení stavebních konstrukcí se používají jednotky kg.m^–2 nebo kPa. Viz též sněhoměr.
angl. water equivalent of snow cover; slov. vodná hodnota snehovej pokrývky; 1993-a3

hodnoty meteorologického prvku extrémní

nejvyšší a nejnižší hodnoty met. prvku v určitém časovém intervalu, např. během dne, měsíce, roku, za celou dobu pozorování stanice. Viz též extrémy meteorologických prvků, maximum met. prvku, minimum met. prvku.
angl. extreme values of the meteorological element; slov. extrémne hodnoty meteorologického prvku; 1993-a1

hodnoty meteorologického prvku průměrné

v met. a klimatologickém zpracování nejužívanější statist. charakteristiky, zpravidla aritmetické průměry. Viz též průměr meteorologického prvku denní, amplituda meteorologického prvku roční průměrná atd.
angl. average values of meteorological element; slov. priemerné hodnoty meteorologického prvku; 1993-a1

hodograf

čára spojující koncové body vektorů, které jsou znázorněné v polárních souřadnicích a vycházejí z počátku souřadnicového systému. V meteorologii se nejčastěji využívá hodograf rychlosti větru. Pomocí hodografu rychlosti větru se vyjadřuje např. denní chod větru, změny větru s výškou apod. Velmi známé je např. znázornění výškového profilu větru v mezní vrstvě atmosféry v podobě Taylorovy (nebo Ekmanovy) spirály.
angl. hodograph; slov. hodograf; 1993-a2

holomráz

mráz (teplota vzduchu nižší než 0,0 °C) bez sněhové pokrývky.
angl. black frost; slov. holomráz; 1993-a1

homogenita a izotropie polí meteorologických veličin

pole meteorologických veličin je homogenní a izotropní, jestliže jeho stř. hodnota je konstantní a korelační funkce závisí jen na vzdálenosti bodů pole. Tato zjednodušující vlastnost se používá při formulaci algoritmů numerické analýzy.
angl. homogeneity and isotropy of meteorological element fields; slov. homogenita a izotropnosť polí meteorologických veličín; 1993-a3

homogenita klimatologických řad

vlastnost klimatologických řad spočívající v tom, že tyto řady reagují jen na přirozenou variabilitu počasí a klimatu, nikoliv na změny v umístění meteorologické stanice, v expozici meteorologických přístrojů a jejich typu, v metodice a termínech pozorování aj. V homogenních klimatologických řadách se rovněž neprojevují změny mikroklimatu, mezoklimatu, resp. místního klimatu, které mohou vznikat v důsledku změn zástavby nebo vzrůstu stromů v nejbližším okolí met. stanice, růstu města, industrializace oblasti apod. Posouzení homogenity klimatologických řad, které je předpokladem úspěšné aplikace klimatologického materiálu, se provádí numerickými nebo graf. metodami.
angl. homogeneity of climatic series; slov. homogenita klimatologických radov; 1993-a1

homology vzduchových hmot

klimatologicky zpracované prům. vertikální profily teploty vzduchu v troposféře pro různé vzduchové hmoty, tříděné podle teplotních charakteristik (arktické, polární, tropické) a podle vlhkosti (maritimní, kontinentální) v jednotlivých měsících nebo ročních dobách v dané oblasti (místě). Porovnáním aktuální křivky radiosondážního měření s homologem se určoval typ a vert. rozsah vzduchové hmoty. Z historického hlediska zajímavý pojem s jehož používáním se přestalo ve druhé polovině 20. století.
angl. air mass homologues; slov. homology vzduchových hmôt; 1993-a3

homopauza

tenká přechodová vrstva mezi homosférou a heterosférou. Je prakticky totožná s turbopauzou.
angl. homopause; slov. homopauza; 2014

homosféra

část atmosféry Země, v níž se podstatně nemění relativní zastoupení plynů ve vzdušné směsi. Hlavní příčinou téměř konstantního složení homosféry v horiz. i vert. směru je turbulentní promíchávání. I v homosféře však existují látky v prostorově proměnném množství. Patří k nim především vodní pára, ozon, oxid uhličitý, oxid siřičitý a dusičitý, čpavek, částice prachu, částice vody v tekuté i pevné fázi. Homosféra sahá od zemského povrchu do výšky kolem 90 km; nad ní se nachází heterosféra. Viz též rovnováha difuzní, bilance záření.
angl. homosphere; slov. homosféra; 1993-a3

homotermie

zast. syn. pro izotermii.
angl. homothermy; slov. homotermia; 1993-a1

horizont

, syn. obzor.
2016

horizont zákalový

horní hranice vrstvy zákalu, která při šikmém pohledu shora působí dojmem souvislého horizontu.
angl. haze horizon; slov. zákalový horizont; 1993-a1

horko

subj. pocit intenzivního účinku tepla. Viz též vedro, dusno, vlna horká.
angl. heat; hot weather; slov. horúco; 1993-a1

hranice atmosféry horní

neurčitý pojem; klademe ji do výšky, nad kterou už z daného hlediska nemusíme uvažovat vliv atmosféry. Např. v aktinometrii zpravidla znamená hladinu (výšku), nad níž z energetického hlediska lze zanedbat vliv ovzduší na sluneční záření, např. při určování solární konstanty, z hlediska vlivu na rozptyl a absorpci záření apod. Tyto podmínky bývají v dostatečné míře splněny již v mezosféře a nad ní.
angl. outer limits of the atmosphere; upper boundary of the atmosphere; slov. horná hranica atmosféry; 1993-a3

hranice dusna

, viz den dusný, dusno.
angl. limit of muggy; slov. hranica dusna; 1993-a1

hranice inverze

hladina v atmosféře, v níž ve směru zdola nahoru začíná, resp. končí inverze teploty vzduchu nebo jiného met. prvku (dolní a horní hranice inverze). Hranice teplotní inverze se na křivce teplotního zvrstvení jeví jako zlomové body a pokud se tlak vzduchu na horní a dolní hranici inverze liší o více než 20 hPa počítají se mezi význačné hladiny.
angl. boundary of inversion layer; slov. hranica inverzie; 1993-a3

hranice klimatická

zóna oddělující různé klimatické oblasti. Může mít charakter výrazného klimatického předělu nebo pozvolného přechodu. Při klasifikaci klimatu je aproximována linií, jejíž poloha bývá stanovena konvenčně.
angl. climatic divide; slov. klimatická hranica; 1993-a3

hranice lesa

čára spojující nejzazší místa zapojeného lesa. Hranice lesa je jednak vert. (horní), závisející na nadm. výšce, jednak horiz., závisející na zeměp. šířce. U přirozené hranice lesa rozlišujeme hranici lesa klimatickou, orografickou a edafickou (půdní a substrátovou) podle podmínek, které jsou pro polohu hranice lesa rozhodující.
angl. forest line; slov. hranica lesa; 1993-a1

hranice lesa klimatická

hranice, za níž klimatické podmínky vylučují existenci zapojeného lesa. Na klimatickou hranici lesa mají z klimatických podmínek rozhodující vliv zejména teplotní poměry ve vegetačním období. Např. na sev. polokouli polární hranice lesa odpovídá červencové izotermě 10 °C. Z dalších podmínek je významný vítr, který mnohde určuje horní hranici lesa. V suchých oblastech je klimatická hranice lesa podmíněna zvláštním množstvím srážek a vlhkostí vzduchu.
angl. climatic forest line; slov. klimatická hranica lesa; 1993-a1

hranice mezní vrstvy atmosféry

výška, v níž vektor větru přestává být ovlivňován zemským povrchem (třením apod.) a pohyb vzduchových částic je způsobován jen silou tlakového gradientu, silou zemské tíže a Coriolisovou silou. Vektor větru lze proto už aproximovat geostroficky nebo gradientově, nejvýše se započtením těch ageostrofických složek, které mají původ v makromet. polích volné atmosféry (izalobarický vítr apod.). Prům. nadm. výška horní hranice mezní vrstvy atmosféry je asi 1,5 km, což odpovídá zhruba výšce izobarické hladiny 850 hPa. Denní chod teploty vzduchu nad touto výškou už není prakticky ovlivňován zemským povrchem. Viz též vítr ageostrofický, vítr geostrofický, vítr gradientový.
angl. limit of the atmospheric boundary layer; slov. hranica hraničnej vrstvy atmosféry; 1993-a1

hranice oblačnosti horní

(HHO) — výšková hladina, ve které dochází k poklesu koncentrace částic nejvyšší oblačné vrstvy pod možnost jejich detekce daným pozorovacím prostředkem. Výška horní hranice oblačnosti je tak závislá na metodě pozorování, resp. na spektrálním pásmu či vlnové délce použitého přístroje.
2015

hranice přizemní vrstvy atmosféry

1. hladina, do které lze v prvním přiblížení předpokládat neměnnost hodnot vert. turbulentního toku hybnosti tepla a vlhkosti s výškou. Mění se ve velmi širokém intervalu od několika metrů do 100 až 200 m nad terénem podle vert. teplotního zvrstvení, rychlosti větru a charakteru aktivního povrchu; 2. v mikroklimatologii se za horní hranici přízemní vrstvy atmosféry někdy považovala výška 1,5 až 2 m nad zemí, v níž bylo možné provádět standardní met. měření. Viz též vrstva atmosféry přízemní.
angl. limit of surface layer; slov. hranica prízemnej vrstvy atmosféry; 1993-a3

hranice zákalu

viz vrstva zákalová.
angl. haze line; slov. hranica zákalu; 1993-a3

hrom

, hřmění — akust. průvodní jev výboje blesku. Jeho zdrojem je tlaková vlna, která vzniká náhlým zvětšením objemu vzduchu v kanálu blesku při jeho ohřátí až na teplotu kolem 20 000 K. K pozorovateli dochází zvuk z různých kanálů blesku, popř. po odrazech od oblaků a zemského povrchu, a proto může hrom trvat i několik sekund. Čím je výboj blesku blíže pozorovateli, tím má hrom kratší trvání a vyšší kmitočet. Akust. spektrum se pohybuje od 10 Hz do 3 kHz. Hrom je obvykle slyšitelný do vzdálenosti 15 až 20 km. Viz též bouřka na stanici, bouřka vzdálená, blýskavice, izobronta, mapa izobront.
angl. thunder; slov. hrom; 1993-a3

hromosvod

, bleskosvod, zařízení hromosvodné — zařízení sloužící k ochraně objektů před přímým úderem blesku. Skládá se z jímacího zařízení, svodu a zemnice. Účelem jímacího zařízení je zachytit v určité výšce nad chráněným objektem sestupující předvýboj a tak zabránit úderu blesku do chráněné části objektu. Účelem svodů je svést proud bleskového výboje z jímacího zařízení k zemi s min. úbytky napětí. Zemnič hromosvodu má svést tento el. proud do země tak, aby v chráněném objektu vznikly pokud možno co nejmenší rozdíly napětí. V technické literatuře a normách se též používá název zařízení hromosvodné, popř. hromosvodná soustava. Princip dnes používaných hromosvodů navrhl amer. vědec a politik z období boje za nezávislost B. Franklin. Poněkud odlišný přístup se uplatňoval u zařízení, které zkonstruoval P. Diviš v Příměticích na Moravě roku 1754. Zařízení bylo spíše určeno k odsávání elektřiny z dolní části bouřkových oblaků a podle představ svého vynálezce mělo především sloužit k zabránění vzniku bouřky. Viz též výboj blesku mezi oblakem a zemí.
angl. lightning conductor; slov. hromozvod; 1993-a3

humidita klimatu

, vlhkost klimatu — vlastnost klimatu způsobená neúměrně velkým množstvím vypadlých srážek oproti výparu (opak aridity klimatu). Jde o významnou charakteristiku klimatu podmíněnou srážkami, teplotou a vlhkostí vzduchu, oblačností, větrnými poměry, vlastnostmi půdy, expozicí území apod. Oblasti s humidním klimatem, popř. subhumidním klimatem nebo perhumidním klimatem, se vymezují pomocí nejrůznějších indexů humidity. Humidita klimatu se může projevovat celoročně nebo pouze v určité části roku, kterou označujeme jako období dešťů, střídané obdobím sucha.
angl. humidity of climate; slov. humidita klímy; 1993-a3

humilis

(hum) — jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Oblak má podobu kup malého vert. rozsahu, které se jeví jako zploštělé. Užívá se u druhu Cu. Termín hum poprvé užil belgický meteorolog J. Vincent v Atlasu oblaků, vydaném v Bruselu v r. 1907. Viz též oblak kupovitý, mediocris, congestus.
angl. humilis; slov. humilis; 1993-a2

hurikán

regionální označení plně vyvinuté tropické cyklony v oblastech sev. Atlantského oceánu, sv. Tichého oceánu východně od datové hranice a jv. Tichého oceánu východně od 160° v. d. Desetiminutový (v USA minutový) průměr rychlosti přízemního větru v hurikánu dosahuje nejméně 33 m.s^–1. Intenzita hurikánu se určuje nejčastěji na základě Saffirovy-Simpsonovy stupnice. Slovo hurikán vzniklo stejně jako slova orkán a uragán zkomolením jména božstva předkolumbovských obyvatel karibské oblasti, v angličtině se používá i ve slovním označení 12. stupně Beaufortovy stupnice větru.
angl. hurricane; slov. hurikán; 1993-a3

hurikán silný

viz stupnice Saffirova-Simpsonova.
slov. silný hurikán; 2014

hustota oblaků optická

míra zeslabení elmag. záření v optickém oboru slunečního spektra (tj. světla) při průchodu oblačnou vrstvou rozptylem a absorpcí záření oblačnými částicemi (kapkami vody a krystaly). Využívá se např. jako jeden z parametrů v modelech přenosu záření danou oblačnou vrstvou i na jiných vlnových délkách než ve viditelném oboru. Jeho hodnota je závislá na vlnové délce záření. Je rovněž významným parametrem klimatických modelů z hlediska výpočtu radiační a energetické bilance atmosféry nebo Země.
angl. cloud optical thickness; cloud optical depth; slov. optická hustota oblakov; 1993-a3

hustota sněhu

hmotnost objem. jednotky sněhové pokrývky vyjádřená v kg.m^–3, případně v poměru k hustotě vody. Hustota nově napadlého sněhu se pohybuje v závislosti na teplotě a větru od 50 do 150 kg.m^–3, hustota starého ulehlého sněhu často přesahuje 400 kg.m^–3.
angl. density of snow; snow density; slov. hustota snehu; 1993-a3

hustota suchého vzduchu

hmotnost jednotky objemu suchého vzduchu. Hustotu suchého vzduchu ρ_d v kg.m^–3 lze určit ze stavové rovnice suchého vzduchu podle vzorce

ρ_{d} = \frac{p_{d}}{R_{d} T},

kde p_d je tlak suchého vzduchu v Pa, T teplota vzduchu v K, a R_d = 287,4 J.kg^–1.K^–1 je měrná plynová konstanta suchého vzduchu. Při teplotě 0 °C a tlaku suchého vzduchu 1 013,25 hPa je ρ_d = 1,293 kg.m^–3.
angl. density of dry air; slov. hustota suchého vzduchu; 1993-a3

hustota vlhkého vzduchu

hmotnost jednotky objemu vlhkého vzduchu. Hustotu vlhkého vzduchu ρ v kg.m^–3 lze určit ze stavové rovnice vlhkého vzduchu podle vzorce

ρ = \frac{p}{R_{d} T_{v}}

kde p = p_d + e je tlak vlhkého vzduchu v Pa, p_d tlak suchého vzduchu v Pa, e napětí vodní páry v Pa, R_d = 287,4 J.kg^–1.K^–1 je měrná plynová konstanta suchého vzduchu a T_v značí virtuální teplotu v K. Za stejné teploty a za stejného tlaku suchého a vlhkého vzduchu je hustota vlhkého vzduchu vždy menší než hustota suchého vzduchu.
angl. density of moist air; slov. hustota vlhkého vzduchu; 1993-a3

hustota vodní páry

hmotnost vodní páry v jednotce objemu vlhkého vzduchu. Vyjadřuje se v kg.m^–3. V meteorologii se užívá také tradiční označení absolutní vlhkost vzduchu.
angl. water vapour density; slov. hustota vodnej pary; 1993-a3

hustota vzduchu

, hmotnost vzduchu měrná — hmotnost jednotky objemu vzduchu. Udává se v kg.m^–3 a je převrácenou hodnotou měrného objemu vzduchu. Plochy konstantní hustoty vzduchu se nazývají plochami izopyknickými. Viz též inverze hustoty vzduchu.
angl. air density ; slov. hustota vzduchu; 1993-a3

hvizd atmosférický

zvuk akust. kmitočtu slyšitelný v citlivých radiopřijímačích. Šíří se atmosférou, podél magnetických siločar. Připomíná hudební tón trvající asi 1 s, během něhož klesne kmitočet zhruba z 10 kHz na 1 kHz. Zdrojem atmosférického hvizdu jsou blesky na celé zeměkouli. Viz též sfériky.
angl. whistler; slov. atmosférický hvizd; 1993-a3

hydrologie

věda studující hydrosféru. Zabývá se zákonitostmi časového a prostorového rozložení vody na Zemi, jejím pohybem v rámci hydrologického cyklu, fyz., chem. a biologickým režimem apod. K rozmachu české hydrologie došlo po roce 1875, kdy byla založena Hydrografická komise pro Království České se dvěma sekcemi: ombrometrickou sekci vedl F. J. Studnička, hydrometrickou sekci A. R. Harlacher. Viz též hydrometeorologie, předpověď hydrologická, rok hydrologický.
angl. hydrology; slov. hydrológia; 1993-a3

hydrometeor

meteor tvořený soustavou vodních částic v kapalném nebo tuhém skupenství, padajících k zemskému povrchu, vznášejících se v atmosféře, zdvižených větrem ze zemského povrchu a usazených na předmětech na zemském povrchu nebo ve volné atmosféře. Mezi hydrometeory počítáme srážky padající a usazené, mlhu, kouřmo, zvířený sníh, vodní tříšť aj. Do hydrometeorů nezahrnujeme oblaky. Viz též srážky.
angl. hydrometeor; slov. hydrometeor; 1993-a2

hydrometeorologie

1. vědní obor na pomezí mezi hydrologií a meteorologií, studující část hydrologického cyklu realizovanou v atmosféře. Zabývá se mj. meteorologickými příčinami hydrologických jevů, především extrémních průtoků. Průkopníkem české hydrometeorologie byl F. Augustin, který v 90. letech 19. století studoval met. příčiny tehdejších povodní a sucha.
2. věcně nepřesné souborné označení pro činnosti, jimž se věnují hydrologická a meteorologická služba.
angl. hydrometeorology; slov. hydrometeorológia; 1993-a3

hydrosféra

vodní obal Země mezi atmosférou a zemskou kůrou. Je souhrnem veškeré vody na Zemi ve všech skupenstvích, tedy i vody v atmosféře a podpovrchové vody, která zahrnuje půdní vodu a podzemní vodu. Studiem hydrosféry se zabývá hydrologie.
angl. hydrosphere; slov. hydrosféra; 1993-a3

hyetograf

, viz ombrograf
slov. hyetograf; 1993-a2

hyetografie

zast. označení pro klimatologii atm. srážek.
angl. hyetography; slov. hyetografia; 1993-a3

hyetogram

, viz ombrograf.
angl. hyetogram; slov. hyetogram; 1993-a3

hyetoizanomála

, viz izanomála.
slov. hyetoizanomála; 1993-a3

hyetometr

zastaralý název pro srážkoměr.
slov. hyetometer; 1993-a1

hyetometrie

, syn. ombrometrie.
angl. hyetometry; slov. hyetometria; 1993-a3

hygiena ovzduší

dílčí část vědního oboru hygieny, jež se zabývá studiem vztahů mezi znečišťujícími látkami ve venkovním a vnitřním ovzduší a reakcí lidského organizmu na ně, popř. na produkty vzniklé při jejich transformaci v atmosféře. Dále se hygiena ovzduší zabývá zjišťováním biologické a fyziologické odezvy organismu na koncentrace znečišťujících látek a stanovením limitních koncentrací pro potřeby sledování a řízení kvality ovzduší. Hygiena ovzduší spolupracuje s meteorologií zejména při studiu vlivu met. faktorů na stav, transport a transformaci znečišťujících látek v ovzduší. Viz též ochrana čistoty ovzduší, šíření znečišťujících látek, znečištění ovzduší.
angl. hygiene of atmosphere; slov. hygiena ovzdušia; 1993-a2

hygrograf

registr. vlhkoměr, jehož čidlem je nejčastěji svazek lidských vlasů nebo organická (zlatotepecká) blána.
angl. hygrograph; slov. hygrograf; 1993-a1

hygrogram

záznam hygrografu.
angl. hygrogram; slov. hygrogram; 1993-a1

hygrometr

, syn. vlhkoměr.
angl. hygrometer; slov. hygrometer; 1993-a1

hygrometrie

obor zabývající se měřením vlhkosti vzduchu a jeho metodikou. Viz též evaporimetrie, ombrometrie.
angl. hygrometry; slov. hygrometria; 1993-a1

hygroskop

zařízení umožňující kvalit. určování změn vlhkosti vzduchu.
angl. hygroscope; slov. hygroskop; 1993-a1

hygroskopicita

schopnost látek pohlcovat a vázat vodní páru.
angl. hygroscopicity; slov. hygroskopicita; 1993-a1

hygrotermograf

, syn. termohygrograf.
angl. hygrothermograph; slov. hygrotermograf; 1993-a1

hypotéza Kolmogorovova

z hlediska turbulentního proudění v atmosféře má značný význam tzv. první a druhá Kolmogorovova hypotéza. První hypotéza říká, že: „Při dostatečně velkém Reynoldsově čísle má v každém turbulentním proudění statistika pohybů malých měřítek (tj. malých vírových turbulentních elementů) univerzální charakter určený jednoznačně kinematickou vazkostí proudící tekutiny a rychlostí disipace“, zatímco druhou hypotézu lze aplikovat na větší turbulentní víry, pro něž podle ní platí: „V každém turbulentním proudění má při dostatečně velkém Reynoldsově čísle statistika pohybů od jisté definované velikosti měřítka univerzální charakter, který závisí na disipaci turbulentní kinetické energie, nikoli však na kinematické vazkosti.“ Tyto hypotézy mají při modelování turbulentního proudění mj. ten praktický důsledek, že je-li dosaženo Reynoldsova čísla dostatečně velkého pro plně vyvinutou turbulenci, je možné zanedbat změny charakteristik turbulence s dalším růstem tohoto čísla.
angl. Kolmogorov hypothesis; slov. Kolmogorovova hypotéza; 2014

hypsometr

, hypsotermometr — přístroj, který byl dříve užíván ke stanovení tlaku vzduchu měřením teploty bodu varu vody nebo jiných kapalin. V hypsometru se měří teplota páry vystupující z hladiny vroucí kapaliny. Bod varu závisí na aktuálním tlaku vzduchu. Hypsometr je snadno přenosný a proto býval užíván také k barometrickému zjišťování nadm. výšek, především v horských a těžko dostupných oblastech. Odtud je odvozen i název přístroje.
angl. hypsometer; slov. hypsometer; 1993-a3

hypsometrie

metoda měření tlaku vzduchu na základě závislosti bodu varu vody nebo jiných kapalin na atm. tlaku. Přístroje založené na uvedeném principu se nazývají hypsometry.
angl. hypsometry; slov. hypsometria; 1993-a2

hypsotermometr

, syn. hypsometr.
angl. hypsothermometer; slov. hypsotermometer; 1993-a1

hystereze aneroidu

vlastnost aneroidu, vyplývající z principu hysterezní křivky při pružné deformaci, která vyvolává systematickou chybu při měření tlaku vzduchu, projevující se především při velké a rychlé změně. Aneroid ukazuje nižší než správnou hodnotu při vzestupu tlaku, při poklesu naopak vyšší. Při přirozených změnách tlaku vzduchu se hystereze aneroidu rušivě neuplatňuje, poněvadž tyto změny jsou příliš pomalé. Má však význam při zkoušení aneroidu v podtlakových komorách.
angl. hysteresis of aneroid barometer; slov. hysteréza aneroidu; 1993-a3

hytergraf

klimatologický diagram, který v pravoúhlé souřadnicové soustavě znázorňuje roč. chod teploty vzduchu a atm. srážek v podobě obrazce, jehož vrcholy jsou jednotlivé měsíce dané příslušnou prům. měs. teplotou a příslušným měs. úhrnem srážek. Při konstrukci se teploty vynášejí na osu úseček, srážky na osu pořadnic. Hytergraf se používá zpravidla k porovnání roč. chodu teploty vzduchu a srážek z různých met. stanic nebo k porovnání chodu teploty a srážek z různých období na téže stanici. Za autora hytergrafu je považován T. Griffith Taylor. Viz též chod meteorologického prvku roční.
angl. hythergraph; slov. hytergraf; 1993-a1

húlava

1. náhlé a prudké zvýšení rychlosti větru, který je značně nárazovitý a často mění směr. Jev trvá několik minut a náhle ustává. Húlava je projevem přechodu gust fronty přes místo pozorování. Podle dostupných informací zavedl termín húlava do české odborné literatury A. Gregor v roce 1920 jako ekvivalent termínu „Bö", užívaného v němčině;
2. nevhodně se termín húlava občas vyskytuje i v širším smyslu jako označení pro prudké zhoršení počasí (silný vítr, srážky, oblačnost zvláštnosti arcus), které souvisí s čelem chladného vzduchu přibližující se konv. bouře nebo studené fronty. Viz též oblak húlavový, cumulonimbus.
angl. squall; slov. húľava; 1993-a3

hřeben vysokého tlaku vzduchu

, výběžek vysokého tlaku vzduchu, nevhodně klín vysokého tlaku vzduchu — oblast vyššího tlaku vzduchu bez uzavřených izobar či izohyps. Vyskytuje se obvykle mezi dvěma oblastmi nízkého tlaku vzduchu. Na synoptické mapě bývá vyjádřena izobarami či izohypsami s anticyklonálním zakřivením, někdy ve tvaru písmene U. Hřeben může být také částí anticyklony. V hřebenu vysokého tlaku vzduchu lze vyznačit osu hřebene. Podél ní dochází k divergenci proudění, s níž jsou spojeny sestupné pohyby vzduchu mající obvykle za následek rozpouštění oblaků nebo všeobecně málo oblačné počasí. Proudnice v hřebenu mají anticyklonální zakřivení. Hřeben vysokého tlaku vzduchu je jedním z tlakových útvarů. Viz též brázda nízkého tlaku vzduchu.
angl. ridge of high pressure; wedge of high pressure; slov. hrebeň vysokého tlaku vzduchu; 1993-a3

hřeben výškový

hřeben vysokého tlaku vzduchu ve střední a horní troposféře, identifikovatelný na mapách absolutní topografie 700 hPa a vyšších hladin. Pod výškovým hřebenem se obvykle vyskytuje nevýrazné tlakové pole nebo oblast nízkého tlaku vzduchu, tj. cyklona nebo brázda nízkého tlaku vzduchu. Viz též brázda výšková.
angl. upper-level ridge; slov. výškový hrebeň; 1993-a1

hřmění

, syn. hrom.
angl. thunder; slov. hrmenie; 1993-a1

IPV thinking

[ai pí ví θiŋkiŋ] — viz PV thinking.
angl. IPV thinking; slov. IPV thinking; 2014

ITCZ

, syn. zóna konvergence intertropická.
slov. ITCZ; 2014

imise

množství znečišťujících příměsí přecházejících z ovzduší na příjemce (receptor). Mírou imise je koncentrace znečišťující látky v ovzduší, vyjadřovaná hmotností na objem (µg.m^–3), popř. hmotností příměsi na 1 kg vzduchu. V anglosaské literatuře se setkáváme s vyjádřením ppb (parts per billion), čímž se zpravidla rozumí poměr objemu znečišťujících příměsí k objemu směsi. Viz též emise, transmise exhalátů.
angl. ambient air pollution; slov. imisia; 1993-a3

incus

(inc) — jedna ze zvláštností oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Vyskytuje se pouze u oblaků druhu cumulonimbus (Cb), jestliže se horní část Cb rozšiřuje do podoby kovadliny, jejíž vzhled je buď hladký, vláknitý, nebo žebrovitý. Viz též capillatus.
angl. incus; slov. incus; 1993-a2

index Conradův

viz index kontinentality.
angl. Conrad index; slov. Conradov index; 2014

index Faustův

jeden z tradičních a nejčastěji používaných indexů instability v ČR, který odvodil něm. meteorolog H. Faust v roce 1951. Výpočet indexu probíhá dle vzorce

F I = T_{f} - T_{500}

,
kde T₅₀₀ je teplota vzduchu v hladině 500 hPa a T_f značí tzv. teplotu nulového výparu, která vyjadřuje ochlazení vzduchu při výparu vody do stavu nasycení. Hodnota T_f se získává z tabulek v závislosti na teplotě v hladině 850h Pa a na součtu hodnot deficitu teploty rosného bodu v hladinách 850 hPa, 700 hPa a 500 hPa. V České republice se předpokládá, že při hodnotách Faustova indexu FI > 0 lze očekávat konv. srážky ve formě přeháněk pro hodnoty indexu 0 ≤ FI ≤ 3 a výskyt bouřek pro FI > 3. Index odvodil H. Faust v roce 1951 a účinnost Faustova indexu byla rozsáhle testována na datech z území ČR.
angl. Faust index; slov. Faustov index; 2014

index Gorczyńského

, viz index kontinentality.
angl. Gorczyński index; slov. Gorczyńského index; 2014

index Markhamův

charakteristika rovnoměrnosti ročního chodu srážek, navržená C. G. Markhamem (1970). Určuje se jako velikost vektorového součtu dvanácti vektorů relativních srážek, vynesených na polopřímky se společným počátkem a svírající úhly 30°. Minimálních hodnot dosahuje při rovnoměrném rozdělení srážek během roku, případně při existenci více srážkových maxim v navzájem opačných částech roku. Jedním z faktorů, které způsobují nerovnoměrnost rozdělení srážek během roku, je ombrická kontinentalita klimatu, proto v rámci jednoho klimatického typu může Markhamův index sloužit i jako index kontinentality. Je však třeba uvažovat i směr výsledného vektoru. Ombrická oceánita klimatu se projevuje nízkými hodnotami Markhamova indexu, silně oceánické klima ve stř. zeměp. šířkách se nicméně vyznačuje vyššími hodnotami indexu s vektorem orientovaným do zimních měsíců.
slov. Markhamov index; 2014

index SWEAT

index stability, který je definován jako

S W E A T = 20 (T T - 49) + 12 T_{D 850} + 2 V_{850} + V_{500} + 125 [sin (Δ V_{500 - 850}) + 0, 2],

kde TT je index Total Totals, T_D850 je teplota rosného bodu v hladině 850 hPa, V₈₅₀ resp. V₅₀₀ jsou rychlosti větru v uzlech v hladinách 850 hPa resp. 500 hPa, a Δ V_500–850 je rozdíl hodnot směru větru v hladinách 850 a 500 hPa. Pokud je hodnota indexu TT nižší než 49, je první člen definován jako nulový a pokud je teplota rosného bodu v hladině 850 hPa záporná, je druhý člen definován jako nulový. Poslední člen je definován jako nulový v případě že je splněna alespoň jedna podmínka: 1) směr větru v hladině 850 hPa je v rozmezí 130–250°, 2) směr větru v hladině 500 hPa je v rozmezí 210–310°, 3) rozdíl směrů větrů v pátém členu je kladný, 4) rychlost větru v hladině 850 hPa nebo 500 hPa se rovná nebo přesahuje 15 uzlů. Žádný člen rovnice pak není záporný. Hodnoty indexu SWEAT nad 300 značí možnost výskytu silných konv. bouří.
angl. SWEAT index; slov. index SWEAT; 2014

index Showalterův

index stability definovaný podle vzorce

S I = T_{500} - T_{L},

kde T₅₀₀ je teplota vzduchu v hladině 500 hPa a T_L je teplota částice vzduchu adiabaticky zdvižená z hladiny 850 hPa do hladiny 500 hPa nejprve po suché adiabatě do nasycení a dále po nasycené adiabatě. Kladná hodnota Showalterova indexu značí stabilní zvrstvení, záporné hodnoty instabilní. Index formuloval A. K. Showalter v roce 1963.
angl. Showalter index; slov. Showalterov index; 2014

index Total Totals

index instability definovaný jako součet rozdílu teploty v hladinách 850 hPa a 500 hPa, který je označován jako VT (z angl. Vertical Totals), a rozdílu teploty rosného bodu v hladině 850 hPa a teploty v hladině 500 hPa, který je označován jako CT (z angl. Cross Totals).

T T = V T + C T = T_{850} + T_{D 850} - 2 T_{500} .

Přeháňky a bouřky se očekávají od hodnoty indexu vyšší než 30, vývoj silných bouří se očekává při hodnotách indexu TT > 50.
angl. Total Totals index; slov. index Totals-Totals; 2014

index aridity

, index suchosti — 1. klimatologický index k vyjádření aridity klimatu, v podstatě syn. k termínu index humidity; 2. část Thornthwaiteova indexu vlhkosti, vyjadřující sezonní nedostatek srážek v měsících, kdy je úhrn srážek menší než potenciální výpar.
angl. aridity index; slov. index aridity; 1993-a3

index aridity de Martonneův

index humidity, který navrhl E. de Martonne (1926) ve tvaru

I = R / (T + 10),

kde R je prům. roč. úhrn srážek v mm a T je prům. roč. teplota vzduchu ve °C. Lze ho aplikovat i na stanicích se zápornou hodnotou T > –10 °C, na rozdíl od staršího Langova dešťového faktoru. Prahové hodnoty pro stanovení aridity klimatu, resp. humidity klimatu bývají přizpůsobeny klimatu studovaného území.
slov. de Martonneov index aridity; 2014

index cirkulace

číselná charakteristika intenzity atmosférické cirkulace, často ve volné atmosféře, v dané oblasti větších měřítek, popř. nad celou polokoulí. Je jím např. rozdíl tlaku vzduchu mezi vybranými body nebo zeměpisnými šířkami, průměrná rychlost větru v určité oblasti, číselná charakteristika cyklonální činnosti apod. Někdy indexem cirkulace rozumíme index zonální cirkulace, který charakterizuje intenzitu západo-východní složky všeobecné cirkulace atmosféry nejčastěji v mírných šířkách (např. mezi 35 a 55° s. š.). Dnes je tento pojem často spojen i s charakteristikou intenzity cirkulačních systémů analyzovaných v globální cirkulaci atmosféry, jejích akčních center a dálkových vazeb, např. severoatlantické oscilace, jižní oscilace apod.
angl. circulation index; slov. index cirkulácie; 1993-a3

index expoziční

číselná charakteristika, umožňující kvantifikovat míru vystavení (expozice) živého organizmu působení vnějších vlivů, obvykle se škodlivými účinky (záření, koncentrace znečišťujících látek). Expoziční index může být konstruován různým způsobem, obecně by měl v sobě zahrnovat jak délku expozice vnějším vlivům, tak i míru intenzity jejich působení (např. stupeň překročení vhodně zvolené prahové koncentrace).
slov. expozičný index; 2014

index expoziční AOT40

používá se v Evropě k hodnocení potenciálního rizika ze zvýšených koncentrací přízemního ozonu pro vegetaci ekosystémy. Pomocí expozičního indexu je českou legislativou stanoven i imisní limit pro ochranu vegetace.
slov. expozičný index AOT40; 2014

index humidity

1. klimatologický index k vyjádření humidity klimatu (syn. index vlhkosti). Vzhledem k tomu, že nejrůznější indexy humidity hodnotí současně i ariditu klimatu, můžeme je označit i jako indexy aridity. Kromě charakteristik srážek zohledňují další veličiny, např. teplotu vzduchu, výpar nebo sytostní doplněk. Mohou být proto využity pro klasifikaci klimatu a pro studium vazeb mezi klimatem a vegetací. Mezi indexy humidity patří např. Langův dešťový faktor, de Martonneův index aridity, Thornthwaiteův index vlhkosti, Končkův index zavlažení, Seljaninovův hydrotermický koeficient, Meyerův kvocient aj. Pokud nahradíme dlouhodobé průměry hodnotami reprezentujícími např. konkrétní roky, můžeme indexy humidity použít i k hodnocení dlouhodobého sucha.
2. část Thornthwaiteova indexu vlhkosti, vyjadřující sezonní nadbytek srážek v měsících, kdy je úhrn srážek větší než potenciální výpar.
angl. humidity index; slov. index humidity; 1993-a3

index instability

, viz index stability.
angl. instability index; slov. index instability; 1993-a1

index intenzity sucha Palmerův

(PDSI) — velmi rozšířený index sucha, navržený W. C. Palmerem (1965) k hodnocení meteorologického sucha. Kromě deficitu srážek uvažuje i další složky hydrologické bilance, přičemž bere v úvahu rozdílné typy půdy. Zohledněna je i bilance předchozích měsíců, takže pomocí PDSI vymezené epizody sucha vykazují jistou perzistenci bez ohledu na případná přechodná zeslabení sucha. Hodnoty PDSI jsou standardizovány, což umožňuje porovnat intenzitu sucha v oblastech s různým klimatem. Při extrémním suchu klesá hodnota indexu pod –4; kladné hodnoty PDSI naopak reprezentují vlhké období.
angl. Palmer Drought Severity Index; slov. Palmerov index intenzity sucha; 2014

index jižní oscilace

(SOI) — ukazatel aktuální fáze jižní oscilace a jeden z indikátorů ENSO, založený na porovnání tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře na Tahiti ve Francouzské Polynésii (p_T) a v australském Darwinu (p_D). Má více variant; např. NOAA používá vztah

S O I = (\frac{p_{T} - {\bar{p}}_{T}}{σ_{T}} - \frac{p_{D} - {\bar{p}}_{D}}{σ_{D}}) \frac{1}{σ_{T D}},

kde aktuální měsíční průměry tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře jsou standardizovány dlouhodobým průměrem a směrodatnou odchylkou od průměru v daném kalendářním měsíci, načež je jejich rozdíl normován směrodatnou odchylkou hodnot p_T od p_D pro daný kalendářní měsíc (σ_TD).
angl. Southern Oscillation Index; slov. index južnej oscilácie; 2014

index klimatologický

veličina sloužící k vyhodnocení některé vlastnosti klimatu, nebo ke stanovení fáze určité oscilace. V prvním případě jde především o indexy humidity a indexy kontinentality, v druhém případě o nejrůznější indexy cirkulace.
angl. climatic index; climatological index; slov. klimatologický index; 1993-a3

index kontinentality

klimatologický index, který vyjadřuje míru kontinentality klimatu, tedy v opačném smyslu i oceánity klimatu. Nejčastěji bývá sledována termická kontinentalita klimatu, a to zpravidla některým z řady empir. vzorců, které hodnotí roční chod teploty vzduchu, přičemž eliminují zonalitu prům. roční amplitudy potenciální insolace. Klasický index L. Gorczyńského (1920) má původní podobu

K_{G} = \frac{1, 7 A}{sin ϕ} - 20.4

kde A značí prům. roční amplitudu teploty vzduchu, tedy rozdíl prům. měs. teploty vzduchu nejteplejšího a nejchladnějšího měsíce, a φ vyjadřuje zeměpisnou šířku. Index měl nabývat hodnot mezi 0 a 100, v případě silně oceánického klimatu se však vyskytují i záporné hodnoty, proto byly konstanty později různě upravovány. Index navíc nelze aplikovat na oblasti v blízkosti rovníku, proto se pro globální studie častěji používá index upravený Johanssonem (1926), nazývaný Conradův index.

K_{C} = 1, 7 \frac{A}{sin (ϕ + 10)} - 14

Jiné indexy kontinentality jsou založeny na porovnání teploty vzduchu na jaře a na podzim, viz např. termodromický kvocient. Ombrická kontinentalita klimatu se hodnotí vzhledem k ročnímu chodu srážek, např. prostřednictvím doby polovičních srážek nebo analýzou relativních srážek pomocí Markhamova indexu.
angl. continentality index; slov. index kontinentality; 1993-a3

index lomu elektromagnetického vlnění ve vzduchu

poměr rychlosti šíření elmag. vlnění ve vakuu k rychlosti šíření téhož vlnění ve vzduchu. Vzhledem k tomu, že vzduch je nemagnetickým prostředím s nepatrnou elektrickou vodivostí, lze v něm index lomu n vyjádřit vztahem

n = \sqrt{ϵ_{r}},

v němž ε_r značí rel. permitivitu vzduchu. Index lomu v oblasti viditelného záření závisí na vlnové délce elmag. vlnění (s rostoucí vlnovou délkou poněkud klesá) a na hustotě vzduchu (se zvětšující se hustotou vzduchu roste). V oboru centimetrových rádiových vln, používaných např. meteorologickými radiolokátory, je index lomu v nezanedbatelné míře ovlivňován i vlhkostí vzduchu. Pro tento obor vlnových délek se v literatuře uvádí např. vztah

(n - 1) {.10}^{6} = \frac{78}{T} (p + \frac{4800 e}{T}),

kde T je teplota vzduchu v K, p tlak vzduchu a e tlak vodní páry v hPa. U zemského povrchu se hodnoty (n – 1) . 10⁶ pohybují při různých met. situacích zhruba v rozmezí 260 až 460. Výraz N = (n – 1) . 10⁶ se někdy nazývá v literatuře radiorefrakce nebo N – jednotky. V troposféře můžeme podle časového hlediska rozlišovat sezónní, denní a neperiodické změny indexu lomu, podmíněné změnami teplotního zvrstvení ovzduší, turbulencí apod. Index lomu elmag. vlnění v popsaném smyslu nazýváme též abs. indexem lomu. Rel. indexem lomu pak rozumíme vzájemný poměr rychlostí šíření elmag. vlnění ve dvou různých prostředích, v meteorologii např. ve dvou vzduchových hmotách odlišných vlastností. Viz též šíření elektromagnetického vlnění v atmosféře.
angl. refraction (refractive) index of electromagnetic waves in the air; slov. index lomu elektromagnetického vlnenia vo vzduchu; 1993-a3

index lomu světla ve vzduchu

index lomu elmag. vlnění pro oblast viditelného záření, tj. záření o vlnových délkách přibližně 0,4 až 0,7 μm. Viz též šíření elektromagnetického záření v atmosféře.
angl. refractive index in the atmosphere; slov. index lomu svetla vo vzduchu; 1993-a2

index maritimity

, syn. index oceánity.
angl. maritimity index; slov. index maritimity; 1993-a2

index meridionální cirkulace

, index meridionality — číselná charakteristika přenosu vzduchové hmoty ve směru podél poledníků, vyjadřující intenzitu mezišířkové výměny vzduchu. Jako index meridionální cirkulace lze použít např. zonální složku horizontálního tlakového gradientu zprůměrovanou podél vhodně zvolené části určitého poledníku, velikost meridionální složky geostrofického větru zprůměrovanou v uvažované oblasti, popř. počet izobar protínajících rovnoběžku ve zvoleném úseku apod. Viz též proudění meridionální, index zonální cirkulace.
angl. meridional circulation index; slov. index meridionálnej cirkulácie; 1993-a2

index oceánity

(maritimity) — klimatologický index k vyjádření oceánity klimatu, v podstatě málo používané syn. k termínu index kontinentality.
angl. oceanity index; slov. index oceánity (maritimity); 1993-a3

index předchozích srážek

(API) — veličina k odhadu vlhkosti půdy, založená na sumaci denních úhrnů srážek za sledované období s klesající vahou směrem do minulosti. Byl navržen Köhlerem a Linsleyem(1951) ve tvaru

A P I_{n} = \sum_{i = 1}^{n} R_{i} k^{i},

kde n je počet uvažovaných dní (nejčastěji n = 30) a R_i je denní úhrn srážek v i-tém dni sledovaného období, přičemž i = 1 pro předchozí den a směrem do minulosti roste. Tzv. evapotranspirační konstanta k odráží vlastnosti daného povodí. Pro celé území ČR se zpravidla používá její průměrná hodnota k = 0,93. Index předchozích srážek je užíván k vyjádření nasycenosti povodí před případnou povodní, může však sloužit i jako index sucha.
angl. Antecedent Precipitation Index; slov. index predchádzajúcich zrážok; 2014

index severoatlantické oscilace

ukazatel aktuální fáze severoatlantické oscilace, který může mít různé podoby; jejich přehled publikovali Wanner a kol. (2001). Klasický index NAO je normovaným rozdílem tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře mezi dvěma stanicemi. První z nich reprezentuje azorskou anticyklonu (např. Ponta Delgada na Azorských ostrovech, případně Lisabon nebo Gibraltar), druhá islandskou cyklonu (nejčastěji Reykjavik). Novější varianty indexu hodnotí tlakové pole v dané oblasti, přičemž využívají pokročilé statistické metody, např. analýzu hlavních komponent.
angl. North Atlantic Oscillation Index; slov. index severoatlantickej oscilácie; 2014

index srážkový standardizovaný

(SPI) — velmi rozšířený index sucha, vyjadřující deficit, případně nadbytek srážek na daném místě za libovolný časový úsek; index navrhli McKee a kol. (1993). Dosažený úhrn srážek je porovnán s rozdělením úhrnů během normálového období, transformovaným na normované normální rozdělení. Index je počítán jako rozdíl dosaženého úhrnu a průměru transformovaného rozdělení, dělený příslušnou směrodatnou odchylkou. Hodnota SPI = 0 odpovídá klimatologickému normálu, hodnoty se pak zpravidla pohybují mezi 3 a –3, přičemž pod –1,5 mluvíme o extrémním suchu. SPI je vhodným nástrojem k vymezení epizod sucha, jejichž délka je nicméně závislá na zvoleném časovém kroku.
angl. Standardized Precipitation Index; slov. štandardizovaný zrážkový index; 2014

index stability

čís. vyjádřená míra stability vert. teplotního zvrstvení atmosféry. Indexy stability zpravidla hodnotí kombinovaný vliv teploty a vlhkosti vzduchu ve vybraných hladinách nebo vrstvách. Využívají se zejména pro předpověď vývoje konv. jevů, zejména vývoje přeháněk a bouřek. Výhodou indexů stability je jednoduchost výpočtu, která umožňuje stanovení indexů na základě údajů získaných radiosondážním měřením. V současné době se řada indexů stanoví i z výsledků modelu numerické předpovědi počasí. Mezi nejznámější indexy stability patří Faustův index, K-index, Lifted index, Showalterův index, SWEAT index, Total index. Hodnota indexu stability roste s růstem vertikální stability atmosféry. Pokud se index vyjádří ve tvaru, kdy jeho hodnota roste s růstem vertikální instability atmosféry, označuje se také jako index instability.
angl. stability index, convective index; slov. index stability; 1993-a3

index stratifikace

, syn. index zvrstvení.
slov. index stratifikácie; 1993-a1

index sucha

veličina pro kvantitativní vyhodnocení sucha (především ve smyslu nahodilého sucha), sloužící též k vymezení epizod sucha. Vzhledem k nejednoznačnosti definice sucha a různým hlediskům pro jeho hodnocení, existuje takových indexů velké množství. Mnohé jsou založeny na zvolených prahových hodnotách úhrnů srážek nebo např. počtu bezsrážkových dní. Pokročilejší indexy reflektují časovou distribuci srážek (např. index předchozích srážek) nebo míru abnormality srážek (např. standardizovaný srážkový index). Další skupinu indexů sucha tvoří ty, které kromě deficitu srážek zohledňují i podmínky pro výpar (např. Palmerův index intenzity sucha). Mnoho indexů sucha lze využít i k hodnocení vlhkých období. K hodnocení celých roků, případně jejich vegetačních období, pak mohou sloužit i některé indexy aridity.
angl. drought index; slov. index sucha; 2014

index sucha Palmerův

, viz index intenzity sucha Palmerův.
slov. Palmerov index sucha; 2014

index suchosti

, syn. index aridity.
angl. aridity index; slov. index suchosti; 1993-a2

index ventilační

, faktor ventilační, viz vrstva směšovací.
2015

index vlhkosti

1. syn. index humidity; 2. klimatologický index, který navrhl C. W. Thornthwaite (1948) jako kritérium Thornthwaiteovy klasifikace klimatu. Vyjadřuje míru humidity klimatu, a to porovnáním sezónního nadbytku srážek (viz index humidity) se sezónním nedostatkem srážek (viz index aridity). Výsledný index vlhkosti má tvar

I_{m} = (100 s - 60 d) / n,

kde n je roční úhrn potenciálního výparu a s a d vyjadřují sumu kladných, resp. abs. hodnotu sumy záporných rozdílů měs. úhrnů srážek a potenciálního výparu v příslušných měsících.
angl. moisture index; slov. index vlhkosti; 1993-a3

index vláhový Končkův

, syn. index zavlažení Končkův.
slov. Končekov vlahový index; 1993-a1

index zavlažení

, koeficient zavlažení — tradiční označení pro některé indexy humidity.
slov. index zavlaženia; 2014

index zavlažení Končkův

, index vláhový Končkův — index humidity, který navrhl M. Konček (1955) ve tvaru

I_{z} = \frac{R}{2} + Δ r - 10 T - (30 + v^{2}),

kde R je úhrn srážek za období od dubna do září, Δr kladná odchylka srážek za tři zimní měsíce (prosinec až únor) od hodnoty 105 mm, T je prům. teplota vzduchu za období od dubna do září ve °C, v je prům. rychlost větru ve 14 hodin za totéž období v m.s^–1.
Index byl použit při klimatologické rajonizaci bývalého Československa, přičemž byly vymezeny následující oblasti: suché (I_z < –20), mírně suché (–20 ≤ I_z < 0), mírně vlhké (0 ≤ I_z < 60), vlhké (60 ≤ I_z < 120) a velmi vlhké (120 ≤ I_z).
slov. Končekov index zavlaženia; 1993-a2

index zonální cirkulace

, index zonality — číselná charakteristika přenosu vzduchové hmoty ve směru podél rovnoběžek, vztažená buď k určité vymezené oblasti, nebo k celé polokouli. Jako index zonální cirkulace se v praxi používá řada veličin, z nichž jsou nejznámější: 1. index zonální cirkulace C. G. Rossbyho definovaný jako rozdíl hodnot atmosférického tlaku zprůměrovaných podél 35 a 55° zeměpisné šířky; 2. index zonální cirkulace podle E. N. Blinové definovaný jako hodnota aw^–1, kde w značí úhlovou rychlost zemské rotace a a vertikálně zprůměrovanou úhlovou rychlost zonálního proudění na dané zeměpisné šířce; 3. velikost zonální složky geostrofického větru zprůměrovaná v uvažované hladině atmosféry pres daný zonální pás nebo jeho část; 4. meridionální složka horizontálního tlakového gradientu zprůměrovaná podél dané rovnoběžky nebo podél její části (index zonální cirkulace podle A. L. Kace).
angl. zonal circulation index; slov. index zonálnej cirkulácie; 1993-a2

indikativ stanice

označení met. stanice čísly nebo písmeny, které nahrazuje nebo doplňuje její název při předávání zpráv o počasí. Číselné označení WMO se skládá z dvoumístného oblastního indikativu a trojmístného indikativu stanice. Oblastní indikativ může být společný pro několik menších zemí (např. oblastní indikativ 11 je určen pro Rakousko, Českou republiku a Slovensko). Vlastní indikativ stanice je určen pro Českou republiku v rozsahu 400–799 (např. Praha-Ruzyně má 518, takže úplné WMO označení je 11518). Oblastní indikativy i indikativy stanic přiděluje Světová meteorologická organizace. Písmenné označení stanice CCCC (směrovací značka ICAO) se používá při předávání met. zpráv určených k zabezpečení letectví. Skládá se ze čtyř písmen, z nichž první dvě udávají stát (Česká republika má přiděleno LK) a další dvě označují letiště (např. Praha-Ruzyně má PR). Směrovací značky ICAO přiděluje ICAO.
angl. station designator; station index number; station number; slov. indikatív stanice; 1993-a3

indikativy mezinárodní

, viz indikativ stanice.
slov. medzinárodné indikatívy; 1993-a1

indikatrice rozptylová

prostorové rozložení intenzity záření rozptýleného určitou částicí nebo souborem částic. Vyjadřuje se pomocí rozptylového diagramu.
angl. indicatrix of diffusion; scattering indicatrix; slov. rozptylová indikatrica; 1993-a2

indikátory změny v přistávacích a letištních předpovědích

(BECMG, FM, TEMPO, NOSIG) — kódové zkratky vyjadřující předpokládaný vývoj met. prvku nebo jevu v době platnosti předpovědi. Indikátor BECMG vyjadřuje postupnou změnu, FM změnu s uvedením času, v němž tato změna nastane, a TEMPO změnu. Pokud se neočekává v době platnosti přistávací předpovědi významná změna met. podmínek, uvádí se zkratka NOSIG. Viz též předpověď počasí letištní.
angl. change indicators in landing and airport forecasts; slov. indikátory zmeny v pristávacích a letištných predpovediach; 1993-a3

infekce oblaků umělá

rozptyl uměle připravených částic v oblaku ve snaze změnit jeho přirozený vývoj žádaným způsobem. Dodané částice mohou působit jako dodatečná kondenzační jádra nebo ledová jádra, která vyvolají změnu koncentrace kapek nebo ledových krystalů. Cílem umělé infekce oblaků v určité oblasti může být vyvolání nebo zvýšení srážek, rozpuštění oblaku nebo mlhy, nebo potlačení vývoje krup. Jako reagentu se nejčastěji používají pyrotechnické směsi obsahující hygroskopické částice NaCl jako umělá kondenzační jádra nebo částice AgI jako umělá ledová jádra. Byla však testována nukleační aktivita řady dalších látek. Umělá infekce se provádí letecky nebo pomocí raket odpalovaných ze země. V některých zemích se používají i pozemní generátory. Umělá infekce oblaků je nákladná a její výsledek není vždy jednoznačný. Viz též heterogenní nukleace, ochrana před krupobitím, instabilita oblaku koloidní, ovlivňování oblaků.
slov. umelá infekcia oblakov; 1993-a3

infiltrace

, vsak — napájení podpovrchových vod vodou vnikající z povrchu terénu do půdního nebo horninového prostředí.
angl. infiltration; slov. infiltrácia; 1993-a1

informace AIRMET

výstražná informace vydávaná ve zkrácené otevřené řeči leteckou meteorologickou výstražnou službou. Obsahuje stručný popis výskytu nebo očekávaného výskytu specifikovaných meteorologických jevů v prostoru a čase, které mohou ovlivnit bezpečnost letového provozu v nízkých hladinách, a které již nebyly uvedeny v sekci 1 oblastní předpovědi pro lety v nízkých hladinách GAMET v dané informační oblasti nebo její části. Období platnosti informace AIRMET nesmí přesáhnout 4 hodiny.
angl. AIRMET information; slov. informácia AIRMET; 2014

informace SIGMET

(Significant Meteorological Phenomena) — informace vydaná leteckou meteorologickou výstražnou službou týkající se výskytu nebo očekávaného výskytu určitých meteorologických jevů na trati, které mohou ovlivnit bezpečnost letového provozu. Informace SIGMET jsou předmětem mezinárodní výměny a vydávají se v souladu s postupy ICAO ve zkrácené otevřené řeči (anglické) vždy na jeden z následujících jevů: bouřky, tropická cyklona, silná turbulence, silná námraza, silná horská vlna, silná prachová vichřice, silná písečná vichřice, vulkanický popel a radioaktivní oblak. Období platnosti informací SIGMET je maximálně čtyři hodiny, v případě vulkanického popela a tropické cyklony je období platnosti šest hodin.
angl. SIGMET information; slov. informácia SIGMET; 2014

informace meteorologická

soubor údajů o stavu atmosféry nebo o hodnotách jednotlivých met. prvků. Lze rozlišit dva typy met. informací: 1. prvotní met. informace, což jsou aktuální informace, bezprostředně získané jako výsledek meteorologických měření a pozorování. Na jejich kvalitě, úplnosti a včasnosti závisí správnost analýzy atm. procesů, úspěšnost předpovědí počasí a všech druhotných informací; 2. druhotné met. informace, což jsou informace o počasí ve formě přehledů počasí a předpovědí, zpráv a rozborů, synoptických map, aerologických diagramů, vertikálních řezů atmosférou, výsledků numerických předpovědních modelů apod.
Jiné členění rozlišuje informace meteorologické operativní, vypracované převážně s využitím aktuálních met. dat, a informace meteorologické režimové, vypracované převážně s využitím archivovaných dat.
angl. meteorological information; slov. meteorologická informácia; 1993-a3

informace meteorologická operativní

, viz informace meteorologická.
angl. real-time meteorological information; slov. operatívna meteorologická informácia; 1993-a1

informace meteorologická režimová

, viz informace meteorologická.
angl. non real-time meteorological information; slov. režimová meteorologická informácia; 1993-a1

informace meteorologické o podmínkách na letištích pro posádky během letu (VOLMET)

soubor met. informací o podmínkách na letištích, vysílaný zprav. v půlhodinových intervalech z pozemních stanic pro posádky letadel v době letu. Vysílání VOLMET provozuje na základě dodávky dat poskytovatele meteorologické služby pro civilní letectví (v ČR ČHMÚ) poskytovatel letových navigačních služeb (v ČR Řízení letového provozu s.p.).
angl. meteorological information on airport conditions for the crew during the flight; slov. meteorologické informácie o podmienkach na letiskách pre posádky počas letu; 1993-a3

informace radiolokační sloučená

radiolokační informace o oblačnosti, nebezpečných jevech s ní spojených a intenzitě srážek nad větším územím. Vytváří se na základě údajů dvou nebo více met. radiolokátorů, které se dotýkají nebo překrývají svými efektivními dosahy. Radiolokační sloučená informace se zpracovává pomocí stanovených kritérií a algoritmů a předává uživatelům.
slov. zlúčená rádiolokačná informácia; 1993-a3

inicializace vstupních dat

souhrnný název pro metody upravující vstupní data (počáteční podmínky) modelů numerické předpovědi počasí. Cílem úpravy je modifikovat počáteční podmínky tak, aby přibližně splňovaly modelové rovnice. Pokud je tato podmínka výrazně narušena, dochází během začátku integrace numerického modelu k významným změnám hodnot modelových proměnných, což se projevuje oscilací předpověděných hodnot, a k znehodnocení předpovědi. Po určité délce integrace tyto oscilace mizí. V některých případech, když nesoulad mezi modelovými proměnnými je příliš velký, může dojít i k předčasnému ukončení integrace modelu kvůli numerické chybě. Původně se inicializace dat zaměřovala na korekci polí větru a tlaku tak, aby byla alespoň přibližně splněna rovnice kontinuity. Proto se místo skutečného větru používal vítr geostrofický. Později se používala metoda normálních módů. V současnosti se téměř výhradně užívá metoda založená na aplikaci digitálního filtru a inicializují se i ostatní základní meteorologické prvky. Samotná inicializace základních modelových veličin postupně ztrácí svůj význam a to jednak tím, že probíhá v rámci asimilace dat a objektivní analýzy a také proto, že současné numerické metody použité v modelech jsou dostatečně robustní, aby jejich běh nebyl významně narušen nekonzistencí vstupních dat. Inicializace vstupních dat se stále využívá, ale inicializují se jiné než základní meteorologické prvky např. srážky a oblačnost. Viz též analýza objektivní, asimilace dat.
angl. input data initialization; slov. inicializácia vstupných dát; 1993-a3

insolace

množství přímého (v některých studiích i rozptýleného) slunečního záření, dopadající na jednotku vodorovné nebo nakloněné plochy za jednotku času. Insolace se vyjadřuje v jednotkách energie, obvykle MJ / m² nebo v J / cm². Ekvivalentem termínu je oslunění.
angl. insolation; slov. insolácia; 1993-a3

instabilita

vlastnost termodynamického systému v rovnovážném stavu, kdy velikost libovolně malé poruchy vložené do systému roste samovolně s časem na úkor vnitřní energie systému. Instabilita v atmosféře se nejčastěji analyzuje vložením poruch spojených s vychýlením vzduchové částice při hodnocení vertikální instability atmosféry nebo s vlnami v pozaďovém proudění při hodnocení baroklinní instability.
angl. instability; slov. instabilita; 2014

instabilita Helmholtzova

, viz vlny Helmholtzovy.
angl. Helmholtz instability; slov. Helmholtzova instabilita; 2014

instabilita Kelvinova-Helmholtzova

, viz vlny Kelvinovy-Helmholtzovy.
angl. Kelvin-Helmholtz instability; slov. Kelvinova-Helmholtzova instabilita; 2014

instabilita atmosféry absolutní

vertikální instabilita atmosféry pro nasycený i nenasycený, popř. suchý vzduch, kdy vertikální teplotní gradient v dané vrstvě atmosféry je větší než suchoadiabatický teplotní gradient. Pojem absolutní instabilita atmosféry má v klasické Normandově klasifikaci instability (stability) atmosféry poněkud odlišný smysl.
angl. absolute instability of atmosphere; slov. absolútna instabilita ovzdušia; 1993-a3

instabilita atmosféry advekční

instabilita vyvolaná nerovnoměrnou advekcí v důsledku výrazných změn větru s výškou (studená advekce zesilující s výškou nebo teplá advekce slábnoucí s výškou). V tomto případě se nad určité místo dostává v nižších hladinách rel. teplejší a ve vyšších hladinách rel. chladnější vzduch.
angl. advective instability of atmosphere; slov. advekčná instabilita ovzdušia; 1993-a3

instabilita atmosféry konvekční

, viz instabilita atmosféry potenciální.
angl. convective instability; slov. konvekčná instabilita ovzdušia; 1993-a2

instabilita atmosféry latentní

případ, kdy se při převládajícím instabilním teplotním zvrstvení ovzduší vyskytují vrstvy se stabilním zvrstvením nejčastěji u povrchu země. Výstupné pohyby vzduchu se v tomto případě plně vyvinou až po rozrušení stabilních vrstev. Rozrušení zadržujících teplotních vrstev může být mechanické (např. horská překážka) nebo termické (prohřátí zemského povrchu), popř. dynamické (konvergence proudění). S tímto termínem se setkáváme již jen ojediněle.
angl. latent instability of atmosphere; slov. latentná instabilita ovzdušia; 1993-a2

instabilita atmosféry podmíněná

vertikální instabilita atmosféry uplatňující se při nasycení vystupující vzduchové částice, pokud hodnota vertikálního teplotního gradientu v dané vrstvě atmosféry leží mezi hodnotami suchoadiabatického a nasyceně adiabatického teplotního gradientu. Sledovaná vrstva je tedy stabilní vzhledem k suchému vzduchu, ale instabilní vzhledem k nasycenému vzduchu, jehož výstup se po dosažení hladiny volné konvekce zrychluje. V klasické Normandově klasifikaci instability (stability) atmosféry má termín podmíněná instabilita odlišný význam. Viz též CAPE.
angl. conditional instability of atmosphere; slov. podmienená instabilita ovzdušia; 1993-a3

instabilita atmosféry potenciální

instabilní teplotní zvrstvení atmosféry ve vrstvě vzduchu vyvolané vynuceným výstupem vrstvy, která je původně stabilní z hlediska vertikální stability atmosféry. Před dosažením výstupné kondenzační hladiny a za předpokladu adiabatického ochlazování se vrstva labilizuje, neboť vertikální teplotní gradient ve vrstvě se zvětšuje v důsledku adiabatické expanze. Vrstva však nadále zůstává stabilní. Pokud směšovací poměr ve vrstvě klesá s výškou dostatečně rychle, aby spodní část vrstvy dosáhla výstupnou kondenzační hladinu dříve než její horní část, začne se od tohoto okamžiku spodní část vrstvy ochlazovat pomaleji v důsledku uvolňování latentního tepla kondenzace. Vrstva se tak dále labilizuje a nyní se již může stát instabilní. Potenciální instabilita se tedy projeví při dostatečně velkém poklesu směšovacího poměru s výškou a/nebo při dostatečně velkém vert. teplotním gradientu ve vrstvě. Stav, kdy je vrstva charakterizovaná instabilním teplotním zvrstvením až po svém vyzdvižení jako celku k nasycení vodní párou, je též někdy označován jako konvekční instabilita. Uvažovaná vrstva je potenciálně (konvekčně) instabilní, pokud ve vrstvě klesá adiabatická ekvivalentní potenciální teplota s výškou. Viz též děj adiabatický, děj pseudoadiabatický.
angl. potential instability of atmosphere; potential instability; slov. potenciálna instabilita atmosféry; 1993-a3

instabilita atmosféry termická

vertikální instabilita atmosféry vyvolaná insolačním ohříváním zemského povrchu a způsobující termickou konvekci. Při překročení konv. teploty dochází k vývoji konv. oblaků. Množství oblaků vznikajících v důsledku termické instability atmosféry se vyznačuje výrazným denním chodem obvykle s maximem v odpoledních hodinách. V našich podmínkách je nejběžnějším druhem instability.
angl. thermal instability of atmosphere; slov. termická instabilita ovzdušia; 1993-a3

instabilita atmosféry vertikální

instabilita určité vrstvy atmosféry vůči posunutí vzduchové částice ve vert. směru, způsobená charakteristickým teplotním zvrstvením atmosféry. Rozeznáváme podmíněnou instabilitu atmosféry a absolutní instabilitu atmosféry. Vertikální instabilita atmosféry vytváří podmínky pro konvekci, pro vert. mísení vzduchu a vert. přenos hybnosti, tepla, vodní páry a různých příměsí. K příčinám vzniku vert. instability atmosféry obecně patří vert. nerovnoměrná advekce hustoty vzduchu ve vzduchové hmotě (viz instabilita atmosféry advekční), přehřívání zemského povrchu slunečním zářením (viz instabilita atmosféry termická), radiační ochlazení horní hranice oblačnosti apod. Vert. instabilita atmosféry se může dále rozvinout ve vrstvě s potenciální instabilitou atmosféry. Viz též klasifikace instability (stability) atmosféry Normandova, hmota vzduchová instabilní, stabilita atmosféry vertikální.
angl. vertical instability; slov. vertikálna instabilita ovzdušia; 1993-a3

instabilita baroklinní

hydrodynamická instabilita proudění v baroklinní atmosféře. Baroklinní instabilita je provázena růstem kinetické energie poruch v pozaďovém proudění na úkor dostupné potenciální energie související s horizontálním teplotním gradientem. Je výsledkem zvětšování horizontálního tlakového gradientu mezi oblastmi výstupných pohybů v prostředí s teplou advekcí a sestupných pohybů v prostředí se studenou advekcí. Významným projevem baroklinní instability je růst amplitudy vlnových deformací v zonálním proudění. Za vhodných podmínek, daných především vlnovou délkou deformací a stupněm vertikální stability atmosféry, to vede až k transformaci vlnových deformací na horizontální vzdušné víry synoptického měřítka. Působením baroklinní instability tak mohou vznikat jednotlivé cyklony a anticyklony, přemísťující se v mírných zeměpisných šířkách přibližně od západu na východ. Viz též instabilita symetrická, instabilita barotropní.
angl. baroclinic instability; slov. baroklinná instabilita; 2014

instabilita barotropní

hydrodynamická instabilita proudění v barotropní atmosféře. Barotropní instabilita je provázena růstem kinetické energie poruch v pozaďovém proudění na úkor kinetické energie pozaďového proudění v prostředí s nenulovým horizontálním střihem větru. Nutnou podmínkou pro barotropní instabilitu je lokální maximum absolutní vorticity, což je často splněno v oblasti tryskového proudění. Významným projevem barotropní instability jsou Rossbyho vlny, které jsou důležitou součástí všeobecné cirkulace atmosféry. Viz též instabilita baroklinní.
angl. barotropic instability; slov. barotropná instabilita; 2014

instabilita inerční

hydrodynamická instabilita, která je výsledkem poklesu momentu hybnosti se vzdáleností od osy rotace v rotující tekutině. Při radiálním vychýlení částice tekutiny dojde k jejímu urychlení v daném směru vlivem nerovnováhy odstředivé síly působící na částici a na její okolí. Tekutina je v tomto případě inerčně instabilní.
Při hodnocení inerční instability v atmosféře se uplatňuje kombinace odstředivých sil rotace Země a zakřiveného pohybu vzduchu vzhledem k zemskému povrchu. Hodnotí se s využitím kvazigeostrofické aproximace. Vzduchová částice, která má podobu jednodimenzionální trubice orientované ve směru geostrofického větru, je vychylována horizontálně a kolmo k jeho vektoru. V rámci absolutní souřadnicové soustavy si částice zachovává moment hybnosti; prostředí je inerčně instabilní, pokud v něm moment hybnosti klesá se vzdáleností od vertikální osy kombinované rotace. V relativní souřadnicové soustavě se vychýlení vzduchové částice projeví nerovnováhou síly tlakového gradientu a zdánlivých sil, především Coriolisovy síly. Za předpokladu, že geostrofický vítr vane podél horiz. osy y a trubice je vychylována podél horiz. osy x v pravotočivé kartézské souřadnicové soustavě, lze inerční instabilitu hodnotit s použitím následujících vztahů:

a_{x} = (m - m_{g}), m = v + f x = k o n s t ., m_{g} = v_{g} + f x,

kde a_x značí výslednou složku zrychlení vychýlené trubice ve směru osy x, f je Coriolisův parametr, a m, resp. m_g jsou velikosti měrné hybnosti y-ové složky proudění v v trubici, resp. y-ové složky geostrofického proudění v_g v okolí trubice v absolutní souřadnicové soustavě.
S inerční instabilitou se můžeme setkat hlavně v nižších zeměpisných šířkách uvnitř silně rotujících systémů, jako jsou tropické cyklony. Viz též instabilita symetrická.
angl. inertial instability; slov. inerčná instablita; 2014

instabilita oblaku koloidní

vlastnost oblaku, která vystihuje nestabilitu spektra velikosti oblačných elementů i jejich fázového složení. Při vývoji oblaku roste část oblačných elementů na úkor ostatních a až ve formě srážek vypadává z oblaku. Typickým příkladem koloidní instability oblaku je růst kapek koalescencí, agregace ledových krystalů a růst ledových krystalů na úkor přechlazených vodních kapek ve smíšeném oblaku v důsledku rozdílného tlaku nasycené vodní páry nad vodou a ledem. Viz též teorie vzniku srážek Bergeronova a Findeisenova.
angl. colloidal instability of cloud; slov. koloidálna instabilita oblaku; 1993-a3

instabilita symetrická

druh baroklinní instability, kdy uvažujeme symetrické pole proudění, v němž horizontální střih větru ve směru proudění je nulový. Symetrická instabilita může zesilovat vychýlení vzduchové částice z rovnovážné polohy i v případě absence jak vertikální instability atmosféry, tak inerční instability uplatňující se v horiz. směru. Nutnou podmínkou je větší sklon izentropických ploch S k horiz. rovině než ploch konstantní měrné hybnosti geostrofického větru v absolutní souřadnicové soustavě m_g. K uvolnění symetrické instability dojde při vychýlení vzduchové částice šikmo mezi plochy m_g a S. Tento děj bývá označován jako šikmá konvekce. Může hrát důležitou roli při vzniku srážkových pásů v blízkosti atmosférických front. Význam symetrické instability při tvorbě srážek v mírných zeměpisných šířkách narůstá v chladné polovině roku.
Další alternativní nutné podmínky pro symetrickou instabilitu, které se obvykle uvádějí v literatuře, jsou hodnota Richardsonova čísla menší než jedna nebo hodnota potenciální vorticity menší než nula (platí pro severní polokouli).
angl. symmetric instability; slov. symetrická instabilita; 2014

intenzita bouřkové činnosti

parametr stanovený z dlouhodobého pozorování bouřek, vycházející z prům. počtu dní s bouřkou na stanici nebo vzdálenou bouřkou za rok nebo z prům. doby trvání bouřek v hodinách za rok. Intenzita bouřkové činnosti je zákl. charakteristikou pro stanovení četnosti škod na techn., zejména elektrotechnických zařízeních. Pro tyto účely se používá k vyjádření intenzity bouřkové činnosti ještě dalších upřesňujících údajů, jako prům. počtu úderů blesku do země (n.rok^–1.km^–2) a prům. počtu výbojů blesku v oblacích se stejným rozměrem. Ke stanovení těchto parametrů, které jsou časově značně proměnlivé, se užívá systémů detekce blesků. Za min. dobu pozorování se považuje desetileté období. Viz též mapa izobront, mapa izoceraunická, intenzita výbojů blesku do země, intenzita výbojů blesku mezi oblaky.
angl. thunderstorm intensity; slov. intenzita búrkovej činnosti; 1993-a3

intenzita bouřky

intenzita a četnost el. výbojů blesků bouřky na stanici nebo vzdálené bouřky, nikoliv však intenzita průvodních jevů, jako jsou srážky, húlava nebo rychlost nárazů větru. Rozlišuje se bouřka slabá, mírná a silná, přesná kritéria pro určování intenzity bouřky nejsou stanovena. Viz též intenzita bouřkové činnosti.
angl. thunderstorm intensity; slov. intenzita búrky; 1993-a3

intenzita deště

, viz intenzita srážek.
angl. rainfall intensity; rate of rainfall; slov. intenzita dažďa; 1993-a1

intenzita fronty

kvalitativně posuzovaná charakteristika a tendence dějů probíhajících na atm. frontě včetně frontogeneze a frontolýzy. Opírá se zpravidla o velikost změn hodnot met. prvků a průběh povětrnostních jevů při přechodu fronty.
angl. intensity of front; slov. intenzita frontu; 1993-a1

intenzita mrazů

charakteristika záporných teplot vzduchu, vycházející z rozdělení těchto teplot do stanovených intervalů. V klimatologickém pojetí patří spolu s délkou mrazového období a počtem mrazových dní k nejdůležitějším charakteristikám teplotních poměrů místa nebo oblasti v chladném půlroku. Na našem území používané klasifikace zahrnují členění dle L. A. Čubukova. Ten pro účely komplexní klimatologie podle intenzity mrazů rozlišil počasí slabě mrazivé s prům. denní teplotou vzduchu T ≥ –2,4 °C, mírně mrazivé (–2,5 °C > T ≥ –7,4 °C), značně mrazivé (–7,5 °C > T ≥ –12,4 °C), silně mrazivé (–12,5 °C > T ≥ –17,4 °C) a krutě mrazivé (T < –17,5 °C). Pro teplotní poměry v rámci bývalé ČSSR upravil toto třídění S. Petrovič. V zemědělské meteorologii se podle P. Uhlíře rozlišují mrazíky slabé (teplota na povrchu půdy poklesne na –1 °C až –2 °C), silné (–3 °C až –4 °C), popř. velmi silné (–5 °C až –6 °C).
slov. intenzita mrazov; 1993-a2

intenzita námrazku

množství námrazku na el. vodičích utvořené za jednotku času. Měří se zařízením, tvořeným vodorovnou tyčí natáčenou kolmo na směr větru, jejíž změny hmotnosti se zjišťují v závislosti na čase. Viz též měření námrazku, intenzita námrazy na letadlech.
angl. icing intensity; slov. intenzita námrazku; 1993-a1

intenzita námrazy na letadlech

množství krystalické nebo ledové usazeniny na letadlech, která se utvoří za jednotku času. I. G. Pčolko sestavil stupnici intenzity námrazy, v níž hodnoty do 0,5 mm.min^–1 znamenají slabou námrazu, 0,6 až 1,0 mm.min^–1 mírnou, 1,0 až 2,0 mm.min^–1 silnou a nad 2,0 mm.min^–1 velmi silnou námrazu. V extrémních případech byl pozorován nárůst až 6 mm.min^–1. Intenzita námrazy závisí přímo na vodním obsahu oblaku a zachycovací účinnosti, udávající množství kapalné vody zachycené letadlem. Toto množství je přímo závislé na velikosti kapek a rychlosti letadla a nepřímo závislé na geometrii sběrného povrchu, zejména na poloměru zakřivení náběžných hran. Tzn., že se námraza vytváří intenzivněji v prostředí s velkými kapkami na tenčích profilech. Při rychlostech do 500 km.h^–1 intenzita námrazy při stejném vodním obsahu se vzrůstem rychlosti letadla roste. Při rychlosti nad 500 km.h^–1 však se zvyšováním rychlosti klesá, a to vlivem adiabatického stlačení a tření okolního vzduchu, čímž se povrch letadla zahřívá. Viz též ohřev letadla kinetický.
angl. rime intensity; slov. intenzita námrazy na lietadlách; 1993-a3

intenzita srážek

množství srážek vypadlých za jednotku času. Podle doporučení Světové meteorologické organizace se intenzita srážek udává v mm.h^–1 s přesností na 10^–2 mm.h^–1, resp. v kg.m^–2.s^–1 s přesností na 10^–5 kg.m^–2.s^–1.
Tzv. okamžitá intenzita dešťových srážek se měří intenzografy. Prům. intenzita srážek se vyhodnocuje z údajů srážkoměrů. Intenzita srážek má zásadní význam v hydrologii, ve vodním hospodářství a celé řadě dalších odvětví. Intenzita srážek je na met. stanicích subjektivně odhadována pozorovateli s přihlédnutím na hodnotu intenzity srážek, získanou zpracováním dat srážkoměru a zaznamenávána kódovými čísly pro stav počasí kódu SYNOP. Viz též extrémy atmosférických srážek, vztah Wussovův, vztah Z–I.
angl. precipitation intensity; slov. intenzita zrážok; 1993-a3

intenzita turbulence

1. v teorii turbulence poměr směrodatné odchylky krátkoperiodických fluktuací podélné, resp. příčné, resp. vertikální složky rychlosti větru k velikosti zprůměrované horizontální rychlosti větru. Její přesné určení v praxi závisí na frekvenci snímání okamžité rychlosti větru (typicky 1 s) a délce průměrovaného intervalu (typicky 10 min). 2. pojem užívaný v letecké meteorologii. Intenzita turbulence je mírou silových účinků turbulentních pohybů vzduchu na letící letadlo („přetížení letadla"). Je měřena akcelerometry nebo akcelerografy, které mohou měřit i registrovat velikosti zrychlení udělované turbulencí letadlu a vyjadřuje se v násobcích tíhového zrychlení (n). V případě hodnot n menších než 0,2 mluvíme o slabé turbulenci, při hodnotách od 0,2 do 0,5 jde o mírnou turbulenci, od 0,5 do 1,0 o silnou turbulenci a nad 1,0 o extrémní turbulenci.
angl. turbulence intensity; slov. intenzita turbulencie; 1993-a3

intenzita výbojů blesku do země

vyjadřuje plošnou hustotu výbojů blesku do země za jednu bouřkovou událost, den s bouřkou nebo rok. V tech. praxi se udává prům. hustota úderů na 1 km² za rok, odvozená z dlouhodobého pozorování. Hustota se zjišťuje nejčastěji počítači výbojů blesku. Mapy intenzity výbojů blesku do země jsou nejvhodnějším výchozím podkladem pro stanovení pravděpodobnosti úderu blesku do objektu.
angl. ground discharge rate; slov. intenzita výbojov blesku do zeme; 1993-a2

intenzita výbojů blesku mezi oblaky

vyjadřuje plošnou hustotu výbojů blesku mezi oblaky za jednu bouřkovou událost, den s bouřkou nebo za rok. V tech. praxi se udává prům. hustota výbojů na 1 km² za rok, odvozená z dlouhodobého pozorování.
slov. intenzita výbojov blesku medzi oblakmi; 1993-a2

intenzograf srážkový

viz srážkoměr váhový.
angl. rainfall rate recorder; slov. zrážkový intenzograf; 1993-a3

interakce atmosféry a oceánu

vzájemné působení dvou podstatných složek klimatického systému, mezi nimiž neustále probíhá intenzivní výměna energie, vody a dalších látek, viz např. záření a hydrologický cyklus. Všeobecná cirkulace atmosféry do značné míry podmiňuje povrchové oceánské proudy, které naopak představují významné klimatické faktory. Vzájemné působení se proto významně projevuje v oscilacích, např. v ENSO. Specifické vlastnosti oceánu způsobují oceánitu klimatu a podmiňují i vznik některých meteorologických jevů, jako jsou tropické cyklony nebo mořská mlha. Viz též cirkulace monzunová.
angl. atmosphere-ocean interaction; slov. interakcia atmosféry a oceánu; 2014

intercepce srážek

zadržování (zachycování) části padajících srážek, v širším smyslu i tvorba usazených srážek na vegetaci nebo na vyvýšených předmětech, takže tyto srážky nedosáhnou povrchu půdy. Pokud nejsou využity rostlinami, dochází k evaporaci, případně sublimaci těchto srážek, takže se nepodílejí na odtoku ani na infiltraci. Intercepce srážek tak má nezanedbatelný vliv na hydrologickou bilanci a bilanci půdní vody, zejména u lesních porostů s velkou záchytnou plochou.
angl. interception of precipitation; slov. intercepcia zrážok; 1993-a3

interglaciál

, doba meziledová — fáze kvartérního klimatického cyklu mezi dvěma glaciály, vyznačující se ve stř. zeměp. šířkách značným zmírněním klimatu, a tím i ústupem zalednění, především pevninského ledovce. Nástup relativně kratších interglaciálů bývá náhlý a následuje bezprostředně po nejchladnější fázi předchozího glaciálu. Pro interglaciál je typický nárůst zalesnění krajiny a intenzivní vývoj půd. Viz též klima holocénu.
angl. interglacial; slov. interglaciál; 1993-a3

interpluviál

, viz klima kvartéru.
slov. interpluviál; 2014

interpolace optimální

statistická metoda objektivní analýzy meteorologických dat. Metoda je založena na korekci hodnot předběžného pole (zpravidla modelové předpovědi) a lineární kombinací odchylek naměřených hodnot a hodnot předběžného pole na stanicích. Koeficienty lineární kombinace se hledají za podmínky minimalizace střední kvadratické chyby analýzy. K tomu je třeba znát závislost korelace chyb předběžného pole v analyzované oblasti a střední kvadratickou chybu reprezentativnosti naměřených hodnot.
angl. optimal interpolation; slov. optimálna interpolácia; 2014

interstadiál

, viz cyklus klimatický kvartérní.
slov. interstadiál; 2014

intortus

(in) — jedna z odrůd oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Vyskytuje se u oblaků druhu cirrus, jestliže se zakřivená oblačná vlákna zdánlivě velmi nepravidelně navzájem proplétají.
angl. intortus; slov. intortus; 1993-a2

intruze (průnik) suchého vzduchu

relativní proudění suchého vzduchu se sestupnou složkou pohybu ve frontální cykloně popisované v teorii přenosových pásů. Formuje se v týlu vyvíjející se cyklony, je charakteristické velmi nízkou izobarickou vlhkou potenciální teplotou a hraje důležitou roli při cyklogenezi. Intruze suchého vzduchu je obvykle velmi dobře detekovatelná na družicových snímcích, které reagují na obsah vodní páry v troposféře. Má svůj původ v blízkosti místního snížení tropopauzy, jisté množství vzduchu může pocházet až ze stratosféry, proto se vyznačuje vysokými hodnotami potenciální vorticity. Při svém sestupu se vzduch postupně cyklonálně stáčí kolem středu cyklony a adiabaticky se otepluje. V případě, že se dostane do blízkosti teplého přenosového pásu, může mít podobnou teplotu jako vzduch v něm. Výšková studená fronta, která na styku obou vzduchových hmot vzniká, je pak definována zejména gradientem vlhkosti a nikoliv teploty.
angl. dry intrusion; slov. intrúzia suchého vzduchu; 2014

inverze

v meteorologii opačný průběh změn met. prvku s výškou, než je v reálné atmosféře obvyklé. Může jít jak o okamžitý stav, tak o klimatickou zvláštnost místního měřítka. Podle met. prvku, který bereme v úvahu, rozlišujeme inverzi teploty, vlhkosti, hustoty vzduchu, srážek apod. Viz též vrstva inverzní.
angl. inversion; slov. inverzia; 1993-a2

inverze hustoty vzduchu

růst hustoty vzduchu v dané vrstvě atmosféry s výškou. Nastává tehdy, když teplota vzduchu s výškou klesá o více než o 3,42 °C na 100 m, což se v reálné atmosféře zpravidla vyskytuje pouze za silného přehřátí rel. tenké vrstvy vzduchu v bezprostřední blízkosti zemského povrchu. Při inverzi hustoty vzduchu vzniká jev zrcadlení. Viz též gradient autokonvekční.
angl. air density inversion; slov. inverzia hustoty vzduchu; 1993-a1

inverze srážek

úbytek atm. srážek (pokles měs. a roč. úhrnů) s nadm. výškou, který se vyskytuje v horách ve vyšších polohách. Obvykle pozorovaný růst srážek s nadm. výškou probíhá až po tzv. výšku pásma maximálních srážek, které se nachází nejčastěji 2 až 3 km nad hladinou moře a jehož poloha souvisí s kondenzační hladinou, nad níž vznikají oblaky. V horách mírných šířek (Alpy, Kavkaz) se inverze srážek pozoruje jen v létě, v Alpách začíná od 2500 do 2800 m. V Himálaji při letním oceánském monzunu se inverze srážek projevuje přibližně od nadm. výšky 1300 m .
angl. inversion of precipitation; slov. inverzia zrážok; 1993-a2

inverze teploty vzduchu

, nevhodně zvrat teploty — zvláštní případ vert. rozložení teploty vzduchu, při kterém v určité vrstvě atmosféry, v tzv. inverzní vrstvě, teplota s nadm. výškou vzrůstá. Podle výšky inverzní vrstvy nad zemí rozlišujeme přízemní a výškovou inverzi teploty vzduchu, podle příčiny vzniku např. inverzi teploty vzduchu advekční, frontální, radiační, subsidenční, turbulentní a pasátovou. Inverze teploty vzduchu mají značný význam mimo jiné proto, že stabilní teplotní zvrstvení ovzduší v inverzní vrstvě brzdí promíchávání vzduchu ve vert. i horiz. směru. Tím dochází v nižších a zvláště v uzavřených polohách k vytváření mlh, jezer studeného vzduchu se silnými mrazy v zimě, v průmyslových a městských oblastech s větší hustotou zdrojů znečištění ovzduší ke zvýšeným koncentracím znečišťujících látek, vzniku smogu apod. V oblasti dolní hranice výškových inverzí teploty se často vytváří vrstevnatá oblačnost, která zejména v zimě způsobuje výrazné zkrácení slunečního svitu v nižších polohách oproti nadinverzním horským polohám. Inverze teploty vzduchu charakterizujeme výškou, v níž ji pozorujeme, tloušťkou (vert. rozsahem) vrstvy, v níž teplota vzduchu s výškou vzrůstá, a teplotním gradientem v této vrstvě. Někdy se nepřesně hovoří o „intenzitě" inverze jako rozdílu mezi teplotou horní a spodní hranice inverze. Nejpříznivější podmínky pro vznik inverzí teplot vzduchu jsou v kvazistacionárních anticyklonách. Viz též izotermie, oblak vrstevnatý, oblačnost inverzní.
angl. air temperature inversion; slov. inverzia teploty vzduchu; 1993-a3

inverze teploty vzduchu advekční

teplotní inverze vznikající buď působením vertikálně nerovnoměrné teplé advekce, když ve vyšších hladinách proudí do dané oblasti rel. teplejší vzduch než v hladinách nižších, nebo prouděním rel. teplého vzduchu nad studený zemský povrch. Prvním způsobem vznikají advekční inverze výškové, druhým advekční inverze přízemní.
angl. advective inversion; slov. advekčná inverzia teploty vzduchu; 1993-a2

inverze teploty vzduchu frontální

inverze teploty vzduchu spojená s frontální plochou, nad níž je teplota vzduchu vyšší než pod ní. Nejčastěji je pozorována na teplých frontách, avšak může se vyskytnout i na ostatních druzích atm. front. Vzhledem ke skutečnosti, že při přechodu front dochází k výměně vzduchových hmot a v oblasti front bývá zesílené proudění vzduchu, nepředstavují tyto teplotní inverze zpravidla problémy z hlediska ochrany čistoty ovzduší.
angl. frontal inversion; slov. frontálna inverzia teploty vzduchu; 1993-a3

inverze teploty vzduchu noční

inverze teploty vzduchu vznikající v mezní vrstvě atmosféry v noci ochlazováním vzduchu od zemského povrchu, jehož teplota klesá v důsledku vyzařování dlouhovlnné radiace při absenci příkonu slunečního záření. Tyto inverze jsou typickým případem přízemních radiačních inverzí teploty vzduchu. Dobře bývají vyvinuty za jasných nocí se slabým větrem nebo bezvětřím. V kotlinách a údolních polohách podporuje tuto inverzi stékání ochlazeného vzduchu z okolních svahů do nízkých poloh. Viz též jezero studeného vzduchu.
angl. night inversion; nocturnal inversion; slov. nočná inverzia teploty vzduchu; 1993-a3

inverze teploty vzduchu pasátová

teplotní inverze v oblasti pasátové cirkulace způsobená subsidencí vzduchu z vyšších hladin. Odděluje vlhký pasátový vzduch v nižších hladinách od teplého a velmi suchého vzduchu ležícího nad ním.
angl. trade-winds inversion; slov. pasátová inverzia teploty vzduchu; 1993-a3

inverze teploty vzduchu přízemní

teplotní inverze začínající bezprostředně od zemského povrchu. Z hlediska příčin svého vzniku patří zpravidla k radiačním, popř. advekčním inverzím teploty vzduchu. Viz též inverze teploty výšková.
angl. ground inversion; surface inversion; slov. prízemná inverzia teploty vzduchu; 1993-a1

inverze teploty vzduchu radiační

teplotní inverze vznikající jako důsledek vyzařování tepla ze zemského povrchu, z povrchu sněhu nebo ledu, z horní vrstvy oblaků apod. Nejobvyklejšími přízemními radiačními inverzemi jsou noční inverze teploty vzduchu. V zimě, kdy je obecně malý příkon slunečního záření k zemskému povrchu, se však přízemní radiační inverze mohou vytvářet i v denních hodinách. Méně často vznikají radiační inverze při vyzařování oblačné nebo velmi vlhké, popř. znečištěné vrstvy vzduchu v atmosféře, kdy se teplotní inverze vytváří bezprostředně nad touto vrstvou jako radiační inverze výšková.
angl. radiation inversion; slov. radiačná inverzia teploty vzduchu; 1993-a3

inverze teploty vzduchu sesedáním

, syn. inverze teploty vzduchu subsidenční.
slov. inverzia teploty vzduchu zosadaním; 1993-a1

inverze teploty vzduchu sněhová

přízemní inverze teploty vzduchu, jež vzniká zpravidla při advekci relativně teplého vzduchu nad zemský povrch s tající sněhovou pokrývkou v důsledku spotřeby tepla na tání sněhu. Je typickým příkladem přízemní advekční inverze teploty vzduchu.
angl. snow inversion; slov. snehová inverzia teploty vzduchu; 1993-a3

inverze teploty vzduchu subsidenční

(sesedáním) — výšková teplotní inverze způsobená sesedáním neboli subsidencí vzduchu z vyšších vrstev atmosféry do nižších. Vývoj subsidenční inverze je důsledkem další stabilizace původně stabilní vrstvy vzduchu při jejím adiabatickém sestupu. Subsidenční inverze se mohou vyskytovat nad rozsáhlými územími, je-li dobře vyvinut mechanizmus subsidenčních pohybů vzduchu, především v anticyklonách nebo v blízkosti os hřebenů vysokého tlaku vzduchu. Tyto inverze představují významný faktor podílející se na zhoršování rozptylových podmínek v oblastech vysokého tlaku vzduchu, v létě za slunečného anticyklonálního počasí často omezují vznik nebo vert. vývoj kupovité oblačnosti apod.
angl. subsidence inversion; slov. subsidenčná inverzia teploty vzduchu; 1993-a3

inverze teploty vzduchu turbulentní

vertikálně obvykle nepříliš mohutná teplotní inverze překrývající směšovací vrstvu. Výchozí situací pro vznik této inverze je stabilní teplotní zvrstvení ovzduší. Jestliže ve vrstvě vzduchu přiléhající k zemskému povrchu nastane silné turbulentní mísení, vytvoří se v této vrstvě vertikální teplotní gradient blízký adiabatickému. Přitom nad směšovací vrstvou zůstává přibližně zachován původní vertikální profil teploty vzduchu. Tím v oblasti horní hranice vrstvy směšování vznikne vrstva s inverzí teploty. Patří mezi výškové inverze. Viz též turbulence.
angl. turbulence inversion; turbulent inversion; slov. turbulentná inverzia teploty vzduchu; 1993-a1

inverze teploty vzduchu výšková

teplotní inverze, jejíž dolní hranice leží v určité výšce nad zemským povrchem v mezní vrstvě atmosféry nebo ve volné atmosféře. Vzniká např. v důsledku subsidence vzduchu v oblastech vysokého tlaku, advekce teplého vzduchu ve výšce, při pasátové cirkulaci a často i v oblasti tropopauzy. Viz též inverze teploty vzduchu přízemní.
angl. upper inversion; slov. výšková inverzia teploty vzduchu; 1993-a3

inverze vlhkosti vzduchu

vzrůst absolutní vlhkosti vzduchu, popř. měrné vlhkosti nebo směšovacího poměru vodní páry v atmosféře s výškou v určité vertikálně omezené vrstvě. Vytváří se především v mezní vrstvě atmosféry v noci a v zimě pod teplotními zadržujícími vrstvami. Má mimo jiné význam pro šíření centimetrových elmag. vln v troposféře.
angl. moisture inversion; slov. inverzia vlhkosti vzduchu; 1993-a3

ionizace atmosférická

proces vzniku iontů a volných elektronů v atmosféře, který ovlivňuje elektrickou vodivost vzduchu, a tím také el. jevy v atmosféře. Koncentrace volných elektronů ve vyšších vrstvách atmosféry je dána dvěma navzájem protichůdnými procesy: ionizací neutrálních částic a rekombinací iontů. Za iniciátory atmosférické ionizace se zpravidla považuje: a) korpuskulární záření, b) elmag. záření (krátkovlnné ultrafialové paprsky, záření radioakt. původu a ultragama záření), c) ionty a elektrony, u nichž došlo ve vysokých el. polích k nárazové ionizaci. Na rozdíl od ionosféry je v troposféře a stratosféře ionizována jen relativně malá část molekul složek vzduchu, čemuž odpovídají hodnoty elektrické vodivosti vzduchu řádově 10^–14 ohm^–1.m^–1. Zejména v souvislosti s ionizací vzduchu v troposféře, popř. ve stratosféře se v meteorologické literatuře používá pojem atmosférické ionty (aeroionty).
angl. ionization of atmosphere; slov. atmosférická ionizácia; 1993-a3

ionosféra

ionizovaná část atmosféry, tj. elektricky vodivé vrstvy v atmosféře rozkládající se ve výšce přibližně od 60 až do 1 000 km, kde postupně přechází v plazmasféru. V ionosféře, která zahrnuje část mezosféry, termosféru a spodní část exosféry, je většina částic ionizována, tj. nalézá se v plazmatickém stavu. Vysoká koncentrace iontů a volných elektronů způsobuje odraz některých frekvencí elmag. vln zpět k zemskému povrchu, čímž je ovlivňováno rádiové spojení. Vodivou (ionizovanou) část vysoké atmosféry, obsahující volné elektrony a ionty, pojmenoval souborným názvem ionosféra R. A. Watson – Watt v r. 1926. Směrem vzhůru přechází ionosféra v zemskou magnetosféru. Viz též bouře ionosférická, ionizace atmosférická, slapy ionosférické, vítr ionosférický, vrstvy ionosférické, vodivost vzduchu elektrická, ionosférická porucha náhlá.
angl. ionosphere; slov. ionosféra; 1993-a3

iont Langevinův

, viz klasifikace atmosférických iontů.
angl. Langevin's ion; slov. Langevinov ión; 1993-a1

iont lehký

, viz klasifikace atmosférických iontů.
angl. light ion; small ion; fast ion; slov. ľahký ión; 1993-a1

iont střední

, viz klasifikace atmosférických iontů.
angl. intermediate ion; middle ion; slov. stredný ión; 1993-a1

iont těžký

, viz klasifikace atmosférických iontů.
angl. heavy ion; large ion; slov. ťažký ión; 1993-a1

iont ultratěžký

, viz klasifikace atmosférických iontů.
angl. heavy ion; large ion; slov. ultraťažký ión; 1993-a1

ionty atmosférické

, aeroionty — elektricky nabité částice v atmosféře, působící elektrickou vodivost vzduchu. Ovlivňují elektrické pole v atmosféře, uplatňují se jako kondenzační jádra a vyznačují se fyziologickými účinky. Patří k nim molekuly, které při atmosférické ionizaci ztratily obvykle jeden elektron nebo naopak zachytily volný elektron, shluky molekul nesoucí přebytek kladného nebo záporného el. náboje (lehké ionty, podle některých autorů malé ionty) a jemné aerosolové částice zpravidla patřící k Aitkenovým jádrům, jež zachytily nabitou molekulu, popř. jejich shluk (střední, těžké a ultratěžké ionty, podle některých autorů též velké nebo Langevinovy ionty).
V blízkosti zemského povrchu dosahuje koncentrace lehkých iontů řádově 10⁶ m^–3, koncentrace těžkých a ultratěžkých iontů bývá zhruba o řád větší. S výškou těžkých a ultratěžkých iontů ubývá, zatímco koncentrace lehkých iontů roste. Koncentrace tzv. stř. iontů, které podle velikosti zařazujeme do oblasti mezi lehkými a těžkými ionty, místně i časově velmi kolísá. El. vodivost vzduchu je v rozhodující míře podmíněna existencí lehkých iontů, zatímco ionty těžké a ultratěžké se v důsledku malé pohyblivosti uplatňují jako nositelé el. proudu ve vzduchu jen velmi málo.
Důkaz existence iontů v atmosféře, a tím vysvětlení el. vodivosti vzduchu, podali něm. fyzici J. Elster a H. Geitel v r. 1899. Viz též klasifikace atmosférických iontů, ionizace atmosférická, počítač iontů.
angl. atmospheric ions; slov. atmosférické ionty; 1993-a1

iridescence

v atmosférické optice synonymum pro irizaci oblaků. V současné odborné literatuře, zejména anglosaského původu, se tento termín vůči irizaci upřednostňuje. V obecném smyslu však jde o širší optický pojem označující vznik barevných odstínů na některých površích, kdy vzhled těchto odstínů závisí na úhlu pohledu, event. na úhlu dopadu světelných paprsků.
angl. iridescence; slov. iridescencia; 2014

irizace

barevné, často velmi proměnlivé zabarvení okrajů nebo průsvitných částí oblaků. V barvách převládá zelená a růžová. Irizace je převážně ohybovým jevem zvláště do úhlové vzdálenosti 10° od Slunce.
angl. iridescence; irisation; slov. irizácia; 1993-a2

izalobara

čára spojující místa se stejnou hodnotou změny tlaku vzduchu za určitý časový interval (3, 6, 24 h apod.). Izalobary se zakreslují především na přízemních synoptických mapách. Viz též mapa izalobar, metoda izalobar, oblast izalobarická, střed izalobarický, izotendence, izalolinie, vítr izalobarický, vítr alobarický.
angl. isallobar; slov. izalobara; 1993-a2

izalohypsa

čára spojující místa se stejnou hodnotou změny výšky standardní izobarické hladiny (absolutní izalohypsa) nebo změny tloušťky vrstvy mezi dvěma izobarickými hladinami (relativní izalohypsa) za určitý časový interval (obvykle 12 nebo 24 h.). Izalohypsy se zakreslují zpravidla do výškových map, v nichž hodnoty záporných abs. izalohyps vymezují oblasti snižování izobarické hladiny. Hodnoty záporných rel. izalohyps vymezují oblasti, v nichž se zmenšuje tloušťka vrstvy mezi dvěma izobarickými hladinami, klesá tudíž prům. virtuální teplota této vrstvy. Obrácené vztahy platí pro oblasti kladných hodnot abs. a rel. izalohyps. Viz též izohypsa, vítr izalohyptický, vítr alohyptický.
angl. isallohypse; slov. izalohypsa; 1993-a2

izalolinie

čára spojující na mapě nebo grafu místa se stejnou hodnotou změny proměnné za určitý časový interval. V meteorologii izalolinie vyjadřují dynamiku polí meteorologických prvků. Jsou konstruovány buď z hodnot rozdílů, např. izalobary na synoptických mapách z tlakových tendencí, nebo graf. odečtem polí, např. izalohypsy po 24 h na mapách absolutní topografie. Viz též izaloterma, izalobara, izalohypsa.
angl. isalloline; slov. izalolínia; 1993-a2

izaloterma

čára spojující na mapě nebo grafu místa se stejnou hodnotou změny teploty vzduchu za určitý časový interval (v předpovědní službě většinou za 24 h). Je jednou z izalolinií. Viz též mapa izaloterm.
angl. isallotherm; slov. izaloterma; 1993-a2

izalumchrona

, izolumchrona — čára spojující místa se stejnou délkou osvětlení za určitý časový interval. Viz též izofota.
slov. izalumchróna; 1993-a1

izamplituda

, syn. izoamplituda.
slov. izamplitúda; 1993-a1

izanemona

, viz izotacha.
angl. isanemone; slov. izanemóna; 1993-a1

izanomála

čára spojující místa se stejnou odchylkou proměnné, v meteorologii a klimatologii se stejnou intenzitou klimatické, resp. meteorologické anomálie. Např. termoizanomály znázorňují teplotní anomálie, hyetoizanomály srážkové anomálie apod.
angl. isanomaly; slov. izanomála; 1993-a3

izaritma

, syn. izolinie.
angl. isarithm; slov. izaritma; 1993-a1

izentropa

čára spojující místa se stejnou mírou entropie. V nenasyceném vzduchu spojuje též místa se stejnou potenciální teplotou. Viz též mapa izentropická, promíchávání izentropické
angl. isentrope; slov. izentropa; 1993-a1

izoamplituda

, izamplituda — čára spojující místa se stejnou hodnotou amplitudy meteorologického prvku, např. teploty vzduchu. Izoamplitudami je možné znázorňovat plošné rozložení jak abs., tak prům. amplitud met. prvků, nejčastěji prům. roč. amplitudy teploty vzduchu. Viz též izodiafora.
angl. isoamplitude; slov. izoamplitúda; 1993-a1

izoatma

čára spojující místa se stejnou hodnotou výparu.
angl. isoathm; slov. izoatma; 1993-a1

izoaurora

, syn. izochasma.
angl. isoaurore; slov. izoaurora; 1993-a1

izobara

čára spojující místa se stejnou hodnotou tlaku vzduchu. Zejména v synoptické meteorologii patří k nejužívanějším izoliniím. Na přízemních synoptických mapách izobary spojují místa stejného tlaku redukovaného na hladinu moře a jsou průsečnicemi izobarických hladin (ploch) s hladinou moře. Pomocí izobar se provádí analýza (přízemního) tlakového pole a vymezují se tlakové útvary. Zakreslují se v intervalech v závislosti na měřítku synoptické mapy a meteorologického jevu, který má být znázorněn (obvykle po 5, resp. 2,5 hPa). Zvláštním druhem izobar jsou orografické izobary. Ačkoliv izobary jakožto izolinie mají hladký průběh, na atm. frontách se mohou lomit. Viz též izobary na atmosférické frontě, mapa izobar, plocha izobarická, zakřivení izobar, izalobara.
angl. isobar; slov. izobara; 1993-a2

izobary na atmosférické frontě

izobary na pohybujících se atm. frontách se obvykle lomí. Vzduchové hmoty stýkající se na frontě se s frontou obvykle nepohybují rovnoběžně, izobarické plochy v obou vzduchových hmotách mají rozdílný sklon. Z termické struktury fronty vyplývá dyn. pokles tlaku hlavně před frontou a izobary při lomení na frontě vytvářejí brázdu nízkého tlaku vzduchu. Její výraznost závisí na sklonu atmosférické fronty, čím je sklon větší, tím je brázda ostřejší. Proto izobary na studené frontě vytvářejí ostřejší brázdu než na teplé frontě. Na kvazistacionární (geostrofické) frontě jsou izobary s frontou rovnoběžné, protože horizontální tlakový gradient v obou vzduchových hmotách je kolmý na frontu a vzduchové hmoty se pohybují s frontou rovnoběžně.
angl. isobars on atmospheric front; slov. izobary na atmosférickom fronte; 1993-a2

izobary orografické

zvláštní tvar izobar zakreslených na mapách v oblastech výrazných horských překážek. Protože horská pásma brzdí postup tlakových útvarů a vzduchových hmot a oddělují teplé a studené vzduchové hmoty, bývají často po obou stranách pohoří dosti rozdílné hodnoty tlaku vzduchu. Tento efekt mohou zvětšovat i různé teploty vzduchu používané při redukci tlaku vzduchu. Orografické izobary se na synoptických mapách někdy zakreslují jako vlnovkové čáry.
angl. orographic isobars; slov. orografické izobary; 1993-a1

izobata

čára spojující místa stejné podmořské hloubky. Viz též izohypsa.
angl. isobath; slov. izobata; 1993-a2

izobronta

čára spojující místa, v nichž v určitém dni bylo současně slyšet první hřmění. Používá se např. ke sledování tahu bouřek. Viz též mapa izobront, izocerauna.
angl. isobront; slov. izobronta; 1993-a1

izocerauna

čára spojující místa se stejným počtem blesků za určitý časový interval. Při zpracování vizuálních pozorování bouřek se za izoceraunu považuje spojnice míst se stejným počtem dní, v nichž byly pozorovány bouřky na stanici nebo bouřky vzdálené. Viz též mapa izoceraunická, izobronta.
angl. isoceraunic line; isokeraunic line; slov. izocerauna; 1993-a1

izochalaza

čára spojující místa se stejným počtem krupobití za určité období.
slov. izochaláza; 1993-a1

izochasma

, izoaurora — čára spojující místa se stejnou četností výskytu polární záře.
angl. isochasm; isaurore; slov. izochazma; 1993-a1

izochimena

čára spojující místa se stejnými prům. teplotami zimy. Viz též izotera.
angl. isocheim; isocheimal; isochimene; slov. izochimena; 1993-a1

izochiona

izolinie používaná ke znázorňování plošného rozložení jevů souvisejících se sněhem. Význam pojmu izochiona není ustálen. Znamená čáru spojující místa: a) se stejnou výškou sněhové pokrývky, b) se stejným trváním sněhové pokrývky vyjádřeným ve dnech, c) se stejným počtem dní se sněžením, d) se stejnou výškou sněžné čáry, e) se stejným vodním obsahem sněhu. Viz též izonifa.
angl. isochion; slov. izochiona; 1993-a2

izochrona

čára spojující na mapě místa s výskytem určitého jevu ve stejném čase, např. spojuje místa se současným přechodem fronty.
angl. isochrone; slov. izochróna; 1993-a1

izodensa

, syn. izopykna.
angl. isodense; slov. izodenza; 1993-a1

izodiafora

čára spojující místa se stejnými rozdíly prům. tlaku vzduchu v lednu a červenci. Vyjadřuje prům. roč. amplitudu tlaku vzduchu v případě, že leden a červenec jsou měsíci s extrémním tlakem vzduchu. Izodiafora je jednou z izoamplitud.
slov. izodiafora; 1993-a1

izoecho

v radiolokaci čára spojující body se stejnou intenzitou signálu odraženého od sledovaného cíle nebo body se stejnou radiolokační odrazivostí. Též název technického zařízení starších analogových radarů ke konturování cílů prostřednictvím zařazení kalibrovaných útlumů (uváděných v dB).
angl. isoecho; slov. izoecho; 1993-a3

izofena

čára spojující místa se stejným datem výskytu určitého sezonního jevu v životě rostlin nebo zvířat, tj. fenologické fáze.
angl. isophane; isophene; slov. izofena; 1993-a2

izofota

čára spojující místa se stejnou intenzitou osvětlení krajiny nebo plochy, popř. se stejnou intenzitou světlosti oblohy.
angl. isophote; slov. izofota; 1993-a1

izofytochrona

čára spojující místa se stejnou délkou vegetačního období.
angl. isophytochrone; slov. izofytochróna; 1993-a1

izogeoterma

čára spojující místa se stejnou teplotou pod zemským povrchem. Viz též stupeň geotermický.
angl. geoisotherm; isogeotherm; slov. izogeoterma; 1993-a1

izoglacihypsa

čára spojující místa se stejnou nadm. výškou klimatické sněžné čáry, resp. počínajícího zalednění.
slov. izoglacihypsa; 1993-a1

izogona

obecně čára spojující místa se stejnou hodnotou úhlu. 1. v geofyzice spojnice míst se stejnou magnetickou deklinací; 2. v meteorologii spojnice míst se stejným směrem větru.
angl. isogon; slov. izogóna; 1993-a1

izograma

1. čára spojující místa se stejnou měrnou vlhkostí vzduchu, resp. stejnou hodnotou směšovacího poměru; 2. čára konstantní měrné vlhkosti resp. směšovacího poměru nasyceného vzduchu na aerologickém diagramu; 3. v obecném významu jako syn. pro izolinii, izoplétu, někdy pro izolinii frekvence meteorologického jevu, používané v zahraničí.
angl. isarithm; isogram; slov. izograma; 1993-a2

izohumida

čára spojující místa se stejnou vlhkostí vzduchu. Může být pro relativní vlhkost, specifickou vlhkost či směšovací poměr. Viz též izograma.
angl. isohume; slov. izohumida; 1993-a2

izohyeta

čára spojující místa se stejnými úhrny srážek za určité období.
angl. isohyet; slov. izohyeta; 1993-a1

izohygromena

čára spojující místa se stejným počtem vlhkých resp. suchých měsíců v roce. Používala se při hodnocení tropického a subtropického klimatu v případě, že nebyly k dispozici podrobnější údaje o roč. rozdělení srážek.
slov. izohygromena; 1993-a1

izohygroterma

čára spojující místa se stejně častým výskytem dusna, vyjádřeným počtem dusných dní za určité období.
slov. izohygroterma; 1993-a1

izohyomena

čára spojující místa se stejným počtem vlhkých měsíců.
angl. isohyomene; slov. izohyomena; 1993-a1

izohypsa

obecně čára spojující místa stejných hodnot nadm. výšky, jsou zakreslovány po smluvených intervalech. V meteorologii se používají absolutní a relativní izohypsy. Viz též mapa izohyps, izobara, izalohypsa.
angl. contour line; isohypse; slov. izohypsa; 1993-a2

izohypsa absolutní

v meteorologii obvykle čára spojující místa se stejnou výškou standardní izobarické hladiny (plochy) nad hladinou moře, vyjádřenou v geopotenciálních metrech. Pomocí absolutní izohypsy znázorňujeme barický reliéf, v němž absolutní izohypsy vyšších hodnot vymezují oblast vyššího tlaku vzduchu a naopak. V met. službě se zakreslují obyčejně po 40, popř. 80 geopotenciálních metrech.
angl. absolute isohypse; slov. absolútna izohypsa; 1993-a1

izohypsa relativní

v meteorologii obvykle čára spojující místa se stejnou vert. vzdáleností dvou izobarických hladin (ploch), tj. místa se stejnou tloušťkou vrstvy vzduchu mezi dvěma izobarickými hladinami, vyjádřenou v geopotenciálních metrech. Relativní izohypsu lze interpretovat jako izotermu prům. virtuální teploty vzduchu dané vrstvy. Relativní izohypsy se v met. službě nejčastěji konstruují pro vrstvu 1 000 až 500 hPa, a to po 40 geopotenciálních metrech.
angl. relative isohypse; thickness line; slov. relatívna izohypsa; 1993-a1

izohélie

čára spojující místa se stejným trváním slunečního svitu za určité období (den, měsíc, rok apod.).
angl. isohel; isoheliopleth; slov. izohélia; 1993-a1

izokona

1. obecně čára spojující místa se stejnou koncentrací určité látky; 2. čára spojující místa se stejným obsahem prachu v ovzduší. Viz též izorypa.
slov. izokona; 1993-a0

izokontinentála

1. čára spojující místa se stejnou kontinentalitou klimatu. Viz též izopira, izotalantóza; 2. čára spojující místa stejně vzdálená od pobřeží.
slov. izokontinentála; 1993-a1

izolinie

, izaritma, izopleta, nevh. izočára — čára spojující na grafu nebo mapě body (místa) se stejným číselným významem, např. se stejnou hodnotou fyz. veličiny (v meteorologii teploty vzduchu, atm. srážek, trvání slunečního svitu apod.). Izolinie rozdělují zkoumaná pole na oblasti s vyšší a nižší hodnotou, jejich vzdálenosti jsou nepřímo úměrné gradientu zkoumaných jevů. Nemohou se křížit. Při čtení grafu nebo mapy mají obdobný význam jako souřadnicová soustava.
Metoda izolinií patří v meteorologii k nejpoužívanějším graf. metodám. V předpovědní praxi se používá především k rozboru polí meteorologických prvků při analýze synoptických map a při sestavování vertikálních řezů atmosférou, v klimatologii zejména při znázorňování geograf. (plošného) rozložení klimatických prvků. Izolinie se zakreslují (konstruují) s využitím interpolace. Interval (hustota) izolinií záleží na povaze met. prvků, jejich gradientu, hustotě zákl. bodů (např. hustotě staniční sítě), účelu znázorňování apod., pro mnohé synop. a klimatologické mapy se již ustálil. Pro izolinie se v meteorologii používají různé názvy podle toho, který prvek zobrazují, např. izoterma je izolinií teploty, izohyeta je izolinií srážek atd.
angl. isoline; slov. izolínia; 1993-a2

izolumchrona

, syn. izalumchrona.
slov. izolumchróna; 1993-a1

izomena

čára spojující místa se stejnými prům. měs. teplotami vzduchu. Je druhem izotermy.
slov. izomena; 1993-a1

izomera

, ekvipluva — čára používaná v klimatologii ke znázornění roč. rozdělení srážek. Spojuje místa: 1. se stejným podílem měs. nebo sezónních srážek na roč. úhrnu srážek, vyjádřeným v %, tj. se stejnými relativními srážkami; 2. se stejným poměrem měs. úhrnu srážek k 1/12 roč. úhrnu srážek, tj. se stejným pluviometrickým koeficientem.
angl. isomer; slov. izomera; 1993-a1

izomonima

čára spojující místa se stejným trváním teploty vzduchu nad nebo pod určitou hranicí.
slov. izomonima; 1993-a1

izonefa

čára spojující na mapě místa se stejnou oblačností, tj. stejným stupněm pokrytí oblohy oblaky vyjádřeným v %.
angl. isoneph; slov. izonefa; 1993-a1

izonifa

izolinie používaná ke znázorňování plošného rozložení jevů souvisejících se sněhem, často spojuje místa se stejnou výškou sněhové pokrývky, někdy i místa se stejným počtem dnů se sněžením nebo vodní obsah (angl. isonival). Viz též izochiona.
angl. isonif; slov. izonifa; 1993-a2

izonotida

čára spojující místa se stejnou hodnotou dešťového faktoru.
slov. izonotida; 1993-a2

izoombra

čára spojující místa se stejnou intenzitou výparu. Viz též izoatma.
angl. isoombre; slov. izoombra; 1993-a1

izopauza

horní hranice přibližně izotermální vrstvy ve spodní stratosféře, zvané izosféra.
angl. isopause; slov. izopauza; 1993-a1

izopira

čára spojující místa se stejnou ombrickou kontinentalitou klimatu. Je druhem izokontinentály.
slov. izopira; 1993-a1

izopleta

1. syn. izolinie; 2. v klimatologii obvykle izolinie, vyjadřující závislost jedné proměnné na dvou nezávisle proměnných, znázorněné v pravoúhlé souřadnicové soustavě, přičemž zpravidla alespoň jedna z nezávisle proměnných nemá geometrický charakter. Příkladem je izopleta změn půdních teplot s hloubkou a časem neboli termoizopleta nebo izopleta změn intenzity slunečního záření v určitém místě v závislosti na denní a roč. době.
angl. isopleth; slov. izopléta; 1993-a1

izopluvie

čáry na mapě spojující místa se stejným dešťovým faktorem.
angl. isopluvial; slov. izopluvia; 1993-a3

izopykna

, izodensa — čára spojující místa se stejnou hustotou, v meteorologii zejména hustotou vzduchu. V principu je totožná s izosterou. Viz též izostera, plocha izopyknická.
angl. isopycnic line; slov. izopykna; 1993-a2

izoryma

čára spojující místa se stejným počtem mrazových dní.
angl. isoryme; slov. izoryma; 1993-a1

izorypa

čára spojující místa se stejným znečištěním vzduchu nebo vody. Viz též izokona.
slov. izorypa; 1993-a0

izosféra

nejnižší část stratosféry, která se rozkládá mezi tropopauzou a izopauzou a je charakteristická zhruba neměnnou teplotou vzduchu s výškou.
angl. isosphere; slov. izosféra; 1993-a1

izostera

čára spojující místa se stejným měrným objemem, v meteorologii zejména se stejným měrným objemem vzduchu. V principu je totožná s izopyknou. Viz též izopykna, plocha izosterická.
angl. isostere; slov. izostera; 1993-a2

izotacha

1. čára spojující místa se stejnou rychlostí, v meteorologii nejčastěji rychlostí větru, někdy nazývaná též izanemona. Izotachy jsou používány v letecké meteorologii a jsou zakreslovány na synoptických mapách nebo na vertikálních řezech atmosférou k vyznačení oblastí se silným větrem. Viz též proudění tryskové; 2. čára spojující místa se stejnou rychlostí postupů některých met. jevů, např. atm. fronty nebo bouřky. Viz též novela.
angl. isotach; slov. izotacha; 1993-a3

izotalantóza

čára spojující místa se stejnými hodnotami termické kontinentality klimatu vyjádřené nejčastěji roč. amplitudou teploty vzduchu. Je druhem izokontinentály.
angl. isotalantose; slov. izotalantóza; 1993-a2

izotendence

čára spojující místa se stejnými změnami hodnot met. prvku za určitý časový interval zakreslovaná na meteorologických mapách. Nejčastěji používanými izotendencemi jsou izalobary.
angl. isotendence; slov. izotendencia; 1993-a1

izotera

čára spojující místa se stejnými prům. teplotami léta. Viz též izochimena.
angl. isoestival; isothere; slov. izotera; 1993-a1

izoterma

čára spojující místa se stejnou teplotou, v meteorologii především teplotou vzduchu. Patří k nejužívanějším izoliniím zakreslovaným do klimatologických i synoptických map a vertikálních řezů atmosférou, v souřadnicových sítích aerologických diagramů. Na mapách relativní topografie plní úlohu izoterm relativní izohypsy. Viz též děj izotermický.
angl. isotherm; slov. izoterma; 1993-a2

izoterma aktuální

zřídka používané označení pro izotermu, sestrojenou z teplotních údajů neredukovaných na hladinu moře, v protikladu k pojmu redukovaná izoterma.
angl. actual isotherm; slov. aktuálna izoterma; 1993-a1

izoterma nulová

izolinie teploty vzduchu 0 °C, která má zvláštní význam zejména v letecké meteorologii, protože v její výšce mohou probíhat fázové změny vody, důležité např. pro vznik námrazy na letadlech. Vzhledem k praktickému významu je výška nulové izotermy součástí leteckých i všeobecných předpovědí počasí.
angl. null isotherm; slov. nulová izoterma; 1993-a1

izoterma redukovaná

izoterma sestrojená z hodnot teploty vzduchu redukované na hladinu moře, případně na jinou nadm. výšku. Viz též izoterma aktuální.
angl. reduced isotherm; slov. redukovaná izoterma; 1993-a3

izotermie

, zast. homotermie — 1. případ teplotního zvrstvení ovzduší, při němž se teplota vzduchu v určité vrstvě s výškou nemění. V izotermické vrstvě se vertikální teplotní gradient rovná nule a potenciální teplota v nenasyceném vzduchu za běžných meteorologických teplot a v blízkosti hladiny 1 000 hPa s výškou vzrůstá zhruba o 1 °C na 100 m. Izotermie se vytváří nejčastěji v mezní vrstvě atmosféry při přestavbě normálního zvrstvení ve zvrstvení inverzní a naopak. Ve volné atmosféře jsou nejstálejší a nejmohutnější izotermie ve spodní stratosféře, nazývané proto izosféra. Viz též inverze teploty vzduchu; 2. stálost teploty při určitém fyz. ději. Viz též děj izotermický.
angl. isothermy; slov. izotermia; 1993-a1

izovapora

čára spojující místa se stejným tlakem vodní páry.
slov. izovapora; 1993-a1

izovela

nevh. označení pro izotachu, z jazykového hlediska jde o hybridní složeninu dvou slov, z nichž jedno je řeckého a druhé latinského původu.
angl. isovel; slov. izovela; 1993-a1

izočára

označení pro izolinii.
angl. isoline; slov. izočiara; 1993-a2

Jason

v družicové meteorologii program, resp. stejnojmenné evropské polární družice (s mezinárodní spoluúčastí), se zaměřením na námořní altimetrii. Viz altimetr.
angl. Jason; slov. Jason; 2014

jaro

jedna z vedlejších klimatických, příp. fenologických sezon ve vyšších zeměp. šířkách dané polokoule, vymezená např. takto: 1. období od jarní rovnodennosti do letního slunovratu (astronomické jaro); 2. trojice jarních měsíců, na sev. polokouli březen, duben a květen (tzv. klimatologické jaro); 3. období s prům. denními teplotami vzduchu 5 až 15 °C na vzestupné části křivky roč. chodu. Počátek jara v tomto pojetí se kryje se začátkem velkého vegetačního období.
angl. spring; slov. jar; 1993-a3

jaro baltské

název F. Koláčka pro rel. chladné jarní počasí ve stř. Evropě, které autor vysvětloval spotřebou tepla na tání ledu v Baltském moři. Podle F. Koláčka se ochlazující vliv Baltského moře v prům. roce projevuje jen v sev. části stř. Evropy. Po obzvlášť tuhých zimách, kdy je zalednění Baltského moře značné a dlouho trvá, zasahuje baltský vliv sníženinou Moravské brány až do stř. Moravy. Do Čech a na Slovensko z orografických příčin chladný baltský vzduch neproniká.
slov. baltská jar; 1993-a1

jasno

, viz oblačnost.
angl. clear sky; slov. jasno; 1993-a1

jazyk sněhový

akumulace sněhu menšího rozsahu v závětří terénní nebo jiné překážky, vytvořená zvířeným sněhem. Tvoří se při sypkém nebo prachovém sněhu a rychlosti větru nad cca 7 m.s^–1.Pokud výška akumulace dosáhne cca 25 cm a šířka alespoň 2 m, označujeme ji jako sněhovou závěj. Viz též návěj sněhová.
angl. snowdrift; 2014

jazyk studeného vzduchu

oblast, do které pronikla studená vzduchová hmota tak výrazným způsobem, že izotermy na přízemní nebo výškové mapě, popř. izohypsy na mapě relativní topografie mají protáhlý tvar jazyka. Jazyk studeného vzduchu se nejčastěji vyskytuje v týlu termicky asymetrické cyklony. Viz též kapka studeného vzduchu.
angl. cold tongue; slov. jazyk studeného vzduchu; 1993-a2

jazyk suchého vzduchu

jazykovité rozšíření nebo pronikání suchého vzduchu do oblasti, ve které je všeobecně vyšší vlhkost.
angl. dry tongue; slov. jazyk suchého vzduchu; 1993-a2

jazyk teplého vzduchu

oblast, do které pronikla teplá vzduchová hmota tak výrazným způsobem, že izotermy na přízemní nebo výškové mapě, popř. izohypsy na mapě relativní topografie mají protáhlý tvar jazyka. Jazyk teplého vzduchu se nejčastěji vyskytuje na přední straně termicky asymetrické cyklony.
angl. warm tongue; slov. jazyk teplého vzduchu; 1993-a2

jazyk vlhkého vzduchu

jazykovité rozšíření nebo pronikání vlhkého vzduchu do oblasti, ve které je vlhkost všeobecně nižší.
angl. moist tongue; slov. jazyk vlhkého vzduchu; 1993-a2

jednopilotáž

pilotovací měření pomocí jednoho optického pilotovacího teodolitu. Poněvadž se vychází z předpokladu konstantní stoupací rychlosti balonu, lze jednopilotáž použít v případech, kdy se nepožaduje vysoká přesnost měření.
slov. jednopilotáž; 1993-a2

jednotka Dobsonova

mezinárodní označení D.U. Jednotka celkového množství daného plynu v zemské atmosféře pojmenovaná podle profesora oxfordské univerzity G. Dobsona, konstruktéra stejnojmenného spektrofotometru. Většinou se používá jako jednotka celkového množství ozonu. 1 D.U. celkového ozonu je definována jako množství ozonu obsažené ve vertikálním sloupci zemské atmosféry, které by po stlačení na 1 013 hPa při teplotě 0 °C vytvořilo vrstvu silnou 10_-3 cm. Například celkové množství ozonu 300 D.U. by vytvořilo za uvedených podmínek ozonovou vrstvu silnou 3 mm.
angl. Dobson Unit; slov. Dobsonova jednotka; 2014

jehličky ledové

viz prach diamantový.
angl. ice needles; slov. ľadové ihličky; 1993-a3

jet stream

, syn. proudění tryskové.
angl. jet stream; slov. jet stream; 1993-a1

jev Dellingerův

, viz porucha ionosférická náhlá.
angl. Dellinger effect; slov. Dellingerov jav; 1993-a1

jev ohybový

jev vznikající v atmosféře ohybem a interferencí světla na malých vodních, zřídka ledových nebo tuhých částicích. Takto vznikají koróna, irizace a glórie, na tuhých částicích Bishopův kruh. Viz též fotometeor.
angl. diffraction phenomenon; slov. ohybový jav; 1993-a3

jevy halové

skupina opt. jevů v atmosféře ve tvaru kruhů, oblouků, sloupů nebo jasných skvrn vznikajících lomem nebo odrazem světla na ledových krystalech rozptýlených v ovzduší. Patří k nim malé a velké halo, halový sloup, tečné a cirkumzenitální oblouky, parhelický kruh, spodní slunce, pyramidální hala, supralaterální oblouk, infralaterální oblouky, Parryho oblouk aj. V literatuře lze nalézt zmínky i o velmi vzácných úkazech, pro něž v historii existuje pouze několik málo pozorování. Většinou jde o velmi slabé úkazy na protisluneční straně oblohy. V této souvislosti možno zmínit např. Wegenerovy oblouky, Hastingsovy oblouky, Kernův oblouk, Trickerův oblouk, Greenlerovy oblouky a Liljequistova parhelia. Halové jevy popsal již ve 4. stol. př. n. l. nejvýznamnější přírodovědec starověku Aristoteles; od něho též termín halo pochází. První soubornou teorii těchto jevů podal franc. přírodovědec E. Mariotte v r. 1681. Halové jevy patří mezi fotometeory.
angl. halo phenomena; slov. atmosférické javy; 1993-a2

jevy meteorologické

v met. službě označení pro všechny jevy v atmosféře nebo na zemském povrchu, které jsou pozorovány na met. stanicích a v jejich okolí s výjimkou oblaků. Patří k nim především meteory, jako jsou např. mlha, déšť, bouřka, sněhová pokrývka, zákal a duha, a dále jiné jevy, např. nárazovitý vítr, výborná dohlednost apod. U meteorologických jevů met. pozorovatelé zaznamenávají časové údaje o jejich trvání, vzdálenost od místa pozorování a jejich intenzitu. Někteří autoři považují meteorologické jevy za meteorologické prvky v širším smyslu. Viz též jevy počasí zvláštní.
angl. meteorological phenomena; slov. halové javy; 1993-b1

jevy meteorologické nebezpečné

, jevy povětrnostní nebezpečné — meteorologické jevy, které při dostatečné intenzitě nebo nepříznivé kombinaci přerůstají v povětrnostní ohrožení. Viz též počasí nebezpečné, výstraha před nebezpečnými meteorologickými jevy všeobecná, GAMET, informace SIGMET, informace AIRMET.
angl. dangerous meteorological phenomena; dangerous weather phenomena; slov. nebezpečné meteorologické javy; 1993-a3

jevy námrazkové

, syn. námrazky.
angl. icing; slov. námrazkové javy; 1993-a1

jevy námrazové

ledová usazenina tvořící se obvykle zmrznutím přechlazených kapek mlhy nebo oblaku na předmětech, jejichž povrchová teplota je pod nebo slabě nad 0 °C. Rozlišují se tři druhy námrazových jevů, a to krystalická námraza, nazývaná též jinovatkou, zrnitá námraza, nazývaná též zkráceně námrazou a průsvitná námraza. Námrazové jevy patří mezi hydrometeory.
angl. rime; slov. námrazové javy; 1993-a3

jevy povětrnostní nebezpečné

(NPJ), viz jevy meteorologické nebezpečné.
slov. nebezpečné poveternostné javy; 2014

jevy počasí význačné

v letecké meteorologii souborné označení pro následující jevy: bouřku, tropickou cyklonu, výrazné čáry instability, kroupy, mírnou a silnou turbulenci, mírnou a silnou námrazu na letadlech, významné závětrné vlny, rozsáhlé písečné nebo prachové bouře, namrzající déšť, popř. ledovku aj. Tyto jevy se někdy zkráceně označují jako význačné počasí. Viz též mapy význačného počasí, informace SIGMET, informace AIRMET, indikátory změny v přistávacích a letištních předpovědích.
angl. significant weather phenomena; slov. význačné javy počasia; 1993-a3

jevy počasí zvláštní

označení pro atmosférické jevy, kterým je nutno z provozního nebo prognostického hlediska věnovat zvláštní pozornost. V synoptických zprávách z evropských zemí se povinně uvádí informace o výskytu těchto jevů: max. nárazy větru, průměr vrstvy námrazků, max. průměr krup, vysoko zvířený sníh, tromba, tornádo, prachový vír. Další jevy se mohou zařazovat na základě národního rozhodnutí, např. ve zprávách SYNOP z České republiky se uvádí také výška nového sněhu za poslední hodinu, pokud je alespoň 1 cm, nebo výskyt srážek současně s mlhou.
angl. special (weather) phenomena; slov. zvláštne javy počasia; 1993-a3

jevy soumrakové

viz barvy soumrakové, červánky.
slov. súmrakové javy; 1993-a3

jezero studeného vzduchu

stud. vzduch nahromaděný v konkávním (vydutém) útvaru reliéfu, obvykle kotlině nebo úzkém údolí, především v důsledku jeho stékání z okolních vyšších poloh ke dnu sníženiny. Ke stékání vzduchu dochází po jeho ochlazení na svazích při nočním vyzařování. K vytváření jezera studeného vzduchu přispívá i to, že údolní a kotlinové polohy jsou málo ventilovány, mají zkrácenou dobu oslunění, jsou vlhké apod. Polohy, v nichž teplota vzduchu v chladném období klesá častěji pod bod mrazu než v okolí, nebo v nichž zimní mrazy značně zesilují, jsou označovány jako mrazové kotliny. Pro jezero studeného vzduchu jsou typické inverze teploty vzduchu. Termín jezero studeného vzduchu lze označit jako odborný slang.
angl. pool of cold air; slov. jazero studeného vzduchu; 1993-a2

jinovatka

syn. krystalická námraza.
angl. soft rime; slov. inovať; 1993-a3

jistota vláhová

vžitý název pro Minářův koeficient vláhové jistoty, který zavedl M. Minář (1948) pro podrobnější klimatologické členění tehdejšího Československa. Tento index humidity má tvar

k_{M} = \frac{\bar{R} - 30 (\bar{T} + 7)}{\bar{T}}

,
kde

\bar{R}

je prům. roč. úhrn srážek v mm a

\bar{T}

je prům. roč. teplota vzduchu ve °C. Nejsušší oblasti ČR mají k_M s hodnotami zápornými a nejvlhčí oblasti s hodnotami nad 35.
slov. vlahová istota; 1993-a2

joran

, juran [zorán, žiran] — místní název horského sz. větru, vanoucího z pohoří Švýcarský Jura k Ženevskému jezeru. Je to stud., na jaře značně nárazovitý vítr, provázený sněžením.
angl. joran; juran; slov. joran; 1993-a1

jugo

, jugovina — místní název teplého a vlhkého jz. větru, vanoucího z Jaderského moře směrem do jugoslávského vnitrozemí. Jde o proudění tropického vzduchu, připomínající vlhké scirocco a vyskytující se především na jaře a na podzim v období intenzivnější cyklonální činnosti ve Středomoří. Jugo je významný zvláště pro klima již. Dalmácie, kam přináší větší množství vláhy, a v létě na pobřeží obvykle oblačné a dusné počasí. Dále do vnitrozemí, při přechodu Dinárských hor, již vane jako suchý a teplý jz. nebo záp. vítr a nazývá se dinárský fén. Tento vítr vane 50 až 70 dní za rok a zasahuje až do oblasti Bělehradu. Viz též bóra, košava, vardarac.
angl. youg; slov. jugo; 1993-a1

jugovina

, syn. jugo.
slov. jugovina; 1993-a1

juran

, syn. joran.
slov. juran; 1993-a1

jádra Aitkenova

, částice Aitkenovy — aerosolové částice o poloměru menším než 0,1 µm (10^–7 m). Jde o nejpočetněji zastoupené částice v atmosférickém aerosolu, jejichž koncentrace může být odhadnuta Aitkenovým počítačem jader, kde se Aitkenovy částice při velkém přesycení vodní párou projevují jako kondenzační jádra. Nemají však podstatný význam pro kondenzaci při nízkých přesyceních vodní párou v reálné atmosféře. Koncentrace Aitkenových jader ve velkých městech bývá > 150 000 / cm³. Jsou významná pro atmosférickou elektřinu jako velké atmosférické ionty. Byla pojmenována po skotském meteorologovi a fyzikovi Johnu Aitkenovi (1839–1919). Svojí velikostí odpovídají nanočásticím.
angl. Aitken nuclei; slov. Aitkenove jadrá; 1993-a3

jádra depoziční

, viz jádra sublimační.
angl. deposition nuclei; slov. depozičné jadrá; 1993-a1

jádra kondenzační

v meteorologii aerosolové částice, které mají vhodné fyz. a chem. vlastnosti k tomu, aby se staly centry kondenzace vodní páry heterogenní nukleací vody.Bez přítomnosti kondenzačních jader by bylo ke vzniku vodních kapiček homogenní nukleací vody třeba přesycení vodní páry řádu 10² %, které však v reálných podmínkách není možné. Část kondenzačních jader je pevninského, popř. i antropogenního původu (např. některé produkty umělých spalovacích procesů rozptýlené ve vzduchu), avšak značný význam se přisuzuje hygroskopickým a ve vodě rozpustným krystalkům mořských solí, které se do atmosféry dostávají následkem vypařování vodních kapek odstřikujících z mořské pěny. Kondenzační jádra lze klasifikovat z mnoha hledisek. Nejčastější je dělení podle:
a) velikosti na jádra Aitkenova (s poloměrem r < 10^–7 m), velká kondenzační jádra ( 10^–7 ≤ r ≤10^–6 m) a obří kondenzační jádra (r > 10^–6 m);
b) skupenství na jádra kapalná a tuhá, resp. smíšená z obou fází;
c) povrchových vlastností na jádra nerozpustná, ale smáčitelná vodou, jádra rozpustná a jádra tvořená kapičkami roztoků solí, kyselin apod.;
d) el. vlastností na jádra neutrální a nabitá (ionty);
e) chem. a fyz. vlastností na jádra přechodná a trvalá.
Nukleační schopnost kondenzačních jader popisujeme pomocí tzv. spektra aktivity jader, které udává počet kondenzačních jader v jednotce objemu vzduchu aktivních při daném přesycení. Obvyklým vyjádřením spektra aktivity je vztah ve tvaru n = n₀S^k, kde n udává objemovou koncentraci jader aktivních při přesycení S [%] a empirické parametry n₀ a k jsou nejčastěji udávány odděleně pro maritimní a kontinentální kondenzační jádra. Viz též aerosol atmosférický.
angl. condensation nuclei; slov. kondenzačné jadrá; 1993-a3

jádra kondenzační obří

kondenzační jádra, jejichž poloměr je větší než 10^–6 m. Jsou patrně tvořena z větších krystalků hygroskopických mořských solí. Mohou mít značný význam při vzniku srážek ve vodních oblacích. Jejich koncentrace v atmosféře je zpravidla o několik řádů nižší než koncentrace všech ostatních kondenzačních jader. Viz též teorie vzniku srážek koalescencí.
angl. giant condensation nuclei; slov. obrie kondenzačné jadrá; 1993-a2

jádra ledová

v současnosti souhrnné označení pro jádra vyvolávající heterogenní nukleaci ledu, tzn. jádra mrznutí a jádra sublimační (depoziční). Bez ohledu na typ nukleace lze charakteristickou objemovou koncentraci ledových jader n_i aktivních při teplotě vyšší než T [°C] vyjádřit exponenciální závislostí N. H. Fletchera ve tvaru n_i = n_0i exp(-a_iT), kde n_0i a a_i jsou parametry získané měřením. Charakteristická hodnota koncentrace ledových jader je 10³ m^–3 (1 ledové jádro v litru vzduchu). Existence dostatečného množství ledových částic v oblacích je v mírných a vysokých zeměp. šířkách nutná pro vznik významnějších srážek. Na umělé infekci oblaků pomocí umělých ledových jader jsou založeny metody ovlivňování vývoje, jejichž cílem je umělé vyvolat srážek nebo zabránit vzniku krupobití. Viz též ochrana před krupobitím, teorie vzniku srážek Bergeronova a Findeisenova.
angl. ice nuclei; slov. ľadové jadrá; 1993-a3

jádra mrznutí

částice v atmosféře, které mají vhodné vlastnosti k tomu, aby vyvolaly heterogenní nukleaci ledu v přechlazené vodě. Jako jádra mrznutí mohou působit i některá kondenzační jádra přítomná uvnitř vodních kapiček již při kladných teplotách. Kromě mrznutí na jádrech přítomných uvnitř kapek, může docházet i ke kontaktnímu mrznutí při zachycení jádra kapkou. Bez přítomnosti jader mrznutí by bylo možno většinu vodních kapiček v oblacích přechladit až na teploty kolem –40 °C, aniž by došlo k jejich zmrznutí.
angl. freezing nuclei; slov. jadrá mrznutia; 2014

jádra sublimační

částice umožňující vznik stabilních zárodků ledových krystalků heterogenní nukleací ledu z vodní páry, tzn. při přímém fázovém přechodu vodní páry na led. Místo termínu sublimační jádra se nyní často používá termín depoziční jádra. Úloha jader depozice se zdůrazňuje zejména ve starší literatuře z oboru fyziky oblaků a srážek. V současné době se všeobecně předpokládá, že v troposféře a stratosféře vznikají ledové částice především mrznutím vodních kapek. Heterogenní nukleace ledu na depozičních jádrech je významnější ve vrstevnatých oblacích. Viz též jádra ledová.
angl. sublimation nuclei; slov. sublimačné jadrá; 1993-a3

jíní

, lid. mráz šedý, šedivák, šedivec — druh usazených tuhých srážek, který vzniká přímou depozicí vodní páry při záporných teplotách aktivního povrchu. Má dobře patrnou jemnou krystalickou strukturu, kterou zmrzlá rosa nemá. Jíní se tvoří na předmětech na zemi nebo blízko povrchu země. Je jedním z hydrometeorů, který se podle platné klasifikace nezahrnuje do námrazků.
angl. hoar-frost; slov. osuheľ; 1993-a3

K-index

index instability definovaný podle vzorce:

K I = T_{850} - T_{500} + T_{D 850} - (T_{700} - T_{D 700}),

kde T₈₅₀, resp. T₇₀₀ a T₅₀₀, jsou hodnoty teploty vzduchu v hladinách 850 hPa, resp. 700 a 500 hPa a T_D850, resp. T_D700, je teplota rosného bodu v hladině 850 hPa, resp. 700 hPa. V praxi se neočekávají bouřky pro hodnotu K-indexu nižší než 20, pro hodnoty indexu mezi 20 a 25 se očekávají ojedinělé bouřky, pro hodnoty indexu 25 až 30 bouřky místy a pro hodnoty K-indexu nad 30 se očekávají četné bouřky. K-index formuloval J. J. George v roce 1960.
angl. K-index; slov. K-index; 2014

kalendář povětrnostních situací

přehled o výskytu povětrnostních situací v dané oblasti za určité období. Pro jednotlivé dny jsou uvedeny zkratkami, popř. značkami synoptické typy stanovené na základě určité typizace povětrnostních situací, záznamy o přestavbě povětrnostních situací apod. Některé typizace neuvádějí povětrnostní situace ve dnech, v nichž je situace nevyhraněná. Nejdelší kalendář povětrnostních situací, používaný ve stř. Evropě, vychází z typizace povětrnostních situací Evropy P. Hessa a H. Brezowského; začíná r. 1881 a je průběžně doplňován a publikován. V ČR je vypracován kalendář povětrnostních situací pracovníky předpovědní služby podle typizace povětrnostních situací HMÚ, počínaje r. 1946. V letech 1946–1990 byl sestavován jednotný kalendář pro celé území tehdejšího Československa, od roku 1991 je sestavován po vzájemné konzultaci meteorologů z ČHMÚ a SHMÚ zvlášť pro území České republiky a zvlášť pro území Slovenské republiky a každoročně je doplňován a publikován na webu ČHMÚ. Druhý československý kalendář povětrnostních situací, zpracovaný podle typizace povětrnostních situací M. Končeka a F. Reina, byl publikován za období 1950–1971. Viz též katalog povětrnostních situací.
angl. synoptic situations calendar; slov. kalendár poveternostných situácií; 1993-a3

kalendář stoletý

pozdější označení populárního spisu sestaveného lékařem Christophem von Hellwig a po roce 1700 opakovaně vydávaného v řadě evropských zemí. Vycházel ze staršího kalendáře, do kterého Mauritius Knauer, opat kláštera v německém Langheimu, zanesl výsledky svých sedmiletých meteorologických a fenologických pozorování z let 1652–1658 a výpočty polohy vesmírných těles do roku 1912. Ch. von Hellwig kalendář omezil na období 1701–1800, přičemž pod vlivem astrometeorologie předpokládal opakování počasí v sedmiletém cyklu. Pro dlouhodobou předpověď počasí je bezcenný, byl však ve své době užitečným zdrojem klimatických údajů.
slov. storočný kalendár; 1993-a3

kalibrace družicových dat

převod dat získaných přístroji meteorologických družic na standardní fyzikální veličiny, např. intenzitu záření, jasovou (radiační) teplotu, odrazivost (albedo), aj.
angl. satellite data calibration; slov. kalibrácia družicových dát; 1993-a3

kalibrace meteorologických přístrojů

je soubor úkonů, kterými se za specifikovaných podmínek stanoví vztah mezi hodnotami měřených meteorologických veličin a odpovídajícími hodnotami, které jsou dány etalony (standardy). Výsledkem kalibračních procesů jsou přístrojové opravy, které je nutno započítat k výsledkům měření. Každý meteorologický přístroj má stanoven tzv. kalibrační interval, v případě podezření, že přístroj neměří správně, je nutné jej neprodleně vyměnit a požádat odborné pracoviště (kalibrační laboratoř) o rekalibraci.
angl. calibration of meteorological instruments; slov. kalibrácia meteorologických prístrojov; 2014

kalm

, viz tišiny subtropické.
angl. calm; slov. kalm; 1993-a3

kanál blesku

vysoce ionizovaná dráha, vytvořená v ovzduší vůdčím výbojem blesku, která má charakter dobrého vodiče. Jí prochází hlavní výboj blesku s neutralizací nábojů kladné a záporné polarity rychlostí od 2.10⁷ do 1,5.10⁸ m.s^–1 v závislosti na velikosti neutralizovaného náboje. Kanál blesku, jehož průměr bývá okolo 1 cm, je poměrně ostře ohraničen. Teplota vzduchu v kanálu blesku dosahuje až 30 000 K.
angl. lightning channel; slov. kanál blesku; 1993-a2

kanál spektrální

označení části spektrálního pásma, ve kterém se měří elmag. záření nějakým konkrétním přístrojem, např. radiometrem. Je technicky definován použitým rozsahem spektrálního pásma a technickými parametry použitého senzoru přístroje umožňujícími kalibraci dat.
angl. spectral channel; slov. spektrálny kanál; 1993-a1

kapilára teploměru

skleněná trubička o malém kruhovém, eliptickém nebo prizmatickém průřezu s vnitřním kapilárním otvorem, spojená s nádobkou kapalinového teploměru. Do kapiláry teploměru je vytlačována z nádobky při vzrůstající teplotě teploměrná kapalina.
angl. capillary tube of the thermometer; slov. kapilára teplomera; 1993-a1

kapka dešťová

kapka vody o ekvivalentním průměru větším než 500 µm vypadávající z oblaků na zemský povrch. Označení někdy zahrnuje i kapky mrholení a spodní hranice velikosti kapek se potom snižuje na přibližně 200 µm. Malé dešťové kapky jsou sférické, s rostoucí velikosti kapek se jejich tvar deformuje vlivem aerodynamických sil. Padající velké kapky jsou na čelní straně silně zploštělé. Nejčastější velikost dešťových kapek je 1 až 2 mm. Kapky, jejichž ekvivalentní průměr dosahuje 6 až 7 mm, se stávají hydrodynamicky nestabilní a při pádu nebo při vzájemných srážkách se tříští na menší kapičky (laboratorní experimenty prokázaly stabilní kapky do velikosti ekvivalentního průměru až 9 mm). Dešťové kapky vznikají buď táním velkých ledových krystalů, popř. jejich shluků vzniklých agregací, nebo koalescencí. Viz též teorie vzniku srážek Bergeronova a Findeisenova, teorie vzniku srážek koalescencí, spektrum velikosti dešťových kapek, rozdělení Marshallovo a Palmerovo, rychlost částic pádová.
angl. rain drop; slov. dažďová kvapka; 1993-a3

kapka mrholení

kapka vody o průměru menším než 5 µm vypadávající z oblaků nebo z mlhy na zemský povrch. Viz též mrholení.
angl. drizzle droplet; slov. kvapka mrholenia; 1993-a3

kapka oblačná

1. obecné označení pro kapky v oblacích; 2. kapalné částice o průměru menším než 100 µm, jejichž pádová rychlost je zanedbatelná. V oblacích a mlhách se setkáváme s oblačnými kapkami o koncentracích řádu 10⁷ m^–3 – 10⁸ m^–3 (10 – 100 kapek v cm³) a střední průměr oblačných kapek dosahuje velikosti kolem 10 µm – 20 µm. Oblačné kapky mají kulový tvar. Viz též voda oblačná, spektrum velikostí oblačných kapek.
angl. cloud droplet; slov. oblačná kvapka; 2014

kapka studeného vzduchu

studený vzduch, který se projevuje ve stř. a horní troposféře a často způsobuje vznik výškové cyklony, v jejímž středu je vzduch nejstudenější. Kapka studeného vzduchu bývá tvořena vzduchem, který se oddělil od výškové brázdy a postoupil (slangově „skápl“) do nižších zeměp. šířek. Někdy vzniká jako relikt cyklony vyplněné studeným vzduchu, jejíž přízemní střed se vyplnil. Kapka studeného vzduchu se zpravidla pohybuje ve směru přízemního proudění, ale nižší rychlostí. Někdy lze směr a rychlost pohybu jen obtížně předpovídat. Bývá spojena s výraznými projevy počasí, zejména s trvalými nefrontálními srážkami. Povětrnostní situace spojená s kapkou studeného vzduchu se u nás vyskytuje jen několikrát za rok, převážně v zimní polovině roku.
angl. cold-air drop; slov. kvapka studeného vzduchu; 1993-a3

katafronta

atm. fronta se sestupnými pohyby teplého vzduchu nad frontální plochou. Ke katafrontám patří horní části mnohých studených front, zejména studených front druhého druhu. Sklon katafronty je menší než sklon stacionární fronty, tangens úhlu sklonu katafronty je řádově 0,001. Termín katafronta zavedl švédský meteorolog T. Bergeron v letech 1934–1936. Viz též anafronta, sklon atmosférické fronty.
angl. katabatic front; katafront; slov. katafront; 1993-a1

katalobara

izalobara spojující místa se stejnou zápornou hodnotou změny tlaku vzduchu za daný časový interval, např. za 3, 6 nebo 24 h. Viz též analobara.
angl. katallobar; slov. katalobara; 1993-a2

katalog povětrnostních situací

zákl. dokument o typizaci povětrnostních situací. Kromě zásad a metodiky typizace obsahuje podrobný popis jednotlivých synoptických typů, zvláště jejich cirkulační charakteristiku, údaje o jejich výskytu a trvání, průběh počasí v jednotlivých typech apod. Součástí katalogu povětrnostních situací jsou přízemní a výškové synoptické mapy, popř. schematické kinematické mapy ze dnů s typickou situací. Doplňkem katalogu povětrnostních situací bývá kalendář povětrnostních situací. Ve stř. Evropě je nejrozšířenější Katalog der Großwetterlagen Europas, jehož autory jsou P. Hess a H. Brezowsky (1952), v ČR Katalog povětrnostních situací pro území ČSSR (HMÚ, 1968). V polovině 90. let došlo k rozšíření českého katalogu o pět dalších situací, díky tomu jsou nyní u nás typizovány všechny dny.
angl. synoptic situation catalogue; slov. katalóg poveternostných situácií; 1993-a2

katastrofa hydrometeorologická

výrazně negativní účinek působení některého z hydrometeorologických ohrožení na lidskou společnost, projevující se ztrátami na životech, zraněními nebo jinými zdravotními následky, rozsáhlýmiškodami na majetku nebo poškozením přírodních zdrojů. Podle druhu působícího ohrožení rozlišujeme povětrnostní, klimatické a hydrologické katastrofy.
angl. hydrometeorological disaster; 2016

katateploměr

v současnosti již nepoužívaný přístroj sloužící ke stanovení klimatického zchlazování. V podstatě šlo o zjednodušený alkoholový nebo toluenový teploměr pouze s dvěma ryskami označujícími body stupnice 35 °C a 38 °C. Zahřátím v termosce s teplou vodou se ponechala zbarvená kapalina vystoupit až do rozšířeného vrcholu kapiláry. Po osušení se přístroj volně zavěsil a stopkami se určil čas, za který kapalina v teploměru klesla od hořejší značky k dolní. Velikost zchlazování (mgcal.cm^–2.sec^–1) se vypočítala tak, že přístrojová konstanta, obvykle vyleptaná na skle přístroje, se dělila zjištěným časem ve vteřinách. K určení zchlazování vlhkého povrchu tělesa cca 36,5 °C teplého se přes nádobku katateploměru přetahoval navlhčený obal z tenkého tkaniva.
angl. katathermometer; slov. katateplomer; 1993-a3

kategorizace klimatu

členění klimatu podle jeho horiz. a vert. rozsahu nebo působících klimatických faktorů, popř. metodiky jeho výzkumu. Nejčastěji používanými kategoriemi klimatu jsou makroklima, mezoklima, místní klima a mikroklima. Jako rozlišovací znaky pro vymezování kategorií klimatu se zpravidla volí prostorová, časová a energ. hlediska. Mezi kategoriemi však nelze vést přesnou hranici již vzhledem k velké proměnlivosti jejich rozměrů, vyplývající ze závislosti na vlastnostech aktivního povrchu. To vysvětluje značnou nejednotnost v kategorizacích klimatu od různých autorů. Viz též topoklima, klima globální, klima mezní vrstvy atmosféry, kryptoklima, klima půdní, klasifikace klimatu.
slov. kategorizácia klímy; 1993-a1

kinematika atmosféry

část dynamické meteorologie, která se zabývá popisem pohybu vzduchových částic v zemské atmosféře bez ohledu na jeho příčiny. Poznatky kinematiky atmosféry vyplývají z klasické mechaniky a aplikují se prakticky ve všech odvětvích meteorologie.
angl. kinematics of atmosphere; slov. kinematika atmosféry; 1993-a2

klasifikace atmosférických front

vzhledem k širokému komplexu dějů probíhajících v oblasti atm. front používáme při jejich klasifikaci různá hlediska:
a) v závislosti na délce front a jejich významu pro cirkulační děje v atmosféře rozlišujeme hlavní (základní) fronty, podružné a okluzní fronty a čáry instability;
b) podle směru přesunu rozlišujeme teplé fronty, pohybující se na stranu studené vzduchové hmoty, studené fronty, pohybující se na stranu teplé vzduchové hmoty a málo pohyblivé neboli kvazistacionární fronty. Přitom jedna a táž hlavní fronta může být v některých částech málo pohyblivá, v jiných teplá nebo studená;
c) v závislosti na vert. rozsahu rozeznáváme troposférické fronty, zasahující prakticky celou tloušťku troposféry, přízemní fronty, sahající od zemského povrchu do výšky 2 až 3 km a výškové fronty, které se projevují jen ve stř. a vysoké troposféře. Hlavní fronty jsou obvykle troposférické, podružné přízemní;
d) podle směru vert. pohybů teplého vzduchu na frontálním rozhraní rozeznáváme anafronty a katafronty. Klasifikace atm. front je relativní, neboť lze často pozorovat přeměny částí front jednoho typu na jiný. Např. při změně cirkulačních podmínek se část studené fronty mění na teplou nebo naopak. Lze pozorovat i transformaci fronty, při níž např. podružná fronta získává vlastnosti fronty hlavní. Fronta jednoho typu může být jak výrazná, tj. se všemi příznaky v polích meteorologických prvků, tak rozpadávající se.
angl. classification of atmospheric fronts; slov. klasifikácia atmosférických frontov; 1993-a3

klasifikace atmosférických iontů

podle velikosti (poloměru r) dělíme ionty přítomné v a

Station météo

Météorologie

Climatologie

Astronomie

Terminologie

Informations

Outils

Inforoute

Terminologie météo